Praha: Havlíček Brain Team, 2010.
Kniha Fenomén stáří Heleny Haškovcové vyšla v nakladatelství Panorama již v r. 1990. Je třeba poděkovat nakladateli, JUDr. Karlu Havlíčkovi, že autorku přemluvil k novému vydání knihy, která spatřila světlo světa koncem roku 2010. Za dvacet let se však změnilo mnohé. Původní text bylo třeba aktualizovat do té míry, že máme dnes před sebou knihu zcela novou. A navíc, jak autorka ve své předmluvě přiznává, změnila se za ta léta i ona. První knížku psala ve svém zralém věku, kdy nahlížela na stáří jen pohledem zvenčí (je si však vědoma toho, že právě proto mohla vidět řadu problémů ostře). Dnes už na mnoho věcí nahlíží z jiné perspektivy, ovlivněné vlastní životní zkušeností. A i proto je kniha skutečně jiná, s viděním zevnitř a s mluvou zrcadlící vyzrálou moudrost autorčinu. Její celoživotní přínos v oboru gerontologie a geriatrie je nepřehlédnutelný.
Stáří se každému člověku nějak ukazuje – jeví, a proto název Fenomén. A autorka v knize představuje čtenářům ony projevy a všechno, co s nimi souvisí: holá fakta, vývojové trendy i potřebné informace, které v aktuální situaci může kdokoliv potřebovat. Témata jsou podrobně zpracována z nejrůznějších úhlů pohledu a zasazena do širokých souvislostí. Text je proložen citáty nebo postřehy i jiných autorů. Čtenář je doslova vtažen do „dění“, které je poučné a zajímavé a které jej zároveň obohacuje. A to vše s lehkostí, jež je Heleně Haškovcové vlastní. Kniha obsahuje řadu kapitol (a jejich pododdílů), jejichž náplň postihuje takřka encyklopedicky celou bohatou problematiku. Uveďme názvy alespoň některých: Fáze lidského života, Stáří v nás a kolem nás, Jak stáří vypadá, Pohledy na stáří historicky a dnes, Mýty o stáří, Image stáří v médiích, Funkce rodiny a její proměny, První životní program a penzionování, Individuální radost – druhý životní program, Psychologie stáří, Úspěšné stárnutí a zdravé stáří, Příprava na stáří, Péče o staré lidi v historii. Některé kapitoly se věnují i otázkám „politickým“ (Společná starost – s odkazy na významná mezinárodní prohlášení nejrůznějších organizací, Sociální a zdravotní politika, Péče o seniory v době socialismu, Zdravotnická péče o seniory po roce 1989, Perspektivní strategie péče o staré lidi), jiné seznamují čtenáře s vědou o stárnutí a stáří a s těmi, kteří seniory ošetřují (Gerontologie a geriatrie, Ošetřující v geriatrii, Péče rodiny i těch z okolí).
Jako ukázku uveďme a aspoň poněkud přibližme jeden oddíl kapitoly Dnešní problémy péče o seniory (podkapitoly Pacient nebo klient?, Nemocné stáří, Potřeby nemocných, Rizikoví senioři, Kvalita života v nemoci, Když stůně duše, Demence – tichá epidemie 21. století, Důstojnost). Vynikajícím způsobem zde autorka rozebírá obsah pojmu klient, který je dnes používán téměř jako synonymum s pojmem pacient. Zcela logicky nejprve definuje obsah tohoto pojmu („Klient či klientka je osoba, která užívá určitých služeb, např. advokáta, lékaře, popř. služeb peněžního ústavu za úplatu. Klient rovná se zákazník.“) a konfrontuje jej s obsahem pojmu pacient („Pacient je trpící člověk, který potřebuje odbornou pomoc, ale její konkrétní formu si neobjednává.“). Uvádí, k jakým absurditám používání pojmu klient vede: „Nemocní pokročilou formou demence mohou být jen těžko zákazníky. Přesto jsou v systému současných sociálních služeb za zákazníky považováni.“ Dokládá i odsouzení tohoto nesmyslu veřejným ochráncem práv: „V podrobné … zprávě, která se týkala výsledků hloubkového šetření kvality sociálních služeb, se lze opakovaně setkat s výrazem ,dementní klient‘. Kromě toho, že lze takové označení považovat za urážlivé, především věcně redukuje zákaznickou schopnost dotyčného člověka právě s ohledem na existenci závažné nemoci.“ V dalším pak autorka upozorňuje, že „Zákaznický model má svá pravidla a neměl by být ani vyvyšován nad profesionální partnerství, ani za ně zaměňován“, a varuje: „Služba pro peníze a za peníze vylučuje lidskou účast či spoluúčast.“
Nelze nezmínit i skvělou kapitolu Závěr života. Je vhodné připomenout, že umírání a smrt byly po desetiletí jejím tématem. Kniha „Rub života – líc smrti“ vyšla v r. 1975 a její „Thanatologie“ doznala již dvou vydání (2000 a 2007).
Kniha obsahuje obrazovou přílohu, jmenný a věcný rejstřík a 275 literárních odkazů. Helena Haškovcová se netají přáním, aby její text posloužil „i jako alternativní učebnice těm studentům, kteří se chtějí profesně angažovat v tzv. pomáhajících profesích a prakticky se starat o potřebné seniory“. Toto její přání by mělo být jistě splněno. Knihu je však možno doporučit i široké čtenářské veřejnosti. Je psána srozumitelným jazykem, nepostrádá optimismus a humor a povzbudí mnohé – nejen seniory.
Marta Munzarová
