Praha: Academia, 2014.
Po dílčích studiích věnovaných dějinám české sociologie se čtenáři mají možnost seznámit podrobně s celou její historií. Autorský kolektiv vedený Z. R. Nešporem představil práci logicky rozčleněnou do čtyř kapitol.
První kapitola pojednává o prehistorii a počátcích české sociologie před rokem 1918. Pozornost je soustředěna na takové osobnosti, jako Masaryk, Fouska, Chalupný a Beneš. Připomenutý je rovněž podíl německy píšících autorů a křesťanských sociologů. Druhá část je nazvaná Sociologie jako svobodná věda ve svobodné společnosti 1919–1948. Podrobně jsou přiblíženy obory disciplíny, osobnosti, konkrétní situace i publikační aktivity tohoto období. Nabízí se možnost nahlížet do životních osudů jednotlivých aktérů i do „zákulisí“ dobové sociologie, přibližují se její výsledky i slabá místa. Představeny jsou teoretické i empirické snahy tehdejších autorů. Poprvé v ucelenější podobě se posuzuje přínos sociologů, kteří po událostech roku 1948 emigrovali nebo byli nuceni opustit obor. Samostatná pozornost je orientována na takové postavy meziválečné sociologie, jakými byli Bláha, Fišer, Machotka, Ullrich a Mertl. Třetí kapitola s titulkem Česká sociologie v období komunistické vlády 1948–1989 pokrývá nejrozsáhlejší období. Pozornost je soustředěna na obnovení a rozvoj sociologie v šedesátých letech. Zvláště jsou analyzovány cesty sociologie v sedmdesátých a osmdesátých letech, s důrazem na počátky normalizace. V kontextu existence Československa se věnuje prostor i charakteristice vývoje slovenské sociologie.
Poslední kapitola se zaměřuje na sociologii v transformaci po roce 1990.
V rámci prezentace meziválečné sociologie se dostává i na málo publikovanou historii sociální politiky a na osobnosti, které ji koncipovaly. Tehdejší autoři pracovali s jejím užším a širším pojetím. Sociální politika v užším smyslu usilovala „o pozvednutí tříd, které žily v nejtíživějších sociálních podmínkách“ (s. 253). V širším chápání se měla snažit o harmonické uspořádání celé společnosti.
Koncepci sociální politiky koncem 19. století začali utvářet národohospodáři. Přidali se k nim právníci, úředníci pojišťoven a státní správy, zatímco profesionálních sociologů působilo v této sféře méně. Publikace přibližuje čtenářům taková jména, jako A. Bráf, K. Engliš, L. Winter nebo B. Fouska. S tématy sociální politiky se zabývala celá řada odborných časopisů. Např. Obzor národohospodářský od r. 1896 v každém ze svých předválečných ročníků přinášel několik příspěvků týkajících se sociální politiky. Ve dvacátých, třicátých letech se řada rozšířila. Od roku 1920 to byla Sociální práce, v letech 1932–1948 Sociální pracovnice, od roku 1931 časopis pražských sociologů Sociální problémy. Není možné vynechat ani Československý statistický věstník, resp. Statistický obzor. Vedle časopiseckých studií byla k dispozici celá řada knih. Už před I. světovou válkou, v roce 1909, vyšla práce F. Reyla Úkoly sociální politiky. V meziválečném období to byly např. Základy sociální politiky J. Macka. Vše nasvědčovalo tomu, že sociální politika po vzniku samostatného státu získala v jistém smyslu prioritní postavení. Ovšem i samotní sociologové se podíleli na identifikaci sociálních problémů, zejména svými výzkumy. V jejich pracích se vyskytují poznatky, na něž by se dalo mnohdy navazovat i dnes, např. na průzkum nezaměstnaných B. Zwickera během hospodářské krize v letech 1934–1935 (s. 165). K dispozici jsou i výsledky dalších šetření, např. z roku 1931 výzkum téměř 14 tisíc pražských rodin žijících pod hranicí stanovené chudoby. Analýza stavu teorie a výzkumu v oblasti sociální politiky opravňuje k vyslovení hypotézy, že se vytvořila „česká škola sociální politiky“ (s. 262).
V meziválečné dvacetileté etapě, díky předchozím dobrým základům, tradicím, osobnostem, bylo v propojení společenských věd a sociální politiky vykonáno mnoho. Autor této části J. Rákosník konstatuje, že odpověď na otázku, jestli období po roce 1950 představuje nebo nepředstavuje jasnou diskontinuitu, bude potřebné ještě dál hledat.
Vlivu sociologie a dalších společenských věd na sociální politiku od roku 1990 se věnoval J. Večerník. V závěru svých analýz uvádí, že dnešní česká sociální politika má sice jisté akademické zázemí, je však budována bez jejího širšího přispění. „V případě, že se na její formulaci podílejí pracovníci akademické sféry, kritériem pro jejich výběr je spíše politický aktivismus“ (s. 589).
Pokud se od sociální politiky vrátíme zpět k sociologii, k hodnocení jejího vývoje, zesnulý M. Petrusek nabízí čtenáři bilancující kritické i sebekritické pohledy, ať už na praktické aktivity nebo teoretickou úspěšnost českých sociologů, na jejich působení ve společnosti, ale i na mezinárodní postavení, konkrétní ohlasy, či renomé.
Autoři jednotlivých kapitol recenzované publikace nabízejí detailní pohled hlavně na dávnější minulost sociologie, odkazují na velké množství pramenů a mohou být dobrým průvodcem a inspiračním zdrojem jak sociologů, tak specialistů v oblasti sociální politiky nebo sociální práce. Kniha může být podnětná i pro pracovníky zabývající se teorií a výzkumem v této oblasti, protože naznačuje potřebu kompetentnosti, širokého rozhledu a vědecké pokory, jako základních předpokladů úspěchů ve vědě.
