Praha: Portál, 2012.
Motto: „...rodič, který se o dítě roky stará, jednou dostane minimální důchod, protože to, že pečoval o postižené dítě a ušetřil tak spoustu peněz, které stojí ústavní péče, tento stát ještě nezohlednil...“ maminka jednoho dítěte v knize
Helena Chvátalová se laskavou knížkou rozhovorů s rodiči a dětmi (ale také sourozenci či asistenty hendikepovaných dětí) po deseti letech od uveřejnění předchozího souboru rozhovorů napojila na stream časosběrné dokumentaristiky a neučinila chybu. Příběhy jedenácti dětí uveřejněné v publikaci nejsou ušetřeny ničeho, co život může přinést, od hlubokých radostí ze samostatnosti dítěte, přes naplnění života a studia mladého člověka, až po očekávaný odchod nemocného dítěte.
Helena Chvátalová „svým“ dětem (str. 8) pokládá nejrůznější otázky na průběh uplynulých deseti let, zajímají ji jeho vrcholy i nížiny a také se je dozvídá.
Čtenář může v knize číst mezi jiným příběh nevidomé Lucie, studentky flétny a klavíru, která se připravuje na závěrečné zkoušky, nebo studenta překladatelství a tlumočnictví ve Vídni, nevidomého Zdeňkka. 20letá sluchově hendikepovaná Marie a její maminka otevírají svůj bohatý příběh vedoucí k rozhodování mezi studiem na Karlově univerzitě a Masarykově univerzitě, Eliška nechává nahlédnout čtenáře do svého života s kochleárním implantátem, do vyrovnání se s nejrůznějšími životními situacemi vedoucími k psaní básní. Překvapení vyvolá odvaha a úsilí Petry, která se jako sluchově hendikepovaná snaží uplatnit jako učitelka v intaktní škole.
Příběhy Aničky, Petry a Katky s Downovým syndromem ukazuje, jak děti vychovávané doma dokážou nejen mnohem více, než kdyby byly v ústavní péči, ale jak se dovedou rozvinout do láskyplných bytostí a udělat šťastné lidi okolo sebe, přestože kromě mentálního hendikepu dostaly do vínku další potíže, jako alergie na některé potraviny (lepek) či cukrovku.
Kniha je rozhodně doporučeníhodná nejen pomáhajícím pracovníkům, studujícím, ale také dalším, hendikepovaným či příbuzným, poněvadž dokáže otevřít svět zdravotně hendikepovaných nejen z jejich perspektivy a perspektivy jejich blízkých, ale dokáže čtenáři nabídnout i chronos, již uběhlý desetiletý čas. Rozhovory Heleny Chvátalové naplňují radostí a nadějí, protože se v nich ukazuje, že hendikepované děti a jejich blízcí mohou žít plný a naplněný život, který sice není prost strastí a obecně lidských potíží, ale rozhodně stojí za to.
Autorka Helena Chvátalová namísto doslovu nabízí povídku své přítelkyně, kvadruplegičky Daniely, která začala na pár hodin týdně chodit do školy až v 18 letech.
Příběh o kytce, která uměla zpívat
Na jedné louce, blízko lesa, ta louka byla celá zelená, rostla žlutá kytka. Byla to orchidej. A ta, když měla dobrou náladu, si ráda zpívala. Zpívala moc hezky. Uměla skoro všechny písničky. Když šel někdo po louce, zastavil se a poslouchal. A orchidej měla takovou radost, že zpívala i v noci, to pro ty, co nemohou usnout. A tak si vůbec neodpočinula. Ale jí to vůbec nevadilo, protože dělala radost hodným lidem. (Str. 146.)
