Praha: Linde, 2014.

Po jisté době čekání se dostává čtenářům do rukou další publikace Igora Tomeše jakožto hlavního autora vydaná pod názvem Sociální právo České republiky. Spoluautorský tým je pak složen z předních odborných pracovníků z Masarykovy univerzity, Univerzity Hradec Králové, Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Univerzity Karlovy v Praze a Ministerstva práce a sociálních věcí ČR.

Volbou tématu vedoucí autorského kolektivu plynule navazuje na svoji dosavadní publikační činnost a zejména pak velmi pregnantně identifikuje zatím prázdné místo v mozaice jiných recentních oborově příbuzných publikací. V pojetí tématu se autor velmi efektivně a nenásilně snaží o maximální uplatnění svého primárního profesního zaměření, tedy právní vědy. Originální charakter díla spočívá zejména v akcentu kladeném na průnik právních odvětví, kterými je pracovní právo a právo sociálního zabezpečení. Současně se ovšem výklad opírá o souvislosti a poznatky z ostatních příbuzných disciplín, jako je zejména sociální práce, sociální politika a správa. To dává publikaci jistý aplikovaný charakter a současně prostor pro její optimální využití pracovníky neprávních profesí, jako je především sociální práce, zdravotně-sociální práce či sociální pedagogika.

Informačně rozsáhlá publikace je rozdělena do dvanácti hlavních tematických kapitol a čítá více jak tři sta stran textu. Vnitřní tematická struktura práce je na jedné straně znatelně vedena tradiční Keynes-Beveridgeovou klasifikací společenských událostí, resp. společenských zel, ale na straně druhé také překvapivě hlediskem systémovým. Keynes-Beveridgeovo pojmosloví, které může působit na moderního čtenáře zastarale, je zachováno i v názvech některých kapitol.

V úvodu díla hlavní autor neopomíjí uvést čtenáře do problematiky a nastínit jim tak základní perspektivu, kterou bude na sociální právo a jeho systém nahlíženo. Tuto velice přehlednou a vhled poskytující část textu ocení především ti čtenáři, kteří se dosud s publikacemi profesora Tomeše nesetkali a/nebo také ti, kteří zatím disponují minimálním právním povědomím.

V následné a velmi rozsáhlé části knihy se autoři společně věnují výkladu jednotlivých klíčových sociálních událostí, které v kontextu sociálního práva z hlavních aspektů analyzují. Značným rozsahem je také logicky náležitá pozornost věnována otázkám zaměstnanosti a pracovně-právním záležitostem a vztahům, což je cennou přidanou hodnotou tohoto typu publikace. Přehlednost obsahu publikace, resp. výkladu je pak mírně narušena kapitolami spíše systémovými, byť vysoce relevantními, jako je kapitola č. 7 Sociální pojištění a č. 12 Sociální služby. Informace k těmto tématům bychom měli spíše tendenci hledat v ostatních nesystémových kapitolách.

I přes široké spektrum témat, které tvoří kostru této knihy, bychom našli i ta, o nichž publikace nepojednává nebo se zmiňuje jen okrajově. Čtenář zde nenajde především informace k systému a provádění náhradní rodinné péče, zejména tedy péče ústavní, adopční a pěstounské. Větší pozornost, co se týče rozsahu a aktuálnosti pojetí, by dále podle mého soudu zasloužila i kapitola věnovaná problematice osob se zdravotním postižením, která je navíc podle mého názoru méně vhodně spojena s tématem péče o umírající. V obsahu knihy nenacházíme ani analýzu témat úzce spjatých s problematikou nediskriminace a rovných příležitostí nahlížených právě z pozic sociálního práva. Rovněž stáří jako sociální událost by zasluhovalo svůj vlastní tematický oddíl, nikoli pouze podřazení k systému Sociální pojištění.

U většiny ostatních kapitol je ovšem nutné velmi vysoko hodnotit hloubku a celistvost zpracování dílčích témat, přestože čtenář bezpečně rozpozná odlišný rukopis každého z autorů. V rámci výkladu totiž zpravidla nechybí historické ukotvení tématu, vymezení mezinárodních souvislostí a kontextu a v neposlední řadě tolik podstatný rozměr lidskoprávní, který je platformou vytváření institucionálních podmínek pro naplňování sociálních práv občanů v moderních evropských sociálních státech. Ještě vyšší přehlednosti zpracování jednotlivých dílčích témat by snad prospěla jejich navzájem více standardizovaná struktura a rozsah. Při studiu knihy nás ovšem doslova potěší pro hlavního autora tolik charakteristický způsob výkladu, vyznačující se explicitností, jasností a dostatečnou strukturovaností. Zdá se, že této formy sdělení se drží i ostatní spoluautoři.

Je evidentní, že autor v koncepci své práce efektivně využívá svých dlouholetých zkušeností získaných ze svého pedagogického působení v rámci výuky klíčových předmětů studijního oboru sociální práce. Patrná je jeho snaha obsahem a formou výkladu naplňovat vzdělávací potřeby sociálních pracovníků a zástupců ostatních příbuzných profesí, což logicky vytváří jistý osobitý ráz tohoto díla. Jako nesmírně přínosné až unikátní hodnotím úsilí autorského kolektivu pojednávat v rámci většiny jednotlivých témat explicitně o roli sociálního pracovníka v řešení jednotlivých sociálních událostí, ve kterých se občané v průběhu svého života ocitají. Autoři tímto postupem dávají zcela zřetelně najevo, že sociální práce je jednou z multioborových společenskovědních disciplín, jejíž teorie a praxe je vystavěna zejména na systému sociálního práva.

V závěru je nutné vyzdvihnout neposlední hodnotný aspekt této publikace, a tím je skutečnost, že i přestože kniha si ponechává svůj právní charakter, nezahlcuje své čtenáře nadbytečnou právní teorií, pakliže ovšem není nepostradatelná k pochopení daného tématu. Je rovněž zjevné, že kniha plynule navazuje na již existující bibliografii vedoucího člena autorského kolektivu. Není ovšem nezbytně nutné, aby byl čtenář za účelem maximálního pochopení a využití informací obsažených v této publikaci předem seznámen s předešlými autorovými pracemi. Závisle na výchozí pozici čtenáře může totiž kniha poskytnout základní či rozšiřující, tedy nadstavbový, vhled do jednotlivých dílčích oblastí sociálního práva. Publikace má tak významný potenciál stát se esencí knihoven sociálních pracovníků – studentů bez rozdílu příslušnosti k té které vysoké škole či univerzitě, ale také sociálních pracovníků – absolventů, uplatňujících se v nejrůznějších úrovních, oblastech a sektorech sociální ochrany občanů.