Praha: Portál, 2010.
Oldřich Matoušek (je docentem na katedře sociální práce FF UK v Praze a autorem řady publikací) zpracoval společně s Hanou Pazlarovou (odborná asistentka na stejné katedře FF UK, která se mimo jiné věnuje práci s dětmi v ústavních zařízeních a pěstounské péči) publikaci, která se zabývá zejména hodnocením rodin, v nichž existuje riziko možného ohrožení dítěte v důsledku špatného zacházení.
Kniha je vysoce aktuální, zejména v kontextu rozjitřené diskuse medializovaných příběhů dětí, které i za pravidelného „dohlížení“ sociálních pracovníků ve svých rodinách dlouhodobě strádaly, a to až na pokraj samotného přežití. Navíc tato kniha zaplňuje mezeru v odborných publikacích, které se například v oboru sociální práce s rodinou věnují spíše okrajově, věnují-li se jí vůbec.
Práce má 183 stran a je strukturovaná do 20 kapitol. Lze jistě ocenit její metodické zpracování. Na počátku každé kapitoly jsou uvedena klíčová slova a v závěru autoři uvádějí relevantní zdroje literatury.
Kniha je podle autorů určena profesionálům, kteří v pomáhajících profesích pracují s rodinami a zároveň rodiny hodnotí. Jak se dočteme v úvodu: „Pro profesionály, kteří hodnotí rodiny, však v některých případech může jít o sféru osudových rozhodnutí.“ Kniha podle mých zkušeností však velmi dobře poslouží i budoucím profesionálům – studentům, kteří se setkávají s procesem hodnocení v rámci svých praxí a tak mohou lépe reflektovat současné postupy a konfrontovat je s poznatky, které předkládají Matoušek s Pazlarovou.
V první kapitole se autoři věnují civilizačnímu a kulturnímu kontextu rodiny včetně funkcí, a právě zde zaznívá důležité sdělení: „Pojem rodina není jednoznačně definovatelný. Dodnes používané definice opírající se o příbuzenství … jsou již příliš úzké.“ Proto je zde doporučováno používat přiměřenějšího označení, a to rodinné soužití lidí. Druhá kapitola se věnuje důležitému tématu – problematice objektivity a norem při posuzování rodiny. Souhlasím s Matouškem a Pazlarovou, že „velkým problémem tradiční sociální práce je nereflektované promítání osobních norem a norem pracovníkových referenčních skupin do hodnocení rodin“. Aktuální a významný je i další povzdech autorů, který zcela kopíruje realitu, se kterou se v profesi běžné setkávám, a to že je v České republice podceňována či sporadicky využívána podpora kvality hodnocení ve formě intervizí, supervizí a spolupráce v multiprofesních týmech.
Důležitou součástí knihy je pro mne rozsáhlejší kapitola číslo 3, která se věnuje obecným teoriím rodiny, které v současné době patří k těm nejvlivnějším. Jsem ráda, že i tato kapitola je psaná zajímavou a čtivou formou, přestože jde o teorie, rozhodně tato pasáž nenudí. Matoušek a Pazlarová předkládají nejdůležitější poznatky, které ovlivňují profesionální práci s rodinou z Teorie směny, Komunikační teorie, Strukturální teorie, Teorie uspokojování vrozených potřeb, Ekologické teorie, Teorie rodinného životního cyklu, Teorie subkultury zprostředkované rodinou, a neopomíjejí ani vícedimenzionální modely a nástroje. Tvůrci na konci kapitoly upozorňují na to, že při posuzování rodiny je z jejich pohledů nutné teorie kombinovat. Matoušek a Pazlarová komentují i to, že předchozí pokusy o „diagnózu rodiny“ končí v odborné literatuře v 80. letech 20. století. Tento fakt je zajímavé srovnat se situací v našem prostředí, kdy při práci s rodinou profesionálové dodnes velmi často používají například Dunovského typologii (kterou autoři rovněž zmiňují) dělící rodiny na afunkční, dysfunkční, problémové a normální. Běžně tak ve spisech klientů a jejich rodin čteme právě taková označení, přestože moderní trendy v hodnocení rodiny jsou již dávno na jiné úrovni, mnohem vstřícnější k rodinám, které se ocitly v zátěžových situacích.
Následující kapitoly 4–10 se věnují různým aspektům, které ovlivňují rodinu jako takovou. Po přečtení publikace mi tato část připadá jako nejméně čtivá a dynamická. Autoři se na malém prostoru, který mají k dispozici, snaží věnovat tématům, která jsou svojí podstatou rozsáhlá, a tak je shrnují, a tím i trochu zpovrchňují. Je zde patrná i obsahová disproporce – některým tématům je věnovaná větší pozornost (setkávání pěstounských rodin s biologickými rodiči), některé pasáže jsou až příliš stručné (sourozenectví). Tyto kapitoly rozpracovávají témata rodičovství (včetně jeho poruch a náhradního rodičovství), partnerství, teritoriality, ekonomiky a provozu rodiny (s důrazem na chudobu a zadlužení rodin), vnitřní a vnější vztahy rodiny a rodinnou kulturu a hodnoty (v ní se autoři věnují posuzování romských rodin).
Navazující část knihy (kapitoly 11–20) lze naopak označit za nezbytnou pro problematiku hodnocení rodin, přinášející v České republice dosud nepublikovaná témata či publikovaná jen okrajově. Tvůrci knihy se zpočátku věnují kontextům a modelům hodnocení rodiny. Opět můžeme porovnávat například anglické normy pro počet hodin potřebných ke komplexnímu hodnocení rodiny a českou zkušenost naznačující velmi odlišný přístup. V těchto kapitolách se dočteme o metodách, které se dají při hodnocení rodiny využít, a další doporučení k nim. Najednou se ocitáme přímo v praxi hodnocení, práce je zde dynamická a čtenářsky vstřícná. Autoři se dále věnují 4 druhům hodnocení, které lze podle kontextu problémů rodiny použít – jde o hodnocení zdrojů rodiny, hodnocení vývoje dítěte, hodnocení rizika pro děti a hodnocení vlivu traumatických událostí na dítě, z nichž právě ta poslední byla pro mne osobně nejzajímavější a obohacující mou praxi o nové poznatky.
Velmi prakticky jsou zpracované doporučené postupy pro hodnocení rodiny, stejně jako další závěrečné kapitoly týkající se plánování práce s dítětem a rodinou, rodinných konferencí či rozhodování o podpoře rodiny. Tyto pasáže by mohly být i podrobněji zpracovány, protože je vnímám jako velmi nosné. V závěrečné fázi knihy jsem se těšila na případné kasuistiky či ukázky dobré praxe v oblasti hodnocení, toto však kniha bohužel nenabízí.
Závěrem bych chtěla poznamenat, že vnímám publikaci Matouška a Pazlarové jako velmi přínosnou, čtivou a srozumitelnou. Poznatky v ní obsažené mi pomohly obohatit moji praxi, ve které se více než deset let věnuji dětem a mladým lidem v obtížných a krizových situacích. Stejně tak jsem ji přivítala jako pedagožka, která vyučuje Teorie a metody sociální práce, takže je i výborným studijním materiálem pro mé studenty. Svým širokým záběrem kniha předčila původní cíle obou autorů.
Andrea Lásková
