Bratislava: Inštitút pre výskum práce a rodiny, 2016
Rozvoj kvality v sociálních službách a snahy o transformaci sociálních služeb jsou témata společná jak pro slovenskou tak českou sociální politiku, bezesporu se přitom jedná o témata, která přináší nové výzvy pro praxi sociální práce v obou zemích. Proces implementace národních standardů kvality v sociálních službách do praxe, zvláště po přijetí Zákona o sociálních službách, který poskytovateli ukládá povinnost standardy kvality uplatňovat, vyvolal v České republice poměrně širokou odezvu nejen v rámci akademických diskusí a výzkumných aktivit, ale také u odborníků v praxi. Zkušenosti ze Slovenska, kde je plnění podmínek kvality součástí zákonných povinností poskytovatele od roku 2009, pak naznačují obdobně různorodé postoje poskytovatelů sociálních služeb k tomuto nástroji. Tyto se pohybují od příznivého přijetí, přes neutrální stanovisko až k rezistenci poskytovatelů, kterou lze chápat jako důsledek odkladu kontroly plnění podmínek kvality, přesněji se zahájením kontroly od ledna 2018. Taktéž u procesu transformace sociálních služeb směrem ke službám poskytovaným na komunitním principu, které pracují s přirozenými sociálními vazbami uživatele, je jisté možné zaznamenat značné podobnosti v obou zemích, dané mnohaletou společnou minulostí sociální péče se silnou tradicí pobytových služeb.
Nejen s ohledem na společnou historickou zkušenost, ale především obdobné aktuální potíže a překážky, které provázejí snahy o modernizaci a inovace v sociálních službách jak na Slovensku, tak v České republice, lze doporučit k pozornosti nenápadnou, ale svým zaměřením výjimečnou publikaci Kvetoslavy Repkové.
Autorka v monografii předkládá výsledky výzkumu, jehož jedinečnost spočívá v souběžném sledování obou výše zmíněných procesů, tedy transformace sociálních služeb a zároveň rozvoj kvality. Je nezbytné zmínit, že pojem transformace sociálních služeb je pro výzkumný záměr konceptualizován nikoli jako ekvivalent pojmu deinstitucionalizace, což často vede k nahlížení tohoto procesu pouze jako změny v oblasti rezidenčních služeb a jejich proměny na komunitní péči. Transformace je zde představena v širším pojetí, jako proces, který nelze redukovat na jeden druh služby, ale zasahuje celé spektrum sociálních služeb a směřuje ke komplexní proměně systému pomoci a podpory. Jak autorka sama uvádí „problematika kvality sociálních služeb v kontextu jejich transformace je součástí celkového transformace společenských vztahů a systémů fungujících v souladu se závazky primárního práva a povinnostmi, kterými je Slovensko vázané na základě ratifikování mezinárodních smluv nebo navazujících národních dokumentů“.
Text publikace je členěn do šesti kapitol. První tři kapitoly představují vstup do zkoumané problematiky, autorka zde vymezuje základní pojmy, předkládá teoreticko-metodologická východiska a věnuje také prostor propisu národní strategie, která rámuje aktuální procesy v sociálních službách na Slovensku. Ve čtvrté kapitole, kterou lze chápat jako klíčovou pasáž teoretické části, autorka velmi zdařile propojuje téma kvality a transformace, vysvětluje jejich vzájemnou provázanost a vytváří vlastní výchozí koncept pro výzkum vystavěný na systémovém přístupu, který směřuje ke zkoumání kvality sociálních služeb v kontextu očekávané transformace. V této kapitole jsou také utříděny poznatky z výzkumů ze Slovenska i České republiky, které směřovaly do oblasti zavádění kvality či transformace sociálních služeb a na jejichž výstupy a závěry je možné navazovat. Neméně podstatný je pak souhrn zkušeností tvůrců národních koncepcí s metodickou přípravou, implementací a prvotním hodnocením efektů zavádění kvality v praxi sociálních služeb. Tyto poznatky autorka využívá jako preliminární výzkumná zjištění.
Pátá kapitola je věnována výzkumu, jeho přípravě a prezentaci výsledků. Čtenáře, kteří se zabývají výzkumnými aktivitami v oblasti sociálních služeb nebo sociální práce, zaujme pečlivá příprava strategie výzkumu, která je založena na „mixed methodology“. Zvolen byl explanační metodologický design, konkrétně následný explanační model, založený na kombinaci kvantitativního šetření a návazných kvalitativních postupech, s jejichž využitím byla rozvíjena a doplňována zjištění vzešlá z dotazníkového šetření. V kvalitativní etapě byla pak uplatněna technika skupinového rozhovoru s pracovníky organizací poskytovatelů sociálních služeb a dále případová studie vybrané organizace, která umožnila hlubší porozumění implementačním strategiím na úrovni poskytovatele.
Většina textu páté kapitoly pak přibližuje výsledky jednotlivých etap výzkumu. Dotazníková zjištění naznačují, že zástupci poskytovatelů potřebu rozvoje kvality v sociálních službách nezpochybňují, někteří explicitně pokládá zavádění kvality do vlastní praxe za přínosné, nicméně pouze část respondentů bezprostředně spojuje zavádění podmínek kvality ve své organizace s procesem transformace poskytované služby a to i v případech, kdy transformaci sociálních služeb v obecné rovině považují za žádoucí. Zavádění podmínek kvality vnímají poskytovatelé spíše jako vnitřní záležitost organizace, kterou mohou zvládnout jakoby „ve vlastní režii“ a která také není vždy bezprostředně chápána jako náročná procedura vyžadující zásadní organizační změny a revizi postupů při práci s uživatelem. Takové pojetí pak v některých případech vede ke sklonům naplňovat toto opatření spíše formálně, což lze zčásti připisovat tomu, že v době realizace výzkumu (tzn. v roce 2016) na Slovensku ještě nebyl v praxi naplněn princip kontroly a inspekce kvality (viz shora). Obdobné strategie poskytovatelů služeb potvrzují také tematicky příbuzné výzkumy realizované v České republice. Potvrdil se také výchozí předpoklad autorky, totiž že nevyjasněnost konceptu transformace na národní úrovni zužuje v perspektivě mnoha poskytovatelů proces transformace sociálních služeb na problematiku deinstitucionalizace pobytových zařízení. Většina poskytovatelů nerezidenčních služeb proto považuje zavádění podmínek kvality a transformaci za dva na sobě nezávislé procesy. Jinak řečeno, svoji službu považují za kvalitní a současně nepovažují za nezbytné spojovat zájem o kvalitu s transformací. Pouze část respondentů vnímá rozvoj kvality jako součást širších změn v poskytování služby včetně změny role uživatele. V podstatě všichni poskytovatelé pak spojují proces transformace s nutnými systémovými změnami celého sektoru služeb jako např. změny ve financování, zrovnoprávnění poskytovatelů, jednotné posuzování, ale také dostupnost služeb. Výstupy z rozhovorů s poskytovateli v rámci kvalitativní části se víceméně shodují závěry dotazníkového šetření. Opětovně se potvrdilo zejména očekávání systémové podpory, především změna právních norem a podmínky financování. Zajímavým poznatkem kvalitativní části je nahlížení změny vlastní role profesionála/zaměstnance sociální služby a role uživatele, kdy pracovníci zavádění standardů kvality vnímají jako potlačení vlastních práv na úkor posilování práv a pozic uživatelů. Opětovně je zde patrná značná shoda s poznatky výzkumů z rané fáze implementace standardů kvality v České republice.
V poslední, šesté kapitole pak autorka diskutuje klíčové potíže a překážky, které limitují uvedení záměrů národní politiky sociálních služeb do praxe a soustředí se na formulaci základních doporučení. S odvoláním na výsledky výzkumu navrhuje věnovat pozornost opatřením na úrovni systémové, organizační a odborné podpory, která mohou být účinná pro podporu implementaci národních strategií v praxi. Za výchozí, všem třem uvedeným úrovním nadřazenou a do značné míry také naléhavou, lze označit potřebu konkretizovat koncept transformace a současně diskutovat širší pojetí transformace sociálních služeb, které přesáhne problematiku pobytových zařízení pro vybrané cílové skupiny a bude směřovat na všechny druhy služeb a celé spektrum uživatelů. Jako neméně podstatné pak autorka zdůrazňuje změny v systému financování.
Cílem Kvetoslavy Repkové bylo nabídnout monografii, která svým obsahem přispěje k odborné diskusi o souvislostech transformace sociálních služeb s procesem implementace podmínek kvality sociálních služeb do praxe. Tento záměr se autorce rozhodně podařilo naplnit. Publikace přináší zajímavé výstupy z vlastního výzkumu, které mimo jiné dokumentují významné podobnosti v přístupech slovenských a českých poskytovatelů sociálních služeb k implementaci opatření národní politiky do praxe. Především pak otevírá prostor pro další otázky a úvahy o potenciálu poskytovatelů reálně naplnit ideje národních koncepcí a očekávání tvůrců těchto koncepcí uvést do každodenní praxe v daných podmínkách. Tedy v situaci, kdy pro tuto agendu mají omezenou materiální, finanční, personální a odbornou podporu. V tomto kontextu nelze opomenout otázku, jak výše popsané snahy o poměrně zásadní změny v sociálních službách ovlivňují výkon sociální práce a roli sociálního pracovníka v tomto sektoru a neméně naléhavá je diskuse o přínosu sledovaných změn pro uživatele služeb nebo přesněji řečeno pro všechny, kterým mají sociální služby poskytnout pomoc a podporu v obtížné životní situaci.
Publikaci lze doporučit k pozornosti akademickým pracovníkům a výzkumníkům, kteří se zabývají sociálními službami, tématem rozvoje kvality, procesem transformace nebo implementací programů a opatření sociální politiky do praxe. Stejně tak může být kniha přínosná pro odborníky z praxe, především řídící pracovníky nejen v sociálních službách, ale také na různých stupních veřejné správy, pro které implementace národních koncepci představuje součást jejich vlastní agendy. V neposlední řadě je publikace vhodným doplněním studijní literatury pro studenty oborů sociální práce, sociální politika, veřejná politika a správa, ale také personální řízení a management a jiné.
