Praha: Portál, 2014.
Sociální pracovník jakožto pomáhající profese se velmi snadno může setkat s obětí trestného činu. Může jí být senior, dítě nebo mladistvý, člen rodiny jako oběť domácího násilí aj. Základní dovednost umět rozumět a pracovat také s takovým aspektem v životní situaci klienta by měla patřit do výbavy sociálního pracovníka. Knihu Ludmily Čírtkové s názvem Viktimologie pro forenzní praxi považuji za velmi vhodný zdroj pro získání právě takových informací, které sociálnímu pracovníkovi mohou poskytnout základní vhled a pochopení. Na knize oceňuji to, že přesto, že se jedná o odborný psychologický text, se v něm čtenář dobře orientuje a je přístupný každému, kdo má alespoň malé základy psychologie. Velmi praktické jsou jak tabulky, které v průběhu textu prezentují základní teoretické poznatky, definice a různé klasifikace, tak ilustrace, které představují konkrétní kasuistiky. Ty svými příběhy čtenáře obzvlášť vtáhnou do dané problematiky. Text se tak stává ještě poutavější a přínosnější, neboť jednotlivé fenomény získávají pro čtenáře konkrétnější tvář a lépe se dá porozumět podstatě věci. Dalším kladem knihy, který jako čtenář oceňuji, je velké množství domácích, ale hlavně zahraničních studií a výzkumů, které autorka předkládá. Tím zprostředkovává čtenáři infomace ze zahraničních zkušeností, které jsou vždy velkým obohacením.
Kniha Viktimologie pro forenzní praxi obsahuje v první řadě informace o oběti: kdo je oběť, jaké jsou typy obětí a s jakými se můžeme setkat mýty o obětech. Obzvláště poslední téma mi pro sociální pracovníky přijde velmi přínosné. A to už jen proto, že jako lidé také máme sklony k mnoha předsudkům a stereotypům. Právě proto bych tuto kapitolu doporučila přečíst každému sociálnímu pracovníkovi, neboť poskytuje určitý nadhled, který by měl mít podle mého názoru každý odborník pomáhající profese. Další kapitoly jsou zaměřeny na viktimizaci, a to primární i sekundární. První kapitoly o primární viktimizaci popisují jednání oběti během trestného činu. To, co by se běžně mohlo zdát jako nelogické jednání, se po přečtení této kapitoly zdá pochopitelné. Důležitou informací je poukázání na možné dva způsoby zkreslení odborného pohledu na chování oběti v průběhu zločinu: základní atribuční chybu a chybu zpětného úsudku (Čírtková 2014: 44). To patří podle mého názoru k dalšímu uvědomění, které by mělo být součástí výbavy pomáhajícího pracovníka. Ne z toho důvodu, že by měl nějak terapeuticky klientovi pomáhat ve zvládání traumatu (od toho jsou terapeuti a psychologové), ale proto, aby svým jednáním a postojem k oběti sám nezpůsobil další újmu. O tomto fenoménu druhotného zraňování oběti, tj. sekundární viktimizaci, je celá pátá kapitola. Tohoto zraňování se podle Čírtkové nejčastěji dopouští instituce oficiální kontroly, média a sociální okolí oběti. Pro sociálního pracovníka jako facilitátora interakcí mezi společností, sociálním okolím a jedincem je důležité chápat takovéto sociální jevy a dobře se v nich orientovat. Čírtková tu mluví o očerňování oběti, obviňování či přenášení viny na oběť, nerespektování soukromí oběti, poškozování dobrého jména oběti a bagatelizaci újmy. Svou roli tu sehrávají také mýty, které by pracovník jako profesionál neměl svým postojem a jednáním posilovat. Další kapitoly jsou zaměřeny na důsledky viktimizace. Obzvláště ty, kterým je psychologie blízká a psychické mechanismy a procesy lidí jsou pro ně poutavé a zajímavé, by mohly tyto kapitoly zaujmout. Čtenář se zde dočte, jaké jsou možné následky zkušenosti oběti, s jakými viktimizačními syndromy se můžeme u obětí setkat a jak může vypadat posttraumatická reakce. Poslední kapitoly Zvláště zranitelné oběti a Spravedlnost očima oběti mohou nabídnout informace, které již nejsou jen o vhledu, uvědomění a pochopení, ale také trochu napovídají směr jednání, které pro klienta může být nápomocné. Autorka tu například mluví o strategiích posilujících obnovu iluze o spravedlivém světě.
Celkově knihu Viktimologie pro forenzní praxi považuji za velmi obohacující a užitečnou. U sociálních pracovníků, kteří se setkávají v rámci své praxe s oběťmi častěji, bych ji považovala přímo za povinnou literaturu. S ohledem na zajímavost a přehlednost zpracování se domnívám, že její čtení není jen povinností, ale i radostí. Doporučuji ji v neposlední řadě také sociálním pracovníkům, kteří pracují s pachateli, protože zastávám názor, že dobrý profesionál by nikdy neměl být zavřený v bublině světa pouze „své“ cílové skupiny, ale měl by „svou“ cílovou skupinu vždy chápat v jejím celkovém sociálním kontextu.
