Jako všude v Evropě nastupuje počátkem 19. stol. i v Českých zemích, oproti okolním zemím sice s určitým zpožděním, ale s o to větší razancí, moderna. Industrializace a pracovní příležitosti velkých měst umožňovaly přesun obyvatel z venkovských dosud prosperujících oblastí. Mladí lidé se vydávali „do světa“ za výdělkem a opustili přitom takřka všechny společenské vazby k rodině, příbuzenstvu a sousedům. Zřekli se tradičních institucí agrární společnosti, především církevních. Srdečný a cituplný barokní katolicismus se stopami předkřesťanských vazeb k půdě, k poutním místům, k domovu a dvoru jim k ničemu nebyl. Přišli do ošklivých a beztvarých předměstí, do ubohých podnájmů a nájemních domů rychle vystavěných čtvrtí, kde se několik desetiletí na dvorech sice lidé shromažďovali jako dříve na návsích, nebyli ale již na sebe prakticky odkázaní a každý se staral sám o svůj výdělek. Především církev vyjadřovala občas svůj odpor vůči bídným podmínkám na předměstích, mnoho pro lidi, kteří tam žili, ale neudělala. Pokud jednotliví faráři něco podnikli, bylo to více z národních a vlasteneckých pohnutek než z pohnutek náboženských.
Nová situace, která zasáhla celé vrstvy převážně česky mluvícího obyvatelstva prožívajícího populační explozi, byla přirozeně motorem národního probuzení, které bylo dosud neseno převážně vzdělanci. Obrození bylo však v první řadě inspirováno německými vzory, v pozdějších fázích Češi převzali německé národní instituce a témata. Léta mezi 1870 a 1914 byla časem rozkvětu svépomocných organizací a společností od dobrovolných hasičů přes pojišťovny a spořitelny až k divadelním, čtenářským a pěveckým spolkům. Spolky nahrazovaly novému národu chybějící instituce hospodářské, kulturní a lidově vzdělávací a především však instituce národní. Zakladatel jednoho z největších a nejvlivnějších národních hnutí – Sokola byl pražský Němec Miroslav Tyrš (původně Fridrich Tiersch) inspirovaný říšskoněmeckým tělocvičným spolkem Fridricha Ludwiga Jahna. Teprve později hledali čeští vzdělanci inspiraci a kontakty jinde v Evropě, jedním z prvních vstupů na mezinárodní jeviště byla česká účast na založení olympijského hnutí.
Význam jazyka jako v tradiční společnosti neznámý jev
Nově utvořená česká veřejnost ve městech, která zde díky nárůstu počtu obyvatel získala také politický vliv, se přirozeně identifikovala s národností a jazykem, přičemž náboženské slavnosti venkova byly chápány jako pozůstatek sice pěkné, ale již přežité a zastaralé minulosti. Nápadně „náboženský“ charakter vztahu k vlastní národnosti (slavnost položení základního kamene Národního divadla byla spojena ještě s tradičně katolickou slavností, obsah byl již určen plně nacionálně) nám nemůže zastínit, že „národní“ identifikace byla stále silněji vynucena novými společenskými podmínkami. Národnostní identifikace se nenabízela jen českým dělníkům ve městech jako to jediné, co jim bylo společné. Jazyk se stal rozhodujícím médiem, ale též kritériem veřejného a politického života. Lidé bez tradičního společenského zázemí se zcela samozřejmě spojovali a současně vyhraňovali v závislosti na tom, jak si jazykově rozuměli. Když vznikaly první české časopisy, první volby a první politické agitace, když v politice začalo být rozhodující „veřejné mínění“, bylo zřetelné, že je to právě jazyk, který lidi nejvíce spojuje – a současně také navzájem rozděluje. Všechny demokratické elementy, které začaly ve společnosti působit, zesílily význam jazyka, což byl dosud v tradiční společnosti neznámý jev.
Moderní česká společnost se vytvořila tímto způsobem bez vlastní politické instituce zpočátku nejen zcela „zdola“, nýbrž také bez zvláštní podpory vyšších vrstev. Vyšší vrstvy byly v Čechách sice nikoliv německé, ale spíše tradičně patriotické, jejich myšlenkový svět, pokud nezůstal určen barokem, byl osvícenecky racionálně „nadnárodní“, bez zvláštního vztahu k řeči a národnímu hnutí.
Moderní česká společnost je tedy od svého vzniku v 19. stol. vysloveně výrazně rovnostářská a přinejmenším v tomto smyslu „demokratická“. Sebe sama identifikuje národně, což znamená protiněmecky. Začala vytvářet zcela nové, nezatížené elity. Ty nebyly z velké části spojené ani s domácí aristokracií, ani s majetnými městskými vrstvami, nýbrž se rekrutovaly z národně smýšlejících vzdělanců, spisovatelů, literátů, učitelů a novinářů. V tomto čase také končila dříve významná role farářů, kterou sehráli v první kulturně jazykové fázi národního obrození. Stalo se tak proto, že na jedné straně sice početně dominující, ale vnitřně a myšlenkově slabá katolická církev se pozorně vyhýbala národnostním střetům a lokálně podporovala nesmělou rakouskou modernizační politiku a na druhé straně duchovní se především v Čechách neobjevovali na politickém kolbišti.
Nová role vzdělanců ve vznikající české politice určila také její národní a později sociální orientaci, takže v Čechách nemohla vzniknout žádná pravicová, konzervativně-tradiční politická strana. V předválečném Československu existovaly jen okrajové „nacionalistické“ extrémní skupiny a agrární strana (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu) byla masovou stranou spíše korporativních zájmů. Veškerá aristokracie a katolická církev se ocitly na „druhém břehu“ a byly soudobou propagandou často označovány za nepřítele národních zájmů. Role vzdělanců při vzniku moderní české společnosti se v některých zvláštnostech ukazuje dodnes, například ve výjimečném významu akademických titulů, v nadprůměrném respektu, kterému se stále těší učitelské povolání.
„Občan“, či „měšťan“?
Jedním ze zajímavých výsledků, které tato geneze moderní české společnosti vyprodukovala, je rozdílná terminologie pro občanskou společnost. Zatímco v západních společnostech pojem „občan“ souvisí přirozeně s městem (the citizen, le citoyen, il cittadino), zvolila si česká společnost namísto jmenovaným příkladům odpovídající „měšťan“ pojem, který je odvozen od obce. To souvisí na jedné straně s „národní averzí“ proti původně často německy mluvícím městům, na druhé straně s potřebou oslovit také vesničany a především chudé městské vrstvy, které se necítily být „měšťany“. Naopak, slovo „měšťan“ v tomto případě trochu podobné francouzskému „bourgeois“ má pro mnoho Čechů lehce hanlivý význam bohatého a omezeného sobce.
Moderní česká společnost založená především na jazykové identifikaci s národem není vcelku poznamenána agresívním nacionalismem. Mýtů o národní velikosti předešlých časů se sice nerada, přece však důsledně vzdala. Zvláštní geografická poloha Čech, jedné z mála středoevropských zemí s převážně přirozenou hranicí, která víceméně nezměněná přečkala tisícileté konflikty v této velmi neklidné části světa, se odráží také v dnešní české společnosti.
Základní rolnický původ velké části dnešního obyvatelstva má pravděpodobně také podíl na tom, jak Češi chápou své exulanty. Na rozdíl od sousedních Poláků, Slováků nebo Maďarů, kteří se se svými vystěhovalci cítí jako jeden národ, platí za Čecha skoro jen ten, kdo samozřejmě mluví česky a který k tomu ještě v Čechách i žije. „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!“ psal pateticky významný český básník Viktor Dyk na počátku 20. stol. Poměr k mnoha lidem rozsáhlého, významného českého exilu je v Čechách dodnes problematický, a to nejen na základě komunistické propagandy. Dodnes se rozlišují čeští exulanti podle různých emigračních vln (1938, 1948, 1968). Mezi nimi je překvapivě mnoho těch, kteří o své staré vlasti nechtějí již nic vědět, a to právě po roce 1989. Pokud by bylo nějaké vysvětlení, proč se nemohou a nechtějí vrátit, něco jako následek zvláštního pocitu viny vůči „matce vlasti“, pak by to byl další důkaz zvláštního vztahu Čechů k vlasti a emigraci.
Na druhé straně tato nová společnost prosadila svou jazykově zdůvodněnou autonomii, ubránila ji a v příhodných vnějších podmínkách ji dále upevnila. Neváhala své zdomácnělé Němce brutálně a kolektivně masovým odsunem „potrestat“, i když si tím způsobila těžké etické a hospodářské škody. Ačkoliv se čeští Němci neukázali v kritických situacích roku 1938 ve značné míře jako loajální občané demokratické země a bylo mezi nimi poměrně mnoho nacionálních socialistů, připravilo protiprávní chování vůči nim cestu dalšího bezpráví a komplikuje dodnes vztahy k našim nejdůležitějším sousedům. Zajímavé přitom je, že tito naši bývalí spoluobčané mají s námi společné některé zřetelně vesnicko-rolnické vlastnosti – například silný pocit vazby na místo a krajinu.
Jazyková dominance angličtiny přibližuje Čechy k Němcům nebo Francouzům
Shora jmenované zvláštnosti při vzniku novodobé české společnosti ovlivňují českou politiku dodnes. Tato je – při vší velkolepé rétorice dnešní „pravice“ – v zásadě spíše „levicově“ zaměřená. Zdůrazňuje hodnoty malého člověka, jistoty, především sociální, a přičítá poměrně značný význam solidaritě. Nedůvěra až znechuťující odstup velké části české společnosti vůči politice vůbec souvisí částečně s komunistickou érou, je však také dědictvím původně nepolitických vrstev, pro které politika byla věcí „těch nahoře“, a proto se jí nezabývali. Tomu ale také odpovídá charakteristický nedostatek dnešních českých politických elit, které si nestydatě – jinde zcela nepřijatelně – přivlastňují privilegia, svou roli rychle orientují na média a zakládají si spíše na popularitě různých „hvězd“ od sportovců, přes královny krásy až po zpěváky, herce a televizní celebrity. Následkem toho pak mnoho lidí chápe politiku samozřejmě jako nějaký druh zábavy (showbusiness), do které mohou tu a tam zasáhnout, jako například při hlasování v hitparádě populární hudby. Programy, politické cíle a skutečný výkon politiků a politických stran zůstávají přitom dále v pozadí.
Paradoxně však zkušenost malého národa, který se v mocném, bohatém a rozvinutějším okolí nerozplynul, obsahuje nový význam v čase „globalizace“. Strach před drtivou přesilou „cizího“ okolí, který určoval českou společnost až k počátku 20. století, se dnes zdá být minulostí. Dokazuje to například dnešní praxe početných německých a rakouských firem, které často nejen používají svá německá jména, nýbrž někdy také celé firemní slogany v němčině, což zjevně obchodu vůbec neškodí. Občas přicházejí pokusy využít tradiční strach před Němci při volebních kampaních, nepřinášejí ale žádný úspěch.
Když se odpůrci vstupu České republiky do EU pokoušeli vzbudit obavy, že se v EU „rozpustíme jako kostka cukru v horkém čaji“, neudělalo to v české společnosti žádný velký dojem. Česká společnost z větší části totiž ví, že něco takového nehrozí. Po šedesáti letech národnostního oddělení od Němců upadají znalosti němčiny a z denního používání se vytratilo mnoho dříve užívaných německých slov. Západní Evropané se často diví ochotě, s jakou česká (ale také polská) společnost přijímá americké vzory. To souvisí zajisté také se vzpomínkou na 2. světovou válku a s obecně českou náchylností k módě, ale převládající anglický vliv po roce 1989 kompenzoval vhodným způsobem současně německé vlivy a napomohl jistě k zamezení vzniku antiněmeckých obav.
Možná může tato česká jazyková zkušenost být k užitku také větším evropským národním společnostem, které teprve nyní bolestně zakoušejí, že jejich řeč ztrácí světový význam a že také ony se v globálním měřítku stanou „malými“ národy. Tento posun přirozeně přibližuje Čechy k Němcům nebo Francouzům, kteří se tak mohou učit, že také oni v současném světě nebudou pohlceni vládnoucí angličtinou, že se nemusí bát – přinejmenším tehdy, pokud se jí nebudou vyhýbat, ale spíše se ji naučí používat.
(Text byl publikován v čísle 4/2013.)
