Téměř půldenní setkání s člověkem narozeným, dospívajícím a stárnoucím ve zcela odlišné době a společnosti je zcela jistě zážitkem. S mnohým, o čem jsme si povídali, mohu souhlasit i nesouhlasit; mohu se divit a nad popisovaným kroutit hlavou; mohu oceňovat i zatracovat tehdejší přístupy. Mohu si prostě myslet cokoliv a zaujmout libovolný postoj. Má interpretace rozhovoru s šestaosmde-sátiletým Miroslavem Dědičem mě ale nutí k něčemu jinému. V době, kdy se zdá, že draví třicátníci vytlačují „staré a nepotřebné,“ kdy podle některých sociologů naše společnost vyznává kult mládí a krásy, jsem se setkal s mužem, jehož přístup k člověku, disciplína a celoživotní věrnost problematice vzdělávání a výchovy romských dětí je prostě inspirující. S Miroslavem Dědičem jsem se setkal v Chlumanech na Prachaticku, kde v teplém květnovém odpoledni usedáme v jeho pracovně a začínáme tento rozhovor.

 

Jak jste se stal učitelem?

My jsme žili a dospívali ve zvrácené době s tím, že když Hitler vyhraje válku, že nás vystěhují do Polska, na Sibiř nebo do Argentiny. V podstatě jsme nevěděli, jestli nás vůbec nechají na živu. Řada z mých kamarádů byla umlácena v koncentračních táborech. Systematicky byly redukovány počty učitelů, o které tehdejší moc rozhodně nestála. Například náš pan profesor z gymnázia byl za heydrichiády popraven v koncentráku. Jak přišel konec války a my si dodělávali nedokončené vzdělání, tak přišli naši páni profesoři a řekli: „Podívejte se, chlapci, naše republika potřebuje učitele. Kdo z vás se chce dát na kantořinu, jděte učit.“ Tak jsem šel.

 

A to jste hned začal učit?

Hned po maturitě v roce 1945. Začal jsem učit v Zahájí české děti a pak jsem byl po roce přeložen do Nákří…

 

To jste byl jen tak přeložen?

V té době to tak fungovalo. Když jste chtěl učit, musel jste učit tam, kde vás potřebovali. Tak jsem se dostal na Karlovarsko do školy pro slovenské děti z Jánošíkova kraje a dokonce jsem učil i přímého potomka Jánošíka. To bylo ve vesničce Skoky, která už dnes neexistuje. Pak jsem šel na vojnu a po vojně mě poslali do Nového Zvolání, což bylo předměstí Vejprt, kde jsem učil německé děti. Chtěl jsem se ale vrátit do jižních Čech…

 

Žádal jste o přeložení?

Já jsem si stále žádal o přeložení a vždy jsem v žádosti uváděl, že přijmu nejhorší učitelské místo z celého Jihočeského kraje. Nakonec jsem byl opravdu přeložen na nejhorší okres, což v té době byl Český Krumlov, který je dnes perlou hned po Praze.

 

Čím to, že byl Český Krumlov nejhorší?

Protože většina původních obyvatel byli Němci, a když přišel odsun, tak se na jejich místo dostala nemajetná část Čechů a cikáni. Například cikáni se na Českokrumlovsko stěhovali masově, protože tam dostali domy a mohli tam i pracovat.

 

Kde jste na Českokrumlovsku učil?

Přijímající pan inspektor mi nabídl tři školy. Mezi nabídkami byla škola, kterou zřídil správce vojenského prostoru Boletice pro cikánské děti. Byla to mateřská škola, do které chodily dvouleté děti přinesené maminkami spolu s dalšími dětmi až do patnácti let věku. Ty všechny tam pokusně docházely, tehdy totiž nebyla pro cikánské děti povinná školní docházka. Mě to fascinovalo, myslel jsem si, že po zkušenostech s českými, slovenskými a německými dětmi mě nic nepřekvapí. A najednou tu byla první pokusná škola pro cikánské děti v Československu!

 

Školské instituce tuto aktivitu vojenské správy podporovaly?

Nebránily jí, ale byly skeptické. Byla to soukromá akce doktora Pohla, tehdejšího správce vojenského prostoru. Ale například školní inspektor tvrdil, že až přijde jaro, tak cikáni sbalí děti, rance a odstěhují se. Škola se pak zavře a bude to. Škola se otevřela v říjnu, já tam nastoupil a byl to hrozný misérables…

 

Jak probíhala pokusná výuka?

Výuka probíhala ve vojáky upraveném poschoďovém selském stavení. Měli jsme oddělení pro malé děti a oddělení pro školáky. Do oddělení pro školáky jsem zařazoval děti od osmi let, protože ty šestileté byly na úrovni tří čtyř let… Děti při vyučování po sobě plivaly, rvaly se a v podstatě chodily do školy jen proto, že dostávaly zadarmo najíst. To byl hlavní důvod, proč je rodiče do školy posílali. Děti mi nadávaly, „čo taký vol učitel…“, a když je to přestalo bavit, tak vyskákaly oknem a utekly. Pak jsem jim oddělení přestěhoval do patra, odkud už utíkat nemohly, a tak mi nadávaly ještě víc…

 

To bylo náročné…

To víte, byly chvíle, kdy jsem si říkal, že s těmito dětmi opravdu nejde nic dělat … že je to… Pak jsem se ale zamyslel a uvědomil jsem si, že jsou to taky lidské bytosti – od mládí jsem byl veden v intencích jednoty bratrské a věděl jsem, že nemohu dělat rozdíly mezi lidmi – tak jsem si řekl, že to zkusím jinak. Přinesl jsem do třídy housle a začal hrát. Děti ztichly, začaly zpívat, skákat, tancovat a najednou nás to k sobě přitáhlo. Druhý den chtěly znovu zpívat a tancovat a já jim řekl, že ano, ale že se nejdříve budeme učit, a když se učit nebudou, já nebudu hrát. Děti naštěstí chtěly moc zpívat a tancovat, a tak došlo k tomu, že jsme se dokázali domluvit a děti mě začaly brát na vědomí, poslouchat a postupně začaly brát i školní práci.

 

Takže vaším pomocníkem byly housle?

Nejenom housle, dalším vydatným pomocníkem byl i kopací míč. Když chtěly kopat s míčem, musely se učit…

 

Pedagogickou práci s dětmi se vám tedy podařilo nastartovat…

Ano, ale pak přišlo jaro a všechny nepříznivé předpovědi skeptiků se naplnily. Rodiče sbalili rance, děti a odcházeli. Zavolal mi doktor Pohl, jestli bych se mohl jít místo něj rozloučit s rodiči na náves, že on to nepřežije. Všichni mu totiž říkali, že to tak na jaře bude, ale on stále věřil, že školu neopustí.

 

Všechny děti ze školy odešly?

Po rozloučení s rodiči a vyřízení pozdravu od Pohla jsem dětem udělal nabídku: pokud na cestách s rodiči pocítí, že ve škole v Květušíně jim bylo lépe, tak ať se vrátí, že na ně čtrnáct dní počkám. Pak jsme se rozloučili a všichni odjeli.

 

Co jste si myslel o možném návratu?

Já jsem samozřejmě nevěřil, že se vrátí. Připravoval jsem se, že půjdeme každý jinam a škola se zavře. Ale stalo se neuvěřitelné! Děti utekly z Mostecka a Sokolovska od rodičů, protloukly se na černo vlakem a dvanáctý den stála dvacítka dětí před školou. Tomu nikdo nechtěl věřit. Na okrese, na kraji a na ministerstvu kroutili hlavami, že ještě neviděli, aby děti utekly od mámy a táty za kantorem.

 

Vždyť na to nemohla být škola připravená…

Víte, já jsem je ve škole nechával přespat i dříve. Když poslouchal, dostal večeři a mohl spát ve škole. Jim se to líbilo, doma spaly na zemi nebo na slámě a ve škole měly ideální podmínky. Najednou jsme to ale museli změnit pro všechny a ze školy se stala škola s dětským domovem. Tak vznikl dětský domov v Květušíně a já tam vydržel deset let, než se to celé změnilo…

 

Co se změnilo?

Poté, co byl domov přestěhován do Dobré vody, potřebovalo ministerstvo školství umístit Výchovný ústav pro mravně narušenou mládež ženského pohlaví a já jsem dostal za úkol domov zlikvidovat. Řekli mi, že cikánský problém je u nás vyřešen. Musel jsem dětem najít nová působiště a nastalo to nejsmutnější období, kdy jsem se s nimi musel rozloučit. V domově se děti cítily doma a za těch deset let práce udělaly velký skok ve vývoji. Dva roky jsem ještě pracoval s dívkami v nově umístěném ústavu a pak jsem přešel do Krajského pedagogického ústavu v Českých Budějovicích.

 

Co bylo vaším úkolem?

Kultivovat kantorstvo, zejména pak učitele cikánských dětí z celé republiky, v pedagogice a psychologii.

 

Ale zpět k vaší profesi učitele. Pracoval jste s českými, slovenskými, německými a romskými dětmi. Cítil jste nějaké rozdíly při práci s jejich rodinami nebo širším prostředím?

Samozřejmě, že rozdíly byly. Slovenské rodiny byly většinou negramotné, Němci byli na úrovni základní školy a výše. Dá se říci, že na tehdejší poměry byli kultivovaní. Pro obyvatele naší republiky to nebyl problém. Když jsem ale začal učit romské děti, tak se na mě obyvatelstvo dívalo jako na hlupáka, který chce z cikánů udělat lidi.

 

Jaká byla spolupráce s rodiči?

Rodiče se mnou spolupracovali s averzí. Když jsem třeba dětem říkal, že budou-li se učit a poslouchat, tak mohou v životě být, kým budou chtít – že mohou být řemeslníky, učiteli, lékaři – tak rodiče dětem povídali, že pan učitel tvrdí blbosti, že cikán zůstane cikánem.

 

A co třeba němečtí rodiče vašich žáků?

Bylo po válce a byla veliká nedůvěra. Když jsem se s nimi setkal, měli hlavy skloněny a já vnímal tu atmosféru nedůvěry a velký odstup. Po zkušenostech z války jsem cítil to samé! Uvědomil jsem si ale, že ty děti za to nemůžou. Že ani rodiče nemohou za to, co Hitler vymyslel. Vždyť přece německé koncentráky Dachau a Buchenwald dělal v prvé řadě pro Němce! Toto uvědomění mi pomohlo překonat odstup a nedůvěru na mé straně a dnes mohu říci, že po určité době jsme se i spřátelili.

 

V poválečné době se rekonstruovaly české instituce. Jakou jste měl od nich podporu při vaší práci s takto různorodým žactvem?

Až na problematiku cikánů byl přístup úřadů stejný. Slováci byli prostě Slováci a okres mou práci podporoval, i když se na mě dívali, co tam v té díře chci. Tehdy jsem byl třetí kantor přesídlených slovenských dětí a předcházející dva od nich utekli. Přístup k Němcům byl stejný. V počátku, v roce 1949 byl přístup k Němcům ještě takový, že z UNRRY chodily čokoláda a jižní ovoce, které byly určeny výhradně pro české děti. Měl jsem ve třídě dvě židovské děti, tři české a všechny ostatní byly Němci. Mým úkolem bylo rozdělit čokoládu, banány a pomeranče českým dětem a německým dětem nic. Tenkrát jsem to sabotoval a nedával jsem nikomu nic, anebo jsem vše rozdělil všem.

 

A Romové?

Tam byl odpor od nadřízených, kteří se na cikány dívali jako na méněcennou lidskou rasu, se kterou nejde nic dělat. Ke zvratu v myšlení mých nadřízených došlo, až když děti utekly od rodičů zpět do školy. Ale například doktora Pohla, správce vojenského prostoru Boletice, odveleli na Slovensko, protože z pohledu jeho nadřízených nadržoval cikánům.

 

Podíváte-li se zpět na výkon vaší životní role učitele, na co nejraději vzpomínáte?

Na vztah k dětem. Vždy jsem se snažil, aby ve mně viděly něco jako staršího bratra, kterého musí poslouchat, ale poslouchají ho rádi. Myslím, že se mi to dařilo. Ne všude existuje láska učitele k dětem a láska dětí k učiteli, ale to je na základní škole grunt. Dítě chodí do školy rádo, když tam má rádo svoji paní učitelku. Základem je vztah k dětem a je jedno, zda jde o české, slovenské, německé či romské děti.

 

Udělal jste v roli učitele nějakou chybu, o které dodnes přemýšlíte?

Na to vám těžko odpovím, protože jsem se vždy snažil udělat maximum toho, co bylo v mých silách. Mnohdy jsem si říkal, že tohle nebo tamto jsem měl udělat jinak, ale to bylo bezprostředně potom. Když se na to dívám s odstupem času, tak na svoji práci s dětmi nemám žádnou výrazně negativní vzpomínku.

 

Ani když se zamyslíte nad spoluprací s rodiči či různými institucemi?

Vadilo mi, když pracovník dané instituce jednal chladně a bylo na něm vidět, že práci dělá, protože musí. Dalo se na něm poznat, co si o cikánech myslí, ale protože by mohl být pokáraný, tak udělal vše, co musel. Na druhou stranu ale neudělal nic navíc, co by mohlo konkrétní situaci radikálně zlepšit. To je ale jen a pouze o lidech.

 

Byla někdy doba, kdy jste si říkal Tak už dost?

Ta doba je teď! Ještě před rokem jsem nepravidelně přednášel na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, ale teď si myslím, že to už opravdu stačilo. Už se budu věnovat práci na zahrádce a užívat odpočinku.

 

Jaký smysl má vůbec práce s dětmi?

Člověk je rezultát prostředí a výchovy. Já osobně si vážím jeptišek, které roky nezištně pracují například s lidmi se zdravotním postižením. To je strašně těžká práce a je to hlavně láska k člověku, což je grunt všeho. Pracujeme-li s dětmi proto, že z toho budeme něco mít, tak to není to pravé. Když s nimi pracuji třeba pro peníze, tak je buď mám, nebo nemám, a to bez ohledu na to, co dělám a jak. Dělám-li to pro osobní uspokojení a z touhy po ocenění, tak mi hrozí, že budu zklamán. Práci s dětmi musím dělat proto, že mě zajímá a baví, bez ohledu na to, zda mě někdo ocení.

 

Co byste poradil člověku, který začíná pracovat s dětmi?

Aby si uvědomil, že vzdělávání a výchova člověka je to nejdůležitější. Musíme pozitivně ovlivňovat mladou generaci, protože ta je taková, jakou jsme jí pomohli být. Mně osobně vadí, že až osmdesát procent národa je negativně vymezeno vůči cikánům a přitom si ti lidé jen málo uvědomují, že na jejich názorech a postojích strašně moc záleží. To by mohli být cikáni andělé, ale když okolo nich budou lidé, kteří je nemají rádi, tak nikdy nedosáhneme tolika dobrých efektů, kolik bychom mohli.

 

Čím můžeme lidi kolem nás pozitivně ovlivňovat?

Rozhodující je vztah k člověku, ale ten vyjde jen z toho, kdo dobře pracuje. Není to tak, že dělám například sociálního pracovníka a všichni mě díky tomu budou respektovat a mít rádi. Ne, musím jednat a pracovat tak, aby lidé měli důvod k pozitivnímu vztahu ke mně. Nestačí jenom slova, musím jim to dokázat skutky. Podle výsledku pak poznám, jak pracuji. Pokud mě lidé neuznávají, tak je vidět, že jsem pracoval špatně. Pro dobrou práci je ale vždy třeba něco obětovat.

 

(Rozhovor byl publikován v čísle 2/2011.)

Roman Baláž