Praha: SLON, 2012.
Předložená publikace z edice Sociologického nakladatelství se věnuje problematice institucionální péče o děti v jeslích. Autoři, kteří se o problematiku zajímají více, definují sedm mýtů, které o denní péči o nejmenší v jeslích vznikly a jsou šířeny v českém prostředí. Těmito sedmi mýty, úvodem a shrnutím je také určeno dělení knihy na jednotlivé kapitoly.
Autoři předkládají vždy popis současného vnímání definovaného mýtu, jak je v českém prostředí prezentován. Srovnávají poté toto vnímání s dostupnými českými (méně často) a zahraničními zdroji (častěji), ať již v podobě monografií, tak zejména různých provedených výzkumných studií.
Výsledkem je to, že ačkoliv v určité části odborného spektra, mezi dětskými psychology, pediatry, sociálními pracovníky v metodických pozicích v systému sociálních služeb a odborníky ve školských zařízeních, panuje zažitá představa o tom, že by péče o děti v jeslích měla být pro děti do 3 let škodlivá stejně jako zajištění péče jinou osobou než matkou, jesle jsou považovány za přežitek minulého režimu, jejich podpora není v českém prostředí ekonomicky udržitelná, natož výhodná a jesle vlastně nejsou žádány, tak ve světle předložených studií a argumentů mohou být původní názory přinejmenším problematické.
Jak odborné zdroje, tak zavedená praxe v západních zemích podle autorů naopak ukazují, že přiměřená péče o děti v jeslích realizovaná pouze po část dne (do cca 6 hodin), povětšině obvyklá mezi prvním a třetím rokem věku dítěte, může mít, když ne pozitivní, tak alespoň neutrální dopad na pozdější vývoj dítěte a jeho pozici v dětském kolektivu a školní úspěšnost. Dále je také nástrojem zajištění rovnoprávnosti na pracovním trhu a návratu rodičů do zaměstnání. Některé evropské země také počítají s tím, že část mateřské dovolené si vybere také druhý rodič a že celková doba mateřské dovolené výrazně nepřesahuje první rok života dítěte.
Za rušivé jsem při čtení knihy považoval to, že ačkoliv autoři uváděli, že jejich cílem není nic jiného než demaskovat zažité mýty a otevřít diskusi o nich na základě předložení odborných podkladů k jednotlivým tvrzením, v reálu se při čtení textu vynořovaly i jiné, zřejmě nevědomé cíle. Možná nechtěně se autoři nechali strhnout do disputace spíše na rovině víry, zažitých osobních hodnot a zrelativizování odbornosti oponentů.
Například i stať o tom, jaké je hodnotové zázemí osobností, které utvářejí český systém péče o děti, například jako dětští psychologové, referenti Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, apod., je cenná. Je však zásadní otázkou, zda je na místě tuto svého druhu kontrolu výkonu státní správy ze strany občanské společnosti činit právě jako součást odborné publikace.
Naopak dík autorům patří za zpracování přehledné kompilace z dostupných domácích a zejména zahraničních zdrojů k tématům uvedeným definovanými mýty. Určitě přispějí k opravdu odborné a podložené debatě na téma výhod a nevýhod větší podpory jeslí, nebo naopak zachování současného stavu.
Po přečtení této zajímavé a čtivé odborné publikace mi nezbývá než podotknout, že otevírá dveře nejen pro debatu, ale i pro realizaci dalších reprezentativních výzkumných studií na nastolená témata, které by přinesly i nová relevantní data z našeho prostředí. Osobně doufám, že po provedení odborné diskuse na téma podpory denní péče v jeslích, ať již výsledek bude jakýkoliv, dojde k tomu, že prosazená varianta nebude, jak bývá v mnohých věcech bohužel v České republice smutným pravidlem, jediným novým trendem řešení, který potlačí všechny zbývající možnosti. Každopádně všem pracovníkům v sociální oblasti, školství a zdravotnictví, kteří přicházejí do styku s nejmenšími nebo jejich rodinami, vřele doporučuji, aby se s touto publikací seznámili.
