Sociální pracovnice paní Eliška a paní Marie pracují v neziskové organizaci zaměřené na pomoc ohroženým rodinám. Na poradě pracovnicím ředitel oznámil, že jejich organizace získala tříletou dotaci, díky níž dojde k mnoha změnám. Nově bude možné rozšířit síť klientů, individuální plánování u klientů bude vedeno prostřednictvím nového počítačového programu, na pracovní povinnosti související s GDPR budou mít pracovnice specificky vyčleněnu část úvazku a nově budou mít možnost účastnit se řady školení, stáží a supervizí. Tyto změny se odrazí i v navýšení jejich mezd. Zatímco paní Zdena tuto informaci přijala s nadějným očekáváním změn, paní Marie druhý den podala výpověď, a to navzdory pouhým dvěma letům zbývajícím do jejího odchodu do starobního důchodu. Konsternovaný ředitel reakci paní Marie nechápe…
Rozvoj a profesionalizace sociální práce s sebou přináší řadu změn. Jednou z nich je upření pozornosti nejen na klienta, ale také na sociálního pracovníka. Empirická validizace prokazuje, že náročnost profese sociální práce je velmi vysoká, což se oproti jiným profesím odráží ve vyšším ohrožení syndromem vyhoření (Bennet et al., 1993; Coffey et al., 2004; Kinman, Grant, 2016). S tím souvisí také míra opuštění profese (drop-outu). Zatímco v českém prostředí výzkum na toto téma doposud neexistuje, v britském kontextu zkoumali drop-out Curtis et al. (2010) a zjistili, že sociální pracovníci setrvávají ve své profesi po ukončení vzdělání nejkratší dobu – pouze 8–13 let.[1] Z uvedeného vyplývá potřeba více reflektovat skutečnost, že i sociální pracovník je jen člověk se svými potřebami, schopnostmi a možnostmi. Nelze se tak divit, že se do popředí dostávají témata spojená například s jeho sebereflexí, duševní pohodou, well beingem, či sebepéčí.
Úvahy o náročnosti profese jsou spojeny s tématy souvisejícími s jejím zvládáním. Zde se jako klíčový jeví pojem odolnosti pracovníka. O odolnosti (či resilienci) hovoříme tehdy, když člověk prožívá nějakou výraznou životní nepřízeň, s níž se dokáže vypořádat uspokojivým způsobem – je to určitý příznivý vývoj navzdory nepřízni (srov. Punová in Punová, Navrátilová, eds., 2014). Odolnost není trvalým rysem, ale je dána situačně a odvíjí se od spolupůsobení rizikových a ochranných činitelů – toho, co člověku pomáhá a co jej naopak oslabuje. Tyto činitele je potřeba posuzovat na různých sociálně ekologických úrovních. Jsou dány jednak nastavením pracovníka (ať už vrozeným či získaným), nalézají se rovněž v jeho blízkém okolí (např. v rodině, zaměstnání, mezi přáteli) i distálnějším (profesní organizace, které vydávají standardy profese, politika státu apod.). Pokud usilujeme o posouzení odolnosti pracovníka, je vhodné, aby toto úsilí stavělo na reflexivní optice. Dle Navrátila (2014, s. 19) je reflexivita specifická „schopnost sociálního pracovníka doprovázet svoji činnost soustavným přehodnocováním toho, co dělá, jak o věcech přemýšlí a co při své práci prožívá a jak ho toto všechno zpětně ovlivňuje“. Na těchto principech staví i posouzení odolnosti pracovníka, přičemž se reflektuje několik oblastí souvisejících s jeho vypořádáním se s náročností situace. Cílem tohoto posouzení by mělo být zjištění, zda a nakolik se pracovník zachoval v dané situaci či náročném pracovním období resilientně a zda se dokázal vypořádat s výzvami, jež na něj byly kladeny, uspokojivým způsobem.
V odborné literatuře se lze setkat s různými nástroji pro měření odolnosti. Většinou bývají zkonstruovány pro specifické skupiny (jako např. děti, mládež či rodina). Jedním z nich je i tzv. Decision tree for diagnosting resilience od Ungara (2015), který je sice primárně určený pro posouzení odolnosti u dětí, nicméně díky jeho obecnému nastavení jej lze uzpůsobit i na jiné cílové skupiny. V následující tabulce jej v upravené podobě uvádím pro cílovou skupinu sociálních pracovníků.
Fáze posouzení
|
Otázky pro reflexi
|
Skutečnost
|
1. Vystavení nepřízni (adverzitě)
|
Existují u pracovníka důkazy o tom, že prožívá při výkonu své profese něco velmi náročného, co ohrožuje pocit jeho pohody (blaha)? V této fázi lze zvažovat i ohrožení vyplývající z mimopracovních sfér, a to v případě, že ohrožují jeho pracovní výkon.
Pouze když sociální pracovník odpoví kladně, lze pokračovat v dalším posuzování jeho odolnosti, protože jen v případě existence nepřízně lze zvažovat okolnosti uplatnění resilience. Pokud je odpověď záporná, posouzení začíná zjišťováním potenciálů jedince, ale ne resilience.
|
Pokračuje posouzení
(fází 2)
Modifikujte zaměření posouzení na oblast silných stránek pracovníka.
|
2. Odlišný vliv charakteru rizikových činitelů
|
Jsou obtíže sociálního pracovníka závažné či chronické? V této fázi je třeba zvažovat jejich ekologický aspekt.
Čím je riziko závažnější a chroničtější, tím více je třeba reflektovat činitele z širšího socio-ekologického rámce (např. z kultury jeho organizace, charakteru klientely, sociální politiky apod.). Ke zvládnutí méně závažných a méně chronických obtíží mohou pracovníkovi postačit jeho osobní kapacity.
|
Přejděte přímo k posouzení zdrojů prostředí (3. fáze), pak se zaměřte na posouzení individuálních kapacit.
Přejděte k posouzení individuálních kapacit, pak proveďte posouzení zdrojů prostředí (fáze 3).
|
3. Schopnost prostředí poskytnout zdroje
|
Má prostředí pracovníka schopnost zmírňovat míru jeho vystavení obtížím?
Zde je potřeba posuzovat různé aspekty ochranných činitelů – např. jejich dostupnost, dosažitelnost, zda je pracovník dokáže strategicky využít, zda je druhými podporován ve využití copingových strategií.
|
Prostředí je schopné podporovat resilienci. Resilience je predikována.
Když prostředí pracovníkovi neposkytuje dostatek využitelných zdrojů. Za této situace by byla odolnost predikována pouze tehdy, když by byla nepřízeň na nízké či střední úrovni a zároveň by měl pracovník dostatek individuálních kapacit pro jejich zvládání.
|
4. Uplatnění strategií zvládání a jejich adaptivní či maladaptivní charakter
|
Vnímá pracovník, že podpůrné mechanismy, které v rámci zvládání využívá, přispívají k jeho adaptaci na náročnou situaci?
|
Copingové strategie jsou buď zakoušeny a/nebo vnímány jako adaptivní.
Resilience je predikována.
Copingové strategie jsou buď zakoušeny a/nebo vnímány jako maladaptivní. Pokračujte v posouzení (fází 5).
|
5. Kontextuální a kulturní souvislosti týkající se podpůrných a protektivních procesů
|
Odpovídá způsob, jakým pracovník zvládá nepřízeň očekávání jeho okolí?
O odolnosti pracovníka můžeme v rámci této fáze posouzení hovořit i v případě, že:
(a) sice prokazuje maladaptivní chování, ale je to ještě přiměřené vzhledem k tomu, že nemá dostatek zdrojů a jeho prostředí jej spíše oslabuje, než aby ho chránilo, nebo
(b) jeho strategie zvládání odráží specifičnost dané kultury.
|
Resilience je predikována.
Copingové strategie mohou být aktuálně funkční, ale resilience není predikována.
|
Pojďme se vrátit k příkladu ze začátku tohoto textu a zaměřme se na paní Marii. Na jejím příkladu lze ukázat potenciální využití výše uvedeného schématu v praxi. Začněme u toho, co těžkého prožívá. Lze se domnívat, že změna ohlášená ředitelem pro ni představovala zátěž, kterou vnímá tak, že je nad její síly. Je možné, že je vyčerpána nejen v profesním životě, ale i osobním. Čímž se dostáváme k analýze souvisejících rizik, s nimiž se musí paní Marie potýkat (2. fáze). Co ji ohrožuje? Možná je to představa nárůstu pracovní zátěže související s GDPR (jehož smysl nechápe), představa, že se bude muset učit nový počítačový program pro vedení individuálních plánů, bude mít na starosti více klientů (i když nemá v důsledku přemíry administrativy dostatek času ani na ty stávající) a bude muset docházet na různé vzdělávací akce (jejichž smysl rovněž nechápe) a to vše bude trvat minimálně tři roky, dokud projekt neskončí. Možná se hroutí její představa, že si na svou práci již zvykla a dva roky, zbývající jí do důchodu, už nějak vydrží. Je možné, že předzvěst nového projektu zvýraznila její stávající těžkosti (např. byrokracie nezmizí, ale zřejmě naroste) a tříletá predikce jeho trvání je činí chroničtějšími. A to jsme teprve u posouzení signifikantních rizik.
Existují však i ohrožení, která nemusí být z vnějšího pohledu tak explicitní (jako je například zhoršený zdravotní stav paní Marie související s náročností dlouholetého výkonu sociální práce, očekávání členů rodiny, že se jim bude více věnovat, nízký status sociální práce v očích veřejnosti přiživovaný negativním mediálním obrazem profese apod.). Ve třetí fázi se zaměřujeme na to, co paní Marii pomáhá vypořádat se s novou situací. Přestože ředitel hovoří o řadě zdrojů – vyšší plat, školení, stáže a supervize – je evidentní, že tyto zdroje pro paní Marii nejsou dostačující a že je nedokáže využít. Sebelepší školení a supervize pracovníkovi nepomohou, pokud má pocit, že „nemá odkud brát, aby mohl dávat“. Překonání velké nepřízně se penězi zaplatit nedá. Pochopitelně bychom měli hledat zdroje i v širším okolí paní Marie, ale v kontextu jejího konečného rozhodnutí lze usuzovat, že jich zřejmě nebylo dost nebo jí dostatečně nepomáhaly zvládat danou výzvu. V rámci posouzení čtvrté fáze bychom zřejmě dospěli k závěru, že paní Marie by hovořila o tom, že práci na novém projektu „by už nezvládla“. Reflexí poslední fáze docházíme ke zjištění, že paní Marie se s danou výzvou vyrovnat nedokázala a neuplatnila dostatečnou míru odolnosti, o čemž svědčí její výpověď z práce. Vidíme, že stejný podnět – nová náplň práce – vedla u paní Elišky a Marie ke zcela odlišným reakcím. Lze namítnout, že uvedený návrh pro posouzení je příliš podrobný. Pokud by si čtenář chtěl otestovat svou odolnost zjednodušenou formou, nabízí se test dle Honzáka (2015) zaměřený především na sebereflexi neboli posouzení činitelů působících na sociálně ekologické mikroúrovni pracovníka.
Odpovězte poctivě (+ ano, +/- někdy, - ne)
|
+
|
+/-
|
-
|
Ve stresových situacích býváte obvykle klidní?
|
2
|
1
|
0
|
Máte dost pevných sociálních kontaktů a mezilidských vztahů?
|
2
|
1
|
0
|
Přizpůsobujete se snadno i nečekaným změnám?
|
2
|
1
|
0
|
Jste optimisty, i když věci nejdou dobře?
|
2
|
1
|
0
|
Máte obecně důvěru ke svým schopnostem řešit problémy?
|
2
|
1
|
0
|
Umíte se zasmát také sami sobě a najít humor i v náročných situacích?
|
2
|
1
|
0
|
Máte často pocit, že díky životním zkušenostem se stáváte silnějšími?
|
2
|
1
|
0
|
Která z následujících vět nejlépe odpovídá vašim pocitům v kritických a náročných situacích:
a) Proč se to vždycky stane právě mně!?
b) Všechno dopadne špatně a tohle také!
c) Je to blbé, ale doufám, že na to mám!
|
c) 2
|
a) 1
|
b) 0
|
Během krize:
a) Soustředíte se na kroky, které je potřeba podniknout k řešení problému?
b) Z toho, co se přihodilo, obviňujete okolí?
c) Snažíte se řešit problém, ale jste jím zahlcováni?
|
a) 2
|
c) 1
|
b) 0
|
Umíte se i v náročných situacích dobře postarat sami o sebe (pravidelné jídlo, dostatek spánku, odlehčující relaxační cvičení)?
|
2
|
1
|
0
|
Věříte ve své schopnosti zvládat určené úkoly a dosahovat stanovených cílů?
|
2
|
1
|
0
|
Umíte rozpoznat a pojmenovat své emoce a pochopit, co je vyvolalo?
|
2
|
1
|
0
|
Jste schopni řešit nejasné a komplikované situace?
|
2
|
1
|
0
|
Pokud čtenáře zajímá, jak je na tom se svou odolností v náročných situacích, doporučuji mu udělat si testy oba dva a porovnat je. Vedle odlišného úhlu pohledu (první test nezapře optiku sociální práce zaměřenou na posouzení všech sociálně ekologických prostředí, Honzák jakožto náš přední psychiatr se v testu zaměřuje na mikrosystémovou úroveň) je rozdíl i v hloubce reflexe. I zde platí pravidlo, že čím více je posouzení reflexivnější, tím explicitněji vypovídá o realitě. O realitě boje s životními překážkami, kterých v sociální práci není málo.
Pokud chce sociální pracovník budovat svou profesní identitu na pevných základech, pak je otázka posilování jeho odolnosti jedním z klíčových a sebezáchovných témat.
Seznam použité literatury:
BENNETT, P., EVANS, R., TATTERSALL, A. 1993. Stress and Coping in Social Workers: a Preliminary Investigation. British Journal of Social Work, 23(1), 31–44.
COFFEY, M., DUGDILL, L., TATTERSALL, A. 2004. Stress in Social Services: Mental Well-being, Constraints and Job Satisfaction. British Journal of Social Work, 34(5), 735–746.
CURTIS, L., MORIARTY, J., NETTEN, A. 2010. The Expected Working Life of a Social Worker. British Journal of Social Work, 40(5), 1628–1643.
HONZÁK, R. 2015. Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření. Praha: Vyšehrad.
KINMAN, G., GRANT, L. 2016. Building Resilience in Early-Career Social Workers: Evaluating a Multi-Modal Intervention. British Journal of Social Work, 47(7), 1–20.
PUNOVÁ, M., NAVRÁTILOVÁ, J. (eds.), 2014. Praktické vzdělávání v sociální práci optikou konceptu resilience. Brno: MUNI Press.
UNGAR, M. 2015. Practitioner Review: Diagnosing childhood resilience – a systemic approach to the diagnosis of adaptation in adverse social and physical ecologies. Journal of Child Psychology and Psychiatry; 56:1, pp 4–17.
Článek byl vydán v rámci projektu MPSV – „Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce II“, reg. č. CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_017/0003751, financovaného z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Zaměstnanost a státního rozpočtu České republiky.
[1] Dodejme, že hned po nich se umístily zdravotní sestry s mírou setrvání v profesi 15 let, dále lékaři s 25 roky a farmaceuti s 28 roky.