Článek představuje profesi „nemocniční kaplan-ka“ v České republice a její stav z pohledu sociokulturního, systémového, praktického a ideového. Nabízí zahraniční inspirace pro teoretické zarámování kaplanského působení na zdravotně sociálním pomezí a české zkušenosti z kaplanského působení v praxi. Spolupráci nemocničních kaplanů se sociálními pracovníky považuje autorská trojice článku za nezbytnou. I když zatím naráží na limity dané sebevymezením sociálních pracovníků i kaplanů v jednotlivých nemocnicích a dovednostmi týmové spolupráce na jedné či druhé straně.

Úvod

Na poli zdravotně sociální péče se u nás nově ustavuje a institucionálně ukotvuje profese „nemocniční kaplan“. Má již vzdělávací standardy a kvalifikační požadavky, zato v ČR postrádá např. odborný časopis a zájemce o vlastní výzkumnou práci. Vznik kaplanské profese v naší republice provází také vnitřní denominační nesoulady vyjádřené například dvěma kaplanskými asociacemi. Předpokládáme, že pro nečleny církve (tedy pro většinu národa) jsou tato pnutí pravděpodobně nesrozumitelná.

V článku se proto přidržujeme převážně zahraničních výzkumných inspirací a (spíše ojedinělých) českých prací základního výzkumu spolu s našimi dlouholetými zkušenostmi na tomto poli.

Současný stav nemocničního kaplanství u nás můžeme popsat na čtyřech úrovních: sociokulturní, systémové, praktické a ideové.

1. Rovina sociokulturní: Náboženství/duchovnost a hledání kaplanské identity

Podíl populace hlásící se k určitému náboženskému vyznání se v ČR podle výsledků sčítání lidu v posledních desetiletích snižuje. Sociologové náboženství poukazují na výraznou tendenci k privatizaci a individualizaci české spirituality a vysokou mírou nedůvěry k tradičním církvím a náboženským institucím. Nemění se počet členů menších křesťanských denominací a relativně vysoký je v Čechách počet lidí, kteří věří v zázraky a posmrtný život a v duchovní sílu horoskopů či amuletů (např. Nešpor, Václavík a kol., 2008; Hamplová, 2013). Do takto duchovně rozmanitého světa vstupuje nemocniční kaplan, který zastupuje ‒ v rámci ČR ‒ tradiční náboženskou víru (křesťanství) a tradiční náboženskou instituci (církev). Ta ho do služby vysílá a do značné míry za něj zodpovídá.

Kaplanská identita a rozmanitost

Způsobilost pro rozmanitost (kulturní způsobilost) znamená mj. schopnost reflexivity, tedy schopnost nahlížet nejen své předsudky a stereotypy, nýbrž též rozumět jejich kořenům. Reflexivita souvisí s pozicionalitou. (Viz např. Schifferová, 2020.) Jinými slovy, když člověk přistoupí na to, že jeho vlastní přesvědčení nejsou všeobecně sdílená, nutí ho to, aby je vyjádřil a představil, aby zaujal svoji pozici. A druhého se v úctě na jeho přesvědčení ptal.

Tento postup chápeme jako předpoklad porozumění neznámým lidem a mezilidské a mezioborové důvěry. Znamená to také, že kaplan nebude „univerzálním kaplanem s neurčitým duchovním zázemím“, nýbrž kaplanem s jasně vyjádřenou křesťanskou identitou ve spolupráci s ostatními v týmu.

V kurzu Nemocniční kaplan (UK ‒ ETF a KTF) se proto v profilu absolventa zobrazuje kaplan, který „reflektuje a uskutečňuje svoji identitu a poslání duchovní/ho“. Kromě toho též nahlíží a uskutečňuje svoje schopnosti „sdílet s druhými obsahy víry z perspektivy naděje; duchovně doprovázet v obtížných situacích ve zdravotně-sociálním kontextu; spolupracovat v multidisciplinárním týmu“.

Uvědomovat si a představovat svoji identitu je jedna z možných cest. Zdůvodňujeme ji působením křesťanského kaplana v duchovně a nábožensky rozmanitém světě. Stejné zdůvodnění může vést k jiným výstupům: „vysoká úroveň náboženské rozmanitosti v populaci vylučuje možnost jakkoli definovat kaplanství na základě náboženských hodnot kterékoliv z jednotlivých skupin“ (McSherry, Boughey, Kevern, 2016:153). V britských souvislostech to znamená kaplanství pojímat jako nespecifickou pastorační a duchovní péči včetně specifické „náboženské péče poskytované náboženskými lidmi náboženským lidem“ [1]. Hledá se spíše duchovně než nábožensky zaměřená péče v (britské) kultuře, která je „zároveň křesťanská, nábožensky pluralitní a světská“ (Ecclesová, 2014:1).

Dotýkáme se tím jednoho z dilemat kaplanství: Kým je duchovně (= křesťansky) zakotvený kaplan vykonávající duchovně nezakotvenou pastorační péči?

Trhliny kaplanské ekumeničnosti a srozumitelnosti v ČR

V české realitě nenacházíme na položenou otázku jasnou odpověď. Vidíme dvě asociace nemocničních kaplanů dělící křesťanské kaplany na katolíky [2] (koordinované v praxi Českou biskupskou konferencí) a ostatní křesťanské církve [3] (koordinované v praxi Ekumenickou radou církví). Pro samotné kaplany není tato hranice nijak ostrá: někteří katolíci jsou členy „nekatolické“ asociace, katolíci i nekatolíci se společně vzdělávají v kurzech na evangelické teologické fakultě i katolických teologických fakultách apod. Věroučný důvod organizačního rozdělení spočívá v odlišných církevních důrazech a z nich plynoucího rozdílného pojetí svátostí a úřadu či služeb v církvi. Zdálo by se, že v malé České republice, kde se nemocniční kaplani vesměs osobně znají a ekumenicky spolupracují, nemají denominační různice místo. Kupodivu mají. Podle zkušeností samotných kaplanů se v některých regionech objevuje snaha zdůrazňovat nebo upřednostňovat katolický pohled. Zpochybňuje se tak přesvědčení o ekumenické podstatě nemocničního kaplanství vyhlašované v oficiálních dokumentech (počínaje Dohodou o duchovní péči ve zdravotnictví mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví z roku 2006) a samotnými nemocničními kaplany v praxi včetně katolíků. „Ekumena“ (z řeckého oikumené ‒ obývaný svět) znamená podle Wikipedie společenství všech křesťanských církví a jejich spolupráci. Společenství a spolupráce nepředpokládá, že jsme všichni stejní a všichni věříme stejně. Spíše to znamená vědomě překonávat rozdíly ve jménu společného úkolu a uctivě uznávat, že druhému může být „svaté“ něco jiného než mně.

Nereflektované přesvědčení, že vlastní pohled je jediný správný, vede až k nepodloženým tvrzením, že kaplanskými službami, „o které je v nemocnici nejvíc zájem, jsou zpověď a pomazání nemocných“. Lidé, zasvěcení do náboženských půtek v ČR, by si mohli říct: „Někdo mluví o své zkušenosti z katolické nemocnice.“ Nikoli. Těmito slovy argumentoval oponent v posudku na ekumenicky laděný projekt o nemocničním kaplanství, který byl předložen Technologické agentuře ČR (TAČR) v letošním roce.

Lidé zasvěcení do reality kaplanské praxe si mohou z denominačních sporů tiše zoufat. A nadále (někdy „navzdory“) sloužit pacientům, personálu a všem dalším návštěvníkům nemocnic: „Největší přínos bylo ekumenické společenství, které mi dalo blíže nahlédnout do života různých denominací, a tím se stalo, že k pacientům z jiných církví jsem se přestala bát chodit, jak tomu bylo do té doby. Ano, chodila jsem za nimi, jen jsem se bála mluvit, aby náhodou... (ani nevím, co to náhodou mělo být...). Dnes za nimi chodím jako za všemi ostatními, dokonce i muslimové si klidně povídají. Myslím, že jsem v kurzu ztratila všechny předsudky a strachy, zůstala mi jenom jakási bázeň vůči člověku, který vždy bude pro mě tajemstvím.“ [4]

Co mohou dělat lidé do rozmanitých křesťanských důrazů nezasvěcení ‒ tedy nejčastější protějšky kaplanů v běžných zdravotnických zařízeních? Mohou například odmítat kaplana jako někoho, s kým nemají nic společného, případně jako nositele cizí ideologie, nebo se ho bát jako toho, kdo je příliš blízký smrti. Anebo mohou být rádi, že aspoň někdo s nimi v nemocnici tráví čas, ať si věří, čemu chce.

Opory kaplanské identity: (opomíjená) role církví

Můžeme se ptát, co existence dvou asociací a členství kaplanů v nich znamená pro pacienty, personál a návštěvníky nemocnic bez náboženské příslušnosti. Na druhou stranu se domníváme, že „univerzální kaplan“ není reálná postava. V tomto přesvědčení nás podporuje například výzkumné zjištění, že kaplani mají tendenci více se modlit s lidmi své vlastní konfese (Flannellyová, Flannelly, Jankowski, 2014:163).

Základní oporou kaplanské identity je reflexe víry a s tím spojené teologické vzdělání nemocničních kaplanů. Samo o sobě by to nestačilo už proto, že křesťanská víra se váže ke společenství, není pouhou individualizovanou podobou jedné ze spiritualit.

V ČR již teď můžeme pozorovat velká očekávání různých služeb směrovaná ke kaplanům. Zobrazuje to například název panelové diskuse „Zdravotnictví se na Vás těší, kaplani“, pořádané v rámci kurzu Nemocniční kaplan na UK ETF dne 11. 5. 2018. Představy o kýžené kaplanské praxi zazněly v diskusi na základě znalostí o působení kaplanů v zahraničí. Transplantoložka Eva Pokorná přinášela anglosaskou zkušenost s kaplany v kontextu transplantační medicíny (viz též Bradbyová, Kentenová et al., 2013), velitel Ústředního krizového týmu Českého červeného kříže Richard Smejkal německou zkušenost s terénními kaplany v rámci psychosociální krizové spolupráce po neštěstích. Kaplani se stávají běžnou součástí nemocničních paliativních týmů, počítá se s nimi v krizových plánech nemocnic. Zajištění a dostupnost duchovní péče v nemocnici jsou též hodnoceny v akreditačních procesech na základě akreditačních standardů pro nemocnice (viz https://www.sakcr.cz/).

Víme zároveň, že těmto společenskopolitickým zájmům neodpovídají v ČR počty aktivně sloužících duchovních, schopných tuto práci vykonávat, ani počty studentů jednooborového studia teologie na teologických fakultách. Účastníci kurzů nemocničního kaplanství mají stále častěji víceoborové studium, což může ohrozit duchovní identitu značky „nemocniční kaplan“.

Tentýž vývoj ‒ i když s jiným zdůvodněním ‒ můžeme pozorovat např. v USA: „Pozorovatelný je zvýšený zájem o kaplanství u lidí s druhou životní kariérou, kteří o působení ve farnosti či sboru ještě neuvažovali nebo prostě chtějí farnost či sbor obejít a rovnou se přesunout ke kaplanství. (…) Pokud tento trend přetrvá, tzn. lidé ve středním věku se budou o kaplanství zajímat jako o povolání a jejich formální příslušnost ke společenství víry bude přitom slábnout, budeme se setkávat s uchazeči o kaplanství bez zkušenosti s pastorační službou v církevním uspořádání a/nebo bez příslušnosti ke schvalovacímu orgánu.“ (Myers, 2012:17.)

Naše i zahraniční zkušenost ústí ve stejný důraz: Je důležité udržet vazbu kaplana na „jeho“ církev a zapojit církve do akreditačních postupů pro nemocniční kaplanství. Důraz na roli církví má samozřejmě svoje příležitosti i rizika (například zmíněná rizika pro ekumeničnost). Už sama skutečnost, že kaplan by měl být oddaný Bohu a loajální ke své církvi a ke „své“ nemocnici, stojí za manažerské prozkoumání. Na nejednoznačnou pozici kaplanů upozorňují též McSherry a kol. (2016:153): kaplan je „v“ instituci, ale není „její“.

Zdá se, že česká kaplanská realita někdy obsahuje i tendenci přidělovat kaplanství duchovním jako „trafiku“, když např. jejich setrvání na pozici v církvi není z nějakých důvodů nadále udržitelné. To je opět otázka spíše manažerská než duchovní. V takovém světle se pak nejasná (podvojná) kaplanská pozice jeví jako spíše užitečná strategie, jak „zdravě“ vyvažovat nároky hostitelské nemocnice (zaměstnavatele) a nároky vysílající církve (společenství víry), aby ani jedna ze stran neprosadila své – v některých případech rizikové – tendence v zacházení s kaplanem.

Identita nemocničního kaplana se ustanovuje – a zdá se, že nejen v ČR ‒ mezi Scyllou „kněze, který přichází za souvěrci se svátostmi“ a Charybdou „dobrovolníka, který pomůže nemocným zaplnit čas“.

2. Rovina systémová: Institucionalizace nemocničního kaplanství v České republice

Nemocniční kaplanství začalo v ČR vznikat spontánně a nesystematicky od 2. poloviny devadesátých let.

Počáteční doba byla charakteristická i terminologickou nejednoznačností v označování samotné profese (vedle označení nemocniční kaplan se objevovala též označení spirituální asistent či pastorační pracovník) i služby, kterou dotyčná osoba koná (vedle duchovní péče též spirituální péče, klinická pastorační péče apod. často podle různých inspiračních zdrojů ze zahraničí). Dnes se jako jednotící termín pro činnost kaplana z pohledu MZ ČR objevuje „duchovní péče“ [5].

Postupně se duchovní služba ve zdravotnictví začala rozvíjet s odkazy na duchovní službu v armádě či ve vězeňství a ustálilo se označení profese jako „nemocniční kaplan“ (podobně jako je vojenský či vězeňský kaplan).

Na rozdíl od uvedených resortů se duchovní služba ve zdravotnictví vyvíjela pomaleji a ještě nenašla zřetelnou oporu v zákoně č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností. Důvodů je řada. Mj. je třeba vnímat odlišnosti výkonu „kaplanství“ z pohledu kategoriální pastorace [6]. „Pacient“ představuje v dobrém případě kategorii krátkého trvání a snadno přechází do doprovodných kategorií „blízcí pacienta, nemocniční personál, jeho blízcí a návštěvníci nemocnice“. Tato nevýhoda nabízí z našeho pohledu příležitost vymezit jeho službu skutečně začleňujícím způsobem bez nutnosti výrazně rozlišovat mezi „příjemci“ kaplanova působení a podle toho upravovat cíle a procesy nemocničního kaplanství.

Systematicky a prakticky můžeme v ČR pozorovat vznikání nemocničního kaplanství přibližně od roku 2006. Důležitým milníkem byl první kurz nemocničního kaplanství v rámci projektu Univerzity Karlovy ‒ Evangelické teologické fakulty. Také Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví mezi Českou biskupskou konferencí (ČBK) a Ekumenickou radou církví v České republice (ERC) byla podepsána roku 2006. České křesťanské církve se v ní přihlásily ke společnému postupu při poskytování duchovní péče. Zavádí se označení „nemocniční kaplan“, který je definován jako „osoba (muž nebo žena), která poskytuje duchovní péči pacientům, personálu a návštěvníkům (…) a zajišťuje kontakt s duchovními ostatních církví podle přání pacienta“.

Dodatek č. 1 této dohody z roku 2011 určuje další podrobnosti, a zejména pak kvalifikační požadavky na službu nemocničního kaplana.

Následně vznikly dvě kaplanské profesní organizace: Asociace nemocničních kaplanů (ANK), zastupující převážně kaplany vázané na církve sdružené v Ekumenické radě církví, a Katolická asociace nemocničních kaplanů v České republice (KANK), jejímiž členy jsou katoličtí nemocniční kaplani. Asociace brzy navázaly kontakty s Evropskou sítí nemocničního kaplanství (ENHCC ‒ European Network of Healthcare Chaplaincy) a dodržují Standardy pro poskytování nemocniční kaplanské služby v Evropě. Pravidelných formačních a vzdělávacích akcí se účastní zástupci obou asociací.

V roce 2010 se profese „kaplan“ objevila v nařízení vlády č. 222/2010 Sb., o katalogu prací ve veřejných službách a správě, v němž je již vyjádřena duchovní služba ve zdravotnictví: „Poskytování duchovní služby ve vězeňských, zdravotních, sociálních a jiných zařízeních včetně zajišťování styku s jednotlivými církvemi.“

Rovněž zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, definuje právo na duchovní péči ve zdravotnictví. Podle něj má pacient má právo „přijímat ve zdravotnickém zařízení lůžkové nebo jednodenní péče duchovní péči a duchovní podporu od duchovních církví a náboženských společností registrovaných v České republice nebo od osob pověřených výkonem duchovenské činnosti“ (§ 28 odst. 3j).

Dalším přelomovým momentem bylo vydání Metodického pokynu o duchovní péči ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče poskytovatelů zdravotních služeb, který vydalo roku 2017 Ministerstvo zdravotnictví ČR ve svém Věstníku č. 4. Jde o první oficiální dokument státních úřadů ukotvující termín „nemocniční kaplan“, jeho činnost a kvalifikační předpoklady pro výkon této služby.

Metodický pokyn rovněž zřizuje při MZ ČR Radu pro duchovní péči ve zdravotnictví, jejímiž členy jsou zástupci ČBK, ERC, MZ ČR a poskytovatelů zdravotních služeb. V roce 2019 pak došlo k podpisu tzv. trojstranné dohody (Česká republika zastoupená MZ ČR, ČBK a ERC), která poprvé stanovuje rámec, pojmy a strukturu pro poskytování duchovní péče ve zdravotnických zařízeních na trojstranné úrovni (Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví, 2019).

3. Rovina praktická: Současná situace nemocničního kaplanství v České republice: očekávání politického rozhodnutí

S kaplany se nyní v některých nemocnicích běžně počítá, v jiných o nich není povědomí; v některých na ně najdou prostředky, jinde kaplany přijímají jen proto, že je platí církev. Též rozsah a forma pracovního poměru k nemocnici se různí. Někde jsou kaplani zaměstnanci nemocnic na plný pracovní úvazek, jinde jsou kaplanské týmy složené z dílčích úvazků či dohod o provedení práce či pracovní činnosti. Duchovní služba v nemocnici je pro mnohé kaplany vedlejší činností vedle jejich hlavního zaměstnání (např. v církvi, školství, sociálních službách apod.).

V rámci kurzu Nemocniční kaplan (Univerzita Karlova ‒ ETF a KTF ve spolupráci s ANK) zjišťujeme situaci v terénu necíleně i cíleně. V roce 2019 se 14 studentů ‒ stávajících i budoucích nemocničních kaplanů a kaplanek ‒ vyjadřovalo k otázce, co považují za palčivý problém nemocničního kaplanství. Odpovídající za problém považovali zvláště malé povědomí veřejnosti o kaplanské službě spojené s množstvím předsudků („jen pro věřící“, „jen pro umírající“), potřeba profesionalizace nemocničního kaplanství podobně, jako je tomu v armádě či ve vězeňství (aby nebylo nutno v nemocnicích „obhajovat svou pozici“), a s tím související možnost finančního ohodnocení činnosti nemocničních kaplanů z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Respondenti si rovněž všímali problémů organizační kultury samotného kaplanství (dvě kaplanské asociace, nedostatečná institucionalizace, chybějící „kaplanský veřejný prostor“). Zmiňovali potřebu posílení ekumenického charakteru služby a všímali si denominačních specifik („ztížený vstup pro laiky z katolické církve“). Studenti poukazovali i na neujasněnost kaplanské pozice vůči zdravotnickému personálu („Co může kaplan nabídnout vyčerpaným zdravotníkům.“).

Zajímavé bylo, že studenti, kteří ještě kaplanskou službu nevykonávali, se vyjadřovali o nejasném a nejistém kaplanském zařazení podobně a rozporuplně jako studenti s kaplanskou zkušeností: „Nemocnice nás nechtějí, jsme vyčerpaní, byli bychom potřební, ale na naši službu není čas.“ Domníváme se, že uchazeči o kaplanskou službu v kurzu Nemocniční kaplan s ochotou přejímali tento stereotyp od spoluúčastníků v kurzu ‒ kaplanských „mazáků“. I tento fakt mluví o rizicích nereflektované organizační kultury kaplanství.

Články, které se u nás tématu kaplanství věnují, tento stav odrážejí. Příznačně se jmenuje studie Beláňové (2018): „Být kaplanem v Česku: Zdroje nejistoty a nacházení opory.“ Zatímco Beláňovou zkoumaní kaplani nacházeli oporu např. ve víře, autoři dalších příspěvků volají po opoře legislativní (Maryšková, 2015; Němec, 2017).

4. Rovina ideová: Reflexe nemocničního kaplanství na základě výzkumů a zkušeností

Z důvodů uvedených v předchozích kapitolách nacházíme ideovou oporu pro výzkumnou reflexi kaplanství spíše v zahraničí a pro praktickou reflexi spíše v ČR.

 „Duchovní v terénu“ a duchovní rozmanitost

Ve srovnání české situace s anglicky píšícím zahraničím můžeme v oblasti nemocničního kaplanství sledovat dva zdánlivě protichůdné pohyby. Jeden se týká míry odklonu od institucionálního křesťanství v dané zemi [7], druhý délky zkušenosti s nemocničním kaplanstvím. Zjednodušeně lze říct, že s odklonem většinové populace od církevního vlivu máme větší zkušenost v České republice, kdežto v oblasti nemocničního kaplanství a jeho rozvoje nás západní svět předbíhá [8]. Oba pohyby výsledně znamenají, že se nábožensky a církevně ukotvený duchovní dostává do prostředí, kde nemůže předpokládat tutéž zakotvenost u svého protějšku, a zároveň nějaký duchovní svět předpokládat může. Je duchovním v terénu, a terén se vyznačuje duchovní rozmanitostí.

Požadavek duchovní a náboženské vnímavosti v souvislosti s kulturní způsobilostí (způsobilostí pro rozmanitost) se od 90. let minulého století postupně prosazoval v pomáhajících profesích v celém západním světě. „Je naprosto zásadní, aby odborník, u kterého člověk hledá pomoc se sexuálními problémy, rozuměl klientově náboženské orientaci. Ta totiž ovlivňuje způsob, jakým by se sexuální otázky měly probírat a řešit.“ (Kelly, 1994: 211.) Světová zdravotnická organizace vydává nástroj pro zjišťování spirituality, religiozity a osobních přesvědčení v souvislosti s kvalitou života v roce 2002 (WHOQOL-SRPB Field-Test Instrument). V klinicko-psychologické praxi se odhaduje, že „jeden ze šesti klientů nabízí témata, která se týkají náboženství nebo duchovnosti“ (Allmonová, 2013: 539). Zatímco pomáhající pracovníci váhají, zda a jak se dotýkat témat víry, klienti se domnívají, že by bylo třeba to dělat. Oceňují, když terapeuti chtějí pochopit, co pro jejich protějšky víra znamená, a nevadí jim, když terapeut uzná, že mu v tomto směru chybí kvalifikace. (Cragunová, Friedlanderová, 2012:387, a další). I pro tuto oblast se „náboženství a duchovnost ohromnou měrou začlenily do kulturně vnímavého uvažování, porovnáme-li současný stav se skromnými začátky, kdy byly pojímány jako pouhé zdroje patologie“ (Allmonová, 2013:548).

 Nemocniční kaplani mezi ostatními pomáhajícími

Pro spolupráci kaplana a pacienta jsou důležitým prostředníkem či překladatelem sestry, které stojí na pomezí mezi vědeckým světem lékaře a přirozeným světem pacienta, jsou obvykle blíže pacientovi než lékaři, intenzivněji s ním zažívají slabiny vědecké medicíny a zřetelně vidí oblasti, kde medicína ztrácí svou kompetenci (Šimek, 2015:95). Zaměření sester na naplňování potřeb a zároveň jejich nezbytná vnímavost vůči multikulturalitě přinesla brzy po revoluci i do zdravotnictví České republiky zájem o duchovní potřeby pacientů či ošetřovatelské plány např. v případě duchovní tísně (Špirudová, 2006). Bohužel se zdá, že se tato ‒ oborově specifická ‒ redukce spirituality na (duchovní) potřeby rozšířila v ČR i do jiných oblastí pomáhání. Naproti tomu dnes spíše prosazujeme situačně a kulturně přiměřenou pomoc. Situační přiměřenost předpokládá porozumět člověku, který aktivně na svou situaci reaguje. To znamená, že má nejen (duchovní) potřeby, nýbrž též (duchovní) síly, zdroje a strategie, jimiž požadavky situace zvládá a svoje potřeby naplňuje (Baštecká, 2015: 426‒442). A má také hodnoty, tedy své kulturní a osobní ukotvení a zacílení. Pojetí vyvíjejícího se  porozumění člověku v jeho situaci považujeme dnes za nespecifický základ pomáhajících profesí, chtějí-li spolupracovat s pacienty, personálem, návštěvníky nemocnic, ale také mezi sebou navzájem.

Země, kde se spiritualita považuje za součást zdravotní péče déle než u nás (např. Skotsko), čelí stejným potížím jako u nás, jen více prozkoumaným: sestry a další členové nemocničního personálu mnohdy neumějí duchovní péči nabízet, protože se o ní neumějí bavit ‒ vést s pacienty a dalšími lidmi rozhovor. „Možná bychom mohli žádat profesionály v oblasti péče o zdraví, sociální pracovníky stejně jako přímý obslužný personál, aby se začali přeorientovávat ze zaškrtávacího přístupu k „náboženským otázkám“ směrem k něčemu, co by se blížilo spíše pastoračnímu vyptávání.“ (Wilsonová, 2011:38.)

Tendenci vypořádat se s duchovním světem nějakou jednoduchou pomůckou najdeme podle našich zkušeností též v českých souvislostech. České zaškrtávání v položce „návštěvu duchovního chce/odmítá“ odpovídá pravděpodobně jak bezradnosti sester, tak situaci, kdy kaplani jsou v nemocnicích noví a je jich málo. Obvykle proto nejsou rutinně představováni všem pacientům. Pacient si buď musí o kaplana říct, nebo je kaplan personálem nabídnut či k pacientovi vyslán (leckdy s cílem pacienta „zklidnit“ či „ukrátit mu dlouhou chvíli“). Pacienti mohou reagovat paradoxně zvýšením úzkosti ‒ „Snad ještě neumírám?!“. Spojitost mezi kaplanskou duchovní službou a umíráním vnímají též sestry: „On/a to s tou smrtí umí líp.“ (Stereotypy samozřejmě mají svoje oprávnění. Nemocniční kaplani a kaplanky by to skutečně měli se smrtí „umět“.)

Rozpaky, které výsledně sestry s nabízením duchovní péče v necírkevních zařízeních mají, řeší například změnou identity kaplana ‒ „on je to spíš něco jako psycholog“. („Paní je skleslá, nechcete se na ni podívat?“) Jindy vnímají kaplana jako tlumočníka mezi pacientem, jeho blízkými a zdravotnickou kulturou. Sociální pracovníci v nemocnici vidí někdy kaplanovy možnosti v propojení světa nemocnice s následnou péčí v komunitě. A naopak: kaplani a kaplanky doufají, že sociální pracovnice pomůže zmobilizovat pacientovy mezilidské zdroje a pomůže jim překlenout pacientovu ztrátu funkční schopnosti tak, aby i jako ležící se mohl z nemocnice vrátit do domácího prostředí.

Nabízení, nebo představení?

Vzájemná očekávání jsou leckdy zklamávána. U kaplanů zaměstnaných v nemocnici na plný úvazek slábne vazba k církevnímu společenství, a pak už pro následnou péči v komunitě mnohdy mnoho neudělají. A sociální pracovníci v nemocnicích často pacientovy mezilidské zdroje nemobilizují. Také jenom „nabízejí“, jako by listovali katalogem služeb. Sociální poradenství přitom ‒ jako každé účinné poradenství ‒ znamená angažovat se v jedinečné situaci pacienta a ve spolupráci s ním.

V nemocnici jsou dnes kromě sester a lékařů zaměstnáváni také sociální pracovníci, kaplani a psychologové, kteří společně vytvářejí profesní podpůrnou síť pro pacienta, jeho blízké, personál a návštěvníky nemocnic. Avšak v realitě, kde se služby a péče nabízejí odškrtávacím způsobem, pacient touto sítí leckdy propadá nepovšimnut.

Z našeho předvýzkumu s aplikačními garanty při přípravě projektu TAČR víme, že sestry neumějí duchovní péči nabízet také proto, že si ji samy neumějí představit. Nabízet to, co neznám, do situace, kterou si nedovedu představit, jde těžko, a vyhlídka na úspěch je malá. Jaká jsou řešení?

Jednou z možností je týmová spolupráce. Jenže to není nejsilnější stránka českého hierarchizovaného zdravotnictví. Jako příklad pro spolupráci v týmu může posloužit sdělování špatných zpráv. Zajímavé je srovnat zahraniční a české pojetí téže situace. Zahraniční zdroj považuje za užitečný tým sestavený z lékaře, sestry a sociální pracovnice. Role sestry „je zásadní: podpírá rodinu a „překládá“ jí špatné zprávy. Pomáhá rodině oznámení „strávit“ a zajišťuje návaznost, když lékař odejde za dalšími pacienty“. Sociální pracovnice díky své průpravě lépe než sestry zvládají dlouhodobou emoční podporu rodinám (Rassin, Paz Dado, Avrahamová, 2013:233 a dále). Český zdroj mluví podobně, a zároveň jinak: „Rozhodnutí o jakékoli léčbě patří ze zákona lékaři, resp. týmu odborníků, nikdy ne sestře. Sestře připadá zásadní role v komunikaci s pacientem, podporuje ho v koordinaci s celým týmem. Připravuje pacienta na rozhovor s lékařem a předem vytváří vhodnou atmosféru pro přijetí závažné zprávy. Po rozhovoru pacienta s lékařem citlivě probírá s pacientem z toho plynoucí důsledky/dopady.“ (Linhartová, 2007:129‒130.)

V české realitě stojí po boku lékaře v situaci závažných sdělení mnohdy kaplan-ka, nikoli sestra nebo sociální pracovnice. Například proto, že je dostupným zdrojem nespecifické emoční podpory a „umí to se smrtí“. Jenže tím nijak neosvětlí svoje specifické duchovní působení.

Pokud by měla být cestou ke spolupráci duchovních a sociálních pracovníků týmovost, bylo by třeba vzít ji vážně: všechny profese v týmu by se měly navzájem představit, vysvětlit si, co dělají, v čem spočívají jejich specifické způsobilosti a smysl jejich profese. Podobně by se představitelé jednotlivých profesí měli pacientům nejdříve představit a vysvětlit jim, co dělají a k čemu to pro ně může být dobré.

Jinou možností je hledat strategii, jak duchovní vnímavostí prostoupit celou organizační kulturu nemocnice, a nevázat ji pouze na poddimenzované kaplanské úvazky a odškrtávací nabídku duchovní podpory a péče. Kaplani by mohli umět vzdělávat personál k vnímavosti vůči duchovnímu stavu pacienta, návštěvníků nemocnice a svému vlastnímu a k dovednosti zmíněného „pastoračního vyptávání“. I to se v ČR ‒ i když vzácně ‒ děje. Např. nemocniční kaplan Vítězslav Vurst proškolil v interaktivním kurzu „Jak sdělit špatnou zprávu“ téměř dvě stě zaměstnanců Fakultní nemocnice Olomouc [9].

5. Závěr

Společenské souvislosti sociálně zdravotní péče se mění a s nimi i potřeba spolupráce kaplanů se sociálními pracovníky. Zdravotně sociální péče se přesouvá z nemocnic do domácího prostředí, komunity a terénních služeb. Odpovídá to epidemii chronických nemocí, dlouhověkosti populace a s ní spojené multimorbiditě, touze lidí zůstat co nejdéle doma, a také ekonomicky uvažujícímu zdravotnictví.

Vzrůstají nároky na péči rodiny a spolu s ní na škálu navazujících a spolupracujících terénních služeb, které budou pro pečující rodiny oporou. Kaplani a sociální pracovníci by měli být součástí této propojené sítě, měli by každý svým způsobem a díky své specifické kvalifikaci umět překračovat příkop mezi světem nemocnice a světem komunity.

Domníváme se, že spolupráce mezioborová a mezilidská se stane pro zdravotně sociální pomezí nezbytným standardem. V personalizované péči, v přístupu zaměřeném na člověka, v transdisciplinaritě atp. ‒ tedy v současných pohledech na (zdravotně sociální) spolupráci ‒ nelze vytyčovat přesné hranice: péče nekončí nemocnicí a v komunitě mají sociální pracovníci i duchovní též sousedskou roli, jsou její součástí. Všichni společně vytvářejí to, čemu dnes odpovídá znovuobjevené pojetí pečující komunity (Klie, 2013).

Vytváření sítí, kde se na sebe lidé mohou spolehnout, ač jsou rozmanití, znamená podporovat vzájemnou znalost. Nepředpokládat, že druhý mi rozumí. Je třeba znovu a znovu srozumitelně říkat, co dělám a k čemu může být moje práce dobrá. A také poslouchat, co o mojí práci říkají druzí. Máme pak šanci užitečně rozvíjet spolupráci i sebe.

 

Bohumila Baštecká,
psycholožka, terénní krizová pracovnice, Univerzita Karlova ‒ Evangelická teologická fakulta; spoluautorka pojetí kurzu Nemocniční kaplan na ETF; bez církevní příslušnosti

Ondřej Doskočil,
teolog ‒ etik, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích – Zdravotně sociální fakulta; nemocniční kaplan; člen Římskokatolické církve

Hana Janečková,
socioložka, Univerzita Karlova ‒ Evangelická teologická fakulta a 3. lékařská fakulta; zajímá se o spirituální vnímavost ve zdravotnictví a na sociálně zdravotním pomezí, členka Českobratrské církve evangelické

 

Literatura

ALLMON, A. L. 2013. Religion and the DSM: From Pathology to Possibilities. Journal of Religion & Health, 52, 538–549.

BAŠTECKÁ, B. 2015. Dynamické porozumění člověku v dané situaci. In: BAŠTECKÁ, B., MACH, J. a kol. Klinická psychologie. Praha: Portál, 426‒442.

BELÁŇOVÁ, A. 2018. Být kaplanem v Česku: Zdroje nejistoty a nacházení opory. Český lid. 105(1), 25‒43.

BRADBY, H., KENTEN, Ch., DEEDAT, S., MORGAN, M. 2013. Having a Different Conversation around Death: diverse hospital chaplains’ views on end-of-life care. Ethnicity and Health, 18(6), 530–543.

CRAGUN, C. L., FRIEDLANDER, M. L. 2012. Experiences of Christian Clients in Secular Psychotherapy: A Mixed-Methods Investigation. Journal of Counseling Psychology, 59(3), 379–391.

ECCLES, J. B. 2014. The Chaplaincy Experience: Negotiating (multi-faith) Time and Space in a Northern English General Hospital. Journal of Pastoral Care & Counseling, 68(3), 1‒12.

FLANNELLY, L. T., FLANNELLY, K. J., JANKOWSKI, K. R. B. 2014. Independent, Dependent, and Other Variables in Healthcare and Chaplaincy Research. Journal of Health Care Chaplaincy, 20(4), 161–170.

GIBBONS, G. D., Min, D. 1998. Developing Codes for Pastoral Diagnoses and Pastoral Responses in Hospital Chaplaincy. Chaplaincy Today, 14(1), 4‒13.

HAMPLOVÁ, D. 2013. Náboženství v české společnosti na prahu 3. tisíciletí. Praha: Karolinum.

KELLY, G. F. 1994. Sexuality Today. The Human Perspective. Sluice Dock, Guilford, CT: The Dushkin Publishing Group.

KLIE, T. 2013. Caring Community – Leitbild für Kirchengemeinden in einer Gesellschaft des langen Lebens? Kirche im Ländlichen Raum. 16(3).

LINHARTOVÁ, V. 2007. Praktická komunikace v medicíně. Pro mediky, lékaře a ošetřující personál. Praha: Grada.

MACDONALD, G. 2017. The Efficacy of Primary care Chaplaincy Compared with Antidepressants: A Retrospective Study Comparing Chaplaincy with Antidepressants. Primary Health Care Research & Development, 18(4), 354–365.

MARYŠKOVÁ, J. 2015. Nemocniční kaplanství v poločase. Caritas et Veritas, 5, 10‒21.

MASSEY, K., BARNES, M. J. D. et al. 2015. What do I do? Developing a Taxonomy of Chaplaincy Activities and Interventions for Spiritual Care in Intensive Care Unit Palliative Care. BMC Palliative Care, 14(10), 1‒8.

McSHERRY, W., BOUGHEY, A., KEVERN, P. 2016. “Chaplains for Wellbeing” in Primary Care: A Qualitative Investigation of Their Perceived Impact for Patients’ Health and Wellbeing. Journal of Health Care Chaplaincy, 22(4), 151–170.

MOHRMANN, M. E. 2008. Ethical Grounding for a Profession of Hospital Chaplaincy. Hastings Center Report, 38(6), 18‒23.

MYERS, R. 2012. The Future Is Now: Revisiting Lawrence Holst’s 1985 Predictions for Hospital Chaplaincy. Chaplaincy Today, 2 (1), 14‒20.

NEŠPOR, Z. R., VÁCLAVÍK, D. a kol. 2008. Příručka sociologie náboženství. Praha: Sociologické nakladatelství.

NĚMEC, D. 2017. Otázka právního zakotvení kaplanství v oblasti zdravotnictví I.–III. Právní prostor. Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/author/damian-nemec

NOLEN, K. L. 2006. An introduction to Establishing a Spiritual Direction Program for the Spiritual Care Department at Orlando Regional Healthcare. Doctoral project. Assemblies of God Theological Seminary. Doctor of Ministry Department. Ann Arbor, MI: ProQuest Information and Learning Company.

PERECHOCKY, A., DeLISSER, H., CIAMPA, R., BROWNING, J., SHEA, J. A., CORCORAN, A. M. 2014. Piloting a Medical Student Observational Experience with Hospital-Based Trauma Chaplains. Journal of Surgical Education, 7(1), 91‒95.

RASSIN, M., PAZ DADO, K., AVRAHAM, M. 2013. The Role of Health Care Professionals in Breaking Bad News about Death: The Perspectives of Doctors, Nurses and Social Workers. International Journal of Caring Sciences, 6(2), 227‒235.

SCHIFFER, A. 2020. Issues of Power and Representation: Adapting Positionality and Reflexivity in Community‐Based Design. The International Journal of Art & Design Education, 39(2), 418‒429.

ŠIMEK, J. 2015. Lékařská etika. Praha: Grada.

ŠPIRUDOVÁ, L. 2006. Kulturní způsobilost a proces jejího rozvoje. In: ŠPIRUDOVÁ, L., TOMANOVÁ, D., KUDLOVÁ, P., HALMO, R. Multikulturní ošetřovatelství II. Praha: Grada.

TRETERA, J. R. 2018. Vězeňské kaplanství jako služba církve veřejnosti. Teoretický úvod. In: BENÁK J. Církev a stát. Sborník z konference online. Brno: Masarykova univerzita, 8‒15.

WILSON, C. 2011. Is there a Case for Community Learning Disability Teams Considering the Spiritual Needs of People with Learning Disabilities? Tizard Learning Disability Review, 16(3):31‒40.

Další zdroje

DOHODA O DUCHOVNÍ PÉČI VE ZDRAVOTNICTVÍ mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví v České republice [online], Praha, 20. 11. 2006. Dostupné z: https://www.nemocnicnikaplan.cz/o-nas/dohoda-mezi-erc-a-cbk

MINISTERSTVO ZDRAVOTNICTVÍ ČR, 2019. Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví [online], Praha, 7. 11. 2019. Dostupné z: http://www.mzcr.cz/dokumenty/ministr-zdravotnictvi-a-zastupci-cirkvi-podepsali-historicky-prvni-dohodu-o-duch_17578_3970_1.html

MINISTERSTVO ZDRAVOTNICTVÍ ČR, 2017. Věstník č. 4. Metodický pokyn o duchovní péči ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče poskytovatelů zdravotních služeb [online]. Dostupné z: https://ppo.mzcr.cz/workGroup/65

MINISTERSTVO ZDRAVOTNICTVÍ ČR, 2018. Obsah minimálních standardů kurzu Nemocniční kaplan [online]. Praha 11.9.2018. Dostupné z: https://ppo.mzcr.cz/workGroup/65

NAŘÍZENÍ VLÁDY č. 222/2010 Sb., o katalogu prací ve veřejných službách a správě.

SPOJENÁ AKREDITAČNÍ KOMISE, 2014. Akreditační standardy pro nemocnice [online]. Dostupné z: https://www.sakcr.cz/page/default/14

ZÁKON č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách.