Celý rok si připomínáme 100. výročí sociální práce na území České a Slovenské republiky. A právě na základě tohoto jubilea se věnujeme také vzpomínkám na významné osobnosti našeho oboru. V tomto medailonku se zastavíme u jedné z žen, která se podílela na formulaci profesní identity sociální práce a přispěla i k budování teoretické a praktické základny případové práce.

O Marii Krakešové

Dr. Marie Krakešová, rozená Došková, se narodila 3. července 1898 ve městě Toušeň, dodneška existujícího polabského města, známého svými lázněmi[1]. V místní škole dosahovala Marie vzorných výsledků a její studijní postup se přesunul na dívčí reálné gymnázium s latinou a francouzštinou, kterému se přezdívalo Minerva. [2] Při studiu na gymnáziu se Marie potkala i s další významnou ženou sociální práce Alicí Masarykovou. Učení pro Marii nebylo žádnou překážkou, bavilo jí se vzdělávat, nejvíce se zajímala o psychologii. Její studijní cesta pokračovala na antropologii, vedle toho také přírodní filosofii a zoologii na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity a k tomu si ještě přidala tzv. sociální školu. Mezi lety 1920-1922 vycestovala na studijní pobyt do Ameriky na univerzitu Vassar College, kde se soustředila na studium sociologie. O rok později získává Marie doktorský titul z přírodních věd.[3]

Marie se již během studia začíná realizovat při snaze o transformaci sociální práce jako dobrovolné činnosti žen směrem k sociální práci jako specializovanému povolání odbornic a odborníků. Začíná přednášet případovou práci na Ženské vyšší škole pro sociální péči.[4]

Počátky profesionální sociální práce byly na našem území v tehdejší době rozpačité, veřejnost si často sociální pracovnice zaměňovala s pěstounkami či ošetřovatelkami. Tento fenomén však můžeme v jisté míře sledovat stále i po sto letech. Ve společnosti je zakořeněn model dobročinné sociální práce a pomoc a podpora od profesionálních sociálních pracovníků není vždy správně pochopena a veřejností přijímána. Marie se se svými kolegyněmi vydala cestou dokázání identity oboru formou organizovanosti. Založila pracovní skupinu, ve které bylo diskutováno o nových metodách práce a zkušenostech, které přinesl terén.

V roce 1924 se Marie provdala za JUDr. Josefa Krakeše. Její manžel pracoval na ministerstvu sociální péče. Manželství tak bylo naplněno nejen přátelstvím a láskou, ale také možným sdílením profesních strastí. Marie s manželem celý život konzultovala a aktivně spolupracovala. Josef Krakeš je považován za jednoho z prvních autorů věnujících se problematice utečenství v Československu. Rodinný život manželů Krakešových byl silně ovlivněn politickou situací v Československu. Jeden z jejich synů emigroval do USA, kde si založil rodinu a Marie se stala babičkou vnučky Maureen. Mladší syn Vít zůstal v Praze a s velkými překážkami studoval práva. Následně se dostal do nemilosti politiků a byl převeden k pomocnému technickému praporu. Přesto však syn založil rodinu a své rodiče potěšil narozením dcery Markéty.[5]

Druhá světová válka končí a Marie se stává vyučující na samostatné Sociální fakultě v Praze pod Vysokou školou politickou a sociální. Vyučuje do roku 1948, odchází v důsledku nového společenského a politického uspořádání. Manželé Krakešovi se dostávají do role vyhnanců, kdy jsou během několika chvil vystěhováni z rodinné vily.[6] Vše je způsobeno tehdejším politickým režimem, pro který bylo nepřijatelné, že Marie studovala v USA, stýkala se s přítelkyněmi z dob studia a také že byla jednou z přítelkyň Alice Masarykové. Marie s manželem se tedy rozhodla odejít do domu po rodičích zpět do lázeňského města Toušeň. Těžká doba však v Marii nepotlačila touhu se pořád věnovat sociální práci. Údajně prý spolupracovala s protialkoholním oddělením nemocnice U Apolináře, kde se věnovala nejen skupinovým setkáním a seminářům, ale také pro ni tak životně významnému výzkumu.[7]

Obrat pro Mariin život přineslo uvolnění v 60. letech. Po boku svých studentek obhajuje své zkušenosti a vědomosti a je motivována k soupisu svých vědomostí, znalostí a zkušeností. V roce 1973 vydává Marie svou dvoudílnou monografii s názvem „Výchovná sociální terapie“.[8] V té době působí také jako konzultantka ministerstva práce a sociálních věcí v Praze. Marie Krakešová byla velmi aktivní až do konce svého života, umírá 22. února 1979 v jedné z pražských nemocnic. Je pochována na hřbitově Prahy 6, společně s ostatky jejího manžela a mladšího syna.[9]

O jejím díle

Dílo Marie Krakešové bylo významně ovlivněno jejím studiem v Americe, kde se seznámila s případovou sociální prací. Byla již mnohem rozvinutější než u nás a Marie se rozhodla ve svém přínosu pro sociální práci věnovat právě této metodě. Nechala se inspirovat mnoha ženami věnujícími se případové práci - Richmondovou, Hollisovou, Pearlmanovou a Hillovou.[10] Vzhledem k tomu, že Marie byla vzdělaná v mnoha oborech, čerpala do svého díla ale také poznatky z jiných věd, a to z psychologie, sociologie a pedagogiky.

Kniha Sociální případ, jejímž spoluautorem je i Josef Krakeš, vykládá Mariino pojetí případové práce v podmínkách tehdejšího Československa. Kniha vyšla roku 1934. V díle se odráží autorčina blízkost k psychologii, případovou práci Krakešová soustřeďuje na rozvoj vnitřního lidského potenciálu. Tento teoretický přístup dokládá mnoha technikami, případy a zkušenostmi s přímou klientskou prací.[11] Později v roce 1946 Marie vydává svou další knihu. Jmenuje se Psychogenese sociálních případů o vzniku sociální úchylnosti. Již název napovídá, že se kniha věnuje počátkům selhání v kontextu sociálního fungování. Dílo je považováno za velmi významné především díky výzkumnému charakteru. Kniha byla vnímána jako nezbytnost pro výuku každé sociální pracovnice.[12] O dva roky později Marie vydává další publikaci, která je spíše metodického charakteru. Je určena pro studentky Sociální fakulty, na které Marie vyučovala, a představuje celé spektrum aktivit, se kterými se mohou setkat studentky sociální práce při praxi na sociálních klinikách. Nese název Úvod do praxe na sociálních klinikách. Poslední dílo Marie vydala z politických důvodů až ke konci svého života. Lze ho ovšem považovat za vrcholné, protože obsahem uceluje její teorie publikované v dřívějších letech a zdůrazňuje psychologicko-výchovné pojetí sociální práce.

Psychologicko-výchovné sociální terapie jsou jedním z významných tvůrčích počinů této výrazné osobnosti české sociální práce. Československo zpočátku nedisponovalo žádnou odbornou literaturou, čerpalo poznatky pouze ze zahraniční literatury. A právě poslední monografie Marie Krakešové Výchovná sociální terapie byla jedním z hlavních děl, jež přineslo teoretické a praktické poznatky na papíře. Monografie byla podložena bohatou praxí a mnoha kazuistikami, které autorka sbírala nejen po první světové válce, ale také v době, kdy čelila nepříjemnostem politického režimu. [13]

Toto ucelené dílo jednoznačně vymezuje styl, jenž aplikovala při svém bádání a práci s klienty. Lze ho označovat jako „krakešovská škola“. Ke svému dílu přistupuje Marie více než prakticky, v prvním díle monografie se věnuje převážně teoretickým východiskům, tak aby se čtenář nasytil vědomostně. Druhý díl ovšem cílí především na odbornice praktikující sociální práci. Obsahuje tedy jakýsi návrh aplikovatelnosti její terapie. Dílo doprovází kazuistiky, které ilustrují postupy dle jejího teoretického rámce.[14]

Marie Krakešová vnesla do našeho oboru mnohé, byla pilnou žačkou přinášející inspiraci ze zahraničí, badatelkou na poli sociální práce, vzdělavatelkou nových sociálních pracovnic, autorkou významné teorie a velkou praktičkou. Marii Krakešovou považujeme za jednu z průkopnic teorie sociální práce v Československu a každý sociální pracovník by měl vědět, co pro náš obor tato žena udělala. 100. výročí sociální práce můžeme letošní rok slavit také díky ní.