Když to velmi zjednoduším, tak smyslem každodenních činností pracovníků oddělení sociálně-právní ochrany dětí na úrovni obce s rozšířenou působností je ochrana dětí, které mohou být jakýmkoliv způsobem ohroženy na zdravém vývoji, ať je toho příčinou cokoliv.
„Předmětem našeho zájmu jsou děti ve věku do osmnácti let,“ říká Iva Bartošová, vedoucí oddělení sociálně-právní ochrany dětí při sociálním odboru pardubického magistrátu (OSPOD). „Pracujeme s celou rodinou, rodiče dětí nemůžeme vynechat. Pokud se rodina rozpadá, tak pracujeme i s širší rodinou, jako jsou další příbuzní ohrožených dětí.“
Pracovníci oddělení řeší tři agendy: náhradní rodinou péči (NRP), výchovné problémy dětí a kolizní opatrovnictví. Náhradní rodinná péče je rozsáhlou oblastí činností, kdy pracovnice pardubického oddělení podávají návrhy soudu, vedou evidenci žadatelů a evidenci dětí vhodných pro NRP, vyhledávají děti vhodné pro osvojení nebo ke svěření do pěstounské péče a vydávají rozhodnutí o svěření dítěte do předpěstounské a předadopční péče a pravidelně sledujeme jeho další vývoj.
Iva Bartošová popisuje agendu zabývající se výchovnými problémy dětí: „To jsou klienti kurátora pro mládež. Kurátoři mají na starost řešení výchovných problémů, jako jsou záškoláctví, trestná činnost, útěky z domu a další věci, které bych mohla nazvat problémy na straně dítěte.“
Agendu kolizního opatrovnictví spravují pracovně řečeno terénní sociální pracovnice. Například při rozvodu rodičů pomáhají sociální pracovnice upravovat poměry rodičů k dětem. V praxi to znamená, že se sociální pracovnice vyjadřuje k otázce, komu z rodičů má být dítě svěřeno do péče, otázky styku s druhým rodičem, řeší problematiku výživného a případné změny. V případech, kdy je podán určitý návrh týkající se nezletilého dítěte, tak dítě musí mít kolizního opatrovníka. Tím je právě orgán sociálně-právní ochrany dětí. Sociální pracovnice pro účely soudního řízení zjišťují poměry a vztahy v rodině, životní podmínky dětí a podobně. „To vše je pouze zlomek naší práce, musíme být připraveni kdykoliv podat komplexní sociálně-právní poradenství stejně tak jako kdykoliv umět řešit nepříznivou situaci dítěte.“ dodává Bartošová.
Děláme manažerství sociálně-právní ochrany dětí
Z přiblížení obsahu jednotlivých agend je jasné, že se jedná o velice širokou oblast, kterou pracovnice oddělení spravují. Na jednu pracovnici oddělení vychází v průměru až 120 případů ročně. Podle slov vedoucí oddělení jsou v Pardubicích kapacitně, personálně a materiálně velmi dobře zajištěni.
Bez spolupráce s dalšími organizacemi se OSPOD neobejde. „My děláme ve své podstatě manažerství sociálně-právní ochrany dětí. Spolupracujeme se školami, úřady dávkového systému, pedagogicko-psychologickou poradnou a dalšími poradnami, lékaři, psychology, pedopsychiatrem a samozřejmě s nestátními neziskovými organizacemi,“ popisuje spolupráci Bartošová a dodává, že: „Nestátní neziskové organizace nám velmi pomáhají a ulehčují zejména v oblasti terénní sociální práce. V rámci sanace rodiny nám neziskovky významně pomáhají pokrýt naše absence v terénní práci.“
Pracovník oddělení sociálně-právní ochrany dětí by měl řídit tým odborníků participujících na jednotlivých případech dětí. Pracovník svolává případové konference. „To je teď moderní záležitost, která se dělala i dříve, ale nejmenovala se případová konference,“ upřesňuje Iva Bartošová. Na jednom místě se sejdou všichni participující odborníci s klientem a společně si řeknou, jak kdo se na daném případu podílí. Někteří klienti nepochopí nebo nechtějí pochopit jednání s jednotlivými partnery a často si informace pozměňují. Případové konference tomuto zabraňují a současně umožňují všem zúčastněným se na jednom místě domluvit na postupech.
Svolávání případových konferencí
Případové konference se svolávají podle potřeby jednotlivého případu. Každá z pracovnic oddělení má osobní odpovědnost za případ a podle toho, jak cítí potřebu ke scházení týmu odborníků, tak jej svolává. „Tam, kde je problém větší, je třeba svolat konferenci i jednou za měsíc. Když se podaří problém vyřešit, tak se konference mohou svolat například jednou za čtvrt roku a pouze pro kontrolu stavu,“ vysvětluje Iva Bartošová. „Je to dobré i pro klienty. Oni potřebují vědět, jak na tom jsou a kam směřují.“
Případové konference svolávají manažeři jednotlivých případů. Podle metodiky by to měla být pracovnice OSPOD, která případ vede. Ona by měla o případu vědět nejvíce, a pokud se něco nedaří, měla by na to reagovat a přijmout nějaké opatření. Odborníci z participujících organizací mohou dát podnět k setkání a manažer případu o jeho realizaci rozhodne. Na případové konference nemusí být svoláni všichni spolupracující odborníci. Podle charakteru problému může manažer případu pozvat jen ty spolupracovníky, kteří mohou v dané chvíli s problémem pomoci.
Spolupráce partnerů v rámci případu
V rámci spolupráce na jednotlivých případech musí manažeři z řad oddělení sociálně-právní ochrany dětí mít jistotu, že jejich partneři zvládají svou práci. „My musíme chtít po dalších institucích, aby zvládaly svůj díl odpovědnosti. Aby například učitelé zvládali nejen roli vyučující, ale i roli výchovnou,“ říká Iva Bartošová. „Není možné, aby si naši partneři mysleli, že my jako OSPOD máme absolutní moc. Často se nám totiž stává, že školy ukážou na žáka, kterého nezvládají a který je podle nich zralý do ústavu, a myslí si, že my ho do ústavu pošleme. Takhle ne, škola se musí i v tomto více angažovat a pracovat s žákem,“ dodává.
Je těžké si představit, že by pracovnice oddělení sociálně-právní ochrany dětí uměly hodnotit práci psychiatrů, psychologů, lékařů, či sociálních pracovníků NNO. Pro kvalitní spolupráci ale toto není potřeba. „Pro nás je nesmírně důležité, abychom se uměli navzájem respektovat. Například neziskovky mají své standardy sociálních služeb, které jsou někdy v rozporu s požadavky sociálně-právní ochrany dětí. Je třeba respektovat to, že my jako orgán sociálně-právní ochrany na úrovni státní správy máme jasně dané kompetence a že odborná veřejnost má vůči nám určité povinnosti. Může jít o oznamovací povinnost a sdělování informací, což je často třecí plocha, kterou si musíme vyjasnit,“ objasňuje problematický bod spolupráce Iva Bartošová. „Každý z partnerů by měl respektovat to, co může sám a co mohou druzí spolupracující partneři. Například lékař, který napíše žákovi omluvenku na každou bolístku, ale my víme, že jde o záškoláka a jeho fintu. My se musíme naučit respektovat lékaře, že on musí brát v potaz stav dítěte, kterého hlava opravdu může bolet. Pak záleží na úrovni vzájemné komunikace, a když lékař bude vědět, že se jedná o záškoláka, tak bude respektovat to, že si dá větší pozor na stanovení diagnózy.“
Právo veta a předávání informací
Kvalitní spolupráce v rámci sociálně-právní ochrany dětí je hlavně v tom, že klient si je vědom, že jednotliví partneři jsou spojeni ne proti němu, ale proto, aby mu pomohli, i když to někdy bolí. Například v případech, kdy klient nechce spolupracovat, je zapotřebí razantního postupu. Partneři si musí uvědomit, že právo veta na poli sociálně-právní ochrany má OSPOD, a pokud už se rozhodne něco řešit přes soud, tak tam musí dát kvalitní a objektivní podklady. Ty ale může získat jen od spolupracujících partnerů.
Předávání informací v rámci spolupráce na jednotlivých případech může být problémem. Spolupracující sociální služby neziskových organizací se řídí jinou legislativou než orgány sociálně-právní ochrany dětí, což ve svém důsledku klade veliký důraz na vzájemné vyjednávání o povaze předávaných informací. „Musíme si uvědomit, které informace jsou důležité. Společně s partnery bychom si měli vyjasnit, jaký problém řešíme a jaké informace potřebujeme,“ charakterizuje proces předávání informací Iva Bartošová. „Základem jsou informace o rodinném životě, které jsou pro nás nepostradatelné. Zákon nám a vyjmenovaným subjektům udává povinnost sdělování informací pro účely sociálně-právní ochrany dětí.“
Praxe v Pardubicích je taková, že když oddělení sociálně-právní ochrany posílá klienta do NNO, tak jej nejdříve informuje. Pracovnice řekne klientovi, do jaké organizace ho posílá, co je smyslem jeho spolupráce se zvolenou organizací a jaké informace od organizace si oddělení o klientovi vyžádá.
„Když se neziskovce daří intervence do rodiny s ohroženým dítětem, je to pro nás velká pomoc a stačí jednoduchá zpětná vazba. Pokud se tento krok nezdaří, je třeba přijmout další opatření, zpravidla podání podnětu k soudu. Na to už potřebujeme mít podklady složené z důležitých informací od našich partnerů, a když nám je jeden ze článků odmítne dát s tím, že je to v rozporu s jeho postupy, tak ať se s tím vypořádá soud,“ ukončuje téma předávání informací Iva Bartošová.
Sociální práce i na úrovni sociálně-právní ochrany dětí je především o pomoci, o hledání cesty co nejlepšího řešení nepříznivé situace dítěte a rodiny. Ať je to jednorázová intervence do rodiny, či dlouhodobá práce se sociálně ohroženými dětmi i celými rodinami. Každá ze sociálních pracovnic, resp. sociálních pracovníků, má „své“ rodiny, které vede dlouhodobě i několik let, aniž by bylo třeba použít nástroj represe. „Stávají se z nás už prakticky ,příbuzní‘. Je to i o důvěře klientů, ať už to jsou děti či jejich rodiče, ve ,svého‘ sociálního pracovníka, od kterého přijmou i ostrou kritiku. A také vědí, že je někdo, kdo má v určitém okamžiku pravomoc ,říct dost‘ a přijmout razantní opatření,“ přibližuje Iva Bartošová a uzavírá náš rozhovor sdělením: „Na druhé straně jsme ale vystaveni obrovskému tlaku některých klientů a přenášení zodpovědnosti za nezdary a neschopnost dostát vlastním povinnostem.“
(Text byl publikován v čísle 2/2011.)
Roman Baláž
