Jedním z úkolů veřejného ochránce práv je provádět tzv. systematické návštěvy míst, kde se nacházejí nebo mohou nacházet osoby omezené na svobodě. Omezením na svobodě se rozumí mj. i situace závislosti na péči poskytované v instituci (pobytová zařízení sociálních služeb a zdravotních služeb). Cílem provádění návštěv je ochrana osob před všemi formami špatného zacházení, přičemž vedle hlediska zákonnosti je základním kritériem posuzování podmínek v uvedených zařízeních lidská důstojnost. Právě v této souvislosti lze hovořit o přínosu veřejného ochránce práv tématu deinstitucionalizace.

Nástrojem ochránce jsou doporučení a návrhy opatření k nápravě adresované navštíveným zařízením, případně jejich zřizovatelům a orgánům veřejné správy. Výstupy ochránce z uvedené agendy lze hledat především ve formě zpráv shrnujících vždy soubor návštěv učiněných v jednom typu zařízení. Dále ochránce formuluje standardy zacházení pro určitou oblast zařízení, případně publikuje výsledky jednání s představiteli odborné obce nebo úřady. Uvedené je zveřejňováno na http://www.ochrance.cz/ochrana-osob-omezenych-na-svobode/.

Jak bylo uvedeno, deinstitucionalizace péče, ať už v rámci sociálních služeb, péče o děti či zdravotních služeb, není hlavním tématem ochránce, ovšem v jeho zjištěních a doporučeních lze k němu nalézt řadu poznatků. Obecně lze shrnout, že je-li atributem života v instituci v České republice život v kolektivu, pojí se s tím přirozeně řada omezení člověka, která mají odraz i do oblasti práv a důstojnosti. Ve shrnujících zprávách veřejného ochránce práv z návštěv zařízení sociálních služeb pro osoby s postižením (z let 2006 a 2009), domovů pro seniory (z let 2007 a 2008) a zařízení ústavní a ochranné výchovy (z roku 2012) lze nalézt řadu zjištění zásahů do práv klientů uvedených zařízení, jež lze přisoudit právě faktu života v instituci. Na tomto místě budou zvýrazněny nejnovější poznatky ochránce vycházející z dokončené série návštěv zařízení pro děti.[i]

V dokumentu Zpráva ze systematických návštěv školských zařízení pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy[ii] ochránce shrnul řadu statistických, právních i systémových poznatků k životu dětí v institucionální výchově v České republice a k příbuzným oblastem sociálních a zdravotních služeb.

Dítě s postižením s nařízenou ústavní výchovou

Jedním z doporučení, která ochránce formuloval, je, aby děti se zdravotním postižením s potřebou náhradní péče byly – dokud jim není dostupná náhradní rodinná péče[iii] – umisťovány do sítě školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy; aby zařízením k péči o ně byla poskytnuta patřičná podpora, a pokud se péče o dítě objektivně vymyká možnostem školského zařízení, aby mu byla zajištěna odpovídající sociální služba. Doporučení vycházelo z opakovaných zjištění neuspokojivé péče právě pro děti s postižením.

Příkladem lze uvést šestnáctiletého chlapce s nařízeným předběžným opatřením a později i ústavní výchovou, se středně těžkým mentálním postižením odpovídajícím závislosti na péči ve 4. stupni. Chlapec žil více než rok v provizóriu – nejprve v diagnostickém ústavu, později v dětském domově, přičemž vždy v pozici velké přítěže pro zařízení, jež jsou koncipována svým uspořádáním a personálním vybavením pro péči o děti bez postižení, respektive která nebyla schopna docílit operativně posílení personálu tak, aby péče o chlapce neznamenala zároveň ohrožení zajištění péče pro ostatní děti. Toto období bylo provázeno i opakovanými hospitalizacemi v psychiatrické léčebně. Pro stávající systém náhradní institucionální péče je typické, že příslušný diagnostický ústav hledal pro chlapce místo v domově pro osoby se zdravotním postižením, což se nedařilo déle než rok. A to i přesto, že na základě § 88 písm. j) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, jsou poskytovatelé sociálních služeb povinni přednostně uspokojit dítě, kterému byla soudem nařízena ústavní výchova nebo předběžné opatření. Ústavní epizoda chlapce se nakonec uzavřela z rodinných důvodů jinak. Ovšem na jeho příkladě lze dokumentovat, že dítě žilo déle než rok v provizóriu, neboť nebylo možné nalézt ani místo v instituci poskytující sociální služby, ani zajistit poskytování náležité péče v duchu deinstitucionalizace sociálních služeb, tedy v „domácím“ prostředí klienta (což v daném případě byla opět instituce, totiž dětský domov jako základní typ zařízení pro děti s nařízenou ústavní výchovou). Nepomohly intervence orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále „OSPOD“), ani žádosti směrované na kraj, kde se zařízení nacházelo a jehož bylo dítě obyvatelem.

Paradoxem je, že v daném případě byl v dětském domově dítěti přidělen asistent, neboť pobyt dítěte bez něj nebyl myslitelný, takže po nějaký čas bylo možné hovořit o inkluzi. Ovšem zároveň nedošlo k personálnímu posílení zařízení, takže se jednalo o velkou zátěž pro celý tým. Náklady na asistenta neslo zařízení, přičemž toto uspořádání (asistent) bylo neustále zpochybňováno a nejisté.

Poznatky veřejného ochránce práv dokladují negativa, která s sebou nese pobyt dítěte v (netransformované)  instituci sociálních služeb. Pojednává o nich ve Zprávě z návštěv domovů pro osoby se zdravotním postižením. Dítě se nepohybuje v prostředí vrstevníků, kteří by napomohli jeho zdárnému vývoji, příp. je ohrožena plnohodnotná realizace práva dítěte na vzdělání.[iv] V případě adolescenta je v České republice stále ještě velice pravděpodobné jeho umístění v homogenním zařízení mezi dospělými, kde zřejmě prožije celý svůj život. V tom jistě nelze spatřovat nejlepší zájem dítěte.

„Nároky na péči vyplývající ze zdravotních specifik dětí musí být zohledňovány při personálním zajištění a při sestavení rodinných či výchovných skupin.“[v] Pokud jde o odpovědnost konkrétních subjektů v uvedeném případě, je třeba uzavřít, že je úkolem zřizovatele školského zařízení zajistit dostatečnou podporu zařízením, kde jsou umístěny děti se zdravotním postižením (posílení personálu, umožnění zajištění odborné podpory apod.). Proinkluzívní doporučení ochránce má odraz v právu nejen na nadnárodní úrovni, ale i na úrovni zákona. Děti se zdravotním postižením s institucionální výchovou se podle ustanovení § 2 odst. 12 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních, ve znění pozdějších přepisů, umisťují zejména do dětských domovů – tedy ne a priori do specializovaných institucí.

Odborníci se shodují na tom, že důvodem pro (speciální) institucionální péči není u dítěte ani diagnóza autismu.[vi] Zkušenosti ochránce z praxe ovšem potvrzují výše popsané zjištění, totiž že požádá-li zařízení náhradní institucionální péče (dětský domov) zřizovatele (kraj) o peníze na navýšení personálu pro reflektování potřeb dítěte s autismem, odezvou je tvrzení, že dětský domov není pro děti s autismem určen. Proto lze uzavřít, že sice výjimky potvrzují pravidlo, ale pro tyto děti nejsou dětské domovy uzpůsobeny.

Nedostatek (jakýchkoli) sociálních služeb

„Děti se zvláštními potřebami, například s postižením, by měly mít přístup k odpovídajícímu podpůrnému systému s cílem zabránit, mimo jiné, jejich zbytečné institucionalizaci.“[vii] Vedle definitivy života v instituci je zvláštní hrozbou pro děti s postižením s nařízenou ústavní výchovou možnost pozbytí jakékoli péče. Po dobu 18 let života člověka s postižením existuje závazek státu garantovat určitý standard péče o dítě, které je v náhradní péči. Ovšem od momentu dospělosti neexistují garance žádné (pomineme-li stěží vymahatelné garance směrem k lidem s postižením deklarované např. v Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením[viii]). U dítěte s ústavní výchovou po dosažení dospělosti nejen že nedojde k přechodu do péče poskytované v jiném než institucionálním prostředí, ale může se stát, že nebude zajištěna péče žádná. Pokud se OSPOD a zařízení, jež má osobu s postižením do té doby v péči, nepostarají o návaznou péči, může to mít pro ni dramatické následky. Pouze zlomek potřebných se dostane ke službě chráněného bydlení. Děti s postižením pocházející z rodinného prostředí jsou na tom podobně. Rodiče, často matky samoživitelky, se nemají kam dovolat. Nedochází například k zohlednění narůstajícího počtu dětí s autismem. Realitou je, že dobří poskytovatelé sociálních služeb mají seznamy zájemců o službu zaplněné na léta dopředu.[ix]

A ještě další vliv nedostatku sociálních služeb na institucionalizaci: Poznatky odborníků z praxe ukazují na případy dětí, jejichž rodiče sami podávají návrh na nařízení ústavní výchovy v domnění, že tím zajistí dítěti přístup k adekvátní podpoře a péči.[x] Z poznatků ochránce lze uvést případ dítěte s těžkým autismem v péči rodiny, pro kterou je chování dítěte už tak náročné, že nemůže být doma (ohrožovalo by i další děti). Pro dítě se po léta, ani po případové konferenci pořádané OSPOD za účasti představitelů obecní a krajské samosprávy, nenachází místo jinde než v dětské psychiatrické léčebně. Rodina se k dítěti hlásí, ovšem zvládá maximálně jeho víkendové pobyty. Matka (na radu OSPOD) uvažuje o podání návrhu na nařízení ústavní výchovy. Ovšem za situace, kdy sociální služba, žádná, nebyla dosud nalezena, by se nařízení ústavní výchovy nejen míjelo garancemi na zachování práva na soukromý a rodinný život, ale i praktickým účinkem.

Závěr

V České republice došla deinstitucionalizace v oblasti sociálních služeb svého tematizování a v určité míře jsou již podnikány kroky k její realizaci. Ne tak v oblasti náhradní péče o děti. Česká republika proto čelí kritice (reprezentované například hodnocením Výboru OSN pro práva dítěte),[xi] přičemž veřejného ochránce vedla zjištění, učiněná při systematických návštěvách pobytových školských zařízení, jednak ke kritice současného systému náhradní péče o děti, jednak k formulování doporučení Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR začít s transformací velkokapacitních zařízení na zařízení rodinného typu, která budou začleněna do běžné zástavby města/obce.[xii]

Konkrétní slabiny systému náhradní péče o děti ukazují, že není cestou vypočítávat diagnózy dítěte, ale vidět dítě, které má určité specifické potřeby, v jeho osobitosti a usilovat pro něj o zajištění co nejlepšího zázemí a péče.

(Text byl publikován v čísle 1/2013.)