Jako realizátor a moderátor dvou kulatých stolů, jednoho workshopu a aktér několika internetových diskusí cítím potřebu vyjádřit se k diskusím o tzv. profesním zákonu. Ne za organizaci, pro kterou pracuji. Ne za obor, který mám rád. Pouze a jen za sebe.

Ano, o návrhu věcného záměru profesního zákona sociálních pracovníků se konečně diskutuje. Diskuse se vede různě a lze v ní najít několik názorových táborů, jejichž rozdílné postoje vychází z jedné premisy – stav sociální prací v ČR není optimální a mělo by se s tím něco udělat. Určitá mě neznámá skupina lidí, která je diskutujícími často (a možná mylně) označována jako „vzdělavatelé“, přišla s myšlenkou profesního zákona. Myšlenka zakořenila na MPSV, které se jí ujalo, pověřilo úředníky, vytvořilo pracovní skupinu, angažovalo připomínkující orgány a vytvořilo první dvě verze profesního zákona, jehož druhou verzi postoupilo (ne vždy obvyklé) veřejné diskusi.  

Tři skupiny diskutujících

Diskutující jsou vesměs navázání na systém sociálních služeb. Jedna skupina diskutujících tvrdí, že profesní zákon sociálních pracovníků je věcí, kterou oni sami a jim podobní nepotřebují, v ničem jim nebude užitečná a jen je bude v jejich dennodenní praxi otravovat. Jedním dechem ale poukazují na to, že jiná skupina sociálních pracovníků, se kterými jsou často ve styku („a mnohdy se nestačí divit“), tento zákon potřebuje jako sůl. Druhá skupina diskutujících označila tvůrce profesního zákona, nazvala ho „vzdělavatel“ a vrhla se do výčtu (víceméně pochybných) výhod, které mu po případné implementaci profesního zákona budou přistávat na jazyku jako pečená holoubátka. V tomto případě jde o sporné implikace, za kterými se zřejmě skrývá strach silných organizací a jejich seskupení s vyšlapanými cestičkami k pecím s pečenými holoubátky. Tato skupina profesní zákon jednoznačně odmítá a jistě by s velkým uspokojením přijala možnost, že o sociální práci v ČR nebudou rozhodovat sami sociální pracovníci, ale organizace, které je zaměstnávají. Třetí skupina diskutujících vidí příležitost se současným stavem sociální práce v ČR něco udělat a tak hledají, navrhují, připomínkují, více či méně konstruktivně diskutují a čekají, co se bude dít dál.   

Všechny ty diskuse mají charakter navýsost spolkový a notně nejednoznačný. Doporučuji všem, kteří se některé z diskusí pasivně či aktivně účastnili a všem, které naše (sociálních pracovníků) diskuse zajímají, ať si přečtou dva kratičké texty Karla Čapka O lidech spolkových (1934) a O dvojích činitelích (1937). Pro získání úsměvného odstupu jsou ideální.

Čapkův nadhled

Čapek v prvním z nich s laskavě lidským nadhledem kritizuje způsoby vedení občanské diskuse k výsadbě stromu v obci, jenž má svým budoucím vzrůstem dodávat vážnost obci a svým budoucím stínem oblažovat unavené pocestné.  Diskuse o záměru a realizaci tohoto bohulibého a prestižního společného díla se svým průběhem stane diskusí sama o sobě. V přítomnosti obecních velevážených a za doprovodu patřičné okázalosti nevede k původnímu cíli. Strom nikdy nereprezentoval obci a nikdy nepomáhal svým stínem unaveným lidem na cestách. Prostě nikdy nebyl vysazen, jen se o něm okázale diskutovalo. 

Ve druhém textu se věnuje kritické charakteristice dvou typů lidí (kterými jsme snad všichni). Jedni neobyčejně rádi a s nevyčerpatelnou iniciativou navrhují, co by se veřejně prospěšného mělo stát a kdo by to měl udělat. Druzí pak vytrvale tvrdí, že to přece jen tak nejde, že věc prostě není tak jednoduchá. Je až k podivu, jak se tito lidé ve společnosti harmonicky doplňují. Jak píše Čapek: „Je příjemné navrhovat, co by se mělo stát v obecném zájmu, ale je neméně příjemné odvrátit to od sebe a svého dosahu.“ Současně ale píše, že má-li se udělat něco nového nebo něco napravit, musí se najít pár iniciativních lidí, kteří řeknou: „Safra, není to sice jednoduché, ale mělo by se to zkusit; my se toho nebudeme bát!“

Co dělat dál?

Oba téměř osmdesát let staré články výstižně charakterizují dnešní diskuse o profesním zákonu sociálních pracovníků, o nás účastnících diskuse i o našich základních motivacích a stimulech, které na nás působí. Představíme-li si návrh věcného záměru profesního zákona jako plánovaný výkop jámy pro vysazení obecně prospěšného stromu, je třeba o tom nejen planě diskutovat, a navrhovat, kdo jiný by měl co udělat. Je třeba říci, co právě já udělám pro to, aby legislativa v budoucnu poskytovala sociálním pracovníkům tolik potřebnou oporu pro účinný výkon sociální práce s lidmi, kteří ji pro svůj život nutně potřebují.

„Tak to by se mělo dít především; ale já vím, není to tak jednoduché.“ (Karel Čapek, O dvojích činitelích, 1937)

Roman Baláž