Jako výzkumnice věnující se dlouhodobě sociálně gerontologickým otázkám přednáším různým skupinám studujících i odborníků z různých oborů na témata spojená s otázkou stáří. Abych trochu poznala své posluchače, obvykle zahajuji výklad výzvou: „Pojďme si udělat takový brainstorming, co už o stáří a seniorech víme?“ V 99,5 % na tuto otázku dostanu „nesvatou“ trojici odpovědí: nemoc a závislost, chudoba, osamění. S menší frekvencí, ale podobně železnou pravidelností se objevuje ještě pojem „šediny“ a „65+“, pouze v těch nejosvícenějších skupinách někdo zmíní obvyklý cíl mého vyprávění: „heterogenita“. Dosud jsem nevysledovala žádnou variabilitu v těchto odpovědích s ohledem na odbornou senioritu, věkové složení ani národnost příslušníků té které studijní skupiny. Zdá se, že takto překvapeni otázkou máme všichni prvoplánovou tendenci reagovat stereotypní odpovědí, tedy odpovědí, která reflektuje generalizovaná přesvědčení a úsudky o stárnutí, stáří a starých lidech (Kruse, Schmitt 2006). A to i v zemi, jejíž nejvlivnější a nejbohatší političtí představitelé jsou starobní důchodci. V tomto pohledu se zdá, že obraz stáří a seniorů je spojován s vesměs negativními, kvalitu života snižujícími charakteristikami, jejichž přítomnost ve vlastním životě si nepřejeme, stejně jako stáří samotné. Jestliže se chceme ptát, jaký je obraz seniorů v české společnosti, můžeme hledat odpověď v řadě zdrojů a podobně jako v případě svědků autonehody, kteří poskytují svůj specifický pohled z daného úhlu, se mohou odpovědi vždy mírně lišit. V zásadě se ale překvapivě často mluvčí shodnou na jednom společném rysu, a to, že obraz stáří a seniorů ve společnosti, v médiích, mezi dětmi, mezi mladistvými, mezi studujícími, mezi profesionály, i v dalších kontextech je v zásadě negativní.

Stereotypy, mýty a předsudky vztažené ke stáří je téma v českém kontextu poměrně dobře známé díky publikacím Tošnerové (2002), Haškovcové (1989; 2006) a Sýkorové (2006; 2007) a jiným. Často vychází z Palmora (1999) a hovoří o stereotypech stáří jako nemocném, impotentním, ošklivém, v poklesu duševních schopností, provázeném duševní chorobou, zbytečném, izolovaném, chudém, depresivním, politicky mocném, institucionalizovaném, pro systém zdravotní a sociální péče zátěžovém, sobeckém, apod. Haškovcová (2006) přidává i mýtus falešných představ (materiální zajištění je podmínkou pro spokojenost ve stáří); mýtus zjednodušené demografie (starým se člověk stává odchodem do penze), mýtus homogenity (staří lidé jsou stejní, stejně vypadají, mají stejné potřeby), mýtus neužitečného času (kdo nechodí do práce, nic nedělá a je nedůležitý), mýtus ignorace (starý člověk nemůže být ani partnerem, ani protivníkem, společnost jej ignoruje), mýtus arteriosklerózy (stáří je nemoc). Na základě čtení prací Hasmanové Marhánkové (2014) a Petrové Kafkové (2014) by snad bylo možné přidat i mýtus (ne)aktivity, že senioři jsou (ne)rádi aktivní. A s rozvojem technologií se nově objevuje i předpoklad, že senioři nejsou technologicky zdatní, tedy odhlédnutí jednak od faktu, že nové generace byly historicky vždy socializovány do jiných technologií než generace následující a jedná se tak spíše o antropologickou konstantu, a jednak od faktu, že na žebříčku časopisu Forbes deseti nejbohatších lidí planety jsou pouze dvě osoby mladší 60 let a minimálně sedm z nich vděčí za své bohatství právě technologiím a průmyslu a podle mediálních zpráv je nejstaršímu uživateli PayGo technologie placení mobilním telefonem 84 let (MF Dnes 26. 4. 2018, str. 8).

Zdroje těchto negativních představ a neschopnosti vidět seniorskou skupinu v její nesmírné heterogenitě nebývá vždy jednoduché rozklíčovat, ale úvahy obvykle vedou poukázáním na problém morální paniky, lidového strašidla a paniky z demografie (seniorů je/bude moc, a to nás ohrožuje; archetypický obraz všežravých kobylek útočících v hejnech na celoroční úrodu v období sucha); na problém in & out group, tedy dualita pozitivního hodnocení příslušníků skupiny „my“ (ne-staří) s přispěním negativního hodnocení skupiny „oni“, „ti druzí“ (staří), který naopak pracuje s předpokladem, že „my“ musí být mainstreamová, a pravděpodobně také početnější, skupina, která má dostatek symbolické i reálné moci takovou distanci obhájit. Jako další zdroj stereotypů bývá označována míra distance mezi těmito skupinami, tedy zejména věková segregace a nedostatek sociálního i fyzického prostoru pro setkávání např. různých generací. Další velkou množinou zdrojů stereotypů je oblast jazyka, typicky je poukazováno na média, ale třeba i různé formy humoru a narozeninových přáníček, tedy to, jak se o stáří mluví v našem okolí, jak je nám představováno (Vidovićová 2008).

V tomto výčtu se ale jen málokdy objeví specifické zdroje, kterými jsou expertní diskurzy, jak o stárnutí a stáří hovoří sami experti na stárnutí. Částečně byl popsán fenomén profesionálního ageismu, který „obvykle vzniká následkem selektivního vnímání generalizujícího patologické projevy, s nimiž se profesionálové setkávají ve své praxi, na stárnutí obecně. S touto formou se lze setkat např. u lékařů, gerontologů, pečujících profesí apod., které jsou v extrémní formě vystaveny negativnímu obrazu stáří“ (Vidovićová 2008: 115). Snad nejextrémnějším příkladem efektů tohoto postoje je asistovaná sebevražda pětasedmdesátileté Britky Gill Pharoahové, bývalé ošetřující sestry v paliativní péči: „Starala jsem se o staré pacienty celý svůj život, vždycky jsem říkala, že nechci zestárnout, že stáří není zábava. Vím, že teď zažívám počátek konce svého života. Nezlepší se to. Nechci, aby si mě lidé zapamatovali jako pajdající stařenku s vozíkem. Mám spoustu přátel, kteří jsou pro své partnery … přítěží, vím, že bych to neměla říkat, ale nemůžu se zbavit toho obrazu ve své hlavě, v našem věku si stačí zlomit kyčel a jste vyřízení. Nechci dál den ode dne chátrat, nechci, aby mě lidé přestali poznávat a opatrně se mě dotazovali, zda nejsem Gill“[1] (Donelly, 2015, n. a.). Někteří autoři dokonce hovoří o novém konceptu „ageistické sebevraždy“ (Osgood 2000 in Bozděchová 2017). Méně bulvarizující, ale o to možná závažnější je fenomén, na který upozorňuje Rosenmayrova (1968) kritika rozprav o domnělém rozpadu rodiny, ve kterém se uplatňuje tzv. paradigma pohledu profesionálního sociálního pracovníka, který vidí pouze seniory, kteří žádnou rodinu neměli nebo jsou od ní z nějakého důvodu odcizeni. Podobně i Connidisová (2009) považuje opuštěnost seniorů jejich rodinami za jeden z typických mýtů, tentokrát o (ne)rodinném životě seniorů.

Jedním z nezamýšlených, ale vlastně očekávatelných důsledků je pak občasné „překvapení“, když se výsledky rigorózního výzkumu od vložených (stereotypních) očekávání expertů liší. Například ekonomové při výzkumu dopravních aplikací uvedli: „Dostali jsme některé překvapivé odpovědi, například senioři jsou v poměrně velké míře ochotní využívat systémy elektronického odbavení,“ přiblížil některá ze zjištění ředitel institutu“ (Wiesnerová, 2018:7). V jiném kontextu přípravy ad hoc modulu jednoho z velkých sociologických šetření mezi seniory a seniorkami bylo po pilotní fázi testování funkčnosti plánovaných otázek na nejrůznější témata v e-mailové komunikaci koordinátorem vyjádřeno opisně „SEX: Fungoval překvapivě velmi dobře“ (e-mailová komunikace z 17. 11. 2016). Zjevné překvapení, že senioři nejen mají sex, ale ještě jsou i ochotni o něm mluvit, je ve zjevném v rozporu s poučkami metodologických učebnic, nikoliv však v rozporu se žitou zkušeností seniorů a seniorek samotných. V jistém smyslu se tak jedná o proces, který by snad bylo možné zjednodušujícím způsobem popsat v těchto krocích: heterogenní senioři – generalizující soudy – stereotypy – jejich akceptace – replikace v přirozeném a odborném jazyce – znovu-utvrzování nebo redefinice.

Dekonstrukci mýtů v českém prostředí se věnovala třeba Sýkorová (2006) nebo Gregorová (2017), a to v zásadě tak, že se pokusily hodnotit, zda daný výrok pro skupinu seniorů je platný, či nikoliv. Tedy například, zda senioři skutečně jsou, anebo nejsou chudí. Paradoxem je, že v zásadě se na takto položenou otázku nedá jednoznačně odpovědět, protože, zcela objektivně, někteří senioři a seniorky obraz daného mýtu či stereotypu naplňují zcela, jiní částečně (některé dny, v určitých situacích) a někteří vůbec. Zároveň ani snaha vyhodnotit platnost stereotypu prizmatem platnosti u většiny příliš neřeší, protože hranice, odkdy se rozhodneme, že „většina seniorů“ je, nebo není nositeli dané charakteristiky, bude vždy dána arbitrárně. A tyto výhrady platí i pro moji poslední otázku, a tou je, nakolik (a zda vůbec) jsou tyto různé mýty a stereotypy o stáří v české společnosti přítomné. Jaký podíl lidí (a případně jakých) zastává tyto stereotypní postoje vůči stáří? Kolik lidí si skutečně myslí, že senioři jsou chudí? Nejedná se pouze o „stereotyp na druhou“, tedy, že se někdo (expert, učebnice gerontologie) domnívá, že se někdo („lidé“) domnívá, že senioři jsou právě takoví? Částečně, a při vědomí právě zmíněných arbitrárních omezení, na tuto otázku odpoví podíly souhlasných odpovědí získaných v reprezentativním výzkumu Ageismus 2007 mezi dospělou českou populací ve věku 18–80 let (blíže k metodologii výzkumu viz Vidovićová 2008) v tabulce 1. Pokud bychom zvolili hranici 50 procent jako hranici pro nadpoloviční většinu, pak v devíti z devatenácti sledovaných stereotypů a mýtů česká populace skutečně zastává stereotypní postoj k seniorům a stáří. Jiné, a pravděpodobně přesnější hodnocení se nabízí při rozdělení na třetiny, kdy oba krajní postoje zastávají určitý většinový názor, pouze v jednom případě souhlasný, druhý nesouhlasný, v závislosti na formulaci testového výroku. V tomto pohledu je takto vyhraněných pouze sedm z devatenácti sledovaných mýtů a stereotypů: senioři nedocenění, neorientující se, užívající si, osamělí, za zenitem (hraničně i stereotyp moudrosti a vyrovnanosti), ideálně zaopatření rodinou[2]. V ostatních případech, tedy stereotypy a předsudky „stáří jako nepotřebné, politicky mocné, zatěžující rozpočty, izolované, brblavé“ apod., se zadají být stereotypy, které většina české dospělé populace dotazované v tomto šetření nezastává. Možným závěrem tedy je, že postoj české veřejnosti ke stáří a seniorům je pozitivnější, než by to mohlo vyplývat z některých odborných, na problém orientovaných diskurzů. Pozitivním závěrem by pak mohla být nová hypotéza, že stáří per se je prožitkem, který odolává „škatulkám“.

Tabulka 1: Podíl souhlasných odpovědí (souhlasím + rozhodně souhlasím) s výroky o seniorské populaci (v %)

N = 1810; podíl chybějících odpovědí nepřesahoval v žádné položce N = 5 odpovědí.

Použitá literatura:

Bozděchová, A. 2017. Ageismus a sebevražednost ve vyšším věku. Bakalářská práce. (Vedoucí Lucie Vidovićová, PhD.) Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, Katedra sociologie.

Connidis, I. 2009. Family Ties and Aging. London: Sage.

Donnelly, L. 2015. Healthy retired nurse ends her life because old age ‘is awful’. The Telegraph [online] [cit. 7. 5. 2017]. Dostupné z: http://www.telegraph.co.uk/news/health/11778859/Healthy-retired-nurse-ends-her-life-because-old-age-is-awful.html

Gregorová, V. 2017. Ageing quiz: dynamika stereotypů spojených se stárnutím. Magisterská práce. (Vedoucí Lucie Vidovićová, PhD.) Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, Katedra sociologie.

Hasmanová Marhánková, J. 2014. Aktivita jako projekt. Diskurz aktivního stárnutí a jeho odezvy v životech českých seniorů a seniorek. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).

Haškovcová, H. 1989. Fenomén stáří. Praha: Panorama.

Haškovcová, H. 2006. České ošetřovatelství 10. Manuálek sociální gerontologie. Vydání první. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů.

Kruse, A., Schmitt, E. 2006. A multidimensional scale for measurement of agreement with age stereotypes and the salience of age in social interaction. Ageing and Society 26: 393–411.

Matthew, Sam. 2015. Healthy nurse who went to Swiss clinic to die had said since her 30s that she never wanted to get old, says her partner. Daily Mail [online] [cit. 7. 5. 2017]. Dostupné z: http://www.dailymail.co.uk/news/article-3184727/Gill-said-never-grow-old-Partner-healthy-nurse-went-Swiss-clinic-die-says-preparing-death-years.html

Osgood N. 2000. Ageism and elderly suicide: the intimate connection. In: Tomer A, editor. Death attitudes and the older adult: Theories, concepts, and applications. Philadelphia: Brunner-Routledge; 157–173.

Palmore, E. B. 1999. Ageism: Negative and Positive. New York: Springer.

Petrová Kafková, M. 2014. Šedivějící hodnoty. Šedivějící hodnoty? Aktivita jako dominantní způsob stárnutí. Brno: Masarykova univerzita.

Poláková, J. 2011. Percepce seniorské populace očima profesionálních pečujících. Diplomová práce. (Vedoucí: Andrea Pokorná, Ph.D.) Brno: Masarykova univerzita, Lékařská fakulta, Katedra ošetřovatelství.

Rosenmayr, Leopold. 1968. „Family Relations of the Elderly.“ Journal of Marriage and the Family. 30(4): 672–680.

Sýkorová, D. 2006. „Senioři v České republice. Mýty a jejich dekonstrukce.“ Sociológia 38(2): 151–164.

Sýkorová, D. 2007. Autonomie ve stáří. Kapitoly z gerontosociologie. Praha: Sociologické nakladatelství.

Tošnerová, T. 2002. Ageismus. Průvodce stereotypy a mýty o stáří. Praha: Ambulance pro poruchy paměti.

Vidovićová, L. 2008. Stárnutí, věk a diskriminace: nové souvislosti. Brno: Masarykova univerzita.