Současný způsob směřování k profesionalizaci sociální práce v ČR můžeme v mnoha směrech považovat za pozitivní, ale i za negativní. Koncipuji následující řádky jako kritickou reflexi, takže budu věnovat pozornost jen oněm negativním aspektům, což ale neznamená, že probíhající diskuse nepřináší i pozitiva (existence diskuse je sama o sobě jedním z pozitivních příkladů). Řada pro širokou obec sociálních pracovníků uzavřených jednání, vystoupení organizací zastupujících jen hrstku z celkového počtu sociálních pracovnic a pracovníků v ČR, nesplnitelné sliby a množství argumentačních omylů zaměňujících profesní komoru za odborovou organizaci představují vybrané negativní prvky, které brání v celo-oborové legitimitě projektově organizované kampaně za budoucí organizaci sociální práce jako svébytné profese.

Čas, který realizátory projektu profesionalizace tlačí k rychlému postupu směrem ke zvoleným cílům, nepřispívá k vysvětlení sporných otázek, což vede k řadě možných i nemožných interpretací neřečeného. Dovolím si některé ze sporných otázek zformulovat. Současně nabídnu široké a různorodé obci sociálních pracovnic a pracovníků ke kultivované diskusi i možné odpovědi. Věřím, že směřování pozornosti k rozporným otázkám profesní komory přispěje, obrazně řečeno, k filtraci tekutiny v pomyslném poháru usilování o profesionalizaci, kterou nelze shledávat křišťálově čistou.

Motivace státu k vynaložení úsilí směrem k profesionalizaci.

Je otázkou, proč stát, resp. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR prostřednictvím svých úředníků a externích spolupracovníků za peníze z Evropské unie a státního rozpočtu usiluje o profesní zákon a státem zřízenou komoru sociálních pracovníků s povinným členstvím. V minulých letech se pod tlakem různých zájmových seskupení přiklonilo k podpoře a rozvoji sociální práce v rámci systému sociálních služeb (zákonem 108, do kterého nás, sociální pracovníky implementovalo několika paragrafy).

Ovlivněn zkušenostmi z práce ve státní správě odmítám věřit, že jde o angažovanou aktivitu úředníků nebo altruistickou vizi MPSV. Domnívám se, že jde spíše o důsledek postupného ztrácení legitimity sociálního státu mezi lidmi. Stávající systémy a instituce sociálního státu již nejsou schopny adekvátně reagovat na změny ve společnosti (změny v charakteru problémů lidí), jejich účinnost pomoci a podpory je nižší a nižší, přičemž ale lidé a zejména poskytovatelé podpůrných služeb očekávají, že stát na zajištění těchto systémů bude uvolňovat více a více prostředků. To se ale neděje. Instituce, systémy i lidé v nich sice pracují, jak umí a mohou, ale přesto se v naší zemi setkáváme s obchodovanými dělníky, ženami či dětmi, zneužívanými lidmi na ubytovnách, živořícími seniory a lidmi s postižením v neregistrovaných pobytových službách či veřejným protiromským diskurzem, který hraničí až se zločinným chováním zúčastněných. Podíváme-li se na vývoj společnosti, lze očekávat, že bude hůř a problémy budou narůstat.

Stávající podpůrné systémy a instituce čeká v nadcházejících desetiletích revize a rekonstrukce, které budou vyžadovat silnou a dobře organizovanou profesní skupinu pomáhajících odborníků, která by (spolu s místními správami) za uvedené (a mnohé další) fenomény převzala profesní odpovědnost. Jsme my, sociální pracovnice a pracovníci, opravdu připraveni přijmout značnou část této odpovědnosti, když ji na nás stát formálně deleguje? A jsme schopni tuto odpovědnost dlouhodobě nést a soustavně tak v očích veřejnosti legitimovat naši profesi? Máme k tomu prostředky? Dnes to máme jednoduché, stačí ukázat prstem na odpovědné. Co zítra? Na obraz v zrcadle se mnohdy ukazuje se smíšenými pocity…

Problém ideové unifikace oboru.

Další ze sporných otázek je problém řekněme ideového směřování komory. Je možné zajistit, aby profesní komora ve své agendě operovala s reálnou různorodostí sociální práce a přitom si zachovala organizační štíhlost a finanční šetrnost? Pohlédneme-li na fungování současných asociací, zjistíme, že velmi dobře fungují ty, které si mohou dovolit zaměstnávat specializované pracovníky. Vedle nich živoří asociace fungující na dobrovolnické práci angažovaných a dosud nevyhořelých jedinců. Budoucí dobře fungující komora bude muset zaměstnávat schopné pracovníky, které může (ale nemusí) podpořit dobrovolnickou prací angažovaných. Ryze na dobrovolnické práci založená profesní komora je „Titanikem“.

Domnívám se, že nejde účinně operovat se všemi možnými diskurzy sociální práce a přitom byrokraticky nerůst. Bude-li organizace štíhlá a plochá (z hlediska organizační struktury), dojde prostřednictvím zaměstnaných a nasmlouvaných osob k jisté ideové unifikaci oboru, pro který budou další alternativy nepřípustné. Bude-li chtít komora zachovat různorodost sociální práce, bude byrokraticky bobtnat prostřednictvím dílčích sekcí a specializací a bude tak požírat stále větší a větší část vybraných členských příspěvků na zajištění agendy.

Tuto domněnku ostatně podporuje jistý kult specializace, o kterém v letech 1940–43 psal Hayek (The Road to Serfdom) v oblasti ekonomie a který dnes provází téměř všechny obory lidské činnosti, o sociální práci nemluvě. Pohlédneme-li do vyspělých zemí na západ od nás, můžeme zjistit, že možných sekcí sociální práce v rámci různorodost podporující profesní komory na nás čeká nepřeberné množství. Stačí jen vybírat.

Bez obav z omylu lze konstatovat, že byrokratický růst komory omezí kritický faktor – vybrané příspěvky, jejichž konečnost zajistí, že to s tou proklamovanou otevřeností k různorodosti sociální práce nebude tak horké. A co čeká ty, kteří nepoplují s hlavním ideovým proudem? Nic strašného. Prostě budeme mít v zemi více sociálních pracovnic, jejichž pracovní pozice se bude jmenovat například interkulturní poradce, nebo úplně jinak. V zemích, kde k profesionalizaci sociální práce došlo před desetiletími, toto znají velmi dobře.

Naivita představy, že budeme mít komoru takovou, jakou si ji uděláme.

Neméně důležitou diskutabilní otázkou je sporná pravdivost teze: Komora bude taková, jakou si ji uděláme. Z této teze se v diskusích o komoře stává klišé. Jednoduše budeme mít takovou komoru, jakou ji ti, co získají nejvíce příznivců, našim jménem udělají. Jak správně poznamenal Jan Černý v komentáři k textu Daniela Hůleho, profesní komora funguje na principu aktivizace konjunkturálních následovníků v daném čase výjimečnými osobnostmi (řečeno slovy Klause Manna vypůjčených z knihy Mefisto) a získání co největšího počtu přívrženců, kteří pro tyto osobnosti a jejich ideje budou hlasovat. Již dnes lze v diskusích a různých vystoupeních vysledovat možné adepty, kteří nás v případě ustavení komory budou zastupovat, a kteří již dnes poctivě pracují na svém možném budoucím úspěchu.

Nejviditelnějším příkladem je řekněme „odborářský obrat“ zřejmě nejsilnější a nejbohatší asociace, která částečně zastupuje i některé sociální pracovnice a pracovníky. Ta na kulatém stole dne 30. dubna 2014 ústy svého hlavního představitele deklarovala, že je zásadně proti komoře sociálních pracovníků. Tento postoj údajně vyplynul ze schůzek s 250 sociálními pracovníky. Dnes lze chápat uvedený postoj jako vymezení si pozice pro následné vyjednávání s odpovědnými. Co mě k této domněnce vede? Zejména skutečnosti, že od té doby si zmíněná organizace změnila stanovy, založila odborový svaz sociálních pracovníků, angažovala vlivného a dnes již bývalého vysokého úředníka MPSV a začala významně podporovat vznik státem ustavené povinné profesní komory sociálních pracovníků v ČR. Můžeme si jen klást otázku, co sociální pracovníky v ČR vznik odborového svazu sociálních pracovníků a obrat naznačené asociace směrem k podpoře profesní komory bude stát. Možných odpovědí je několik. A můžeme my, sociální pracovníci s podobnými vyjednávacími taktikami zmíněné asociace, které lze chápat jako přípravy na „porcování medvěda“, něco udělat? Nemyslím si, na to jsme ve způsobech politického vyjednávání zatím málo zkušení.

Kam zmizeli moudří kmeti aneb funkce pro mladé.

K poslední otázce mě přivedla skutečnost, že debaty o zákonu a komoře uskutečňují zejména mladší lidé. Kde jsou kmeti, osobnosti našeho oboru, ke kterým bychom mohli vzhlížet, které bychom mohli následovat a od kterých bychom se mohli učit? Současné debaty o profesním zákonu a komoře uskutečňují lidé, jejichž věk se ve většině případů pohybuje v rozmezí od třicítky do čtyřicítky a zcela výjimečně čtyřicítku překračuje. Kde jsou osobnosti obnovující občanskou společnost v devadesátých letech? Kde jsou ti, co sociální práci dělali již v komunismu, i když často neformálně a pod značným tlakem?

To se opravdu musíme obracet až k Alici Masarykové, jejíž odkaz je nám předkládán bez větší reflexe stavu tehdejší společnosti? Myslím, že je třeba poznamenat, že její obraz je konstruován za absence kontextuálních informací o všespolečenském úsilí při budování národního státu, na němž se sociální práce tehdy významně podílela. Dnes společnost stojí před jinými výzvami a problémy, než tomu bylo před sto lety. Dnes se sociální práce může společensky vyznamenat při plnění podstatně odlišných misí. Například při zvládání společenských problémů, které s sebou přinese zřejmě nezastavitelný formální či neformální rozpad národních států, které nejen Alice Masaryková svými ušlechtilými činy pomáhala před téměř sto lety budovat. Ale zpět k tématu.

Dnešní třicátníci a čtyřicátníci jsou vzdělaní, kultivovaní, angažovaní. Co jim (nám), ale schází je životní moudrost, opravdový rozhled a odstup. Věřím, že sociální práce v ČR má své matky zakladatelky a otce zakladatele, od kterých se i my, třicátníci a čtyřicátníci můžeme stále učit. Pokud se ale pletu, a náš obor těmito inspirativními lidmi nedisponuje, počkejme, až sami zmoudříme a budeme příkladem mladším. Díky Aristotelovi již více než dva tisíce let víme, že veřejnému životu a politice jde k dobru, když se jim věnují lidé, jejichž vize, postoje a názory jsou formovány životní zkušeností. Nám, třicátníkům a čtyřicátníkům problematická denní práce bez profesního zastoupení v růstu směrem k moudrosti, rozhledu a odstupu jen pomůže. Pokud nemůžeme do procesu profesionalizace najít či zapojit žijící inspirativní osobnosti předchozích generací, nespěchejme. Obor bez soudobých ikon, který je nereflektovaně zahleděný do poměrně dávné minulosti, nemá budoucnost. Pro personální zastoupení ve výkonných orgánech komory platí totéž.