Je to zbytečná a otravná byrokracie okrádající nás o čas na práci s lidmi, nebo stěžejní prvek sociální práce? Že by to byly dvě strany téže mince? Moje anglická kolegyně dělila papírování na užitečné a to ostatní. Individuální plánování řadila do první kategorie. Aby nám individuální plánování sloužilo, musíme vidět jeho smysl a praktické použití. Pak nás může i bavit. Takže k čemu může být užitečné a jak?
Především je to nástroj, který sociálním pracovníkům pomáhá ujasnit si, co vlastně mají dělat. Proces individuálního plánování je vlastně totožný s procesem případové práce: nejprve zjišťujeme, jaká je situace člověka, se kterým máme pracovat, pak společně dohodneme, co se má změnit a jak má vypadat nová, lepší situace. Na základě toho naplánujeme postup, jak dosáhnout zlepšení, návazně se realizují kroky k dosažení cílů a my sledujeme, jak vše probíhá. Nakonec hodnotíme výsledky tím, že novou situaci porovnáme s dříve stanovenými cíli.
Samozřejmě to není jednoduché. Sociální pracovník musí zohledňovat i řadu dalších aspektů, např. účel sociálních služeb a potažmo sociální práce – sociální začleňování. Nejde tedy jen o to, naplánovat, jak bude vypadat poskytovaná služba. Je potřeba, aby dojednané cíle směřovaly k posílení sociálního začlenění člověka. V tomto směru musí individuální plány přesahovat profesionální pomoc, jinak se lidé dostanou do bludného kruhu využívání služby, ze které nebudou moci vystoupit. Dobře nastavený systém individuálního plánování může pomoci předcházet vytváření závislosti lidí na sociální službě.
Individuální plánování jako prvek sociální práce je sofistikovaný proces a měl by být svěřován odborníkům – sociálním pracovníkům. Na druhou stranu existuje plánování zaměřené na člověka a jeho jednoduché nástroje, které může použít řada lidí sama pro sebe nebo pro své blízké a zpřehlednit si tak své potřeby a zdroje, formulovat cíle a naplánovat kroky vedoucí k naplnění vlastních představ.
Jenže to není všechno. Individuální plánování lze použít i pro jiné účely, než je přímá práce s lidmi. Hodnocení výsledků práce s jednotlivci lze chytře použít pro hodnocení účinnosti intervencí v celé organizaci nebo službě. Stačí sbírat informace o cílech dojednaných s uživateli služeb – z jaké jsou oblasti a jak byly naplněny. Souhrnné informace nám ukážou, jak jsme úspěšní: kde jsou místa pro zlepšení a kde můžeme začít sepisovat příklady dobré praxe.
Namísto nářků nad byrokracií plynoucí ze standardů kvality můžeme souhrnné výsledky z individuálních plánů použít v souladu s kritériem 15a) jako základní vstup pro strategické plánování – vyjasnit si, v jakých oblastech skutečně lidem pomáháme a po čem je poptávka, a stanovit směr dalšího rozvoje organizace v návaznosti na potřeby cílové skupiny.
Pracovníci sociálních odborů obcí a krajů se mohou radovat z fungujícího systému individuálního plánování. Podle zákona o sociálních službách totiž mezi jejich úkoly patří také zjišťovat potřeby v oblasti využívání sociálních služeb a případně zpracovávat střednědobý plán rozvoje sociálních služeb. K tomu by jim mohly dobře sloužit právě souhrnné informace z individuálních plánů uživatelů místních služeb.
Individuální plány mohou být i nástrojem kontroly využití veřejných prostředků, jak to mají např. v Anglii v souvislosti se systémem financování péče prostřednictvím individuálních rozpočtů. Veřejné prostředky jsou lidem uvolněny na základě zpracovaného individuálního plánu, ve kterém musí být obsaženy mimo jiné cíle, jichž má být dosaženo, a způsoby využití peněz. Plnění cílů a použití individuálního rozpočtu je pak předmětem kontroly.
Můžete si říct, že to plánování asi má něco do sebe, ale stejně – je to jen administrativa. Tak to jste asi neměli štěstí účastnit se grafické facilitace plánovacího setkání. Jestli budete na internetu pátrat, jak to vypadá, tak se nenechte zmýlit prvním dojmem – nejde o výtvarné workshopy, nejste na stránkách galerií soudobého umění; to jen tvořivost zvítězila nad bezduchým papírováním.
(Text byl publikován v čísle 3/2011.)
Milena Johnová
