Praha: Portál, 2011.
Kniha Prarodiče, rodiče a vnoučata je z hlediska současného pohledu na aktivní stárnutí
a vztahy mezi prarodiči, dětmi a rodiči velmi přínosnou publikací. Autorka knihy Vittoria Cesari Lusso patří mezi francouzské psycholožky a je autorkou řady psychologických knih. Poněvadž příchod vnuka či vnučky do rodiny vyvolá řadu emocí, ať už pozitivních, či negativních, nabízí se otázka, jak s nimi naložit, jak tato změna ovlivní život člověka a co vše nový přírůstek do rodiny způsobí ve vztazích mezi generacemi. Kniha nabízí čtenáři laskavý pohled na prožívání těchto změn v oblasti emocí a zaobírá se těmi nejzákladnějšími: strachem, smutkem, hněvem, překvapením, žárlivostí a radostí. Emoce odporu je v knize rovněž zmíněna, avšak v rámci tématu jí není věnována přílišná pozornost.
Publikace je tematicky členěna do 7 kapitol. Závěr knihy poté patří tzv. dodatku místo závěru, pohledu české psycholožky na téma „prarodiče“ a doplnění, které se zaobírá projektem „školy prarodičů“.
Úvod knihy rozpracovává téma prarodičovství obecně a zmiňuje, že stát se prarodičem znamená velkou událost, ale také velké hledání. Je pravda, že každý člověk se k této nové roli ve svém životě postaví zcela jinak. A jak uvádí Norah L. Krafttová, „role prarodiče není rozhodně vrozená“. Autorka knihy v této úvodní části také zmiňuje rozdílnost mezi city a emocemi, kterými se poté v jednotlivých dílčích kapitolách zabývá.
V první kapitole je čtenář informován, kde se emoce v člověku vlastně berou. Z pohledu anatomie, historie i výzkumů. Z praktického hlediska je zde na příkladech vysvětleno, jak se má člověk k emocím stavět tak, aby „malý člen rodiny“ nebyl překvapen či zaskočen jejími projevy. Otázky, které autorka v textu klade, nutí čtenáře k průběžnému zamyšlení se nad daným tématem.
Následující kapitoly se jednotlivě věnují emocím, které prarodičovství mohou doprovázet. Druhá kapitola tak činí v případě strachu. Strach patří mezi základní emoce každého člověka a může přinášet velmi nelibé a svazující pocity. V této publikaci je věnována pozornost strachu v souvislosti s věkem, kdy se člověk stane prarodičem, jeho fyzickým projevům, ale také otázce a zamyšlení se nad tím, jak může strach a obavy působit na vztahy mezi rodiči a prarodiči a prarodiči a vnoučaty.
Kapitola třetí informuje o smutku, ve vztahu k vnoučatům i ve vztahu ke změně a ztrátě. Pro praktickou aplikaci teorie je kapitola obohacena o příklady a výpovědi prarodičů k tématu. Konstelaci hněvu je poté věnována následující, čtvrtá kapitola knihy. Jak se vůbec hněv projevuje a jak narušuje vztahy mezi generacemi, je zde velmi čtivě popsáno a rovněž na příkladech z praxe vysvětleno. V páté kapitole se autorka zaobírá překvapením, v šesté žárlivosti a v sedmé radostí.
Každá kapitola v sobě obsahuje řadu společných prvků. Základem je, že u každé prožívané emoce klade autorka 4 otázky: Jak se emoce projevuje v jednání? Jak důležité místo může mít ve věku, kdy se stáváme prarodiči? Jaké jsou důsledky emoce ve vztahu s vnoučaty? Jaké jsou důsledky emoce ve vztahu s rodiči? V textu na tyto otázky nalezneme odpovědi, ale také řadu výše zmiňovaných praktických pohledů a příkladů z praxe „prarodiče“.
Závěr knihy představuje projekt „školy prarodičů“, kterou autorka v textu několikrát zmiňuje a vysvětluje její cíle, smysl působení a účelnost.
Přestože se může zdát, že je kniha primárně určena právě prarodičům, kteří se ocitli ve své nové „životní roli“, bez problémů splní funkci praktického průvodce také rodičům či všem, kteří působí v oblasti výchovy, vzdělávání či sociální oblasti. Právě sociálním pracovníkům může být doplňkovou literaturou, která pohlíží na nitro jedince z oblasti emocí, citů a vnímání. Poslouží k hlubšímu nahlédnutí na problémy spojené s rolí prarodiče a osvětlí řadu otázek, které prarodič na své nové cestě objeví. Sociální pracovník, jako vnímavý jedinec, se zde dozví řadu praktických pohledů, názorů a zkušeností, které mohou tvořit významné vodítko ke kvalitě rodinných vztahů.
