Případ, který probíhá dobře

Tenhle pán je se mnou v kontaktu 8 let. Byl odsouzený za sexuální obtěžování nevlastní dcery a za znásilnění manželky, celkem dostal 12 let.  Důkazy byly chabé, ale odsoudili ho právoplatně. Proti rozsudku se odvolal, ale neúspěšně.

Jurij pochází z Ukrajiny. Před uvězněním vlastnil dvě firmy. S manželkou se seznámil po jejím rozvodu. Byla ve špatné situaci, neměla kde s dcerou z předchozího manželství bydlet. Nabídl jí bydlení, ona mu řekla, že je na tom tak špatně, že ani nemá na nájem, on na to řekl, že to nevadí. Pak se dali dohromady. Byl do ní tak zamilovaný, že na ní nechal přepsat polovinu svého majetku. Měli spolu brzy po svatbě syna. To je jeho jediné dítě. Jeho žena pak začala dálkově studovat na soukromé vysoké škole a on jí platil školné.   

Po nějaké době se jeho žena seznámila s jedním právníkem. Navázala s ním vztah. A pak přišlo obvinění Jurije ze sexuálního násilí. Ona podala trestní oznámení v době, když byl Jurij na služební cestě na Ukrajině. Když se vrátil, tak ona mu prý mávala se synem na uvítanou z okna a za domovními dveřmi na něj čekala policie.

Následovala vazba, uvěznění a také postupná ztráta většiny majetku. Jurij doufal, že se z vězení dostane ven na podmínku po dvou třetinách trestu. To se nepovedlo. Dostal se ven až na další podmínku.

Během výkonu trestu mu matka jeho dítěte odmítala zprostředkovat kontakt se synem. To pro něj bylo během doby, co byl ve vězení, asi největší zklamání. Přesto na dítě z vězení platil výživné. My jsme se společně přes soud domáhali toho, aby mu matka o synovi poskytla alespoň nějaké základní informace. Poslala několik vět, že se syn dobře učí, že chodí na fotbal, ale neposlala ani fotku, nic… Syn na něj zapomněl, neznal ho.

Jurij se ve vězení jednou pokusil o sebevraždu. Pořezal si zápěstí, ale zachránili ho.

Když jsem za ním chodil do věznice, tak on ani nepotřeboval, abych mu něco moc říkal. Měl monology, někdy i na dvě nebo tři hodiny. Potřeboval ze sebe dostat, co se v něm děje. Já tam s ním seděl a vychovatelé nás vyhazovali, protože jim končila směna. On si během těch monologů přehodnocoval život. Sám došel k tomu, že manželka šla po penězích a že ho využila. A že bude třeba udělat nový začátek.

Ve vězení měl za všechno, co se tam hodnotilo, nejlepší známky. Vychovatel pak říkal u soudního jednání, že dlouho nezažil člověka, který by se tak snažil.

Ten přítel jeho ženy mně, v době kdy jsem za Jurijem chodil do vězení, také několikrát kontaktoval a něco po mně chtěl. Pak jsem pochopil, že i mně chce využívat ve hře o Jurijův majetek, tak jsem mu řekl, že s ním už nic společného nechci mít. Od té doby se neobjevil.

Když se pan Jurij dostal po osmi letech ven, neměl přístup ke svému majetku, ani k účtům, ani k nemovitostem. Bydlel v podnájmu.  Od té doby jsem s ním byl v kontaktu ještě častěji, chodil za mnou sem do kanceláře. Měl i dost divoké nápady, že si s manželčiným přítelem všechno vyřídí, že ho zničí, v tom jsem ho samozřejmě nepodporoval. Nakonec sám došel k tomu, že by pomsta neměla smysl. On tu ženu snad má pořád nějakým způsobem rád.

Na rozdíl od jiných klientů dodržoval všechno, co jsme měli domluvené. Ještě jednou měl, už  v době, kdy byl venku, myšlenky na to, že se vším skončí. Naštěstí má přátele, ti ho podrželi, když byl ve vězení i potom. A snad i já.

On si udělal ve vězení rekvalifikační kurz. Dneska už funguje. Má svoje bydlení. Chodí do práce.

Jednou za dva týdny se o víkendu vidí se synem, to se nám povedlo, soud styk se synem na Jurijův návrh nově upravil.  O kontaktu se synem si taky povídáme. Není to pro Jurije jednoduché, synovi je 14 let, je v pubertě, je pod vlivem matky. Vidí se spolu jednou za tři týdny, jen tři hodiny, poznávají se. Je to takové opatrné, ale na Jurijovi je vidět, jak ho kontakt se synem pozitivně nabíjí.

Jurij chodí na kontroly k psychiatrovi. Psychiatrické léky už nebere.      

Majetek se stále řeší. On měl postupně tři své právníky. Těm dluží dost peněz. Pokud něco vysoudí, musí se s právníky vyrovnat a část majetku na to padne. S tím on počítá.

On mně ještě ve vězení dal keramickou vázu, kterou vyrobil. A vždycky mně přeje k narozeninám. Už dlouho mně říká, že z těch „úředních lidí“ já jsem ten jediný, kdo je při něm. A že některé věci dělá proto, aby mně nezklamal.

Případ neúspěchu

Tohle je případ, kdy jsem nemohl pomoct. I když tomu člověku šlo bezprostředně o život.  Budu mu říkat Josef.

Začalo to tak, že mně volali z ředitelství nemocnice, která je nedaleko od nás, že u nich na schodech před vchodem sedí pacient, bezdomovec, který odmítnul léčení a nechce odejít z areálu nemocnice. Jestli bych k nim mohl přijít. Tak jsem šel.

Ten pán opravdu seděl před nemocnicí. Seděl ne na schodech, ale na zemi, na dlažbě. Měl bezvládné nohy. Ty nohy měl zabalené do igelitových návleků. Vedle sebe měl velkou nákupní tašku, ve které měl všechny svoje věci. Zkoušel jsem s ním mluvit, ale to, co říkal, mně nedávalo smysl. Jediná jasná věc byla, že sám od nemocnice odejít nemůže, protože se na nohy nepostaví.

Tak jsem zašel do nemocnice a mluvil jsem tam s personálem, postupně s několika lidmi. Ukázalo se, že Josefovi v zimě namrzly nohy a má místo svalů odumřelou tkáň. Že mu postupuje sepse dál do těla a že by bylo třeba amputovat mu obě nohy. To on ale odmítá.

Ukázalo se, že nedávno byl v jiné nemocnici mimo Prahu, tam mu také řekli, že jiné řešení než amputace nepřichází v úvahu, on jí tam také odmítnul, podepsal reverz a s něčí pomocí se dostal ven. Pak se nějak dostal na kraj města a bydlel tam v nějaké zemljance. Někdo ho tam viděl, nahlásil to na úřadě; starosta pak zařídil jeho převoz s asistencí policie a hasičů, protože on nikam nechtěl. Odvezli ho do další nemocnice v jiném městě. Tam udělali zase ten samý závěr, že amputace nohou je nutná. A on znovu podepsal reverz. Spojil se s kamarádem, který ho odvezl na stavebním kolečku na nádraží a dostal ho do vlaku, kterým Josef dojel do Prahy. On si myslel, že se v Praze ztratí, že se tu o něj nikdo starat nebude. Kurátoři z jeho města, kde je hlášený k pobytu, mezitím kontaktovali jeho matku; ta jim řekla, že s ním už nechce mít nic společného, že ho k léčbě přemlouvala mockrát, ale bez výsledku.

V Praze na nádraží Josef doslova vypadl z vagónu, protože ho nohy už neunesly. Seděl na peróně. Lidi zavolali městskou policii. Když strážníci viděli člověka, jak se plazí po zemi, zavolali sanitku a ta ho odvezla už do třetí nemocnice, před kterou teď Josef seděl.   

Sociální pracovnice z této nemocnice obvolávala různé organizace, jestli by si Josefa nevzali na pobyt. Všude jí odmítli s argumentem, že když je pan Josef v ohrožení života, není pro ně vhodným klientem.

Já jsem celý ten den chodil od Josefa do nemocnice a zase ven za ním. Byl jsem tam zhruba osm hodin. Postupně jsem nabyl přesvědčení, že pan Josef není schopen vyhodnotit svoji situaci, ani domyslet důsledky svého rozhodnutí. On mně tvrdil, že je schopný si nohy vyléčit sám. To tvrdil také ve všech nemocnicích, kde byl. Když jsem se ptal, jak si nohy vyléčí, řekl, že si je osprchuje vodou a zaváže si je nahoře na stehnech tkaničkou od bot.

Když si vytáhnul nohavice, bylo vidět kůži tak tmavou, že mně to připomnělo mumii. Na omak ta kůže byla úplně tvrdá. Doktoři z nemocnice mně říkali, že se může stát, že kost v noze se zlomí a propíchne to, co zbylo ze svalů.

Během toho dne jsem já i sociální pracovnice z nemocnice několikrát mluvili telefonem s kurátory z Josefova města. Pan Josef mně totiž tvrdil, že jeho otec, jeho bratr a jeho dědeček si nepřejí, aby si nechal nohy amputovat. Ukázalo se, že nemá ani žijícího otce, nikdy neměl bratra a dědeček je také už po smrti. Takže to byla jen taková jeho výmluva. Nebo blud.

Jenže už pomalu padal večer.

Zkoušel jsem se v nemocnici domluvit, jestli by pana Josefa nemohli nechat přespat ve vestibulu. Nemocnice celý den nechávala řešení na své sociální pracovnici. A tlačili jí do toho, aby se pana Josefa zbavila. Nemocnice – a nejen tato - se bezdomovcům brání; personál má dojem, že bezdomovci nemocnice využívají jako sociální zařízení, nemocnice to zatěžuje a jsou s tím spojené i náklady, které nikdo neuhradí. Tenhle postoj sociální pracovnice měla také. Přesto se povedlo, že Josefa v nemocnici přes noc nechali.

Když jsem tam ráno přišel, řekli mně, že do deseti hodin pan Josef musí nemocnici opustit. Vyjednával jsem se sociální pracovnicí nemocnice, jestli by pana Josefa nemohli odvézt do psychiatrické nemocnice na vyšetření. Protože bylo jasné, že kromě problému s nohama má i problémy psychické. Ona řekla, že nechce přehazovat „horký brambor“ na někoho jiného. Já jsem argumentoval tím, že kdybychom měli v ruce výsledky psychiatrického vyšetření, mohli bychom podle toho dál jednat. Věděl jsem od kurátorů z Josefova města, že Josefa už psychiatr v první nemocnici viděl a konstatoval, že stav není na zbavení svéprávnosti. Jenže od té doby už nějaká doba uplynula.

Josef mezitím ležel na lavičce před nemocnicí. Říkal mně, že je venku hezky, i když začínalo pršet. Přišli za ním terénní pracovníci, přinesli mu deku a jídlo. A já jsem zkoušel obvolávat různé organizace, jestli by si ho nevzali, všude měli podmínku, že jeho stav musí být stabilizovaný. Přinesl jsem mu ráno francouzské hole, ale ani s jejich pomocí se pohybovat nemohl. Tak mě napadlo, že by se někde dal sehnat invalidní vozík. Volal jsem do „Ztrát a nálezů“, tam nic neměli; pak se jeden vozík našel u sester Boromejek v Řepích. Tak jsem mu pro něj zajel.

Když jsem vozík přivezl, byl pan Josef očividně šťastný. Měl dojem, že se o sebe bude zase starat sám a nikoho nebude potřebovat. Pak se povedlo, že si ho vzala Naděje do svého denního centra. Odvezli ho tam svojí dodávkou. Tam ho osprchovali. Josef ale trval na tom, že si na sebe vezme ty věci, které už měl 4 měsíce na sobě a které pořádně zapáchaly. Tvrdil, že šaty dostal a musí je vrátit. Proto odmítal převlečení do čistého, což mu nabízeli. A další den už ho neviděli. Asi se bál, že ho budou nutit k něčemu, do čeho se mu nechce.

Pohyboval se okolo hlavního nádraží. Pak u vozíku píchnul kolo. Řekl terénním pracovníkům, že by potřeboval opravit duši z kola. Duši z kola si vytáhl a zaškrcoval si s ní nohy. Zavolali to sem do naší kanceláře; tak jsem šel koupit duši a povedlo se mně mu jí vyměnit. Ale vyměnil jsem ji s podmínkou, že se vrátí do Naděje a že také zajede k nám, abychom mu mohli zařídit novou občanku, protože žádnou neměl.  

V Naději zase trval na tom, že si vezme své oblečení po základní hygieně na sebe. Sprchovat se nechtěl. Jak jeho šaty vypadaly, to si umíte představit. Když se za ním do Naděje vydala terénní pracovnice, zjistila, že má horečku, tak ho odvezli do jiné pražské nemocnice. V nemocnici mu odpadly paty. On jim prý řekl, že má náhradní paty v tašce a že si je přilepí. V nemocnici k němu zavolali psychiatrické konzilium a psychiatr konstatoval, že není schopen o sobě rozhodovat. Takže se začalo hledat, která psychiatrická nemocnice by si ho vzala. V Praze ho nechtějí a odkazují na Josefovu spádovou psychiatrickou nemocnici na Vysočině. Tam ho také nechtějí a stále se s nimi jedná.

Mezitím se jeho stav zhoršil, je pořád v nemocnici a nikdo neví, co s ním dál.  

Kolegyně na supervizi mně přemlouvala, že je vždycky třeba respektovat svobodné rozhodnutí klienta. Volal jsem kvůli panu Josefovi na právní oddělení Ministerstva zdravotnictví a oni mně řekli, že nejde konat proti klientově vůli, i když není psychicky v pořádku. Pokud je při sobě, pokud třeba neomdlí, má rozhodovat on. Kdyby byl v bezvědomí, tak to potom možné je. Nebo kdyby přímo ohrožoval někoho z okolí; to by se také dalo zasáhnout bez jeho souhlasu. Ale musí někdo dosvědčit, že někoho ohrožuje. A svědkové musejí být přítomni přitom, kdy se má klient proti své vůli někam odvézt. Jinak ho neodvezou. Takhle je to teď nastavené.

Když víme, že klient si přivodí újmu a nemůžeme proti jeho vůli zasáhnout, měli bychom být schopni zorganizovat případovou konferenci, kde by byli příslušní specialisté. Ti by mohli formulovat doporučení pro rozhodnutí soudu předběžným opatřením. Taková konference by v případě pana Josefa mohla teď proběhnout v nemocnici. Jenže nemocnici se do ní nechce. Není to zvykem. Není to v legislativě. Vyžadovalo by to přemlouvání naplánovaných účastníků. Stálo by to dost času. Zdravotní pojišťovna by to neproplatila. Atd.

Klient asi brzy zemře.

Já jsem byl u toho a nesvedl jsem udělat dost, abych to odvrátil.