Komora jen zvýší skupinové sobectví v sociální práci (časopis Sociální práce)

publicistika k číslu
1/2015

komentář

Komora jen zvýší skupinové sobectví v sociální práci

Vydáno před 9 lety

Téma zákona o sociálních pracovnících v posledním roce vyvolává značné emoce a bylo výstižně zpracováno z několika zajímavých perspektiv. Osobně se ztotožňuji s pohledy kolegů Jana Černého či Milana Šveřepy, zvláště pak v rovině analýzy motivů vedoucích ke vzniku profesní komory a zákona jako takového. Osobně se domnívám, že obor sociální práce již zásadním způsobem poškodil zákon o sociálních službách platný od roku 2006, který zatížil do té doby svobodnou a flexibilní profesi mnohdy nesmyslnou administrativou. Z dynamické profese se tak v krátkém čase stala profese lidí lopotících se místo za pomocí potřebným, za naplňováním často absurdních standardů. Když k tomu připočteme chybějící podporu ze strany oborového ministerstva, kde se každý rok mění požadavky na vykazování indikátorů, změnili se sociální pracovníci z lidí pomáhajících na rozkastované administrátory naplňující nesmyslné požadavky českých úředníků. Ten, kdo se po maturitě správně nerozhodl, že chce být profesionálním pomahačem, má smůlu, a bude rád, když dosáhne na metu pracovníka v sociálních službách, který se bez pokynu sociálního pracovníka v podstatě ani nevysmrká. Není proto divu, že sociálním pracovníkům v posledních osmi letech nezbývaly síly na činnost, která by svým všeobecným/nesporným přínosem pomáhala budovat prestiž profese jako takové.

Dalším problémem je analytické uchopení problému a snaha po jeho poznání. Pro ty, kteří se nemuseli vykazováním sociální práce doposud zabývat, jen pro představu uvedu několik příkladů hovořících za všechny. Nadmořská výška sídla poskytovatele sociální služby, podle úředníků MPSV, měla poskytnout informaci o tom, v jak složitém terénu sociální pracovníci dané organizace působí, jak moc jezdí s kopce a kolik do kopce, takový geografický vtip. Skutečný klenot však představují veličiny „kontakt“ a „intervence“. Pomocí těchto kategorií na MPSV chtěli v minulosti kvantifikovat samotnou pomoc klientům. Definice se v čase měnila, ale těžko říci zda k lepšímu či horšímu. Kontaktem se například rozumí desetiminutové setkání s klientem. Pokud pracovník s klientem řešil nějaký složitější případ, třeba exekuci, hodinu, tak se tato konzultace vykázala jako šest kontaktů. Intervence zase trvala třicet minut a v čase se měnilo to, zda intervencí může proběhnout při jednom pohovoru s klientem více či nikoli. Shrneme-li to, na MPSV mnoho let sbírají nic neříkající, definici měnící data, takže i kdyby za ministra Drábka nedošlo k demontáži informačních systémů, o výkonu sociální práce bychom stejně nevěděli nic, a to ani v případě, že by sociální pracovníci na analýzu měli čas.

Od Rakušanů máme inklinaci k administrativě a od Rusů náchylnost k Potěmkiádě

Vše do sebe ale zapadá. Jeden moudrý muž po mnoha letech práce na Nejvyšším kontrolním úřadě popsal vztah Čechů k administrativě tak, že Češi vždy inklinovali k tomu, převzít od mocnosti, do jejíž sféry vlivu se dostali, to nejhorší. Od Rakušanů jsme si vzali silnou inklinaci k administrativě a od Rusů náchylnost k Potěmkiádě. Pokud tyto dvě inspirace propojíme, dostaneme skutečně nebezpečnou kombinaci vedoucí k vytváření velkého množství pravidel, o nichž se už v počátku ani nepředpokládá, že by je skutečně někdo naplňoval. V tomto duchu úředníci MPSV již deset let formují profesi, která má kořeny ve starověku a která má úzkou souvislost s podstatou lidství pomáhat bližním. Historie je přitom plná významných formovatelů charitativní činnosti, kteří se na tuto činnost dali po úspěšné kariéře válečníků. To se netýkalo jen známého svatého Františka, ale třeba i Martina z Tours a dalších. Všichni tito lidé by u nás dosáhli v nejlepším případě na pozici pracovníka v sociálních službách.

Důležitý je i politicko-filosofický rozměr vzniku návrhu zákona. O profesní komoře sociálních pracovníků se nezmiňuje žádný programový dokument žádné ze současných politických stran. Ani o něm nenajdeme zmínku v programovém prohlášení vlády. Tento záměr tedy není politickým programem, ale jde o vlastní iniciativu některých úředníků MPSV a zde lze spatřovat těžiště problému. Profesní komora je jedním ze základních institutů korporativistického konceptu řízení společnosti. Korporativismus má přitom poměrně pohnutou historii, kdy hlavní rozmach zažíval ve 20 a 30 letech 20. století. Ačkoli prvky korporativismu můžeme nalézt v celé řadě pravicových diktatur v Evropě či v Jižní Americe, formálně se stal tento koncept základem politického uspořádání pouze v Itálii za vlády Benita Mussoliniho. Korporativismus jakožto forma delegace monopolů ze strany státu na jednotlivé korporace za účelem efektivního řízení společnosti je ze své podstaty opak pluralismu, resp. opak parlamentarismu. V současné době je politika korporativismu nejzřetelnější v sousedním Rakousku, kde byl tento koncept ustaven po konci druhé světové války.

V případě Rakouska byl jednou z hlavních příčin posilování korporativismu stav, ve kterém se na konci války nacházela rakouská společnost. Ačkoli Rakušané pří Anšlusu nástup Hitlera vítali, po válce spojenci pomáhali prezentovat Rakousko jako Hitlerovu oběť. Ve společnosti však byl značný deficit pluralismu a proto byly významně posíleny prvky právě korporativismu. To v krátkodobém horizontu vedlo k efektivní státní správě, kde soupeření idejí nekomplikovalo poválečný rozvoj. Na druhou stranu má ústup od pluralismu negativní důsledky na formování demokratického smýšlení společnosti. O ideje přestaly soupeřit i hlavní politické strany, které si po desetiletí rozdělovaly vládu, což nakonec vyústilo v nárůst vlivu extremistických stran kolem Jörga Haidera.

Procesy, které vznik a existenci stavovské samosprávy doprovázejí

V Česku můžeme spatřovat prvky korporativistického systému v existenci několika profesních komor. Celkem v českém právním řádu máme zakotveny komory jedenácti profesí (advokáti, notáři, exekutoři, lékaři, lékárníci, stomatologové, auditoři, daňoví poradci, patentoví zástupci, architekti a autorizovaní inženýři). Ačkoli bychom mohli vést debatu o funkčnosti některých těchto stavovských institucí, jedná se o mnoho let ustálený koncept, jehož revize by vyžadovala celospolečenskou diskusi, a přesto by se pravděpodobně ukázalo, že některé tyto komory jsou jen obtížně nahraditelné. Pro diskusi o další profesní komoře je však důležité analyzování procesů, které vznik a existenci stavovské samosprávy doprovázejí.

Při vzniku profesní komory se můžeme setkat především se dvěma motivacemi. První motivace je individuální a jedná se o ambice těch, kteří očekávají, že by mohli z existence takové komory profitovat. V některých případech se jedná o elitu profese, popřípadě o lidi, kteří dokáží zorganizovat dostatečné množství členů profese, čímž si zajistí zvolení do vrcholných orgánů komory. Druhou motivaci můžeme spatřovat na straně exekutivy, která si od vzniku samosprávné komory slibuje řešení oborových reklamací, jež díky své specifičnosti kladou nároky na schopnost je spravedlivě posoudit. V praxi dochází často k vzájemné interakci motivů, kdy jednotlivci s ambicí se snaží přesvědčit exekutivu o nutnosti ustanovení takovéto formy samosprávy.

To, jak v praxi stavovská samospráva funguje, můžeme pozorovat na existujících komorách. Mediálně nejslavnější je z hlediska nefunkčnosti reklamační role exekutorská komora, která je z různých stran obviňována z nečinnosti vůči prohřeškům svých členů. Daleko hůře na tom však jsou honosnější profese, například advokátní či lékařská komora. Opakovaně se ukazuje, že v rozhodování institutů komory hraje roli v lepším případě stavovská loajalita, v horším případě pak přímo vazby korupční povahy. Postupem času dochází k redukci reklamační funkce komory a ve stále větší míře se představitelé komory snaží prosazovat rozšíření svého vlivu, což postupně vede k posilování skupinového sobectví profese.

Zároveň s posilováním kompetencí při nefunkční regulaci ze strany státu dochází ke statusové stratifikaci v rámci stavu a k postupné institucionalizaci mazáctví. Příkladem může být situace u lékařů či advokátů, kde lékaři bez atestace, podobně jako advokátní koncipienti, představují podřadnou pracovní sílu, bažanty, na kterých vydělávají vlivní hráči v oboru, mazáci. Bažanti nemají sílu svůj status změnit, a když tuto sílu získají, jsou z nich mazáci a nejsou již motivováni statusovou stratifikaci měnit. V praxi pak právě podřadný status začínajících lékařů představuje častý impuls odchodu do zahraničí, kde mají i začínající lékaři daleko lepší postavení. De facto lze říci, že na masivním odchodu lékařů do zahraničí má přímý podíl oborová profesní komora, která zároveň hrozbu odchodu lékařů používá jako nástroj skupinového sobectví k dobývání příslibů vyšších mezd ze strany státu.

Komora mezi sociálními pracovníky posílí naturel úředníka

V případě sociálních pracovníků by situace pravděpodobně nebyla odlišná. Již nyní je zřejmé, že existuje několik aktérů, jejichž motivací jsou osobní ambice, a tito aktéři, částečně v roli státních úředníků, pracují na věcném záměru zákona. V tomto případě dokonce chybí autentická potřeba, na straně exekutivy, přenosu reklamační role. Tuto roli by stát dokázal bez větších nákladů zastat s úzkým týmem pracovníků na ministerstvu. Základ pro statusovou stratifikaci již položil zákon o sociálních službách a vhodným systémem ukládaných vzdělávacích povinností by bylo jistě možné vytvořit obdobný mazácký systém i v případě sociálních pracovníků. Ti by pravděpodobně v hojnějším počtu neodcházeli do zahraničí, jelikož nejde o tak dobře honorovanou profesi jako v případě lékařů, ale pravděpodobně by to ještě více proměnilo spektrum lidí, kteří do pomáhající profese vstupují. Ještě více by mezi sociálními pracovníky posílil naturel úředníka schopného vykonávat narůstající administrativu a zároveň ochotného se nechat organizovat v mazáckém systému.

V každé společnosti je přirozené, že se někteří ambiciózní jednotlivci snaží ovládnout své okolí a lidé, jejichž hlavní životní metou je být Prezidentem čehokoli, jsou k tomu takřka předurčeni. Je však na nás ostatních, abychom si dokázali ubránit svobodu. Pokud některé sociální pracovníky trápí nízký společenský status vlastní profese, ustavením kastovního vedení profesní komory se její prestiž nezvýší, zvýší se pouze skupinové sobectví. Je třeba přestat se zabývat sami sebou, rozhlédnout se po okolí, pojmenovat společenské problémy a v zájmu jejich řešení začít zvedat hlas ve prospěch lidí ohrožených. Nejvíce by však sociálním pracovníkům slušelo, přestat prahnout po společenském uznání a více věřit ve smysl vlastní práce, jelikož pomoc chudým a ohroženým vždy patřila k tomu nejlepšímu, k čemu lidské společenství dospělo. Schopnost společnosti postarat se o potřebné nejvíc vypovídá o ní samotné vůbec.

Daniel Hůle

Autor je vedoucím programu Kariérní a pracovní poradenství v organizaci Člověk v tísni, o.p.s.

Sdílet text:

Podobné zprávy

Informace o stavu připravovaného profesního zákona
Otevřený dopis tří organizací sdružujících sociální pracovníky: Komoru potřebujeme a chceme
Sociální pracovníci o profesionalizaci sociální práce v ČR
Profesní zákon pro sociální práci – potřeba, nutnost, nebo nadbytečná regulace?
Profesní komora: otázky, které jitří spory

Diskuze

Všechny komentáře

MK
Pan Klubíčko se vyjádřil bez zbytečných skrupulí. Je totiž zcela evidentní, že vznik komory a zákona o soc. pracovnících má přinést do vzdělávání budoucích sociálních pracovníků a zaměstnanců v sociální oblasti jasnou monopolizaci VŠ oborů pouze sociální práce a to pouze a jen na úkor klientů využívajících nejrůznější sociální služby (není myšleno služby ve smyslu zákona 108). Připadá Vám toto v pořádku?
Vloženo: 20.4.2015 23:06:43

pan Klubíčko
Vždycky mě pobaví, když čtu, že "sociální práce je vědní obor". :o) Spíše je to něco na pomezí filosofie a praxe víry - nejdříve filosofujeme, v duchu kterého přístupu pomáhat a když to nefunguje podle představ, nezbývá, než zkusit něco jiného a věřit, že to vyjde. Ale což, bádat se dá i v astrologii, nakonec taky má své teorie a osvědčené metody. Co mi vadí, je povyšování VŠ vzdělání, jeho glorifikace. Možná by to předtím chtělo revidovat, co se vlastně na školách učí, za co se sbírají kredity. Nakolik je trénována mysl studenta, jeho komunikační aj. dovednosti, a nakolik je oceňováno memorování textu z učebnice/studijní opory p. profesora, který to zase opsal (ve smyslu výzkumně od/čerpal) od dalších deseti kolegů. Všimli jste si někdy, kolik citačních zdrojů je třeba k tomu, abyste v odborném článku mohli sdělit jednoduchou myšlenku? Čím víc odkazů, že to řekla/napsala Mařenka, Pepíček, Lojzík, Markétka, Jirka, Madlenka atp. (podobnost s reálnými osobami je v případě shody čistě náhodná), znamená někdy víc, než obsah textu samotný. Aby se v tom ta vědeckost neutopila jako knedlík v hrnci se svíčkovou omáčkou... Napadá mě, zda se tu nezaměňuje potřeba zralé osobnosti sociálního pracovníka (k čemuž může přispět i studium na VŠ) za volání po vzdělaném sociálním pracovníkovi, který má povědomí tu o základech sociologie, tu o právu, tu o teoriích a metodách sociální práce. Důležité je to slovo "povědomí". Kolik absolventů VŠ je expertem na některou z metod soc. práce? Je mi líto, ale v tomto ohledu nejsem věřící optimista. .. Když už si tedy v rámci sociální práce budeme na písečku hrát na vědce a experty, měli bychom si alespoň dát pozor, aby nám zbyl čas na reálnou a praktickou pomoc. Abychom si v souvislosti s tématem profesní komory nepostavili zlaté tele, které bychom jen nosili na svých ramenou.. by mohlo po čase dost nepříjemně ztěžknout. V kontextu všudypřítomného boje o vliv a moc, která se nevyhýbá ani profesím, vědeckým institucím atp., může vznikat obava, aby se z profesní komory nestalo něco jako Kongregace pro nauku víry (následnice římské inkvizice). Pokud se tak stane, stejně nezbyde, než oprášit lampiony, bílé tílko a červené trenýrky (či jiný fyzický či názorový dress code podle aktuální módy) a jít prostě do fachy. Ještě jedna věc. Vkrádá se myšlenka, že pokud budou v profesní komoře zejména osoby spojené s vysokými školami, zda si tak vysoké školy nebudou chtít zajistit příliv "studentů ze zákona". Nakonec, pamatujete si to období, kdy bylo žádoucí, pokud si chtěli pracovníci policie atp. udržet zaměstnání, aby měli vystudovanou vysokou školu alespoň v úrovni bakaláře..? To bylo najednou v této profesní skupině sociálních pedagogů a soc. pracovníků, andragogů atp. :o) Jen mám obavu, aby pak studium střední školy technického zaměření nebylo oproti vysokoškolskému studiu sociální práce náročnější. To by nebylo vůči středoškolákům fér. :)
Vloženo: 12.4.2015 10:16:27

J. Novák
Petr Antoni: „Vážený pane magistře. Předem se omlouvám, je možné že jsem se neobratně vyjádřil, či stylizoval vyjádření tak, že v důsledku bylo nesprávně pochopeno. Dovolím si tedy uvést vyjádření na pravou míru. Pokládám pracovníky MPSV za kompetentní působit v oboru, vymezeném působností veřejnosprávní organizace, zcela jistě by nemohli zastávat své pozice, pokud by nenaplnili požadavky přijímacího řízení. Co si však dovolím pokládám za „vzdálené realitě“ je současný návrh Profesního zákona, jehož finální podoba bude příští rok procházet legislativním procesem. Jsem přesvědčen, že pokud/až se bude k Profesnímu zákonu zpracovávat RIA (pro ty, co nevědí – zde více info – http://www.vlada.cz/cz/ppov/lrv/ria/uvod-87615/), bude na jejích stránkách náležitě odůvodněno, z čeho potřeba profesionalizace výkonu sociální práce vychází. Není metodologicky příliš čisté tvrdit, že návrh je ve prospěch sociálních pracovníků, pokud nebyl doposud realizován výzkum mezi všemi osobami, zastávajícími v praxi profesi sociálního pracovníka. Nevidím jako příliš složité, v době internetu takový výzkum realizovat – kontaktovat sociální pracovníky na obcích lze prostřednictvím krajských metodiků sociálních práce, sociální pracovníky ve službách prostřednictvím registru poskytovatelů sociálních služeb. Jedině pak, v případě, že se vyjádří „pro návrh“ nadpoloviční většina, lze tvrdit, že si tuto změnu sociální pracovníci „přejí“. Pak teprve by oponentům návrhu nezbylo, než se s regulací podobného charakteru smířit. Dokud však něco takového neproběhne, pak ani účastníci akce typu „Podzimní/Jarní škola“ nedají potřebný počet dohromady. Takto o této problematice, plně v souvislosti s teorií asymetrie informace, rozhodují pouze ti, kteří mají k dispozici dostatečné množství informací, a nepodílí se na tomto tak ti, kteří třeba potřebný čas prostě nemají. Pokládám členství v profesní komoře za osobní věc jakéhokoliv sociálního pracovníka a vynucovat ji zákonem nepokládám za šťastnou. Samozřejmě, že mohou existovat tací, kteří s jeho tezemi souhlasí, ostatně by asi byla mírně řečeno jednotvárné, pokud by měli všichni stejný názor. Kupř. do stávající Profesní komory sociálních pracovníků (dále jen PKSP) jsem vstupoval proto, že to bylo otázkou svobodné vůle. Nemyslím si, že profesní komora tak, jak ji navrhuje MPSV, bude zárukou hájení práv a zájmů sociálních pracovníků, stejně tak, jako že se bude podílet na zajištění (budoucím) náležitého respektu sociální práci. Nijak nepopírám, že sociální pracovníci (potažmo oblast sociální práce) si respekt zaslouží, sám jsem jedním z nich. Ale více než cokoliv jiného, než jakákoliv byrokratizace, i když se schovává pod rouškou profesionalizace, respekt si nejen ve směru ke klientům, ale ve směru ke společnosti, dokáže zajistit pouze konkrétní sociální pracovník svým vystupováním/jednáním. Efekt "soudružky Zubaté", o němž se zmiňujete, může vycházet spíše z úrovně medializace některých nechvalně známých případů - kupř. http://zpravy.idnes.cz/kontroly-v-litvinove-0tq-/domaci.aspx?c=A130918_162121_usti-zpravy_alh. Osobně jsem měl možnost jednat např. s drogově závislým klientem, který dle vnějších znaků vykazoval známky požití některé z omamně-psychotropních látek, s nejv. pravděpodobností pervitinu. V takové chvíli nechrání sociálního pracovníka nic - žádná profesní komora, žádné regionální sdružení, ale jen a pouze jeho vlastní schopnost ustát potenciální krizové situace a eliminovat za pomoci verbální/nonverbální komunikace už jejich samotný vznik. Oborové sdružení sociálních pracovníků stejně nedokáže zabránit mediálnímu obrazu sociálních pracovníků, která zejm. bulvární média a některé TV kanály budují. Ale to nedokáže ani profesní sdružení lékařů, advokátů, exekutorů (ve směru ke svým členům). To je skutečnost, kterou můžeme měnit pouze svým vystupováním. Nepopírám ani, že jsem se setkal s těmi sociálními pracovníky, kteří návrh ve stávající podobě podporují, či jsou obecně pro myšlenku profesionalizace sociální práce tak, jak je prosazována. Ale setkal jsem se také s těmi, kterým se, stejně jako mně, tato legislativní úprava nelíbí. A kteří prostě nemají tu chuť bojovat na první pohled předem prohranou bitvu. Co se týče třeba prokázaní kvalifikačních předpokladů - ani zde nejsem přesvědčen o tom, že by to měla dělat komora. Na vlastní náklady jsem před výběrovým řízením pořizoval úředně ověřené kopie o nejvyšším dosaženém vzdělání - a podobně jako u členství v PKSP - jsem tak činil dobrovolně a s vědomím účelnosti. Nikoliv však, stejně jako ve svých dřívějších reakcích, odmítám poskytovat své osobní doklady profesní komoře (v podobě, v jaké je její fungování zamýšleno) – té nevěřím, zaměstnavateli ano. Ačkoliv jsem doposud možnosti „předat“ své „námitky“ vůči Profesnímu zákonu, resp. jeho úpravě, využil pouze v rámci „Podzimní školy“, nebudu váhat a zapojím se do připomínkování ve chvíli, kdy to bude jen trochu možné.“
Vloženo: 31.3.2015 17:43:11

Petr Antoni
Pane Hůle: nechápu vaší větu: "doufám, že kauza KOMORA je už, alespoň protentokrát passé" - vede se tu přeci zajímavá diskuze právě k tématu "komory", kterou jste odstartoval svým příspěvkem... Můžete prosím objasnit tuto větu? Děkuji.
Vloženo: 26.3.2015 12:29:13

Daniel Hůle
Dobrý den,
doufám, že kauza KOMORA je už, alespoň protentokrát passé, přesto bych rád krátce zareagoval na několik tezí, které mi byly směřovány.

ad H.Mudrová: Ačkoli jsem se opakovaně snažil, vašemu textu, který jste mi adresovala jsem neporozuměl, dokonce jsem poprosil svoji ženu, sociální pracovnici (FFUK), jestli to není mojí nekvalifikací v oboru :) ale ani ona nedokázala vysvětlit co tím sdělením máte na mysli, tak se omlouvám, že na to dále nebudu reagovat.

ad "uživatelka" (J.Novák): Musím poděkovat panu Novákovi za odpověď. Skutečně jsem nikde v textu ani zmínkou nenapsal, že poskytovatel služeb nemá mít povinnost sbírat data a svoji práci vykazovat. Je to dokonce naopak, v Člověku v tísni jsem v roce 2006 zaváděl nový systém evidence přímé práce, který funguje doteď. Jelikož se živím jako analytik, tak můj vztah k datům je více než vřelý, ale o to nevřelejší vztah mám k datům, která o ničem nevypovídají, tedy pokud pomineme neschopnost autorů :).

V textu píšu, že zákon o sociálních službách zatížil sociální pracovníky MNOHDY nesmyslnou administrativou (kolem standardů, apod.) a že MPSV sbírá nesmyslná data. Tím neříkám, že se data nemají sbírat. Je to podobné, jakobyste kritizovala, že vaše dítě se ve škole učí nesmyslné věci a někdo by z toho vyvozoval, že tvrdíte, že se děti ve škole nemají učit nic :).

Pokud jde o výpady vůči naší organizaci, tak vězte, že na to jsme zvyklí, byť nás to samozřejmě mrzí. Škoda, že neuvádíte nic konkrétního. Jen pro upřesnění. Sociální služby a další návazné služby poskytujeme ve více než 40 městech v Česku, ve kterých žije přes 2 miliony lidí. To jestli dokážeme lidem pomoc nechávám na těch, kterým pomáháme.

Hezký den všem
Vloženo: 26.3.2015 10:12:41

Petr Antoni
k "uživatelce sociální služby" - v tomto příspěvku je výstižně popsáno, co zejména bude zajišťovat Profesní komora a v jakých případech se na ní může obrátit např. klient sociální práce. A je to už zmiňovaná garance kvalitního výkonu sociální práce - naplňováním (dodržováním) etického kodexu v praxi. To je základ profese sociální práce a základní kámen „komory“. Nic víc, nic míň. Ono se toho o „komoře“ v poslední době v profesi hodně řeklo (v diskuzích k ní všichni vycházíme zejména ze své individuální představy „komory“, částečně asi ovlivněné texty vydanými MPSV), ale možná se neřeklo to podstatné – nebo to, co je zatím „jisté“ a to je - čím „komora“ nebude – nebude nadřízeným orgánem poskytovatelů nebo zřizovatelů sociálních služeb, resp. realizátorů sociální práce, nebude novým (dalším) metodickým pracovištěm, které by vydávalo duplicitně k existujícím metodickým pracovištím závazné prováděcí pokyny pro výkon sociální práce v jednotlivých rezortech nebo organizacích, nebude zasahovat do struktur organizací ani do vnitřních záležitostí jednotlivých subjektů realizujících činnosti sociální práce…. A k dotazu na posouzení kvality sociální práce: v současné době takový apriorní subjekt v ČR chybí – kdo posoudí, zda je sociální práce poskytována kvalitně? Můj návrh na odpověď je - sami sociální pracovníci prostřednictvím své Profesní komory – analogicky k ostatním profesím. Tím není nijak dotčena možnost zaměstnavatelů a metodických pracovišť (nebo např. VOP) zaujímat stanoviska k těmto kauzám… A ještě k p. Novákovi – v příspěvku jste uvedl, že pracovníci MPSV jsou „odtrženi od reality“, dovolím si s vámi nesouhlasit – konkrétně mluvím o pracovnících MPSV realizující práce na VZZ, ke kterému se zde vede diskuze. A zastanu se jich otázkou – bylo někdy k nějakému záměru MPSV realizováno takto poctivé diskuzní období? Byli někdy pozváni všichni, kteří připomínkovali záměr MPSV k osobnímu jednání (porovnejme např. s reformou ministra Drábka)? - Podotýkám, že legislativní proces k Profesnímu zákonu stále ještě nezačal (24.3.15) a stále se tedy jedná o přípravné práce. K připomínkování samotného VZZ bude ještě dostatečný prostor…
Vloženo: 24.3.2015 23:01:06

J. Novák
Dobrý den, nejsem sice p. Hůle, ale dovolím si odpovědět, alespoň částečně, na některé Vaše podněty, zmíněné v reakci. Jsem si jist, že kolegové, kteří pracují v sociálních službách případné mezery doplní. „Sice chápu, že požadavky MPSV se zdají být chaotické, na druhou stranu sběr informací ohledně využití veřejných zdrojů je poměrně důležitý fakt.“... „Ba dokonce si troufám tvrdit, že by v ideálním případě analýzy poskytovaných dat včetně kontrol naplňování standardů kvality v sociálních službách měly vést k tomu, aby z omezených veřejných zdrojů byly podporovány opravdu kvalitní služby“ Mám zato, že nikdo nezpochybňuje samotnou podstatu sběru dat, bez kteréžto se neobejde lecjaký seriózní sociologický výzkum, natož statistické podchycení sociální práce. Jedna z věcí, nad níž je možné se pozastavit je způsob, kterým je toto vyžadováno. Způsob, jakým jsou prováděny kontroly, resp. inspekce kvality poskytování sociálních služeb by patrně vydal na několik odborných publikací za sebou. Inspekce je sice nástroj, jakým je možné podchytit, zdali na základě nastavených parametrů (nedělám ve službách, proto některé detaily mi mohou unikat) – př. standardů kvality – je ta která sociální služba poskytována odpovídajícím způsobem či není. Problém v tomto ohledu je nejednotnost jednotlivých inspekcí, kdy samotní inspektoři nemají jednotný pohled na hodnocení „kvality“ sociálních služeb – pokud máte možnost dostat se k časopisu Asociace poskytovatelů sociálních služeb, byly tam zveřejněny některé články, které na tento problém upozorňovaly. Laicky řečeno – přijde jedna inspekce, zhodnotí nastavené standardy jako nepříliš zdařilé a doporučí jejich přepracování. Za určité období se dostaví další inspekce, v jiném složení – standardy opět zhodnotí jinak, tentokrát třeba opět jako méně zdařilé a doporučí je přepracovat… Mohli bychom se točit na podobných příkladech dokola a dokola, přesto tyto věci připravovaný Profesní zákon neřeší – doporučuji k prostudování materiály, zveřejněné MPSV – Věcný záměr zákona (http://www.mpsv.cz/cs/17864). Tady si myslím, že by namísto kritiky sběru informací mělo přistoupit k diskusi, jaká data jsou užitečná a to nejen pro MPSV, jak jsou srovnatelná mezi různými typy poskytovaných služeb a jak mohou přispět k měření kvality poskytovaných služeb mezi podobnými organizacemi či službami Ani toto profesní zákon neřeší, a řešit nebude. Je to debata na možnou legislativní úpravu Zákona o sociálních službách a doprovodných předpisů. Tady bych ráda navázala i na bod ohledně profesních komor. Rozumím povzdechu ohledně nefunkčnosti reklamační role některých existujících profesních komor, příp. stavovské loajalitě. Ale chtěla bych se v tom případě dotázat, kam má směřovat uživatel sociální služby svou stížnost v případě, že není spokojený s poskytovanou službu, příp. je tou službou poškozen? Ještě ostřeji tato otázka může vyvstat v případě, když někdo pouze formálně plní zákonné povinností kolem naplňování standardů kvality v sociálních službách. Problematiku sociálních služeb upravuje příslušná legislativa, ale pokud se budeme bavit o sociálních pracovnících, tak v případě, že se uživatel sociální služby cítí jejich postupem/důsledky konání poškozen – má možnost si projít stanovené standardy kvality konkrétního zařízení, které se zabývají řešení stížností na kvalitu služby, příp. se obrátit na příslušný krajský úřad, který se zabývá poskytováním dotacím poskytovatelům sociálních služeb s patřičným podnětem. Proč si nezamýšlet nad tím, že profesní komora sociálních pracovníků může zveřejňovat „odstrašující“ případy nekvalitních poskytovatelů sociálních služeb? Co se týče sociálních služeb jako celku, toto by nemělo být posláním profesní komory – ta by měla řešit stížnosti na postup sociálních pracovníků (oddíl 4.3 „Práva a povinnosti profesní komory“, bod 6, odst. b + c). Osobně v tuto chvíli nevnímám profesní komoru jako jakkoliv přínosnou – stížnosti na konkrétní sociální pracovníky mohou již nyní řešit buď jejich vedoucí (pracovníci) či „nadřízené orgány“ (krajské úřady atp.). Jestli funguje web „znamylekar.cz“, který možná není provozován lékařskou komorou, ale který každý z nás zkoumá v případě, že si hledá lékaře na řešení svých problémů, tak proč by něco podobného nemělo fungovat v sociálních službách. Budeme-li se bavit ne o službách, ale o sociálních pracovnících obecně, pak základní idea webu „znamylekar.cz“ není špatná, ale v současné době, kdy je možné poměrně jednoduchým způsobem změnit na internetu svou identitu, není pro mě přijatelná možnost, byť jen hypotetická, že kdokoliv, bez znalosti patřičné situace, může o konkrétních pracovnících uvést nepravdivé informace a snažit se je tak poškodit. Pomluva je sice i nyní trestným činem, ale proces prokazování úmyslu poškodit člověka se může protáhnout – a poškozenou (neprávem) pověst už nikdo nevrátí – znovu ji vybudovat je obtížné, ne-li nemožné. Byl-li by podobný hodnotící web organizován, musela by být jednoznačně ošetřená identifikace přispěvatelů – a to ne podle IP adresy. Nechci tvrdit, že diplom je zárukou všeho kvalitního, správného a toho nejlepšího, na druhou stranu jakékoli studium pokládám za fundament budoucího rozvoje a vývoje a vystudovat obor znamená pro mne nejen pílí, kterou vynaložím studiem, ale přináší to větší rozhled v oblasti, ve které budu působit a může mi dát vodítko, kde bych mohla hledat řešení na otázky, které vyvstanou během profesní kariery. V tomto ohledu s Vámi souhlasím – dosažený stupeň vzdělání nemusí být nutně předpokladem pro adekvátní/očekávanou úroveň pomoci, kterou klient od sociálního pracovníka vyžaduje. To, co konkrétního sociálního pracovníka utváří, není stupeň DiS., Bc., Mgr. či jiný akademický titul. Schopnost nezaujatě a pokud možno objektivně posoudit klientovu situaci, vč. vyhodnocení možných rizik/dopadů jednotlivých rozhodnutí – to je jedna z nejdůležitějších složek osobnosti sociálního pracovníka – a to vám žádné byrokratické zřízení, zejm. profesní komora, nezaručí. Profesionalizace této činností by mohla vést k upřesnění a jasné definici, co sociální práce je a co je už není (tudíž je to „pouze“ charitativní činnost), co je kvalitní služba a co už není a jaká práva, jakožto uživatelka této služby mám, co například není v souladu s korektním jednáním sociálního pracovníka atd. Toto již upravuje etický kodex sociálního pracovníka – k nahlédnutí např. zde – http://socialnirevue.cz/item/eticky-kodex-socialnich-pracovniku-ceske-republiky. Profesní komora jako taková je dle mého názoru jen dalším bičem, kterak svázat povolání sociálních pracovníků a nikoliv pomocnou strukturou v oblasti profesionalizace sociálních pracovníků. Přespřílišná byrokratizace neprospívá jakémukoliv odvětví – nevěřím osobně tomu, že přínos tohoto zařízení bude valný. To, co sociální práci vydobývá respekt, není jakési pofiderní uskupení, které se halí do hávu profesní komory, ale konkrétní jednání/vystupování jednotlivých sociálních pracovníků – toto žádný zákon nezaručí.
Vloženo: 24.3.2015 18:12:56

Uživatelka sociální služby
Dobrý den, úvodem bych ráda prohlásila, že nejsem sociální pracovnice, byla jsem uživatelkou sociální služby a část mé rodiny dodnes využívá služeb sociálního poradenství. Osobně se domnívám, že pan Hůle plete pojmy kolem profese sociálního pracovníka a pomahače, dobrovolníka, rádce nebo kohokoli jiného, kdo to dělá nezištně a „srdíčkem“. Není to totiž to samé. Přece mohu komukoli pomáhat dobře míněnou radou nebo dobrovolně zařídit něco ve prospěch člověka, který mě o to požádá. Ale neponesu zodpovědnost za výsledek mého snažení se, zvlášť když účinek mé pomoci nebyl prospěšný. Když to u profesionála, sociálního pracovníka, bych očekávala, že ponese odpovědnost za odvedenou práci. A proto si myslím, že je třeba k sociálnímu pracovníkovi přistupovat, jako k odborníkovi, který má k tomu odpovídající vzdělání, nabírá během své profesní kariery zkušeností a nadále se vzdělává a trénuje své schopností. Sice chápu, že požadavky MPSV se zdají být chaotické, na druhou stranu sběr informací ohledně využití veřejných zdrojů je poměrně důležitý fakt. Jak jinak by pan Hůle chtěl odůvodnit „nekonečné útoky“ ohledně toho, proč každý rok největší podíl dotací z ministerstev dostává Člověk v tísni, proč ty peníze z veřejných zdrojů raději nepřerozdělit mezi stovkami lokálních sdružení, které přece lépe znají místní problémy a adekvátněji a rychleji pomohou místním sociálně-potřebným, než v Praze a na pár místech působící Člověk v tísni? Ty statistiky, které pan Hůle pojmenoval jako nesmyslnou administrativou, by právě měly být zdrojem a argumenty k tomu, jak obhájit smysluplné vynakládání veřejných zdrojů. Ba dokonce si troufám tvrdit, že by v ideálním případě analýzy poskytovaných dat včetně kontrol naplňování standardů kvality v sociálních službách měly vést k tomu, aby z omezených veřejných zdrojů byly podporovány opravdu kvalitní služby. Nikoli služby „vylobbované“ zavedenými organizacemi, které už desítky let nic nemění na způsobu své práce a nikam se neposouvají ani v naplnění svých vizí či kvality poskytovaných služeb. Mimochodem tento argument slýchávám a dočítávám dost často, zvlášť ve vztahu k Člověku v tísni, a je dost těžké proti tomuto způsobu argumentace jakkoli bránit. Tady si myslím, že by namísto kritiky sběru informací mělo přistoupit k diskusi, jaká data jsou užitečná a to nejen pro MPSV, jak jsou srovnatelná mezi různými typy poskytovaných služeb a jak mohou přispět k měření kvality poskytovaných služeb mezi podobnými organizacemi či službami. Toto hledisko nemá sloužit pouze k tomu, aby se efektivně přerozdělovaly veřejné prostředky, ale i jako vodítko pro výběr té které služby v tom nekonečném množství organizací poskytujících buď stejný typ sociální služby, příp. mají stejnou cílovou skupinu. Tady bych ráda navázala i na bod ohledně profesních komor. Rozumím povzdechu ohledně nefunkčnosti reklamační role některých existujících profesních komor, příp. stavovské loajalitě. Ale chtěla bych se v tom případě dotázat, kam má směřovat uživatel sociální služby svou stížnost v případě, že není spokojený s poskytovanou službu, příp. je tou službou poškozen? Ještě ostřeji tato otázka může vyvstat v případě, když někdo pouze formálně plní zákonné povinností kolem naplňování standardů kvality v sociálních službách. Proč si nezamýšlet nad tím, že profesní komora sociálních pracovníků může zveřejňovat „odstrašující“ případy nekvalitních poskytovatelů sociálních služeb? Jestli funguje web „znamylekar.cz“, který možná není provozován lékařskou komorou, ale který každý z nás zkoumá v případě, že si hledá lékaře na řešení svých problémů, tak proč by něco podobného nemělo fungovat v sociálních službách. A uvědomme si, že na tom webu bude zapotřebí rozlišovat, kdo sociálním pracovníkem je a kdo není, která služba je registrována, jakožto poskytující dle zákona a která ji není. Zastavím-li se u pojmu „bažantů“ a pracovníků v sociálních službách a dám-li ruku na srdce, tak, jakožto uživatelka té které sociální služby, samozřejmě ráda využiji služeb zkušeného a odborného pracovníka a nikoli pracovníka, který neví, jak má zacházet se svou frustrací v práci, přemýšlí úzce pouze o jednom problémů, který aktuálně řeším a nevidí důsledky svého počínání dál. Kdybych to porovnala zase s lékařem, přece se také nenechám ošetřit studentem prvního ročníku medicíny, jenom kvůli tomu, že má nějaké nabyté zkušeností, bůh ví odkud. Ano, mohu jít k bylinkářce a vyřešit nějaký akutní zdravotní problém, ale nemám záruku, že mi to pomůže a neuškodí a hlavně je to moje zodpovědnost, že jsem tam šla. V případě, že se necítím celkově dobře a delší dobu, tak jdu k odborníkovi, který má vyřešit celkově můj problém a v určité míře přenáším odpovědnost za své zdraví na toho odborníka. A tady vidím mimo jiné úlohu profesionalizace v sociálních službách. Pokud se někdo nechce vzdělávat v oblasti sociální práce, ale vidí smysluplnost této práce, tak nevidím nic hanebného na tom, že bude dělat pouze pracovníka v sociálních službách a zároveň bude mentorován odborníkem, který toto vzdělání má. Nechci tvrdit, že diplom je zárukou všeho kvalitního, správného a toho nejlepšího, na druhou stranu jakékoli studium pokládám za fundament budoucího rozvoje a vývoje a vystudovat obor znamená pro mne nejen pílí, kterou vynaložím studiem, ale přináší to větší rozhled v oblasti, ve které budu působit a může mi dát vodítko, kde bych mohla hledat řešení na otázky, které vyvstanou během profesní kariery. Závěrem jen chci dodat, že bezbřehá pomoc potřebným za jakoukoli cenu, není dle mého názoru sociální práce. Profesionalizace této činností by mohla vést k upřesnění a jasné definici, co sociální práce je a co je už není (tudíž je to „pouze“ charitativní činnost), co je kvalitní služba a co už není a jaká práva, jakožto uživatelka této služby mám, co například není v souladu s korektním jednáním sociálního pracovníka atd.
Vloženo: 24.3.2015 11:23:58

H.Mudrová
M.Kurowski: Ve svém okolí neznám absolventa sociální pedagogiky a tím pádem ani jeho práci, ale máte pravdu, že pedagogika v sociální práci hraje velkou roli. Máme metodicky vést pracovníky v přímé péči, máme se podílet na osvětě veřejnosti a hlavně působit na klienty, rozumět tomu, jak je podpořit, vést, kdy a koho ovlivnit tím nebo jiným směrem. Nejde jen o přípravy na práci s klientem, zamyšlení nad škálou možných prostředků k motivaci a podobně. Na straně druhé je asi dost předmětů, které musejí zvládnout absolventi oboru sociální práce a naopak neznají ty ze soc.pedagogiky. Moji spolužáci se proto hlásili podle svých potřeb do praxe i na předměty pedagogické katedry. Nebyla by tady cesta, jak pedagogy pustit k sociální práci?
Vloženo: 24.3.2015 09:24:16

H.Mudrová
P. Novák: K souhlasu s Vámi mi postačí má zkušenost ze stáže na OSPODu a spolupráce s kolegyněmi napříč krajem. I po Drábkově reformě se na pracovnice obraceli "jejich" lidé s prosbami o pomoc, vyplňovaly se i žádosti pro ÚP, u některých klientů zaskakují za chybějící terénní práci. Nezapomenu, jak přišla prostitutka nahlásit kolegyni, že s sebou na štafl bere malé dítě s strká ho do telefonní budky a malé dítě má přece v noci spát. Opakovaně jsem se setkala se skoro neuvěřitelnou důvěrou v sociální pracovníky, kteří se s klienty znají a klienti si je doporučují.
Vloženo: 23.3.2015 07:53:52

Martina Kurowski
Dobrý den, zajímal by mne Váš názor na absolventy sociální pedagogiky a jejich praxi na pozicích sociálních pracovníků. Tedy jste-li pro, aby i tito absolventi (doposud pro výkon profese socprac legislativně erudovaní) mohli i nadále vykonávat pozice sociálních pracovníků. Navrhovaný Zákon o soc. pracovnících s tímto nesouhlasí a chce absolventy sociální pedagogiky "vyřadit z kola ven". Mně osobně se ale zdá, že mnoho intervencí v gesci sociálních pracovníků má silný pedagogický náhled a nejrůznější metody aktivizace, techniky dramatické výchovy, multikulturní výchovy apod. by mohly či jsou v oblasti sociálních služeb (potažmo sociální práce) hojně využívány... Chápu, že absolventi právních disciplín jsou mimo debatu, ale sociální pedagogika se ve svém kurikulu na českých VŠ v mnohém shoduje se sociální prací a kurikulárně odpovídá vzdělávacím standardům v sociální práci. Děkuji za Váš názor. MK.
Vloženo: 23.3.2015 00:15:57

J. Novák
Dovolím si přidat svůj názor ke zmiňované problematice. Budeme-li se bavit v začátcích dle rámce, stanoveného pro výkon profese sociálního pracovníka podle aktuálně platných ustanovení "108čky", pak mám obor sociální práce vystudovaný od SOŠ, přes VOŠ, po Bc. titul na VŠ. Část svého profesního život jsem strávil coby pracovník v sociálních službách v zařízení hospicového typu. Nyní již třetím rokem pracuji jako sociální pracovník na obci. Nebude mi snad p. Vojtíšek mít za zlé, když se nyní vymezím vůči jeho definici sociálního pracovníka na obci jako "odborníka na nic". Nedovolil bych si, i přes relativně krátkou profesní kariéru, označit sebe sama za "experta", neboť sociální práce zejm. je o celoživotním vzdělávání - a to ať máme na mysli formální či neformální. Vidím smysl svého oboru v samotné podstatě jeho různorodosti, kdy naopak sociální pracovník není "odborníkem na vzduchoprázdno", ale musí zvládat a uplatňovat svou erudici k tomu, aby klientovi umožnil řešit nepříznivé sociální situace, za podněcování k jeho samostatnosti a postupnému převzetí odpovědnosti za svá rozhodnutí. Zde není 100% možné kvantifikovat výsledky sociální práce tak, jak je požaduje MPSV prostřednictvím programu OKNouze - Standardizovaný záznam sociálního pracovníka. Souhlasil bych se stanoviskem, které praví, že postupem času se obor klopí spíše k administraci různých údajů, povinnosti elektronicky vést pomocnou/spisovou dokumentaci. Evidentně nikdo z odpovědných činitelů nepřemýšlel nad tím, zdali se takto přijatá opatření nebudou podílet na devalvaci sociální práce, potažmo sociálních pracovníků, kdy postupem času by s prominutím jejich povolání zvládla i "cvičená opice", která bude schopna psát "všemi deseti", hlavně aby byl moloch nakrmen a státní správa získala data, potřebná pro statistiky nejrůznějšího charakteru. Je to tak trochu schizofrenní situace, vést fyzickou podobu složky/spisu klienta, a zároveň mít za povinnost postup zaznamenávat do programu, kde zánik jeho předchůdce (mluvím nyní o Jednotném informačním systému - provozovaném na adrese hmn.mpsv.cz - kterážto již nějakou tu dobu je mimo provoz) způsobil i částečné/kompletní zmizení vložených údajů a výpadek v mapování práce s klientem za období od r. 2012 až do r. 2014. Není v mých silách, a pochybuji, že i silách ostatních, jmenovitě zasílat na technickou podporu spol. OK každý zaznamenaný případ chybějících dat, případně tato z fyzické podoby složky/spisu klienta dopisovat - nedělal bych v tu chvíli nic jiného, než nesmyslně datloval jeden údaj za druhým, bez záruky, že jednoho dne se opětovně neztratí. Toliko jen na okraj k povinnosti administrativního zpracovávání sociální práce na obcích. Nyní k profesnímu zákonu obecně - idea toho, že by zde byla organizace, která by jako rytíř v zářící zbroji chránila práva a čest svých svěřenců je možná krásná představa, ale realita všedních dní dává spíše tušit, že místo o deklarovanou snahu stran MPSV o "dialog", se jedná o monolog tzv. "odborníků", kteří prosazují svou vizi profesionalizace sociální práce, aniž brali v potaz tu možnost, že jimi tvořená vize se nemusí setkat s pochopením. První chybu dělá MPSV v tom, že ve spojitosti s tímto "materiálem" řeší i oblast, která měla být upravena dříve, než přišla na pořad dne oblast profesionalizace sociální práce. Vnímám pracovníky MPSV jako natolik odtržené od reality, že nejsou schopni plně posoudit/pojmout všechny její aspekty. Na prvním stupni - mluvím nyní o otázce systému vzdělávání v oblasti sociální práce. Úroveň výuky je kolísající, stejně tak jako kvalita takových absolventů. Málo se dbá na praxi - tu skutečnou, kde je student/posluchač odkázán na samostatné jednání s klientem. Často se tak, zejm. na středním stupni a ve vysokém školství rezignuje na důslednou kontrolu výkonu odborné praxe. Někteří studenti tak ve svých výstupech mylně zaměňují sociální práci se samospásným oborem, nabízejícím zázračná řešení všemožných problémů, s nimiž klienti mohou přijít do styku. A to aniž by byli schopni smířit se s představou, že ne vždy a za všech okolností je klientovi možné pomoci, a že v některých situacích lze mírnit pouze dopady případných dřívějších nepříliš "šťastných" rozhodnutí, jehož následky způsobují klientovo zabředávání do krizové situace a snižující se schopnost najít východisko. Druhý stupeň - nevidím doposud Profesní komoru jako způsob, kterým by měla být zaručena míra jejich respektu společností. Vede mě k tomu přístup, s jakým se někteří zaměstnanci MPSV staví ke kritickým připomínkám/podnětům ke zpracovávanému pracovnímu materiálu, a s jakým až stachanovským úsilím prosazují svou vizi – zejm. mám za to, že mi v tomto názoru dává za pravdu článek, který byl v Sociální práci uveřejněn (číslo 3/2014) – „Informace o stavu připravovaného profesního zákona“, kde dochází k faktické dehonestaci těch názorových oponentů (zejm. poslední odstavec zmíněného článku), kteří se odváží mít jiný, než ministerstvem prosazovaný pohled. Nebudu proto jakkoliv podporovat vznik takovéto struktury, stejně tak jako odmítám být členem jen proto, že je mi to zákonem vnuceno pod pohrůžkou (sice skrytou, ale přesto zjevnou), že nebudu moci vykonávat profesi, jíž mám vystudovanou jen kvůli tomu, že nebudu členem orgánu, s jehož vznikem a současnou proklamovanou podstatou vnitřně nesouhlasím.
Vloženo: 20.3.2015 19:35:07

H.Mudrová
P.Hůle: Chtěla jsem jen vyjádřit to, co poté ještě zaznělo v dalších příspěvcích - že sociální pracovník (zdaleka nikoliv jen já, ale i moje kolegyně v kraji)se podílí na práci služby v mnoha ohledech. To co společně pilujeme a řešíme, by skutečně mohlo být popsáno i z hlediska vědeckého, podložené výzkumy a pod. a věřím, že bychom i třeba právě my mohly oslovit další kolegyně a kolegy. Napsala jsem to zkratkovitě, ale prostě vidíme dopad své práce i mimo službu, na rodiny, které nám navíc dokážou sdělit, že na počátku změny stál impuls od nás. Snažím se o nějakou osvětu, spolupráci třeba s kulturními institucemi, ale den má pouze 24 hodiny a jak všichni víme, jde o práci náročnou na emoce, sebeovládání a sebeošetření, takže když potom doma ještě studujete, stejně si taháte práci domů a hrozí vyčerpání. Proto mám pocit, že by profesní komora mohla v něčem pomoci řešit ty nároky a také protimluvy naší práce.
Vloženo: 18.3.2015 08:29:56

Petr Antoni
Reaguji na příspěvky v této diskuzi a dovolím si přidat několik postřehů a otázek. V textu M. Límové zdaleka nevidím jen dotaz na autora, zda je či není sociální pracovník. Naopak zde vidím seriózní obhajobu sociální práce jako profese. Z některých dalších příspěvků cítím obavy z profesního zákona. K tomu snad jen to, že připravovaný profesní zákon nijak nezasahuje do vztahu sociální pracovník / pracovník v sociálních službách. Nevytváří metapozici pro sociální pracovníky ani nijak nesnižuje - nezatupitelnou! - práci a roli pracovníků v sociálních službách. Pouze napravuje situaci, kdy sociální pracovníci nepůsobí zdaleka pouze v oblasti sociálních služeb. Proto vlastní zákon. Je na tom něco ohrožujícího, nebo nelogického? Navíc zákon nijak! nedevalvuje současné sociální pracovníky, kteří "splňují" vzdělání dle zk. 108/2006 a ani ty, kteří studují obory, jež současná legislativa uznává jako dostatečné pro výkon sociální práce a dostudují až po datu účinnosti tohoto zákona... Platí tedy zásada, že ten, kdo "splňuje dnes - splňuje navždy"! S účinností profesního zákona ovšem nastane situace, kdy sociální pracovník bude pouze absolvent oboru sociální práce (VOŠ nebo VŠ!). To se bude týkat kolegů nově! vstupujících do profese. K tomuto pokládám další otázku - přijde někomu nesprávné, že obor, který má svůj etablovaný a kapacitně dostatečný systém primárního odborného vzdělávání usiluje o to, aby do praktického výkonu tohoto oboru/profese - sociální práce - nevstupovali lidé, kteří tento obor nestudovali? Platí, že znakem profese je existence profesního vzdělání. Dnešní nastavení zákona umožňuje výkon sociální práce studentům oborů, kteří slovo sociální práce ve svém studijním odboru ani neslyšeli - natož pak např. metody sociální práce, nebo faktický výkon praxe na některém z pracovišť... A opět v reakci na předchozí příspěvky - nejde samozřejmě jen o "ten papír" - k výkonu pomáhající profese neoddiskutovatelně musí každý z nás mít i osobnostní předpoklady. O tom není sporu. Jako sporné ovšem vidím vyvyšování bezbřehého prakticismu - tedy, že kompetenci vykonávat profesi sociálního pracovníka získám vlastní dobrou -upřímně míněnou- praxí. To je minimálně přehlížení skutečnosti, že sociální práce je nejen praktický, ale také vědní obor. Současně tím nijak nesnižuji pomoc poskytovanou klientům v přímé práci a také v obecnější rovině, např. legislativních změn, realizovanou přispěvateli v této diskuzi, kteří tezi prakticismus hájí. Otázku bych jim položil takto: Proč zpochybňujete snahu sociálních pracovníků posunout svůj obor směrem k profesi? Vaše působení v lidskoprávní oblasti to přeci nijak neovlivní. V oboru pomoci lidem bude vždy dostatek prostoru pro profesionály z různých oborů a s různými přístupy. Uvedu ještě jeden příklad z nedávné minulosti. Tzv. sociální reforma I. realizovaná za ministra sociálních věcí p. Drábka způsobila to, že agendu hmotné nouze přestali ve valné většině vykonávat sociální pracovníci. MPSV tehdy chtělo "ušetřit" a tuto agendu snížilo na dávkovou agendu, kde odbornost sociálního pracovníka není třeba. Agenda se tak otevřela pro dávkové specialisty úřadu práce, často s nulovou prací. Vedlo to k tomu, že situace klientů - osob v hmotné nouzi - se začala dramaticky zhoršovat. Jednoduše proto, že tito pracovníci úřadu práce dělali - jistě dobrou - práci tím, že včas a dle zákona vyplatili soc. dávky. Ovšem už méně byli schopni vyhodnocovat situaci svých klientů v celém spektru složitosti a rizik jejich pozice. Nechápali, že mají před sebou klienty ohrožené sociální vyloučením, jejichž situaci dramaticky zhoršují související patologické jevy, nezaměstnaností počínaje... Na obranu těchto pracovníků je třeba dodat, že byli personálně poddimenzováni a tlačeni ke kontrole za účelem snížení objemu dávek a k šablonovitému vyhodnocování: příjemce dávek=“zneužívač dávek“... Proč toto celé píšu - jednoduše proto, že zde se jasně ukázala nezastupitelnost sociální práce, vykonávané sociálními pracovníky – profesionály. A také chyběla instituce, která by dokázala toto riziko (propadu situace klientů) vyhodnotit a pojmenovat a v neposlední řadě - obhájit sociální pracovníky, kteří tuto agendu byli nuceni opustit. Touto institucí nemohlo být MPSV, protože jí samo způsobilo, touto institucí by ovšem mohla být Profesní komora! Kdo má uši, slyš... Závěrem uvádím, že jsem sociální pracovník s téměř osmnáctiletou praxí, nikoli úředník, jak mě níže v diskuzi zařadil p. Hůle. Působím aktuálně v sociálních službách, předtím jsem působil deset let jako sociální kurátor, veřejný opatrovník, vedl jsem agendy sociálně právní ochrany a dávky hmotné nouze, PnP..., pohyboval jsem se v neziskové oblasti v pomoci romským dětem, aktivně se účastním komunitního plánování sociálních služeb na obecní a krajské úrovni, prorodinných aktivit a případových konferencí v roli moderátora. To jen na upřesnění mého profesního profilu. Zdravím všechny diskutující.
Vloženo: 16.3.2015 00:28:40

Daniel Hůle
Milá paní Límová, chvíli jsem přemýšlel, zda na text reagovat, když jediné čemu se v mém textu věnujete je, z jaké pozice ho píši, když nejsem sociální pracovník. Ale vzhledem k tomu, jakou nejistotu to ve vás vyvolává, přeci jen odpovím.
Do roku 2006 jsem působil jako běžný sociální pracovník, pracoval jsem s mladými matkami ohroženými prostitucí, s drogově závislými, s lidmi ohroženými chudobou, atd. Podle zákona o sociálních službách kvalifikační předpoklady SP nesplňuji, ale přímou práci dělám dál. Radím lidem, kteří se na mě obracejí často v bezvýchodné situaci, kdy základním problémem je předlužení. Snažím se s nimi hledat cestu, která by jim ulevila a umožnila “nový začátek”. Pravda, vždy mi byl aktivismus a dobrovolnictví bližší než bezbřehý profesionalismus a zda s takovým přístupem dokážu pomoci byste se asi musela zeptat těch, kteří se na mě obracejí. Po některých mediálních vystoupeních to jsou i desítky lidí.
Zároveň v Člověku v tísni metodicky vedu desítky lidí, o kterých jsem přesvědčen, že jsou lidé na svém místě, že dokáží pomáhat lidem v nouzi bez složitých procedure a vnitřních bariér, ale kdybyste mě zabila, tak vám neřeknu kolik z nich jsou sociální pracovníci de jure, protože to nevím a nikdy mě to ani nezajímalo. Důležitý je pro mě přístup k lidem, úcta k těm, kteří neměli v životě zrovna štěstí a empatie. Z jejich zkušeností čerpám a snažím se s dalšími lidmi o změny systému tak, aby lidí v nouzi bylo méně. Diplom je pro mě kus papíru, který o lidském přístupu ani o schopnostech příliš nevypovídá.
Ostatně, sama píšete, že jste se účastnila nějakého mého školení. Myslíte že mám titul z dluhového proadenství?  Nemám a paradoxně nejvíce úspěchů, pokud to tak mohu říci, dosahuji v oblasti sociální práce, pokud si vypůjčím definici z wikipedie: “Sociální práce se snaží o prosazovaní sociální spravedlnosti, zlepšování kvality života a rozvíjení plného potenciálu každého jednotlivce, skupin a společenství.”. Podobná definice je i v anglické verzi. A jen pro úplnost… občas si říkám i demograf, přestože jsem studium formálně nedokončil, ale ještě se mi nestalo, že by se nad tím jiný demograf pozastavil.
Zkrátka, ať jsem cokoli, sociální prací se dlouhodobě zabývám a obor této disciplíny mě zajímá, protože sociální spravedlnost považuji za velmi zásadní koncept, který může v konečném důsledku ovlivňovat míru svobody a demokracie naší společnosti a profesní komora může mít velmi negativní dopad na obor jako takový. Co mě naopak mrzí je, že mnoho sociálních pracovníků se více zajímá o své platy a prestiž, než o obsah sociální práce a tak některá volání po profesní komoře vypadají jakoby si lidé pletli oborovou instituci s odborovým svazem. Ten by nářky na zaměstnavatele a nízké či nerovné platy vyřešil jistě lépe.
A úplně na závěr. V textu se náznakem pejorativně zmiňujete o politicích, ale copak politiky nemáme takové, jaké jsme si je zvolili? Přitom zastupitelská demokracie je ze své podstaty pluralitnější než volba reprezentace nějakého stavu. To platí teoreticky i prakticky.
Vloženo: 14.3.2015 23:08:39

Michala Baslová
Ačkoliv sama také nejsem sociální pracovník a optikou chystaného profesního zákona také nikdy nebudu, cítím potřebu se na základě svých zkušeností v přímé práci s klienty sociálních služeb k této debatě vyjádřit. Mám za to, že spíše než diskvalifikovat autora příspěvku na základě jeho čistě formální neodbornosti, by bylo vhodnější vypořádat se s jeho argumentací. Jestliže se k sociální práci, potažmo profesi sociálních pracovníků, vyjadřuje kdokoliv, kdo v rámci sociální služby dlouhodobě pracuje s lidmi v tíživých životních situacích, měl by být jeho názor do diskuze připuštěn. Diskutující by se pak měli vypořádat právě s tímto názorem, nikoliv jen s formální pozicí jeho nositele. Čím dál více u nás podléháme iluzi, že formální stvrzení odbornosti vysokoškolským diplomem v konkrétním oboru z nás učiní jediné možné odborníky v dané oblasti. Přitom se právě na základě argumentů pro vznik profesní komory ukazuje, že nás toto formální vzdělání nepřipraví ani na to, abychom byli schopni formulovat a prezentovat vlastní názor a výsledky své práce! Pokud jde tedy o nízké sebevědomí sociálních pracovníků a jejich obavy z veřejné prezentace výsledků jejich činnosti, vidím problém právě a zejména v podobě našeho vzdělávacího systému spíše než v neexistenci profesní komory. K vyjadřování názoru, věcné argumentaci a prezentaci vlastní práce bychom měli být vedeni v průběhu celého vzdělávacího procesu. Odvahu k těmto aktivitám pak musíme nalézt především sami v sobě než jí delegovat na pár vyvolených v pozicích prezidentů čehokoliv a v jakékoliv oblasti. Ve své práci s uživateli sociálních služeb se soustředím na to, abych posílila jejich motivaci a schopnost formulovat a hájit jejich oprávněné zájmy a vymáhat jejich práva. Přijde mi absurdní rezignovat na tuto snahu u samotných pomáhajících profesionálů, tedy i sama u sebe. O podobu komorou formulovaných stanovisek a zájmů celé skupiny sociálních pracovníků mám vážné obavy, když už teď je diskuze značně uzavřená a vypořádávání se s kritikou ukazuje na neschopnost odhlédnout od prosazovaného vlastního zájmu k jiným alternativám. Jestliže má však část sociálních pracovníků skutečnou potřebu zastoupení a delegace svých zájmů a práv na nějakou vyšší instanci, nechť tato dobrovolně podstoupí test vlastní užitečnosti. Tedy než zde budeme vytvářet zvláštní zákon, ať si deklarovanou náplň profesní komory vezme pod svá křídla organizace sdružující sociální pracovníky dobrovolně, a nechť se takto ukáže, jak velký okruh lidí v ní bude spatřovat užitečnost natolik, aby jí přispívali. V tomto způsobu řešení nevidím jiné riziko, než že tato nepovinná organizace v testu neobstojí a její smysluplnost a užitečnost se neprokáže. Negativní dopady na sociální práci samotnou, především na uživatele sociálních služeb nepředpokládám. Naopak v povinnosti sociálních pracovníků být členem instituce bez toho, aby v její existenci spatřovali od počátku smysl, mi přijde jako dopředu velmi dobře vypracované alibi, jenž nedává příliš prostoru pro kritickou sebereflexi a zdravý vývoj diskutované instituce. Pozitivní dopady profesní komory na sociální práci a především uživatele sociálních služeb si v podobě, kterou návrh profesního zákona zatím má, nedokáži představit. Resp. jsem si jista, že pracovat na schopnostech a dovednostech sociálních pracovníků je možné již nyní, a to bez komory. Byla bych velmi ráda, kdyby se tolik energie, kolik se dosud vložilo a vkládá do zavedení této formální instituce, vložilo do reálné pomoci a podpory příjemců profesionální pomoci. Právě ta je posláním sociálních služeb a tudíž i práce sociálních pracovníků. Právě o té zastánci profesního zákona bohužel příliš nehovoří.
Vloženo: 13.3.2015 16:56:25

Jan Černý
Práce zadarmo v profesních asociacích? Chtěl bych se zaptat Michaely Limové, zda myslíte vážně stesky nad dobrovolností v zastupování zájmů profese? Je vám znám rozpočet největší asociace sdružující sociální služby i sociální pracovníky v rámci svého profesního svazu, který založil a prezidentuje pan Horecký a který za tvorbou zákona významně stojí? Viděla jste její výroční zprávu? Obávám se, že v případě, že by tento nápad na posílení vlivu největší organizace v oboru opustil ministerstvo a vstoupil do praxe, pro idealisty vašeho formátu nebude ve vedení komory místo. Idealistkou vás nazývám v dobrém, s respektem, ovšem některé pohádky, které jsou předkládány sociálním pracovníkům jsou naivní, nerealistické a upřímně mě bolí, že jim někteří sociální pracovníci věří. Je to zejména pohádka O rovných platech (bez ohledu na regionální rozdíly v platových hladinách), které nějak zázračně existence povinné komory zajistí. Byly zaznamenány i další varianty této pohádky, O zvýšení platu, O jistějším a stabilnějším financování sociálních služeb. Další oblíbená je pohádka O tom, že profesní komora jako samosprávný orgán bude přesně taková, jakou si jí uděláme. V počtu 12ti a půl tisíce povinných členů bude v majetku těch, kteří dokáží zorganizovat nějaké ty hlasy pro své zvolení, stejně jako je to v Advokátní komoře, která má obdobné počty. Který typ šíbrů bude této organizace schopen, je možné si přečíst například v knize KOUKOLÍK, František. Machiaveliánská inteligence: Eseje ze třetí kultury. pozn. Koukolík není sociální pracovník. To třeba není ani Ivan Úlehla. A podle zákona jím nejsem ani já, ani třeba Kumar Vishwanathan. Problémem který zmiňujete s tím, že sociální pracovníci nevystupují veřejně a nehájí zájmy a potřeby lidí, které potkávají ve svém pracovním životě není v tom, že není doteď ze zákona povinná komora pro sociální pracovníky, ale s tím, že není mnoho těch, kteří jsou v tomto ohledu jako Kumar. O zlatém pravidle přístupů orientovaných na řešení, které zmiňujete, tedy v tomto případě jeho aplikace že na skoro všechny vaše potřeby je odpovědí zákon o povinné komoře jsem neslyšel, ale slyšel jsem, že pokud je potřeba udělat víc veřejné práce pro lidi, pro které tu sociální pracovníci jsou, je jako u každé změny možné začít hned, každý sám od sebe. A to je dobrá zpráva. A jako u každé změny, každý musí začít u sebe.
Vloženo: 13.3.2015 15:43:25

Michaela Límová, sociální pracovník
Pane Hůle, měla jsem možnost se u vás kdysi účastnit školení na téma dluhové problematiky a od té doby vím, že jste odborník na svém místě. Jistě máte i další úspěchy v oblastech, ve kterých působíte. Pokud mně však paměť neklame, nejste sociální pracovník. Potřebovala bych lépe rozumět tomu, z jaké pozice ve svém příspěvku hovoříte a koho zastupujete. V příspěvku jsem se dočetla řadu – řekněme – nepřesností. Sociální práce zhruba za sto let své existence se dostala na poněkud jinou úroveň, než dobrovolnictví či bezbřehý aktivismus. Tyto, ač pro fungování společnosti důležité činnosti již dnes za sociální práci nepovažujeme, stejně jako nemícháme psychiatrii s neurologií, ač mají společné kořeny. Sociální práce usiluje o to být vysoce odbornou činností. Sociální pracovníci rozumí i širším aspektům své práce, například právu dárce rozhodnout, jak bude naloženo s darem. Přesto, že se nám může nelíbit administrativní stránka naší práce, chápeme, že finanční prostředky poskytované na naši činnost státními institucemi (dotace) jsou veřejné, a že tyto mají tedy právo vědět, jak je s těmito prostředky nakládáno. Nemyslím, že je reálné očekávat, že bude financována práce sociálních pracovníků jen proto, že se rozhodli „páchat dobro“, a osobně jsem přesvědčena, že je to tak správně. Nevím tedy, zda sociální pracovníci stojí o zastání v tomto směru. Z Vašeho textu rozumím, že nejste pro ustavení profesní komory pro sociální pracovníky. Není mi zřejmé jak to Vás, jako příslušníka jiné profese, ovlivní. Za posledních 25 ušel obor, o kterém je zde řeč, velký kus cesty jak ve vzdělávání, tak v praxi – vznikla celá řada služeb a aktivit v rámci sociální práce, o kterých bylo předtím v ČR málo známo. Nicméně přetrvávají určité slabosti a nedokonalosti. Sociální pracovníci jsou – zcela právem - obviňování z omezené schopnosti veřejně vystoupit a vysvětlit či obhájit svoje odborné stanovisko. Je jim (nám) – opět právem - vyčítána nedostatečná veřejná angažovanost a uchopení a pojmenování společenských jevů, včetně návrhů na řešení, a tím je uvolňováno nevhodně velké místo populistickým a zkratkovitým návrhům na „řešení“ ze strany politiků. Je nám připomínáno, že málo publikujeme a málo se účastníme akademických debat, jakmile opustíme školy. K tomu všemu jsme opakovaně vybízeni a sami sebe vybízíme, a to již oněch 25 let. Zlaté pravidlo přístupů orientovaných na řešení říká, že pokud něco nefunguje, máme zkusit něco jiného. Ač je řada z nás excelentními pomáhajícími, v působení navenek stále dost dobří nejsme. Co máme dělat jinak, aby i běžní občané, společnost, politici, úředníci, potenciální dárci porozuměli tomu, co to vlastně děláme a k čemu je to dobré? Co my bychom potřebovali, abychom mohli být lepší, profesionálnější, angažovanější, čitelnější? To, co dosud máme, pro nás dostatečně nefunguje – do Sociální práce za nás píšou jiní, naši nadřízení nám podporu poskytnout nemohou, neboť mnohdy ani sociálními pracovníky nejsou, dosavadní profesní sdružení sice „dělají co mohou“, ale je to stále dobrovolná neplacená aktivita několika málo lidí. Proto podporuji tvořící se Zákon o sociálních pracovnících a vznik profesní komory pro sociální pracovníky jako samosprávný orgán s povinným členstvím. Pojďme si poskytovat navzájem podporu a čerpat ji od svých kolegů. Pojďme se dozvídat, jak podobná je sociální práce v jiném odvětví a pojďme pojmenovat a řešit společenské jevy a problémy z více stran. Nechci, aby zaměstnavatelé zaměstnávali sociální pracovníky na minimální úvazky s tím, že další část do celku je jiná činnost. Nechci, aby sociální pracovník v odlehlém pobytovém zařízení musel přijmout pozici pracovníka v sociálních službách jen proto, že zaměstnavatel na něj vyčlenil jen určité mzdové prostředky. Chci, aby byly stejné kvalifikační požadavky na sociálního pracovníka v sociálních službách, stejně jako ve vězeňství, zdravotnictví, veřejné správě a další odvětvích. Chci, aby sociální práci dělal sociální pracovník. Chci, aby odměny sociálních pracovníků byly adekvátní a nelišily se zásadně napříč odvětvími. A v neposlední řadě věřím, že profesní komora jako samosprávný orgán bude přesně taková, jakou si jí uděláme. Jistě ne všechny obtíže, které obor provází, budou vyřešeny přijetím zákona o sociálních pracovnících a založením Profesní komory. Bez těchto kroků se však nepohneme dál podstatným způsobem, a budeme se nadále pokoušet zlepšit situaci v oboru sociální práce omezeně účinnými způsoby.
Vloženo: 10.3.2015 10:38:37

Petr Vojtíšek
Jako sociální pracovník sleduji debaty o profesní komoře, hovořím se sociálními pracovníky i studenty a ptám se jich na obavy a příležitosti v otázkách profesní komory. Na jedné straně jsou obavy a) z vysokého poplatku b) z přílišné administrativy c) ze ztráty současné kvalifikace a potažmo zaměstnání. To jsou pochopitelné obavy, které však již opakovaně a na různých fórech byly vyvráceny. Na druhé straně jsou zde potřeby sociálních pracovníků, se kterými se setkávám: a) všichni po nás chtějí ať hasíme jejich problémy b) když udělám chybu, jsem na pranýři c) sociální práci dělá kde kdo, ale sociální pracovník není často odborníkem na nic (např. u sociálních pracovníků na obcích V tomto vidím velkou příležitost pro moderní, štíhlou a výkonnou profesní komoru spravovanou sociálními pracovníky. Tak, jak je nyní připravena profesní komora ve věcném záměru zákona, je na dobré cestě k tomu, aby potřeby sociálních pracovníků vyřešila. Její největší potenciál vidím především: - ve vymezení oboru sociální práce v multidisciplinárním prostředí - tedy zajištění profesního statusu - ochranu sociálních pracovníků před negativní medializací - ochranu sociálních pracovníků v případech, že na ně bude chtít "někdo něco hodit" (klient, zaměstnavatel) A strach z ovládnutí Komory jednotlivci? Stejně jako každý mediálně živený strach... stává se obecně přijatou pravdou a předsudkem, se kterými jako sociální pracovníci musíme umět pracovat při svém každodenním rozhodování. Pokud i po legislativním procesu zůstane samosprávný charakter komory (jak je v návrhu věcného záměru zákona), bude Komora především taková, jakou si ji sami uděláme.
Vloženo: 2.3.2015 23:57:58

Daniel Hůle
ad Jana: Možná jsem to špatně vyjádřil, ale měl jsem na mysli "podle zákona". To je ostatně přesně popsáno v paragrafu 116 zákona 108/2006 Sb. Nejlépe to vystihuje odstavec d): "pod dohledem sociálního pracovníka činnosti při základním sociálním poradenství, depistážní činnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, činnosti při zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, činnosti při poskytování pomoci při uplatňování práv a oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí." Jinak s tím co píšete ve většině plně souhlasím, ostatně to není v rozporu s tím co v článku popisuji, tedy negativní dopad zákona o sociálních službách na profesi. A ano, částečně za snahami o povinnou komoru je souboj o finance, resp. jistou obdobu oligopolu, ale to ještě neznamená, že by se s tím společnost měla smířit. ad p.Mudrová: Vašemu stanovisku jsem, přes několikeré přečtení, neporozuměl ad p. Antoni: Pokud dobře hledám, tak jste 11 let působil jako úředník a nyní řídíte domov pro seniory, takže opět váš postoj není v rozporu s tezemi, které jsem v článku nastínil. Obecně komoru prosazují především úředníci. A pokud jde o vámi zmiňovanou zákonnou ochranu a obavy, tak opravdu netuším o čem mluvíte. Možná se sociální pracovníci na vašem úřadě musí bát vykonávat plnohodnotnou sociální práci, ale věřte mi, že existuje mnoho poskytovatel sociálních služeb, kteří se ničeho obávat nemusejí a žádnou zákonnou ochranu nevyžadují. Ale možná jste popsal oblast, která mi unikla, tedy, že kromě frustrace a mocichtivosti je dalším motivem některých usilovatelů o povinnou profesní komoru, strach.
Vloženo: 1.3.2015 13:30:16

Jana
Pane Hůle, "pracovníci v sociálních službách" se bez pokynů sociálních pracovníků nejen vysmrkají, ale obvykle se bez sociálních pracovníků MUSEJÍ zcela obejít. Jednak proto, že sociálních pracovníků není dostatek tam, kde by byli potřeba, a jednak proto, že mnoho z nich profesně nestojí za zlámanou grešli. Často za svou nekompetentnost ani nemohou, protože jde o čisté teoretiky-absolventy, již k "terénu" nikdy ani nepřičichli. Takže "fungují" podle navrčených brožurek, "standardů" a jejich hlavní pracovní náplní je, aby všechno sedělo FORMÁLNĚ a problémy se za žádnou cenu nedostaly vně organizace. Ona se nám "sociální práce" vůbec poslední dobou přesunuje z oblasti terénu do oblati permanentního vykazování a monitorování. Právě "pracovníci v sociálních službách" jsou tím zatíženi nejvíc, protože oni a nikdo jiný musejí všechno to papírování provádět. Často bez jakéhokoli vybavení ať už technického, nebo metodického. Že se sociální pracovníci chtějí uzavřít do profesní kasty, celkem chápu (NIKOLI souhlasím). Těch, již vystudovali příslušný obor na VOŠ nebo VŠ, je stále víc, ale peněz na sociální péči stále méně; a tak ti, kteří stihli se "upíchnout", mají logickou tendenci bránit se konkurenci. Nejspíš se jim to i povede.
Vloženo: 1.3.2015 12:53:52

H.Mudrová
ad P.Antoni: Přesně tak si to představuji. Vzhledem k tomu, jak různorodá je práce v menším DpS, jak jsem přímo zapojená do různých problémů klientů i provozu, vidím spoustu prostoru pro všechny typy sociální práce, včetně vytváření dalších způsobů třeba aktivizačních činností (podle účinků na klienty), od r. 2008 pomáháme se splácením dluhů, klienti konzultují své hospodaření (začal velký zájem před lety kvůli placení léků), pracovníci sami jsou již schopni připravit si sezení s reminiscenčními a zároveň vzdělávacími prvky,... MPSV sní o dostupnosti vzdělávání pro všechny seniory - my pilujeme již třetí ročník regulérního programu, kde sedí a účastní se různě postižení a stárnoucí lidé. Každý má svou chvilku uplatnění se ve skupině a i lidé s demencí vědí, že je jim tu dobře. Nemohu pominout ani osvětovou část práce a poradenství širší veřejnosti, kterou je nutno dál rozvíjet. Milé např. je, když mladá rodina vidí, jak senior hospodaří, splácí nebo šetří, mění své volnější stanovisko k půjčkám. Samozřejmě se také k seniorům s (vy)řešenými problémy lépe hlásí.
Vloženo: 27.2.2015 10:28:26

Petr Antoni
Profesní komora by sdružovala všechny sociální pracovníky napříč resorty a agendami, realizátory, zřizovateli... Věřím, že komora zapůsobí také v detekci přežívajících metod paní Zubaté v profesi, stejně tak jako v terapii dopadů tohoto neblahého fenoménu. Komora poskytne oporu a právní ochranu sociálním pracovníkům, dá jim tak možnost a prostor pro "odvážnější" pomoc svým klientům. Na rozdíl od autora článku se nedomnívám, že komora posílí naturel úředníka, naopak vidím v profesi sociální práce volání po sociální práci jako takové, po nových metodách, po významnější a efektivnější pomoci klientům sociální práce, po nezávislosti metod práce, resp. profese jako takové. Profesní komora je výzva, nabídka, možnost. Je také ovšem jevem novým a proto opředeným spoustou fám, dezinformací a mylných dovozování a výkladů. Jako taková bude komora samosprávným orgánem a proto jsou předčasné úvahy, např. o jejím personálním obsazení, jak je také naznačováno výše ve článku. V podstatě zákon by ustanovil komoru jako formu, dal jí základní kompetence a delegoval na ní část "veřejné moci" - a! sociální pracovníci by poté postupně samosprávně doplňovali obsah, způsoby realizace a fungování, včetně konkrétní organizační struktury, nákladů apod. Z těchto důvodů je značně předčasné dovozovat už dnes detailní závěry nebo dopady. Vše je otevřené. Diskuze probíhá. Pojďme se do ní zapojit.
Vloženo: 26.2.2015 12:49:33

Liné
Výborný komentář, díky.
Vloženo: 25.2.2015 08:17:08

Bc. H.Mudrová
Mne osobně zaujalo, že profesní komora se má týkat sociálních pracovníků pobytových služeb. Jistě, máme svá specifika, denní kontakty s klienty, ale také potřebuji konzultovat se sociálním odborem města žadatele, kteří nejsou naší cílovou skupinou - když konzultuji, úředníci se snaží je průběžně kontaktovat, zjišťovat stav, třeba dohlédnout na složenky. Také se díky této spolupráci v regionu odhalilo a pomohlo při násilí na seniorech a pod. Brala jsem vznik komory jako určitou terapii na stigma paní Zubaté, ale teď nevím...
Vloženo: 25.2.2015 07:23:23