Co je vlastně všímavost neboli mindfulness? Asi jste již slyšeli něco o tom, že všímat si znamená být v přítomném okamžiku, mít jistý odstup od vlastních myšlenek či akceptovat všechno to, co probíhá v našem těle i mysli okamžik za okamžikem. Jenže ono to není tak jednoduché!
V edici Spektrum vychází kniha Všímavost a soucit se sebou psychologa a terapeuta Jana Bendy, který se všímavosti v psychoterapii soustavně věnuje Jan Benda Všímavost a soucit se sebou Proměna emocí v psychoterapii mindfulnessuž 20 let. Sám všímavost definuje jako schopnost uvědomovat si procesy probíhající v naší mysli a těle, s porozuměním a soucitem. Žák Mirko Frýby, průkopníka mindfulness u nás, na základě svých klinických zkušeností i nejnovějších psychologických výzkumů představuje vlastní ucelenou teorii vzniku nejčastějších psychopatologických symptomů a přináší dosud nepublikované postupy zahrnující rozvíjení všímavosti v terapeutické praxi.
Knihu ocení nejen psychoterapeuti (Benda považuje všímavost za univerzální faktor, který by měl být přítomný v jakékoli psychoterapii), ale i čtenáři se zájmem o seberozvoj a osobní růst. Všímavost pomáhá změnit náhled na vlastní emoce a lépe porozumět svému Já a v knize čtenář nalezne hned 18 technik, jak svou všímavost rozvíjet a jak ji využít. Terapeutům pak přináší pět metod, které lze využít při terapeutickém sezení a tři detailně popsané techniky založené na všímavosti a soucitu se sebou samým.
Ukázka:
Technika Krocení démonů v nás
Technika Krocení démonů v nás je variantou „dialogu dvou židlí“ (angl. two-chair dialog, srov. např. Greenberg, 2015; Timuľák, 2015) a podobá se i práci s „vnitřním kritikem“ (angl. inner critic, srov. např. Stone, Stone, 2016). Byla však inspirována rovněž tradičními domorodými rituály Tovil a Chöd, které používají léčitelé na Srí Lance a v Tibetu (Allione, 2012; Kunovits-Vogt, 2013). Jejím cílem je rozvíjet všímavost a soucit k sobě, resp. zprostředkovat klientům korektivní zkušenost a aktivovat jejich zklidňující systém (viz kapitola 9) v okamžiku, kdy se doposud aktivovalo konkrétní maladaptivní emoční schéma. Příslušný obranný mechanismus je zde personifikován jako „démon“. Zajímavé je, že předmětem všímavosti a soucitu se u této techniky stává nejen primární pocit základní niterné bolesti (angl. core pain), ale právě i samotný obranný mechanismus, který je tak nejen zvědoměn, ale i transformován (srov. též tzv. rekonsolidace paměti – kapitola 17).
Typickým ukazatelem, při jehož výskytu můžeme uvážit využití této techniky, je výskyt nekonstruktivní sebekritiky či sebepohrdání nebo výskyt iracionálních, přehnaných obav, strachů či pochybností. Lze ji však využít v podstatě vždy, když klient naráží na nějaký vnitřní rozpor, resp. je sám u sebe konfrontován s myšlenkami, pocity nebo vzorci chování, které nedokáže svou vůlí kontrolovat (srov. kapitola 11). Jednotlivé kroky techniky si také zde ilustrujeme kazuistickými zlomky.
I. KROK Vyvolání maladaptivního emočního schématu
Podobně jako u techniky focusingu je třeba nejprve zajistit, aby klient to, co budeme technikou zpracovávat, prožíval tady a teď. To se může během sezení stát buď zcela spontánně, anebo tomu po dohodě s klientem můžeme trochu „pomoci“. Nejjednodušším způsobem, jak lze problematické prožívání vyvolat, je nechat klienta vyprávět konkrétní příklad nějaké pro něj problematické situace, kdy byl konfrontován s vnitřním rozporem, který chce terapeuticky zpracovávat. Pokud by si klient zachovával během vyprávění prožitkový odstup, lze pak znovuprožívání navodit např. přehráním této situace v terapeuticky chráněném prostoru.
Na předešlých sezeních jsme s Inkou dohodli, že cílem terapie má být překonání nadměrné sebekritičnosti. Inka si uvědomovala, že jí ostrá sebekritika nepomáhá. Nevěděla ale, jak se těchto myšlenek zbavit. Nyní Inka vypráví o svém depresivním prožívání mateřské dovolené: „Mě to na tom pískovišti prostě nebaví! Raději bych byla v práci! Jenže si říkám, co jsem to za mámu? A stejně si nevěřím, že bych nějakou dobrou práci zvládla. Vždyť já vlastně ani nic pořádného neumím. Bála bych se i někam se přihlásit. A takhle se v tom motám. Jsem hrozná!“ Z jejího výrazu je přitom zjevné, že pocity studu vznikající v důsledku sebekritiky znovuprožívá i právě teď, kdy to vše „jen“ vypráví. S technikou lze tedy začít.
II. KROK Personifikace problematického fenoménu
Ve druhém kroku vedeme klienta k tomu, aby dal typickému problematickému elementu svého prožívání (tedy např. nutkavým myšlenkám, pocitu, náladě) nějakou imaginární personifikovanou podobu. Instruujeme jej např.: „Kdybychom chtěli všechny ty procesy, které vám běží ‚v hlavě‘,114 přiblížit třeba dětem, mohli bychom je ztvárnit např. jako nějaké bytosti. Tu bytost, která v tuto chvíli hledá psychoterapeutickou pomoc, bychom mohli nazvat Já (případně použijeme křestní jméno klienta). A ten proces (myšlenky, pocit, náladu), který Já sužuje, bychom si představili jako nějakého démona. Jak by takový démon mohl vypadat? Jakou by měl barvu…, velikost…, pohlaví…? Jakou emoci by prožíval? Jaký výraz v očích by měl? Jak by se jmenoval?“115 A jakmile si klient začne něco představovat, podáme mu papír a tužku nebo pastelky a vyzveme jej, aby démona nakreslil.
Inka přemýšlí, ale do kreslení se jí moc nechce. „Já vím, že ta sebekritika vám určitě brání i kreslit, že?“ snažím se ji povzbudit. „Umím si představit, co vám teď asi říká.“ Paroduji démona: „Vždyť ty neumíš kreslit! To nedokážeš nakreslit! K ničemu to nebude!“ Pak dodávám: „Ale vážně, jaký výraz má v obličeji tenhle ‚hlas‘?“ Inka váhavě bere do ruky propisku a načrtává zamračenou tvář v černém šátku na hlavě. Postupně pak již dokreslí i celou postavu – vyzáblou, v černých šatech. „Aha,“ neodpustím si. „Taková polednice, že? Hezky se nám vybarvila! Jak by se mohla jmenovat?“ „Já nevím,“ říká Inka. „Mně připadá, že ona má pravdu. Děsí mě.“ „Aha,“ přikyvuji. „Tak třeba může mít tu svou ‚pravdu‘ nějak i v tom jméně…,“ nabízím Ince. „Nevím,“ říká Inka. „Mohla by se jmenovat třeba ‚Nelítostná Pravda‘.“
III. KROK Identifikace a bližší seznámení s démonem
Třetí krok krocení démonů může mít řadu různých podob. Jde v něm v zásadě o to, zprostředkovat klientovi jiný pohled na démona a postupně také jiný, soucitný postoj k němu. Chceme klientovi umožnit pocítit démonovy kvality a vžít se do něj. Standardně proto klientovi nabízíme možnost si s využitím dvou křesel s démonem promluvit. Vytváříme pak podmínky k tomu, aby klient díky prožitkové identifikaci s démonem mohl postupně odhalovat démonovy motivy, pocity a potřeby, které byly doposud skryté. Je užitečné, když klient postupně porozumí, jaký je démonův opravdový záměr, a odliší jej od zpravidla nevhodné formy, jakou se démon snaží svůj záměr uskutečňovat. Způsob démonova projevu lze následně usměrnit (zde lze opatrně využít i ochranný hněv – srov. kapitoly 6, 11 a 13), vždy však pouze se soucitným porozuměním tomu, o co démonovi ve skutečnosti jde.
Dialog s démonem většinou začne tak, jak se odehrává v klientově mysli. Klient s démonem bojuje, ignoruje ho, odmítá, chce se ho zbavit. V rozhovoru démonovi říká: „Nech mě být! Proč mě tak trápíš? Zmiz!“ Démon ale obvykle dá najevo, že zmizet rozhodně nehodlá, a tak se klient brzy ocitne „ve slepé uličce“. Jednou z možností, jak lze klientovi z této slepé uličky pomoci, je přimět klienta v obou křeslech vyjadřovat, jak se Já i démon cítí a případně též co Já i démon potřebují.
Po dvou neúspěšných „kolech“, kdy se Inka a Nelítostná Pravda navzájem osočovaly a nikam to nevedlo, souhlasí Inka s tím, že zkusí Nelítostné Pravdě říci, jak se cítí. „Já se tě bojím,“ říká „démonce“. „Ta tvá kritika mě zraňuje. Bolí mě to. Podráží mi to nohy, když se o něco snažím. Bere mi to chuť žít…“ (Přesedá si do druhého křesla). Nelítostná Pravda je teď zjevně trochu zaskočená. Dlouho mlčí. Vybízím „démonku“, aby také projevila, co cítí. Nelítostná Pravda pak říká: „Já nevím, co mám dělat. Chtěla jsem ti pomoct, abys něco v životě dokázala. Nechci ti ubližovat. Mrzí mě to. Proč mě ale neposloucháš? Úplně mě ignoruješ. To si nezasloužím.“
Pokud se klient v tomto kroku „zasekne“ nebo „zacyklí“ a není schopen nebo ochoten vnímat a vyjadřovat, jak se jako Já nebo jako démon cítí, existuje řada dalších, nepřímých taktik, jak lze klientovi pomoci podívat se na démona jiným pohledem. Během celého procesu bývá přitom užitečné klientovu bezmoc citlivě odlehčovat špetkou humoru (srov. De Silva, 2018). Je možné udělat s démonem např. „rozhovor do časopisu“ nebo vypracovat jeho „forenzní psychologický profil“. Každopádně je vždy výhodné, když se klient o démonovi dozví cokoli nového, co mu pomůže uvidět démona v jiném světle. V tab. 1 naleznete příklady zajímavých charakteristik démonů všech klientů zmiňovaných v této knize. Snad vám tyto příklady pomohou intuitivně porozumět tomu, o jakou změnu perspektivy se v tomto kroku jedná.
114 Pokud klient zná stejnojmenný animovaný film (V hlavě, angl. Inside Out) od studia Pixar z roku 2015, lze se odvolat i na něj.
115 Trefné pojmenování démona je velmi důležitý krok. Zásadním způsobem usnadní klientovi následné všímavé zvědomování démona (problematického fenoménu) v každodenním životě. Spolu se všímáním a pojmenováváním problematického fenoménu dochází pak i k postupnému desidentifikování klienta s tímto procesem. A to je velmi žádoucí.
PhDr. Jan Benda je psycholog a psychoterapeut s dvacetiletou zkušeností využíváním všímavosti v psychoterapii. Byl řadu let žákem Mirka Frýby, prošel výcvikem satiterapie a PBSP, opakovaně pobýval v meditačních centrech na Srí Lance. Ve svém díle spojuje západní vědu a poznatky z buddhismu, ze kterého původně všímavost přichází. Tvrdí, že právě všímavost mu dovolila poznat vlastní mysl mnohem lépe než léta studií psychologie a psychoterapeutických výcviků. Přednáší o všímavosti na katedře psychologie FF UK v Praze.
