Praha: SLON, 2012.
V roce 2012 u nás vyšla první antologie textů myšlení pojmenovaného disability studies a představujícího nové pojetí mentální i fyzické ne/způsobilosti člověka. Disablity studies se zaměřují na analýzu stávajícího pohledu na lidskou jinakost, který ji interpretuje jako „nenormalitu“ a protipól našeho pokroku. Autoři textů této antologie vycházejí z rozmanitých pozic a zaměřují se na odlišné ne/způsobilosti, je však možné najít i společnou nit celé knihy. Tou je alternativa k současnému hegemonickému pohledu na tělesnou i mentální jinakost, který ji medikalizuje, patologizuje a zbavuje sociokulturních souvislostí.
V úvodu knihy editorka toto myšlení představuje a přibližuje jeho metodu a pojmosloví. Knihu i jednotlivé kapitoly doprovází texty Eliho Clara, kultovní osobnosti disability. Jeho první text reflektuje naše běžná pojmenování pro „postižené“. Tuto beletrizovanou analýzu dokresluje následující esej Lannarda J. Davise, nabízející historický pohled na vývoj moderních představ normality a normativity. Oba fenomény autor zasazuje do doby rozvoje statistiky, fascinace Gaussovou křivkou a kontextu eugeniky. Davis představuje vznik novodobého ideálu člověka, jeho společenského imperativu a představ lidské zdokonalitelnosti. Vznik tohoto ideálu spojuje se vznikem normativních představ o lidském těle. Na šíření ideologie normality poukazuje tento autor analýzou literatury 19. a 20. století a zároveň naznačuje potřebu objevování alternativních forem uvažování o všem, co z takto chápané normality vybočuje.
Esej Shelleyho Tremaina patří mezi nemálo textů knihy odkazujících se na studie M. Foucaulta věnující se analýze novodobých mocenských systémů. Foucaultovská biomoc naturalizuje své objekty a vtiskuje jim ahistorickou, materializovanou povahu. Tato moc člověka kategorizuje a vyvíjí tak na něj tlak k adopci identity, díky níž se pro ni stává ovladatelnějším. Hendikep chápe Tremain jako naturalizovaný produkt společnosti, skrze něhož působí její disciplinující moc. Hlavní program disability tedy vidí tento autor v odhalování disciplinární povahy našich identit a ve zpochybnění kategorizace hendikepů do přirozených jevů, a to v diskurzech politických, vědeckých i lékařsko-právních.
Vztahem normality a normativity uvnitř společenského kontextu se zabývá i Anne Waldschmidt, která analyzuje normalitu jako paradigma společnosti 20. století pronikající do všech oblastí našeho běžného života. Své myšlenky vsazuje do praxe moderní genetické diagnostiky a poradenství. Zmiňuje proměnu početí, těhotenství a porodu, během níž tyto události lidského života ztratily povahu nevypočitatelnosti a byly zahrnuty do statisticky uchopitelných objektivních jevů. Přátelsky vyhlížející normalita zakořeněná v moderní genetice se tak v našem životě nepozorovaně proměňuje v tvrdou normativitu. Riziko se stává statisticky vymezenou, objektivní racionalitou genetické diagnostiky, možností ovládat naši budoucnost a z nahodilých událostí lidského života vytvářet „nehody“. Nelze však přehlédnout, že tyto normalizační strategie nabízející nám životní „pojištění“ a apelující na naši svobodu jsou zároveň proklamací eugenického myšlení.
Ovládání rizik jako prostředek foucaultovské biomoci užívající nástroje, jakými jsou statistiky, demografie a nejrůznější měření, představuje i práce Dana Goodleyho. Goodley pomocí řečové analýzy ve výzkumech mentálně „postižených“ ukazuje, že hendikep rozuměný jako lékařsko-vědecký jev odpovídá tezím institucionálně konstruované biomoci. Svá východiska autor hledá v myšlení dismodernismu, nahlížejícím lidskou identitu jako tvárnou veličinu, vsazenou do diskurzivní společnosti.
Zajímavá je i úvaha o akademičnosti disability v textu Sharon L. Snyder a Davida T. Mitchella. Podle těchto autorů dnešní obory snažící se o vztah s „postižením“ (spec. pedagogika, medicína aj.) zakládají svou existenci na interpretaci postižení jako nedostatku, jenž je třeba napravit. Tímto však vedou k nutné primitivizaci vlastníků těchto jinakostí a prezentaci „postižení“ jako odlišnosti, která má být odstraněna. Moderní věda, snažící se o empirické uchopení lidské odlišnosti, nalezené jinakosti hierarchizuje a normativně klasifikuje. Proto autoři tohoto textu vidí naději v neinstitucionalizované formě disability, která podle nich snáze destabilizuje dosavadní diskurzy ne/způsobilosti a poskytne reflexi příslušným vědním oborům.
Texty této knihy nabízejí i velmi podnětný pohled na lidskou identitu inspirovaný vším, co člověka činí člověkem, identitu zahrnující i lidskou zranitelnost a vztahovost, jež ji vsazuje do širokého sociálního a kulturního kontextu. Lidskou slabost a zranitelnost nenahlížejí jako vymícenínutnou. Jde o lidskou zkušenost, které se vyhne jen málokdo z nás. Disability neopomíjí ani téma pálící současné západní společnosti. Všichni zainteresovaní na bolavém stavu péče o staré a dementní u nás nezůstanou nezasaženi příspěvkem Anne Davis Basting. Autorka představuje velmi zajímavý divadelní projekt Time Slips. Cílem projektu byla motivace lidí s Alzheimerovou chorobou k sebevyjádření a zachycení složitosti jejich zkušenosti. Jde o napínavou práci ukazující na stále přítomnou jedinečnost identit těchto lidí, která již není závislá na fenoménech času a paměti. Anne Davis Basting vychází z předpokladu existence našich já jako nutně vztahové, což se pokouší zmíněným projektem prakticky aplikovat. Projekt je snahou o lepší vnímání zkušenosti demence, zapojení nemocných i pečujících do společného sebevyjádření, které tito lidé postrádají, a nabídnout jim tak podle autorky malé pozitivní východisko ze situace, která ho na první pohled postrádá.
Disablity studies mají mnoho feministických východisek, nezapomínají však ani na jiná pohlaví. V této antologii je to esej Toma Shakespeara, která nahlíží vztah maskulinity a postižení. Ukazuje, nakolik tradiční pohled, postrádající jinou interpretaci maskulinity než jako neodmyslitelně silné a nezranitelné, znamená pro ne/způsobilé muže domnělou ztrátu mužství. Maskulinita založená na negaci slabosti člověka je nepochybně motivem k přehodnocení genderových vztahů a s tím souvisejícím pohledem na lidskou zranitelnost.
Vztah gendru a postižení je v antologii nahlédnut i z menšinového pohledu. Robert McRuere otvírá problematiku ideologie heterosexuality jako kultu moderní doby. Podle něj je heterosexualita postavená na post „normálního“ vztahu mezi pohlavím a opozice vůči homosexualitě i transsexualitě spoluutváří ideologii konceptu tělesné zdatnosti. Své myšlenky autor velmi zajímavě prezentuje prostřednictvím sociokulturní analýzy moderního filmu.
Čtení této knihy odkrývá rozmanité oblasti lidské jinakosti a vkládá je do reálného sociálního kontextu společenských manipulací. Tak i závěr knihy nabízí odhalení společenských tlaků, proklamujících spojení jinakosti či nezpůsobilosti s pocitem ohrožení uvnitř společnosti. Susan M. Schweik otvírá téma vztahů etnicity, rasového myšlení a sociálního dojmu nejistoty. Tělesnou i mentální deformovanost klade do souvislosti pocitů ohrožení integrity státního společenství. Na příkladu Spojených států ukazuje vztah přistěhovalectví a nabourávání společenského ableismu a posílení biologicky zdůvodněného rasismu. V protiromské náladě u nás může tento text nabídnout zamyšlení nad tím, nakolik i my kopírujeme separování ne/způsobilých a proklamaci normality, zdraví a pokroku prostřednictvím vytvářené mytologie, v níž odlišnost, ne/způsobilost a nevzhlednost vystupují jako patologie pocházející zvenčí či odněkud, odkud se nás samotných netýkají.
Tuto knihu by lidé ze sociálních disciplín nepochybně neměli přehlédnout. Je pohledem do samotného nitra působnosti sociální práce a připomíná nesmírnou šíři této oblasti, která se patrně procesem demedikalizace některých jevů ve společnosti stane ještě rozlehlejší.
Karolína Šípová
