Tento text vznikal v době, kdy Česká republika přijala nouzová a poté karanténní opatření kvůli šíření viru, který způsobuje onemocnění COVID-19, a klade si za cíl přiblížit pohledy na Housing First (Bydlení především), tedy zabydlování lidí bez domova jako jednu z nejlepších možných cest prevence bezdomovectví. V průběhu karantény, kdy jsou občané a občanky ČR vyzváni k omezení pohybu mimo domov, vyznívá téma prevence bezdomovectví ještě mnohem naléhavěji. Lidé bez domova totiž „zůstat doma“ nemohou.

Na úvod ještě zmíníme, že článek píšeme z pozic sociální pracovnice bez zkušenosti bezdomovectví a sociální pracovnice se zkušeností bezdomovectví, tzv. peer pracovnice, které spolupracují se ženami bez domova a pomáhají jim v zabydlování. Propojování různých zkušeností vidíme jako nedílnou součást pomoci lidem bez domova.

O prevenci bezdomovectví by se dalo psát a přemýšlet z různých úhlů pohledu. Mohli bychom začít třeba u dětí z dětských domovů, z nichž se v minulosti mnoho ocitlo v situaci bez domova, nebo se zaměřit na lidi ohrožené ztrátou bydlení, případně na ty, kdo se bez střechy nad hlavou ocitli jen krátce. V tomto textu se však budeme věnovat prevenci bezdomovectví ve formě konceptu Housing First (Bydlení především), kde dostávají šanci lidé, kteří jsou na ulici roky a potýkají se s dalšími přidruženými problémy (duševní onemocnění, špatný zdravotní stav, závislost, exekuce) a jsou velmi zranitelnou skupinou. Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví v České republice do roku 2020 (MPSV, 2013) uvádí, že „bezdomovectví jako závažná forma sociálního vyloučení představuje kontinuální společenský fenomén, jehož řešení si vyžaduje komplexní přístup.“ (2013:1). Proto je nezbytné vnímat strukturální faktory a mnohovrstevnatost úrovní, které souvisí s předcházením bezdomovectví, ať už se jedná o věci, které jak by se na první pohled mohlo zdát, s tématem souvisí jen vzdáleně, ať už hovoříme o regulaci krátkodobých pronájmů (například Airbnb), regulaci nájemného, výstavbě a rekonstrukci starých budov a bytů pro účely sociálního bydlení nebo plánování města tak, aby bylo co nejvíce pro běžné lidi, a ne pouze pro bohaté a developery (více například viz Analýza bytové situace v Praze, 2018). Housing First považujeme za komplexní přístup v sociální práci s jednotlivci, partnery nebo rodinami a domníváme se, že napomohl změnit diskurz zásluhovosti, připravenosti a kompetentnosti k bydlení, protože jak uvádí první princip Housing First: „Bydlení je lidské právo“.

Dlouhou dobu v sociální práci s lidmi bez domova převládal koncept prostupného bydlení nebo bydlení až po přípravě (Housing Ready), u některých po zásluze. Bydlení až po přípravě znamená dlouhodobý proces navracení se do samostatného bydlení skrze stoupání po schodech do vyšších pater přes noclehárny, azylové domy, ubytovny a chráněné bydlení. Všechny formy zmíněného ubytování/bydlení jsou na přechodnou a omezenou dobu, neumožňují tak někde se usadit a vytvořit si domov. Člověk na cestě bydlení až po přípravě jde postupnými kroky, které jsou často doprovázeny určeným chováním, pravidly nebo podmínkami (například nastoupení na léčbu závislosti), aby se mohl posunout zase o krok dál. Lidé v chronickém bezdomovectví se však v systému bydlení až po přípravě často „zaseknou“ a nejsou schopni vystoupat o schod výš (Pleace, 2012). Stěhují se z azylového domu na jiný azylový dům a pak zase zpátky nebo v horším případě propadnou sociálními službami znovu na dno. Při stoupání po pomyslných schodech totiž naráží na nejrůznější systémové bariéry, jakými jsou zadluženost, diskriminace, finanční nedostupnost bydlení (kauce a drahé nájmy), byrokratické překážky či zpožďování výplaty dávek (Černá, 2019).

Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví v České republice do roku 2020 definuje, že „cílem všech politik vedoucích k řešení bezdomovectví je udržení nebo nalezení bydlení, nikoli přístřeší či ubytování“ (MPSV, 2013:12) a kriticky poukazuje na nedostatky systému, „… ve kterém téměř chybí preventivní opatření, stejně jako systémové možnosti návratu osob, které se propadnou až „na ulici“, zpět do bydlení“ (tamtéž: 2). Zůstává otázkou, proč navzdory doporučením expertů a expertek bez zkušenosti i se zkušeností s bezdomovectvím v oblasti řešení a prevence bezdomovectví, které odráží například i dokument Koncepce sociální bydlení České republiky 2015‒2025 (Pospíšil, Sokačová, 2015), stále neexistuje legislativní úprava, která by se věnovala sociálnímu a dostupnému bydlení, stejně tak, zda vznikne nový koncepční dokument zabývající se tématem prevence a řešením bezdomovectví na další roky.

Navzdory chybějící legislativě se v roce 2016 v České republice (v Brně) poprvé objevuje projekt Rapid Re-Housing, který vnáší do prostředí sociální práce s lidmi bez domova svěží závan inovativního přístupu, který jak se ukazuje, má své výsledky. Z evaluace projektu vyplývá, že po roce bydlení se podařilo 96 % z rodin účastnících se projektu (50 rodin) prodloužit nájemní smlouvu, udržet si bydlení i nadále a nevrátit se tak zpátky do nejistého, nevyhovujícího bydlení a bezdomovectví. Celkově se díky projektu rodinám zlepšila kvalita života, jejich zdraví, školní docházka dětí a zvýšil se pocit spokojenosti a jistoty v bydlení (Platforma pro sociální bydlení, 2018). Přestože se fungování projektu na základě empirických dat osvědčilo a projekt obdržel několik prestižních cen (včetně zahraničních), po změně politického vedení na radnici čelil nepřijetí a nízké podpoře. Pokračování v podobných projektech je tak do budoucna v Brně ohroženo.

Sama Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví (tamtéž) již o přístupu Housing First mluví jako o řešení, které může napomoci určité skupině lidí, vedle zavedeného modelu prostupného bydlení (Housing Ready). Eliška Černá ve své knize Z ulice do bytu (2019) porovnává přístup Housing First a Housing Ready a dochází k závěru na základě výzkumů a zkušenosti zahraničních organizací, že přístup Housing First jako model reflexivní praxe pomáhá lidem bez domova vykročit ze začarovaného kruhu bezdomovectví, mnohočetné exkluze (tamtéž: 125) a (znovu)nepropadnout na dno. Reflexivní praxe tedy pomáhá jak samotným lidem bez domova, sociálním pracovníkům a pracovnicím, tak sociální práci jako takové, protože otevírá nové možnosti, jak vyjít ze starých kolejí, a rozvíjí kritické myšlení.

Stěžejním a výchozím bodem přístupu Housing First je poskytnutí samostatného a důstojného bydlení jako odrazového můstku za intenzivní podpory ze strany sociálních pracovníků a pracovnic. Řídí se osmi základními principy, které navrhl Sam Tsemberis (zakladatel konceptu), a jsou jimi:
1. Bydlení je lidské právo,
2. Možnost volby a kontroly ze strany uživatelů/ek služeb,
3. Oddělení bydlení a podpory,
4. Zaměření na zotavení,
5. Harm reduction,
6. Aktivní zapojení bez donucení,
7. Individuální plánování,
8. Flexibilní podpora na tak dlouho, jak je potřeba (více viz Pleace, 2017).

Když jsme se ptaly žen, které jsme zabydlely a podporujeme je v bydlení, co je dobré na přístupu Housing First, zmiňovaly především pocit bezpečí, který v životě bez domova lidé často nezažívají. Obzvláště ho postrádají ženy bez domova, které čelí ve velké míře násilí.

„Je to pocit jistoty, že se mám kam vrátit. Pocit úlevy, když můžu dojít domů a zavřít za sebou dveře, mít soukromí, které na ulici člověk často ztrácí. Pocit tepla a možnosti odpočinku. Pocit jistoty základních věcí, jako je možnost záchoda, sprchy, jídla apod. Většinou když je člověk na ulici, běhá celý den po městě a učí se, kam se může jít najíst, kam vysprchovat, kam si vyprat věci, když má domov, umožňuje mu to postupem času uvolnit kapacitu na řešení i jiných věcí, kterým by se chtěl v životě věnovat nebo je měnit.“

Mnoho lidí bez domova zažilo nějaké trauma, většina z nich byla vystavena více než jednomu traumatickému zážitku, přičemž se dá hovořit o komplexním traumatu (FEANTSA, 2017). Zažitá traumata mají i strukturální povahu, jak upozorňuje Eliška Černá (2019), útlaku, diskriminace, exkluze. Mít svůj bezpečný domov s podporou sociálních a peer pracovníků a pracovnic a změna narativu o individuálním selhání může napomoci tato traumata pomalu léčit.

Zásadním předpokladem v sociální práci při zabydlování je důvěra a vztahy mezi sociálními pracovníky a pracovnicemi a lidmi bez domova. Pro nás je stejně tak důležitá podpora peer pracovníků a pracovnic, kteří mohou být spojkou mezi lidmi, kteří se zabydlují, a sociálními pracovníky a pracovnicemi. FEANTSA^[1] popisuje peer podporu jako „podporující vztah mezi lidmi s podobnou životní zkušeností“ (Puurunen, 2018:6). Jako peer pracovnice mohu říct, že vím, že některé věci vyžadují čas a velkou míru podpory, aby mohly být nastartovány určité změny. Podobná životní zkušenost mě naučila v práci se ženami bez domova trpělivosti, respektu, přijetí a pochopení věcí, které mohou pro člověka bez podobné zkušenosti vypadat nepochopitelně. Uvedu příklad z mojí osobní zkušenosti. Fungovala jsem dost podobně jako ženy, které nyní podporuji v bydlení, jedna z věcí, kterých se to týká, jsou peníze, jejich získávání a nakládání s nimi. Člověk bez domova je většinou nucený chudobou a životními podmínkami k tomu fungovat ze dne na den v základních potřebách a rozprostření peněz, není schopný plánovat v nějakém delším časovém horizontu a uvědomovat si dlouhodobější důsledky. Když je navíc přítomna závislost, stává se většinou prioritou opatření drogy, alespoň u mě to tak bylo. Ačkoliv jsem na cestě k zotavení již nějakou dobu byla, trvalo mi hodně dlouho, než jsem se naučila hospodařit s penězi v měsíčním rozpočtu. Racionálně jsem také věděla, že je v pořádku jít do obchodu a koupit si šampon, vložky, jídlo a utratit za to třeba pět set korun, když pracuji a mohu si to dovolit, dlouhou dobu jsem to však vnímala jako zbytečné utrácení peněz, protože to první, co jsem potřebovala pokrýt, byla závislost. Peer práci vnímám jako terapeutickou na obě strany. Dvojí terapii vidím v tom, že já podporu dávám ženám bez domova, které ji potřebují, a zároveň ji přijímám od kolegyň a týmu. Vytváření podpůrných vztahů mimo ulici má pro mě sílu a hodnotu, stejně tak jsou pro mne v životě velmi důležité vztahy se ženami z ulice, které podporuji. Peer práce má své výhody i nevýhody. Jedním z limitů může být otázka, zda jsem schopná reflektovat některé věci dobře, když řeším podobnou věc i sama u sebe. Na jednu stranu v dané věci mohu vyjádřit podporu, protože to znám, na druhou stranu to může být těžší. Jako sociální pracovnice bez zkušenosti mohu rovněž říct, že pro celou organizaci je velmi ozdravné, když jsou peer pracovníci a pracovnice její součástí. Pomáhají vnést větší míru citlivosti, propojování znalostí a zkušeností a lepšímu nastavení služeb, i když to někdy může být ta náročnější cesta.

Scénář zabydlování člověka se může u každého odvíjet jinak, každý má různé potřeby a přání. Za zásadní považujeme podpořit člověka, kterého doprovázíme v zabydlení, aby si ušil svůj život na míru. Pomáháme mu najít jehlu, nasadit nit, udělat první steh a vyšít, co si přeje bez kladení podmínek a našich i společenských představ, jaký život by si měl ušít (například že první, co by měl po nastěhování udělat, je si najít práci). Mnoho lidí po dvaceti nebo třiceti letech na ulici ztratilo povědomí o tom, co je baví, co mají rádi, co by chtěli v životě dělat. Naším cílem je jim v tomto pomoct hledat, (znovu)objevovat možnosti a ve chvílích, kdy se v tom všem ztrácí nebo je toho moc, být tady a podat pomocnou ruku, aby nemuseli znovu zažívat pocit, že to nezvládli. Dát jim prostor a podporu v tom, aby mohli vůbec začít přemýšlet o svých snech. A také aby se mohli zabývat volnočasovými aktivitami, nacházet nové přátele, sdílet své pocity a zkušenosti s ostatními lidmi s podobnou zkušeností, najít si vhodnou práci, začít se věnovat vztahům, naučit se být sami se sebou, zvýšit sebevědomí, získávat nové dovednosti a pomalu ze sebe sejmout stigma.

Výzvou pro Housing First zůstává, jak pomoct znovuvytvářet identitu člověka, který získal bydlení a vykračuje ze sociální exkluze tak, aby se necítil sám a mohl se podílet na životě v komunitě i společnosti. Výzvou pro oblast prevence bezdomovectví zůstává, jak napomoci k tomu, aby se co nejvíce lidí bez domova dostalo k dostupnému bydlení, jež jim umožní žít důstojný život. Aby se bezdomovectví řešilo na systémové úrovni a nereprodukovaly se dál nerovnosti v přístupu k bydlení (o „třídách bydlení“ více Lux, 2011). V posledních letech se zdá, že se to daří lépe než dřív (přístup Housing First se zavádí již v několika českých městech, mění se pravidla pro přidělování sociálních bytů), je však důležité pokračovat v kritické reflexivní praxi a snaze o společenské změny dál.

Lada Hajdíková,
bývalá sběračka jablek, v současnosti sociální pracovnice, Jako doma – Homelike, o. p. s.

Zuzana Kříčková,
bývalá veterinární asistentka, v současnosti peer sociální pracovnice, Jako doma – Homelike, o. p. s.

Použitá literatura:

ČERNÁ, E. 2019. Z ulice do bytu. Sociální práce v procesu reintegrace do bydlení. Praha: Slon.

FEANTSA. 2017. Recognising the Link between Trauma and Homelessness [online]. Brusel: FEANTSA. [29. 3. 2020]. Dostupné z: https://www.feantsa.org/download/feantsa_traumaandhomelessness03073471219052946810738.pdf.

LUX, M. 2011. Standard bydlení 2010/2011: Sociální nerovnosti a tržní rizika v bydlení. Praha: Sociologický ústav AV ČR.

MPSV. 2013. Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví v České republice do roku 2020 [online]. Praha: MPSV. [28. 3. 2020]. Dostupné z: https://www.mpsv.cz/documents/20142/225517/koncepce.pdf/2746e466-787d-f865-f032-084e980ef14d.

ORCÍGR, V., NAKLÁDAL, J., ZAHUMENSKÁ, V. 2018. Analýza bytové situace v Praze: Co stojí za krizí bydlení a jaká jsou řešení? Praha: Arnika.

PLATFORMA PRO SOCIÁLNÍ BYDLENÍ. 2018. Výsledky ročního výzkumu: Rapid Re-Housing ušetřil v Brně milion a půl z veřejných prostředků [online]. Praha: Platforma pro sociální bydlení. [31. 3. 2020]. Dostupné z: https://socialnibydleni.org/vysledky/vysledky-rocniho-vyzkumu-rapid-re-housing-usetril-v-brne-milion-a-pul-z-verejnych-prostredku.

PLEACE, N. 2017. Evropská příručka Bydlení především. Praha: Úřad vlády.

PLEACE, N. 2012. Housing First. FEANTSA.

POSPÍŠIL, D., SOKAČOVÁ, L. 2015. Koncepce sociálního bydlení České republiky 2015‒2025. Praha: MPSV.

PUURUNEN, H. 2018. Příručka pro peers podpory bydlení. Budapešť: BMSZKI.