Koncept sociálních sítí je ve společenských vědách poměrně novou záležitostí. Bádá a píše se o něm vlastně teprve posledních čtyřicet let. Není vůbec náhodné, že pozornost se k nim upírá počínaje sedmdesátými léty 20. století a s každou dekádou sílí. Sítě jsou totiž považovány za alternativu pyramidální struktury byrokracie.
Jak známo, právě v 60. a 70. letech vrcholí kritika byrokracie. Pravice jí vytýká přílišnou plýtvavost, levice ji obviňuje z autoritářských tendencí, které vedou k odcizení pracovníků nižších pater organizačních hierarchií. Jak pravice, tak levice vidí řešení v síťovém uspořádání.
Neoliberálům posloužily sítě jako model pro restrukturalizaci firem. Díky nim se může jádro firem napojovat dočasně na týmy dodavatelů a subdodavatelů. Toto uspořádání umožňuje maximalizovat zisk v jádru firem a přenášet kompetici a s ní i tržní rizika na formálně samostatné subdodavatele. S jistou mírou zjednodušení lze říci, že také díky síťovému uspořádání velkých firem bohatí bohatnou a chudí chudnou. Střední patra stagnují anebo se vytrácejí.
Levice vidí v tomtéž principu sítí způsob, jak zvýšit participaci řadových členů a občanů na rozhodování. V jejím pojetí nemají sítě vrcholek ani spodek, jsou tedy naprosto rovnostářské. O tom, že tomu tak nemusí být, věděl už Denis Diderot, levice je však nepoučitelná.
Proč se o sítích mluví ve společenskovědních disciplínách právě od sedmdesátých let 20. století? Na první pohled je to nepochopitelné, protože lidé vždy udržovali mezi sebou více či méně trvalé kontakty, vždy si vyměňovali meziosobní služby a protislužby, vždy se sdružovali víceméně neformálním způsobem k tomu, aby si poskytovali potřebnou pomoc.
Vyzvedávání významu sítí posledních čtyřicet let souvisí s prohlubujícími se problémy sociálního státu a s narůstající obtížností financování veřejného sektoru. I když tyto problémy mají celou řadu příčin, jednou z hlavních je právě přesun firem na síťovou strukturu. Má všechny znaky nám známého švarcsystému. Mimo jiné umožňuje firmám odevzdávat méně do státní kasy formou daní a pojistného a o to více ponechat zejména pro majitele a akcionáře. Fungování firemních sítí ochuzuje stát a chudý stát chce využít laciných sítí neformální vzájemné podpory k tomu, aby ušetřil na výdajích.
Stát přitom dělá vyloženě z nouze ctnost. Neformálních sítí sociální podpory využívá proto, že je to pro něj laciné. Může sice občanské aktivity tohoto typu finančně podpořit, tato podpora však není, na rozdíl od státních systémů sociální podpory, součástí mandatorních výdajů. Může být tedy velmi snadno také odepřena.
Zároveň umožňují zmíněné sociální sítě i krajně úspornému státu vychloubat se svou demokratičností. Neformální sítě nemají přece nikde začátek ani konec, nemají vrchol ani spodek. Všichni jsou si v nich naprosto rovni. Mohou se v nich podle libosti a zcela svobodně sdružovat všichni ti, pro které byla v síťové ekonomice vyhrazena úloha podřízených a snadno vyměnitelných dodavatelů a subdodavatelů. Když už si jádro velkých firem kontroluje nesmlouvavě svůj kapitál, mohou si účastníci nejrůznějších a nejroztodivnějších sociálních sítí stejně usilovně kumulovat svůj sociální kapitál. Díky tomu nemají lidé ani na prahu bezdomovectví co závidět velkým finančním magnátům. Každý má svůj kapitál, každý ho může manažovat tak šikovně, jak dovede.
Díky principu sítí v jejich různém provedení tak má moderní společnost vše, co potřebuje. Na jedné straně páky k maximalizaci zisku jedněch na úkor druhých, na straně druhé mocné nástroje integrity a koheze, které dokážou triumfující egoismus obestřít všelidskou solidaritou.
Každý si může soukromě konstruovat své sítě a každý si je může konstruovat naprosto otevřeně, svobodně a demokraticky. Každý si je však tká v jiném patře společnosti. Právě té společnosti, o které obyvatelé horních podlaží tvrdí, že prý vůbec neexistuje.
(Text byl publikován v čísle 1/2012.)
Jan Keller
