Praha: Auditorium, 2012.
Kniha „Sociální stát v Československu: Právně-institucionální vývoj v letech 1918–1992“ je v lecčem splněním nejtajnějších snů studentů, učitelů a badatelů sociální politiky. Dosud totiž byly těm, kteří se o historii sociální politiky na našem území zajímali, k dispozici buď učebnice sociální politiky, které se vývoji sociální politiky věnovaly jen okrajově, nebo jednotlivé a dílčí články. Konečně je tu tedy kniha, která má ambici představit období Československa ve vztahu k sociální politice v celku a která chce a bude tvořit pevný základ, na který bude možné dále navazovat.
Kniha je netradičně členěna na část obecnou a tzv. zvláštní, kde do obecné části spadají celky „Sociální stát – jeho geneze a vývojové fáze v transnacionální perspektivě“ (I.) a „Vývoj sociálního státu v Československu“ (II.) a do části zvláštní „Vývoj jednotlivých odvětví sociální politiky“ (III.). První část týkající se sociálního státu obecně má jasné a zajímavé zacílení, které míří na dlouhodobější terminologické nejasnosti týkající se sociálního státu a sociální politiky a jeho přečtení je možné doporučit všem, kteří se sociální politikou zabývají, bez ohledu na to, zda je zajímá její historie. Zmíněná diskuse je zatím nejpoučenější, která v tuto chvíli v češtině a písemné formě existuje, a díky autorově vysoké erudici pro mne tato část byla jako kompaktní celek svým způsobem nejzajímavější částí textu. To rozhodně neznamená, že by byl zbytek knihy nudný – jen je co do povahy odlišný. V části II. „Vývoj sociálního státu v Československu“ jsou zachyceny proměny institucí, legislativy a také sociální změny v období cca 150 let, a to ve velkém detailu, který přináší opravdu hodně zajímavých informací jak pro ty, kteří chtějí promýšlet vývoj sociálního státu na území Československa jako celek, tak pro ty, které zajímá jedno konkrétní období. Text bohužel není členěný, což výrazně ztěžuje orientaci v něm – jedinými záchytnými body jsou chronologická vymezení daná jednotlivými kapitolami, které mají v průměru objem dvaceti stran hustého textu. V tomto ohledu by mohlo pomoci i zvýraznění textu nebo graficky oddělené poznámky na okraji (ostatně i přesné odkazování v rámci textu by nebylo od věci), nejvýrazněji by ale pomohlo strukturovat text na úrovni vývoje institucí a legislativy, případně na úrovni oblastí, na něž sociální politika v daném období cílila. Tyto tři roviny se totiž v textu prolínají, a to s tu více, tu méně explicitním zasazením do širšího kontextu, což znesnadňuje porozumění. Při extrémně nevstřícném hodnocení by dokonce u nejstarších období šlo říci, že jde o chronologický tok sice zajímavých, ale ne zcela utříděných detailních informací. Čtenáři pak nezbývá, než aby si kontext dohledal, což je na jednu stranu požadavek legitimní a splnitelný díky uvedeným zdrojům, na druhou stranu to vzbuzuje otázky, pro koho je vlastně kniha napsána (zejména u časově nejvzdálenějších období). Pokud je předpokládaná cílová skupina alespoň o trochu širší než okruh historiků zabývajících se sociálněpolitickými dějinami, bylo by záhodno obrovský potenciál sesbíraných dat naplnit a proces jejich prezentace dotáhnout a zasadit vývoj např. do kontextu vývoje veřejné správy jako celku apod. Přesvědčivější je v tomto ohledu část III. Vývoj jednotlivých oblastí sociální politiky, kde je koncentrovaně popsán vývoj jednotlivých politik, a to v následujících oblastech: zaměstnanost, důchodové zajištění, bydlení, zdraví, sociální aspekty vzdělání, rodina, chudí a sociálně vyloučení. Je škoda, že si do tohoto výčtu neproklestila cestu i oblast sociální práce, která sice neodpovídá kritériu resortnosti, ale je relevantní součástí sociální politiky (jednotlivé zmínky týkající se sociální práce jsou rozmístěny v rámci celé knihy). Rákosník jako historik přináší do české tradičně popisně chápané sociální politiky zajímavé akcenty a perspektivy a sledování toho, jakým způsobem vývoj konceptualizuje (např. s využitím pojmosloví, jako je sémantické pole, diskurz), je vyloženě občerstvující. I další části představují pro zkoumání sociální politiky (zejména pro ne-historiky) nepopiratelný přínos, a to na mnoha úrovních – vymezením a dokumentací vývoje sociálního státu v Československu, možností sledovat kontinuitu veřejněpolitických opatření i konkrétními informacemi a příklady v oblastech konkrétních politik. K výše uvedeným připomínkám je možné formulovat ještě lehké zklamání týkající se malé pozornosti věnované Slovensku, další věcné připomínky formuloval Martin Potůček ve své recenzi knihy v prvním čísle časopisu Dějiny a současnost letošního roku.
Navzdory všem uvedeným výtkám je ovšem monografie jako celek kvalitním příspěvkem do sociálněpolitické diskuse. Dobrý dojem pak potvrzuje skvěle napsaný závěr, který témata reflektuje na úrovni obecné diskuse o sociálním státě a identifikuje klíčové okamžiky jeho vývoje na území Československa. Zde autorský tým dokazuje, že chce a umí interpretovat, a tyto interpretace jsou nesmírně zajímavé. Do závěru by se ještě hodilo doplnit, jaké aspekty sociálního státu byly v knize opominuty, aby ve čtenáři nevznikl dojem, že k historii sociálního státu v Československu už bylo vše řečeno. Vynechána byla např. sféra občanského sektoru, která sice není přímým výkonem sociálního státu, ale jejíž aktivity může stát zásadním způsobem regulovat. V období první republiky byl např. výrazným aktérem zdravotní politiky Československý červený kříž, úlohu občanského sektoru by bylo zajímavé sledovat i v interakci s legislativními i institucionálními změnami na úrovni státu. I proto doufejme, že na sebe další publikace autorského týmu kolem Jiřího Rákosníka a Igora Tomeše nenechá dlouho čekat.
