Na základě dosavadních zkušeností s případovými konferencemi (dále PK) v oblasti sociálně- právní ochrany dětí vyzýváme k diskusi ohledně následujících bodů:
1. Na základě zkušeností z praxe se domníváme, že je třeba přehodnotit a změnit Směrnici č. j.: 2013/26780-21 ze dne 17. září 2013 v čl. 6, odst. 4 ve věci povinnosti OSPOD pořizovat protokol o případové konferenci (podle § 18 odst. 2 správního řádu).
Domníváme se, že případovou konferenci, jako metodu sociální práce, nelze zaměňovat s úředním jednáním, které se řídí správním řádem. Případové konference mají svoji strukturu, obsah a pravidla, která umožňují stanovit cíl PK, vyhodnotit situaci dítěte a stanovit ve spolupráci s rodiči plán opatření. Na případové konferenci je vždy přítomen zapisovatel, který je pověřen vytvořením zápisu. Účastníci případové konference jsou seznámeni s termínem vyhotovení zápisu a s možností jeho připomínkování. Zápis je vytvořen podrobně a vyhodnocená rizika jsou zapracována do plánu opatření, včetně jasně definovaných kompetencí. V průběhu jednání jsou důležité výstupy zaznamenávány moderátorem srozumitelným a přehledným způsobem tak, aby je měli účastníci PK k dispozici pro vlastní jednání (tabule, flip). Přílohou zápisu je prezenční listina včetně podpisu všech zúčastněných a zápis obsahuje informace o datu, místě a čase uskutečněné PK. Zápis z případové konference je opatřen podpisem klíčového sociálního pracovníka.
Při případových konferencích využíváme metodiku a doporučení zkušených sociálních pracovníků, akreditovaných kurzů i odborné literatury, v nichž je případová konference popsána jako metoda sociální práce, nikoliv jako úřední jednání podléhající správnímu řádu. Vzhledem k dynamice PK a způsobu práce se skupinou není pořízení protokolu účelné ani smysluplné též z časového hlediska. Pokud by musel být zpracováván protokol v doslovném znění, budou písemným výstupem případových konferencí deseti- a vícestránkové přepisy, které nejsou přehledné pro další práci s případem. Pokud lze pojmout zápis/protokol jako zkrácenou interpretaci dojednaného, která by měla být odsouhlasena a podepsána všemi zúčastněnými na místě, pak se každá případová konference buď prodlouží minimálně o třicet minut (stávající délka činí průměrně dvě a půl hodiny), než všichni pročtou a schválí zápis, nebo budou účastníci ve spěchu podepisovat protokol, který důkladně nepřečetli (rodiče jsou někdy tak vystresovaní účastí na PK, že je pro ně obtížné soustředit se na četbu protokolů a vyjadřovat se k nim). Protokol nahrazuje zápis, který obdrží všichni účastníci a mají možnost ho připomínkovat, čímž je zajištěna objektivita a právo účastníků se k věci svobodně vyjádřit. Výkon státní správy na úseku OSPOD je sice úřední agendou, domníváme se však, že je nezbytně nutné, aby praxe vycházela z metod sociální práce.
2. Účast zástupců rodičů na PK
Za nezbytnou považujeme aktualizaci metodiky k případovým konferencím (Manuál, 2011), která bude vycházet z teorie sociální práce, ale i z praxe konkrétních sociálních pracovníků, a to např. i v souvislosti s účastí zástupců rodičů (např. zmocněnců či právních zástupců) na případových konferencích, která se jeví jako kontraproduktivní. Z pohledu správního řízení je účast zástupce rodiče na jednání přípustná, tato osoba však není kompetentní k vyhodnocení situace dítěte ani k tvorbě plánu. Tuto kompetenci mají pouze rodiče, jako zákonní zástupci dítěte, kteří se osobně účastní vyhodnocení a sestavení plánu, ale především se aktivně podílejí na jeho realizaci. Vzhledem k množícím se případům, kdy dochází ke znehodnocení případové konference ze strany těchto zastupujících osob, žádáme aktualizaci metodiky takovým způsobem, aby mohla být pro pracovníky OSPOD oporou při pořádání a moderování případových konferencí. Zmocněnci rodičů velmi často vnímají PK jako proces hledající vinu druhého rodiče, a reálně nezastupují zájem dítěte. Ze změny metodiky by mělo vyplývat, že na straně rodiny by měla situaci vyhodnocovat a plánovat pouze osoba zodpovědná za péči o dítě či osoba z prostředí rodiny, která může ve vztahu k dítěti nabídnout využitelné zdroje (např. prarodiče apod.).
3. Rozšíření důvodů pro neúčelnost případové konference (podle § 14 odst. 2 písm. b) zákona č. 401/2012 Sb.)
Stávající vymezení důvodů pro neúčelnost neodpovídá realitě případových konferencí. Navrhujeme, aby byly jasně vymezeny také kontraindikace pro pořádání případových konferencí. V danou chvíli metodika nereflektuje, že se jedná o specifický nástroj, který není možné užívat vždy, ale jeho užití by mělo být indikováno k určitým situacím. Tyto situace jsou na jedné straně vymezeny zákonem, což akceptujeme, ale zároveň by měly být indikovány i metodicky. Změny metodiky by měly zahrnovat minimálně uvedení situací, kdy pořádání PK není vhodné.
Doporučujeme veřejnou diskusi na téma konání případových konferencí v případě rozvodových kauz, hlubokých a vleklých sporů rodičů a situací, kdy bylo v rodině přítomno domácí násilí. Máme za to, že PK, jako metodu sociální práce, nelze využít vždy (viz § 14 odst. 2, písm. b)). Společné jednání znepřátelených stran (často s prvky domácího násilí), nevede k řešení situace dítěte, ale naopak jen prohlubuje konflikt mezi rodiči, kteří nejsou schopni nahlédnout na svoje chování. Konflikt mezi rodiči je v některých případech natolik vyhrocený, že znemožňuje jejich dohodu na tvorbě plánu řešení situace dítěte. Pokud selhaly předchozí pokusy pracovníka OSPOD o vzájemnou komunikaci, je nepravděpodobné, že by PK byla účelná. Obdobně lze obtížně očekávat vzájemnou dohodu u rodičů, kde byla přítomna agrese jednoho vůči druhému (v těchto situacích jsou OSPOD nepřímo nuceny, aby se stávaly nástrojem útlaku týrané osoby, když ji „nutí“ do účasti na PK a traumatického kontaktu s násilnou osobou). V těchto případech doporučujeme využití § 12, 13, jednání metodické či expertní případové konference (Bechyňová, 2013: 42) a využití odborné poradenské pomoci nebo mediace. V praxi se setkáváme s názorem, že OSPOD pochybil v případě, že nevyužil PK jako nástroj sociální práce v řešení situace dítěte, jehož rodiče řeší spor o péči a výživu, nebo o styk s dítětem. Složité postavení pracovníků OSPOD v rozvodových kauzách by podpořila jasná metodika a podpora ze strany MPSV.
4. Účast rodičů na PK
Podle § 10 odst. 3 písm. e) zákona č. 401/2012 Sb. by se měly PK pořádat „ve spolupráci s rodiči…“, což někteří rodiče interpretují tak, že nesmí být pořádána PK bez jejich účasti. Souhlasíme s tím, že účast rodiče je velmi zásadní při vyhodnocování situace a tvorbě plánu, a vždy by měla být prioritou PK. Zároveň se ale domníváme, že by metodika měla explicitně vymezovat i situace, kdy je vhodné pořádat případovou konferenci bez účasti rodičů.
Podle metodiky (Manuál, 2011: 16) je „zcela zásadní pro úspěch a efektivitu případové konference přítomnost a aktivní účast klienta či jeho zákonného zástupce. Bez tohoto atributu se nejedná o případovou konferenci v pravém slova smyslu a účinnost tohoto nástroje je značně oslabena“. Zároveň však z metodiky vyplývá, že cílem PK má být „výměna informací, zhodnocení situace dítěte a jeho rodiny, hledání optimálního řešení a plánování společného postupu, který povede k naplňování potřeb dítěte ... a výstupem je individuální plán péče“ (Manuál, 2011: 8). Domníváme se, že se tento cíl může dostávat do kolize s fatálním požadavkem účasti rodiče na PK, a to ze tří důvodů:
1. V určitých případech rodiče nejsou motivováni ke spolupráci či jsou ve výrazném odporu vůči svému zapojení do spolupráce, a pak se někdy pořádají tzv. „motivační případové konference“ (viz Bechyňová, 2013), kde spolupracující subjekty vyhodnocují situaci včetně motivace rodičů a vytvářejí plán, jak motivovat rodiče ke spolupráci, případně záložní plán pro případ, že by se to nepodařilo. Bylo by nešťastné tento nástroj pracovníkům OSPOD odejmout. Také nepovažujeme za šťastné, aby se taková setkání označovala jinak než „případová konference“, protože jejich cíl je stejný jako u PK. Někdy se tyto motivační PK realizují jako první polovina PK a na druhou se zvou klienti, jindy je natolik evidentní, že časově nelze stihnout plán motivace a záložní plán, takže PK s klientem následuje až v jiném termínu.
2. Další situací, kdy je vhodná PK bez klienta, je podle našeho názoru tzv. „metodická případová konference“ (viz Bechyňová, 2013), kdy se řeší organizační a kompetenční otázky spolupráce ve vztahu ke klientovi, nebo metodický postup za účasti nadřízených orgánů v případech stížností klientů, který by byl v zájmu dítěte. V prvním případě není jeho účast vhodná, protože se ve vztahu k cílům práce mohou objevit kompetenční spory či nejasnosti mezi organizacemi, při nichž by účast klienta mohla uškodit autoritě organizací. Ve druhém případě se sám klient dostává do kolize se spolupracujícím týmem (např. podává trestní oznámení), a v takových případech je vhodné probrat tvorbu plánu s nadřízeným orgánem.
3. Asi nejzásadnějším důvodem pro přehodnocení tohoto požadavku je to, že někdy klienti odmítají účast na PK nebo bojkotují PK svou agresivitou, přesto může být v zájmu dítěte vyhodnotit situaci ve spolupracujícím týmu a vytvořit plán postupu v zájmu dítěte. Nevidíme důvod, proč by taková setkání nemohla být nazývána „případovými konferencemi“, když mají stejný cíl.
V rámci našich připomínek a návrhů jsme neměli v úmyslu diskreditovat stávající metodiku MPSV, pouze se domníváme, že na základě dosavadních zkušeností s případovými konferencemi nastal čas na diskusi o její aktualizaci.
(Text byl publikován v čísle 1/2014.)
Použitá literatura:
