Kdo je sociální pracovník? Co je sociální práce? A co jsou sociální služby? Domnívám se, že v odpovědích na tyto otázky se neshodnu ani já se svými kolegyněmi z kanceláře, natož aby v tomto pojmosloví měli jasno naši klienti. Pohled veřejnosti je jednoznačný – sociální pracovník je ten, který odebírá děti z rodin, je to ten, kdo dává peníze příjmově slabým a nepřizpůsobivým skupinám obyvatel. Tento pohled je značně podporován médii, scenáristé filmů a seriálů rovněž nabízejí jednoznačný pohled. Klienti k sociálním pracovníkům nemají důvěru, nemají jasno, co od sociálního pracovníka mají a mohou čekat. K tomu jistě přispívá i nevyhraněnost mezi samotnými sociálními pracovníky a mnohdy i mezi jejich zaměstnavateli.

Sociální pracovníci se sami mezi sebou nemohou dohodnout, kdo je víc sociálním pracovníkem, zda ten, kdo pracuje na odboru sociálních věcí, na „hmotné nouzi“, v domově pro seniory nebo jako kurátor, pracovník ve věznicích, v nemocnicích, v různých stacionářích nebo nadacích. Dle mého názoru a zjednodušeně bych si dovolila říct, že sociální pracovník je každý, kdo pomáhá druhému se zvládnutím obtížné situace. Určitě si nemyslím, že sociální pracovník ve stacionáři je jiným sociálním pracovníkem než sociální pracovník na odboru sociálních věcí nebo na úřadu práce. Jen si myslím, že poslední jmenovaní mají poněkud těžší postavení, musí být zdatnějšími odborníky. Oni totiž nemají jasně stanovenou cílovou skupinu svých klientů. Na dveře jim klepou senioři, zdravotně postižení lidé, rodiny s dětmi, lidé bez práce, lidé závislí na návykových látkách nebo jejich rodiny, lidé, kterým se v ten okamžik hroutí svět, a řada dalších. A ti všichni čekají, že oslovený pracovník bude odborníkem právě na jejich problém, že se zorientuje ve spleti právních předpisů a poradí, co dál.

Být sociálním pracovníkem není jednoduché, je to práce mnohdy velmi těžká, složitá, a hlavně je to práce společensky nedoceněná, sociální práci chybí prestiž, prestiž stejná jako mají lékaři, učitelé, právníci, soudci. Pokud bychom jako sociální pracovníci dosáhli jasného postavení ve společnosti, daleko lehčeji by se nám otevíraly dveře ke klientům, daleko více a ochotněji by nám klienti naslouchali. Jeden příklad za všechny: rodina klienta přijde podat žádost o příspěvek na péči, protože jim pan doktor řekl, že už tuto dávku mají mít dávno, že na to mají nárok. Setkali jsme se i s tím, že přišla stará paní, že ji pan řidič autobusu posílá, aby si vyřídila průkaz ZTP. Proč tomu tak je? Proč uvedené klienty nenašel sociální pracovník?

Sociální pracovník by měl být přidanou hodnotou sociální služby

Osobně bych řekla, že slovo služby je samo o sobě nešťastné. Sociální služby slouží k naplnění a zajištění základních potřeb člověka, který se ocitl v tíživé sociální situaci – tedy třeba ztráta střechy nad hlavou, zhoršení zdravotního stavu, úmrtí v rodině, rozvody, ztráta práce. V takovém okamžiku lidé nečekají nic jiného než zajištění právě toho, co jim chybí – tedy ubytování, někoho, kdo jim pomůže se najíst, obléknout, kdo je nasměruje správnou cestou na správný úřad. V ten okamžik nečekají nic víc ani nic víc nepotřebují. Přesto by hned po sociální službě (po jejím zajištění) měl následovat sociální pracovník, který s klientem probere situaci a stanoví si společně cíle. Ale klient musí mít v ten okamžik jistotu, že má základní potřeby zajištěné. Domnívám se, že sociální pracovník by měl být jakousi přidanou hodnotou sociální služby.Pracuji jako sociální pracovník na úřadu práce, na oddělení nepojistných sociálních dávek a v náplni práce mám nejen dávky hmotné nouze, ale i dávky pro občany zdravotně postižené – příspěvek na péči. Nemám tedy přímou zkušenost se sjednáváním sociálních služeb, spíše za téměř třináct let praxe v této oblasti jsem posbírala poznatky, informace od klientů samotných, během mé práce také vidím, co je špatně a co by bylo v praxi opravdu žádoucí. Za hodně špatné považuji především to, že činnost sociálních pracovníků v oblasti příspěvku na péči se omezuje pouze na poskytnutí nejzákladnějšího poradenství – tedy poskytnutí informací, kde jaký domov pro seniory či domov s pečovatelskou službou existuje.

Jistě, provádíme sociální šetření po podání žádosti, ale téměř nikdo, ani klient, ani jeho rodina, od nás neočekává nic jiného než přiznání pokud možno nejvyššího stupně závislosti. V rodinách téměř nikdy nejsme považovaní za odborníky, za někoho jiného než za úředníka. Mnohdy by stačilo jen málo a pro klienta bychom společně s rodinou mohli nalézt vhodnější řešení, než jakým je jeho umístění do domova pro seniory, anebo to, že někdo z rodiny přestane pracovat a zůstane doma „pečovat“. Pokud by byli lidé ochotni nás přijmout jako odborníky, jistě by nenastávaly situace, kdy nám senior při příchodu položí otázku „A že mě nikam neodvedete, že nikam nemusím?“. Při takové otázce se nám zatají dech, ale je pravda, že za to nemůže ani ta rodina, ani onen senior. Může za to velmi mizivá informovanost společnosti a také to, že mnohdy ani naši zaměstnavatelé nemají jasno, cože to vlastně děláme, když jsme „v terénu“.

Sociální pracovník musí umět udržet „lajnu“

A dostávám se k tomu, co já osobně pokládám za velký problém. Sociální práce je neměřitelná, je neviditelná. Pokud zpracovávám dávky, je za mnou vidět hromada vyřízených spisů. Pokud jsem v terénu, není za mnou vidět nic – jsem vlastně „na výletě“, mám to „dobrý, protože nemusím sedět v kanceláři“. Sociální práce, práce v terénu, není vždy jednoduchá. Jsou okamžiky, kdy nejen že nejsme považovaní za odborníky, ale je na nás nahlíženo jako na vetřelce. Pokud pracujeme v terénu, nahlížíme lidem do jejich soukromí, zejména pokud provádíme sociální šetření u dávek hmotné nouze. Pokud sociální pracovník sedí za stolem a jedná s klientem, jsou jejich role naprosto jasné. Ale pokud zazvoníme u klienta doma, jsme na jeho území, pak již může dojít k neshodám, k nevraživosti ze strany klienta. Mnohdy je klient překvapený, že jsme přišli, že jdeme k němu na jeho výsostné území, že chceme něco odhalit, při něčem ho „chytit“. A on se začne bránit. Ve většině případů jeho obrana spočívá v používání silných výrazů, urážení a zesměšňování jak pracovníků samotných, tak i jejich práce. V ten okamžik nastává chvíle, kdy sociální pracovník musí umět udržet „lajnu“. Ze zkušenosti vím, že je velmi těžké vybalancovat roli sociálního pracovníka a roli dávkového specialisty.

Pro ilustraci: sociální pracovník musí hájit zájmy klienta – zájmem klienta je, aby měl střechu nad hlavou a aby mu střechu nad hlavou zaplatily dávky hmotné nouze, tedy sociální pracovník by měl hájit klientovo umístění na ubytovně. Zájmem dávkového specialisty je, aby za ubytování klienta zaplatil částku, tak jak mu přikazuje zákon. A střet těchto rolí je na světě. Sociální pracovník zjistí při sociálním šetření, že ne všechny klientem uvedené informace byly pravdivé, že dávka na bydlení by měla být nižší. Pokud s touto skutečností seznamuje klienta (tedy není sociálním pracovníkem), klient se rozčílí, začne nevybíravě nadávat. Sociální pracovník vstoupí na scénu a klienta začne uklidňovat, vysvětlovat, proč to tak je, kdo za to může, a přislíbí nalezení řešení, které bude pro klienta přínosné. Může snad někdo mít stále pocit, že sociální práce je jednouchá, že si jenom „jezdíme na výlety“?

Co dál?

Zablýskalo se na dobré časy. Světlo světa spatřil věcný záměr profesního zákona o sociálních pracovnících. Vymezení pojmu sociální pracovník je v úvodu jasně formulované. Dle mého názoru se v této formulaci najde každý, sociální pracovník úřadu práce, odboru sociálních věcí, pracovník ze stacionáře, zkrátka všichni, kdo jsou sociálními pracovníky. Pokud se tento zákon dočká oficiálního procesu schválení a bude vydán ve Sbírce zákonů, bude třeba ihned zahájit rozsáhlou osvětu, rozšířit informace o tom, že existuje profesní komora sociálních pracovníků, že sociální práce je profese, že sociální pracovníci jsou odborníci. Ale přesto si myslím, že samotný zákon nezmění onu situaci, kdy seniorům bude radit jejich lékař nebo řidič autobusu.

Nejsem skeptická, nejsem ani člověk, který vidí již dopředu nezdar, to určitě ne. Situace se změní v okamžiku, kdy si úředníci, kteří chtějí být nebo kteří jsou sociálními pracovníky, uvědomí, že na druhé straně proti nim sedí člověk. Není to jen někdo, kdo potřebuje pomoc a přišel za mnou. Jestliže má sociální pracovník naplnit své poslání, musí být hlavně člověkem. Usmát se, laskavě promluvit, projevit zájem… Ale vždyť my víme, tohle nám opakovali po celou dobu studia, které jsme si po roce 2007 museli takřka všichni doplnit. Jen na to nějak zapomínáme, občas v nás vyhraje to druhé já, kdy tomu „opilci na druhé straně stolu“ ukážeme, kdo jsme – neumí vyplnit formulář? Necháme ho, ať se potrápí… Takovou slabou chvilku máme asi každý, je ale důležité si to uvědomit a snažit se nemít slabé chvilky často. Protože dokud je budeme mít, bude seniorům radit lékař, řidič…

Lidé si nechají poradit od toho, komu věří, kdo s nimi jedná laskavě a s úsměvem, od toho, v kom ctí autoritu. A tu, podle mě, nezískáme tím, že jim dáme najevo, jak já jsem schopná a oni neschopní. Lidé nás budou vyhledávat, budou se na nás obracet tehdy, když si budou jisti, že je pochopíme, že se jim budeme snažit co nejvíce a co nejlépe pomoct.

Závěrem

Přes to všechno, anebo právě proto, co jsem výše uvedla, je sociální práce tou prací, kterou chci dělat. Jsem ráda, když se objeví klient, který přijde poděkovat a řekne „Bez vás, ženský, bych nevěděl, co mám dělat“. Mám ráda pocit, že jsem opravdu někomu pomohla, ať již nalezením toho nejvhodnějšího druhu dávky, nebo třeba jen prostou odpovědí na dotaz, se kterým si neví rady. Jsem ráda, že můžu chodit do práce, že dělám to, co dělám.