Praha: Portál, 2011.
Kniha Kyberšikana, která v roce 2011 vyšla v nakladatelství Portál, je na první pohled útlou publikací a po prvním prolistování láká čtenáře svou přehledností, strukturovaností
a zaměřením do praxe zkoumaného problému.
Autorkou knihy je absolventka magisterského studijního programu v oboru komunitního vzdělávání na univerzitě v Leicesteru (Velká Británie) Vanessa Rogers, která od svých studií dále intenzivně pracuje nejen jako pedagožka, ale zejména jako terénní pracovnice
s tzv. problémovou mládeží, poskytuje v této oblasti poradenství, realizuje semináře a působí jako trenérka sociálních dovedností. Je také autorkou publikací a odborných článků, které jsou oblíbené v mnoha zemích celého světa. Z anotací dalších knih Vanessy Rogers, uvedených na osobních stránkách autorky, lze usuzovat jejich praktické zaměření, až téměř podobu metodických průvodců. Odborná erudice Vanessy Rogers pro zpracování knihy o kyberšikaně je tak poměrně zřejmá.
Předesílám, že kapitoly českého vydání knihy Kyberšikana, které jsou překladem původního díla, jsou skutečně pracovním materiálem, nikoli teorií šikany potažmo kyberšikany, která by komplexně daný jev vysvětlovala. Z tohoto důvodu oceňuji, že je české vydání publikace rozšířeno o úvodní kapitoly umožňující alespoň rámcově porozumět tomu, co kyberšikana je, kdo je tímto fenoménem zasažen a jak s ním pracovat. Autory úvodních statí českého vydání se stali Michal Kolář, specialista na problematiku školního násilí a šikanování a také autor aktuální české monografie Nová cesta k léčbě šikany z roku 2011; dále David Čáp, který je odborníkem v oblasti etopedie a psychologie, působí na FF UK v Praze, a v neposlední řadě Renata Ježková a Helena Adamusová. Poslední dvě jmenované autorky jsou zároveň lektorkami projektu Minimalizace šikany a odbornicemi v pedagogice, speciální pedagogice a sociální práci. Celkově je autorský tým recenzované knihy multidisciplinárně orientován a díky tomu je možné problému kyberšikany porozumět v širším kontextu. Navíc jsou úvodní statě českých autorů doplněny o odkazy na další zdroje jak teoretických, tak praktických informací o šikaně a možnostech jejího řešení včetně možností, jak pracovat s problémem kyberšikany. Nutno dodat, že samostatných studií na posledně zmiňované téma je stále ještě málo, což svědčí o složitosti jeho zkoumání.
Sama Vanessa Rogers svůj text opatřila úvodem, který má sloužit jako jakýsi návod, jak s dalšími stránkami pracovat. To lze považovat za užitečné v tom slova smyslu, že se může čtenář – uživatel – této knihy ujistit, zda je to právě tato kniha, která naplní jeho očekávání. Autorka zmiňuje, že se jedná opravdu o návody, jak jednat v situaci kyberšikany, ať už v roli dítěte, rodiče nebo učitele. Tomu odpovídá také další kapitola, která pojednává o prostředcích kyberšikany a vždy jen jedním drobným odstavečkem vysvětluje úskalí dílčích situací v elektronické komunikaci a digitálním světě. Hlavní objem textu knihy je věnován popisu konkrétních aktivit pro děti a jejich rodiče či učitele. Začíná kapitolou s názvem Rozcvičky, která prezentuje postupy úvodních setkání s dětmi za účelem seznámení se s otázkou kyberšikany a jejích okolností. Každý postup je vždy strukturován do oddílů: název techniky, cíl techniky, „co budeme potřebovat“ a popis samotného postupu. V takto uspořádaném „návodu“ k práci se žáky či studenty postrádám údaj o časové náročnosti (ani v popisu postupu není uvedeno, kolik času by měli mít účastníci na jednotlivé aktivity k dispozici, či jak pracovat s časem s ohledem na věk dětí) a také o vhodnosti či nevhodnosti určitého prostředí. Ocenila bych, kdyby popisy aktivit obsahovaly informaci o tom, zda je vhodná realizace v prostorách školy, kterou žáci navštěvují (a ve které může být přítomna šikana), nebo raději mimo ni. Kvantitativně největší částí knihy je kapitola Aktivity (asi 30 stran z celkových 70), která má v podstatě stejnou strukturu jako kapitola předchozí, tematicky jsou však činnosti zde nabízené směrovány k hlubšímu porozumění kyberšikaně všemi účastníky. Publikace končí kapitolou Opakování, která nabízí aktivity sloužící k závěrečnému ukotvení poznatků a zkušeností, které účastníci získávají v průběhu předchozích dílčích naučných činností. V knize postrádám kapitolu Závěr – text tak působí jaksi neukončeně, neuzavřeně. Celkově u všech kapitol prezentujících dílčí aktivity se žáky a studenty postrádám také popis žádaného výstupu, řekněme určité vyhodnocení a možnosti využití. Z pouhého popisu činností není patrný jejich přesah či význam.
Celkově lze konstatovat, že publikace Vanessy Rogers je opravdu tím, co avizuje podtitul uvedený v jejím názvu – pracovním materiálem pro učitele, žáky a studenty. Dodávám, že k výčtu uživatelů této „příručky“ by mohli patřit i rodiče dětí ohrožených kyberšikanou a částečně také sociální pracovníci, kteří přicházejí do kontaktu s takovými dětmi a rodinami. Připomínám, že sociální pracovníci nemohou očekávat, že právě kniha Vanessy Rogers je zevrubně obeznámí s problematikou šikanování v kyberprostoru, není to rozhodně ucelená monografie na dané téma. Pro využití knihy v teorii či praxi sociální práce je naprosto nezbytná předchozí znalost problematiky šikany a kyberšikany. Toto tvrzení – jak vyplývá z celé recenze – ostatně platí také pro ostatní skupiny čtenářů knihy Kyberšikana od Vanessy Rogers.
Kateřina Thelenová
