Mediace jako metoda sociální práce, nebo samostatný vzor jednání?

Lenka Dvořáková, Mirka Nečasová

Čísla

Archiv čísel » 2019/5 - Expertní a participativní přístup »

Mediace jako metoda sociální práce, nebo samostatný vzor jednání?

Lenka Dvořáková, Mirka Nečasová

Medailon autora:

Mgr. et Mgr. Lenka Dvořáková je postgraduální studentkou oboru sociální práce na Katedře

sociální politiky a sociální práce Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Oblastí jejího

výzkumného zájmu je institucionalizace mediace a dilemata sociálních pracovníků. Ve spolupráci

s Katedrou geografie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a brněnskou pobočkou

výzkumného Ústavu geoniky Akademie věd České republiky se jako sociolog věnuje modelům

péče o lokality zapsané v seznamu UNESCO a scénářům krizového řízení.

PhDr. Mirka Nečasová, Ph.D., pracuje jako odborná asistentka na Katedře sociální politiky

a sociální práce Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, kde vyučuje předměty

zaměřené na filosofii a etiku v sociální práci, supervizi, vyjednávání a mediaci a kariérové

poradenství. Katedru zastupuje v Asociaci vzdělavatelů v sociální práci. Od roku 2008 je

mediátorkou Mediačního centra v Brně. Oblastmi jejího výzkumného a vědeckého zájmu jsou

etika v sociální práci, supervize, občanské poradenství, vyjednávání a mediace. Spolupracuje

s Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí, kde se věnuje problematice sociální

integrace imigrantů v ČR, roli lokálních vlád při řešení problémů sociálního začleňování

v České republice, etickým dilematům a proměnám profesních hodnot v sociální práci.

Abstrakt:

CÍLE: Autorky se v textu věnují problému vztahu mediace a sociální práce, konkrétně se ptají, jaké je místo mediace v sociální práci, zda se jedná o nezávislý samostatný vzor jednání, nebo o specifickou metodu sociální práce. TEORETICKÁ VÝCHODISKA: Na problém je nahlíženo s využitím konceptu vytváření profesní identity z hlediska teoretického zázemí mediace a historické perspektivy uplatňování mediace v české společnosti a specificky v sociální práci. METODY: Cílů výzkumu je dosahováno prostřednictvím analýzy dokumentů, konkrétně akademických textů o mediaci, legislativních textů upravujících výkon mediace v ČR a textů hovořících o využití mediace v praxi sociální práce a dalších oborů. VÝSLEDKY: Bylo třeba rozlišit jednotlivé mediační styly, protože autoři píšící o mediaci často zaměňují mediaci za facilitativní mediační styl. Mediace se v ČR historicky vyvíjela především v rámci profese sociální práce a využití mediace v sociální práci může být pojímáno jako samostatný vzor jednání (především evaluativní a částečně facilitativní mediace) i jako specifická metoda sociální práce (facilitativní mediace, transformativní mediace a mediace narativní). IMPLIKACE PRO SOCIÁLNÍ PRÁCI: V sociální práci panuje nejistota ohledně kompetencí sociálních pracovníků k uplatnění mediace, proto není plně využíván její potenciál na pomoc klientům. Východiskem by mohlo být absolvování dalšího vzdělávání v mediaci tak, aby školený sociální pracovník ‒ mediátor vykonával mediaci v rámci podpory širší škály interakcí, která je v sociální práci běžná.