Marnost vnímám jako něco, co je ve své podstatě zbytečné. Ať vynaložím jakoukoliv snahu, neuspěji, protože to nejde – není to možné (v aktuálních podmínkách, s aktuálními osobami, v daném čase a místě…).

V textu se zaměřuji na oblast sociální práce ve sféře státní a ve sféře sociálních služeb.

Ač zřejmě přímo nevyřčeno, stále častěji se v mnohých sociálních pracovnících objevuje vnitřní krize související s pocitem marnosti, probíhající buď na vědomé, nebo nevědomé úrovni.

Sociální práce zahrnující primárně provázení potřebných osob včetně kvalitní a profesionálně vedené motivace a podpory se postupně mění na souběh konkrétních neefektivních činností sloužících pro jiné „vyšší“ potřeby. Jedná se především o úkony spojené s problematikou četnosti projektových dat (např. dostatečné tabulky počtu kontaktů a intervencí v sociálních službách, naplněné tabulky osob začleněných do často souběžných projektů v rámci evidence na Úřadech práce). Tímto dochází k odklonu od hlavního záměru „pomoci potřebnému“ k vedlejšímu efektu „udržení pracovních míst ve státních institucích/udržení sociálních služeb“ nejlépe včetně stávajícího počtu zaměstnanců).

obr. č. 1 – Efektivní sociální práce (vlastní schéma) 

Z výše uvedeného schématu je patrné, jak snadné by to bylo, kdyby zůstalo jen u základního cíle a to navíc za předpokladu, že odborná pomoc je poskytnuta na základě spolupráce a dobré komunikace všech pomáhajících subjektů. Výsledkem by byl efektivní proces a předpokládána by byla vyšší a dlouhodobější udržitelnost dosažené změny potřebné osoby.

Stále ještě převládá model níže uvedený, pro který je typické, že potřebný klient využívá různých institucí někdy i za dosažením stejného cíle, přičemž se mu z každé instituce může dostat jiné zpětné vazby a jiných informací („ale tam mi říkali, že mám nárok….“), což je podpořeno faktem, že o sobě pomáhající subjekty navzájem nevědí, nebo si informace nemohou sdělovat, případně mezi nimi navíc vládne nevraživost (typicky mezi státní správou a sociálními službami). Výsledkem může být pak klient, který má pocit výsadního postavení („všichni mu chtějí pomoci“) a chaotická nenavazující sociální práce bez finálního efektu (např. opakovaně se vracející klienti se stejným problémem). Ačkoliv si většina sociálních pracovníků problém uvědomuje, nemají mechanismus, jak tuto situaci změnit, protože se jedná o systémový problém – zažívají pocit marnosti své práce.

obr. č. 2 – Aktuální stav sociální práce (vlastní schéma)

Sociální práce jako taková je podrobena také další těžké zkoušce, kdy do státních institucí přicházejí osoby, které nemají finanční a sociální problém, avšak nelze jim jejich „bezproblémovost“ prokázat, ačkoliv se o to sociální pracovník maximálně snaží. Jedná se především o osoby se zájmem o dávky pomoci v hmotné nouzi, které pak slouží jako „rezerva“, kdyby vypadl některý z nelegálních příjmů (práce/podnikání na černo, internetový prodej, příjem z prodeje návykových látek, nepřiznané výživné/dědictví, další majetek osob převedený na „bílé koně“). Ne neobvyklou taktikou je též neuvedení dalších společně posuzovaných osob (především partnera s příjmem) s touhou „mít nějaké peníze jen pro sebe“. Objevuje se snaha prezentovat svůj zdravotní stav nebo zdravotní stav druhé osoby jako cíleně horší v rámci dávky příspěvek na péči (cílené a to i fiktivní zneschopňování osob za účelem navýšení dávky na vyšší stupeň závislosti s vyšší platbou od státu, viz pár medializovaných případů v poslední době, např. případ z okresu Frýdek-Místek o cíleném zneschopnění dcery žadatelky za účelem získání sociálních dávek: https://www.blesk.cz/clanek/regiony-ostrava/629259/vykutalena-zena-udelala-z-dcery-nemohouci-a-z-matky-lezaka-z-davek-vytahla-milion.html; další příklady zde: https://www.statnisprava.cz/rstsp/clanky.nsf/i/za_zneuziti_davky_mohou_padat_i_tresty_15061513_83733883). Na první pohled se zdá zřejmé, že těmto osobám sociální pomoc formou sociálních dávek nenáleží, ale sociální šetření včetně doprovodných metod (např. ověřování na základě písemného dotazu) nepřinášejí vždy kýžený výsledek a může se stát, že je těmto osobám dávka pomoci v hmotné nouzi přiznána a též dlouhodobě vyplácena. Velmi náročně je pak při opakovaných šetřeních prokazována nedůvodnost dalšího poskytování dávek a jsou vyčísleny přeplatky na dávkách. Mimo základního popsaného problému zde může hrát roli obava sociálního pracovníka z reakce osoby, které je dávka odejímána (obava o svou osobu/svou rodinu).

S problematikou „nepotřebných“ osob se potýkají rovněž sociální služby, především ty, které jsou založeny na anonymitě – jedná se pak o zneužití konkrétních činností sociální služby s cílem „získání věcí zdarma“ (potraviny, hygiena) a je podstatné zmínit syndrom osob „cestujících po sociálních službách“ (např. dopoledne polévka zdarma na jednom místě, odpoledne oběd zdarma v jiné sociální službě, případně potravinový a hygienický balíček zdarma – pro potravinové balíčky si někdy klient přijede taxíkem). I v této rovině je mapován pocit marnosti v rámci práce sociálního pracovníka.

Mimo výše zmíněné ve své praxi vnímám v různé intenzitě další souvislosti:

Identifikace přidružených problémů:

A/ Nezdravá rivalita mezi sociálními pracovníky ve státní sféře a sociálními pracovníky v sociálních službách

Státní sféra i sociální služby mají jeden hlavní společný znak, kterým je „pomoc potřebnému klientovi“. Díky nedostatečné komunikaci mezi oběma subjekty však může docházet k problému, kdy na jedné straně stojí sociální pracovník sociální služby (např. azylového domu), který „brání„ práva svého klienta před „špatným“ pracovníkem Úřadu práce/Magistrátu (Obecního, Městského úřadu). Na tomto místě je potřeba si uvědomit některá fakta:

1. Klient je jen jeden a je vhodné při řešení jeho problému spolupracovat.
2. Klient se chová jinak v sociální službě a jinak na Úřadu práce, na sociálním odboru Magistrátu. Pokud se nepropojí komunikace např. společným setkáním sociálních pracovníků a klienta, budou mít oba sociální pracovníci k dispozici jiné a především zkreslené informace. Naopak včasné a někdy již preventivní propojení spolupráce slibuje vyšší efektivitu procesu.
3. Sociální pracovníci vystupující proti sobě navzájem a to i před klientem (občas se stává, že sociální pracovník sociální služby tak vehementně bojuje za svého klienta, že neprofesionálně profesně shodí svého kolegu na „úřadě“, což finálně nevede ke zlepšení spolupráce mezi klientem a sociálním pracovníkem, nýbrž k jednoduchému členění „zlý a hodný sociální pracovník“ a k dalšímu prohloubení vzniklého problému – jak mezi sociálními pracovníky, tak především na straně klienta – např. „vždyť se nedokážou domluvit ani ti dva, tak to nemá smysl…“).
4. V případě, že se podaří udržet a uchránit cíl sociální práce jakožto profesionální pomoc klientovi nalézt řešení za současné podpory jeho kompetencí, může být ziskem trvalejší stabilizace klienta samotného. 

B / Obavy z pomluv a výhrůžek

V současnosti se začínají častěji objevovat dezinformace o pracovnících na sociálních sítích včetně výhrůžek, což doplňuje dřívější osobní výhrůžky („počkám si na Tebe, vím, že máš rodinu“, „jen počkej, já Tě zničím“).

Někteří sociální pracovníci mívají oprávněný pocit nedostatečné ochrany své osoby a díky obavám o sebe a své blízké možná raději zvolí nejbezpečnější řešení, byť by se jednalo např. o přijetí klienta do sociální služby v podstatě bezdůvodně (zejména u anonymních služeb), či případné přiznání dávky (s hraničním množstvím dat o klientovi). Tato benevolence je jednak lidsky pochopitelná, ale především ji aktuální nastavení sociálního systému umožňuje.

C/ Nefunkční systém

Sociální pracovníci Úřadů práce se potýkají s problémy s počítačovou aplikací. Zdá se, že počítačová aplikace nebývá opakovaně včasně připravena na změny, které stanovuje a zavádí zákon. Sociální pracovníci občas nemívají včas potřebné informace k vyhodnocování dávek a mohou se tak dostávat do komunikačních problémů s klienty, kteří se v první řadě obracejí na ně, jakožto osoby, které spravují přítok jejich sociálních financí.

Celkový tlak na sociální pracovníky na úřadech pramení ze zpomalující byrokratické bariéry sestavené z mnoha kroků. Limity jsou dány Správním řádem a dalšími zákony. Stres je způsobem administrativou, neefektivitou a komunikačními šumy.

Sociální pracovníci v sociálních službách se pohybují především v rámci mezí Zákona o sociálních službách. Stres jim působí nedostatek informací o klientovi, o němž nemohou ze zákona sbírat informace, které jsou pro jejich typ sociální práce významné (vycházejí z neověřitelných výroků klienta). Dalším problémem je pak předávání informací mezi jednotlivými službami a státní sférou (GDPR).

Výsledkem této práce je členitá sociální práce s nejistým a nejasným efektem, často bez zpětné vazby, což může vést opět k pocitu marnosti práce u sociálního pracovníka.

D/ Ukliďte je! (týká se zpravidla sociálních služeb, občasně také sociálních odborů měst)

Typická situace: přijede sanitka, vyloží osobu bez přístřeší po hospitalizaci před zařízením sociálních služeb a odjede (níže uvedený postup je podobný i v případě, že se týká sociálního odboru města, jen dané situaci předchází telefonáty).

Co udělá sociální služba? Klienta většinou zcela neodmítne a hledá cestu, jak jej umístit do služby, kam skutečně patří.

Rizika:

• Klienta se nepodaří umístit
• Klient nespadá do žádné cílové skupiny
• Klient má zákaz vstupu do služby pro porušení pravidel

K zamyšlení: V případě, že do sociální služby přichází klient, který nechce nic měnit, jeho pobyt je značně neefektivní a vysoce pravděpodobně skončí vyloučením této osoby pro porušení pravidel služby. Osoba není motivována pro změnu a není jejím cílem přebývat v daném zařízení, bude hledat cestu, jak se dostat tam, kde je jí nejlépe (paradoxně se může cítit méně ohrožena a bezpečněji mezi svými známými venku na ulici, pod mostem, …) – je to prosté, známé prostředí a známí lidé. 

Ve společnosti stále přežívá názor, že je dobré „ty lidi někam schovat na zimu“. Tímto se ale situace nezlepší, ani nevyřeší. Osoba bez přístřeší, která je v přes zimu umístěna do sanatoria, či jiného obdobného zařízení, se po návratu v drtivé většině opět velmi rychle ocitne na ulici. Nabízí se tak navíc otázka, proč k tomuto „spasení“ společnost přistupuje – je základní pohnutkou strach, nebo se jedná o nějaký pocit zodpovědnosti, nebo jde o odstranění výčitek…?

E/ Chybí služby následné péče a terapeutické komunity

Služby následné péče uvedené v §29 vyhlášky č. 505/2006 Sb. pokud by byly dosažitelné, zaplnily by prostor, který je dlouhodobě poměrně prázdný. Jedná se o služby pokrývající práci s osobami závislými, které s lidmi pracují formou sociální terapie, zprostředkovávají kontakt se společenským prostředím, pomáhají při uplatňování práv. Zařízení může být vedeno také formou pobytovou.

Terapeutické komunity v § 33 vyhlášky č. 505/2006 Sb. fungují podobným principem, ale navíc mají speciálně definovány činnosti pracovní terapie + výchovné, vzdělávací, aktivizační a volnočasové aktivity.

Větší dostupnost těchto služeb by umožnila lépe pokrýt práci se závislými, abstinujícími a to včetně osob po výkonu trestu. Pro ty neexistuje žádná sociální služba, a pokud nemají dostatečné rodinné zázemí, po výkonu trestu se stávají osobami bez přístřeší. Existují však, mimo zákon o Sociálních službách, resocializační a reintegrační programy mající za cíl zvýšit šanci na sociální začlenění osob (na základě tohoto programu je s osobami pracováno již během výkonu trestu i po jeho ukončení).

F/ Finance

V neposlední řadě je potřeba zmínit skutečnost, že sociální pracovníci (především s kratší praxí) nemají dostatečnou motivaci ke své práci v rámci svého platu. Ačkoliv došlo k navýšení mezd, jedná se stále o nízké částky za typ práce, která je vykonávána s náročnou klientelou. Nelehkou práci v době případné nemoci zaměstnance obtížně vykoná jeho kolega, který je následně přetížen. Další práce se nahromadí a po návratu z pracovní neschopnosti i zaměstnanec v rekonvalescenci čelí přetížení. Paradoxně je platová situace pro absolventy o něco lepší v sociálních službách než ve státní sféře.

Co říct na závěr?

Pocit marnosti v sociální práci je přiživován celkovou neefektivitou procesů (např. přebytek potravinových a hygienických balíčků, přílišná administrativa, nedostatečná/nevhodná motivace zaměstnanců, přehlížení zjevného). Skutečně potřebným osobám není snadné pomoci. Provázení zabírá delší časový úsek a je vhodné v něm pokračovat až do úplného osamostatnění klienta. Zdá se, že propojení podstaty sociální práce, profesionality, komunikace a celkové efektivní zasíťování sociální sféry by mohlo přinést zlepšení stavu. Čím dříve se tímto směrem skutečně prakticky ubereme, tím více profesionálů se nám podaří ochránit před vyhořením.  

 Magdalena Marie Dziadková Turoňová,
lektorka služeb sociální prevence

Autorka je absolventkou Ostravské univerzity, FF, KPS, obor Sociální práce s poradenským zaměřením (absolutorium v roce 2004); má 18 let praxe v sociální oblasti v rámci služeb sociální prevence, sociální péče a státní správy; je lektorkou služeb sociální prevence; většinu profesního života se věnuje sociální práci s osobami bez přístřeší (nejdelší spolupráce s Charitou Ostrava).