Zdroje znalostí využívané sociálními pracovníky při jejich každodenní práci s klienty

Jana Havlíková

Čísla

Archiv čísel » 2020/5 - Síťování v sociální práci »

Zdroje znalostí využívané sociálními pracovníky při jejich každodenní práci s klienty

Jana Havlíková

Medailon autora:

Mgr. Jana Havlíková, Ph.D., dlouhodobě působí v brněnském týmu Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, v. v. i. Zde se věnuje zejména výzkumným tématům spojeným s problematikou výkonu sociální práce v různých prostředích – na obcích, Úřadu práce ČR, v sociálních službách, a od nedávna též ve školství. Příležitostně spolupracuje s Katedrou sociální politiky a sociální práce Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Abstrakt:

CÍLE: Text přináší odpovědi na otázku „Jaké zdroje znalostí uvádějí sociální pracovníci, že využívají při každodenní přímé práci s klienty?“. TEORETICKÁ VÝCHODISKA: Téma významu a role specifických znalostí diskutujeme v kontextu profesionality v sociální práci. METODY: Stať je založena na datech získaných kombinací kvalitativní a kvantitativní metodologie, konktrétně polostrukturovaných rozhovorů (N = 15) následovaných online dotazníkovým šetřením (N = 729). Respondenty vždy byli sociální pracovníci působící napříč organizačními prostředími a oblastmi sociální ochrany. VÝSLEDKY: Induktivní analýzou kvalitativních dat jsme vymezili 6 typů sociálních pracovníků: sociální pracovníci, kteří svou každodenní přímou práci s klienty opírají především o 1. Reflexi a sebereflexi, 2. Praxi a zkušenost, 3. Vlastní přesvědčení o správnosti zvoleného jednání, 4. Metody sociální práce, 5. Komunikační techniky, 6. Vnitřní metodiky/ směrnice organizace, případně zákony. Výsledky dotazníkového šetření pak ukázaly, že v praxi jsou přítomny všechny tyto typy, nicméně „Praxe a zkušenost“ dominuje. Důraz na jednotlivé zdroje znalostí se v určité míře lišil dle segmentu sociální ochrany, v němž sociální pracovníci působili. IMPLIKACE PRO SOCIÁLNÍ PRÁCI: Naše zjištění lze uplatnit v oblasti kvalifikačního a celoživotního vzdělávání sociálních pracovníků v organizacích i na národní úrovni. Především však mohou sloužit samotným sociálním pracovníkům k reflektování jejich vlastního vztahu k využívání specifických znalostí při každodenní práci s klienty.