Téma pracovních podmínek sociální práce je jako většina témat poměrně složitým a uchopitelným mnoha způsoby. Na pracovní podmínky sociální práce lze například pohlédnout optikou zákonných norem, očekávání zaměstnavatelů od sociálních pracovníků, praktických zkušeností sociálních pracovnic formovaných denní praxí… Napadnout nás mohou i další, zde nepopsané pohledy. O jistě zajímavý náhled na pracovní podmínky sociální práce jsem požádal Irenu Drijákovou, metodičku sociální práce a poradenství na Krajském úřadu Moravskoslezského kraje, která má za sebou praxi sociální pracovnice v občanských poradnách a posledních dvanáct let se věnovala nejdříve rozhodovací a metodické činnosti v nepojistných sociálních dávkových systémech a poradenství, posléze metodice a kontrole při výkonu sociální práce a poradenství a dalších činností v oblasti systémů sociální ochrany vykonávaných obecními úřady v Moravskoslezském kraji.

Co je podle vás cílem sociální práce?

Na tuto otázku není snadná odpověď. Laická veřejnost, ale i odborníci jiných profesí mají často představu, že cílem sociální práce je nalézt vždy na každou těžkou situaci v životě jednotlivce možnost nápravy nebo řešení. Sociální práce má však více forem a podob, musí se zaměřovat nejen na jednotlivce, ale i na skupiny a širší komunity. Jejím cílem musí tak být nejen zájem jednotlivce, ale v širších souvislostech i zájem společnosti. Přitom ne vždy lze najít na danou situaci řešení, které by vyhovovalo klientovi sociální práce i všem v jeho okolí. Pokud je však z praxe sociálního pracovníka zřejmé, že selhává nikoliv jednotlivec, ale systém nebo nástroj sociální práce na lokální úrovni či státní sociální politiky, který je určen pro ochranu určité cílové skupiny osob, pak povinností sociálního pracovníka je na tyto situace upozornit tak, aby bylo dosaženo možnými prostředky nápravy.

Mgr. Irena Drijáková, DiS., vystudovala sociální práci na Vyšší odborné škole sociální v Ostravě a na Filozofické fakultě Ostravské univerzity v Ostravě v programu sociální politika a sociální práce. Je také absolventkou Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně se specializací na právo sociálního zabezpečení. Tři roky pracovala jako sociální pracovnice v NNO poskytující sociální poradenství, dvanáct let působí na odboru sociálních věcí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, poslední tři roky je členkou odborného kolegia MPSV pro přípravu zákona o sociálních pracovnících.

Mohla byste se pokusit o jednovětné určení cíle?

Ve zkratce mohu říci, že cílem je podpora a pomoc jednotlivci při řešení jeho nepříznivé sociální situace, podpora sociálních skupin osob, jejichž situace vyžaduje pozornost společnosti, a v neposlední řadě pak snaha o to, aby systémy sociální politiky, ať na lokální, či státní úrovni, plnily svůj účel, pro který byly vytvořeny.

K čemu mají sociální pracovnice přispívat a o co mají usilovat?

Sociální pracovník by měl usilovat o to, aby systémy podpory mohly být využity potřebnými osobami, má přispívat k zajištění dobré komunikace mezi institucemi sociální podpory a osobami, jejichž situace vyžaduje pomoc. U konkrétní osoby sociální pracovník usiluje vždy o změnu její situace směrem ke zlepšení konkrétních podmínek k životu, tj. zejména v  bydlení, v práci nebo v péči o děti apod.

„Sociální pracovníci se pohybují mezi mantinely.“

Mají k dosažení těchto cílů a naplnění uvedených očekávání dostatečnou výbavu?

Je potřeba si uvědomit, že sociální pracovník má k dosažení cílů jen takové nástroje a kompetence, které mu společnost, resp. legislativa, svěří a pro které mu i zaměstnavatelská organizace (a v širším kontextu i společnost) vytvoří podmínky. Často si společnost i jiné profese dostatečně tuto zásadu neuvědomují. Časté je tak přesvědčení, že sociální pracovníci mají široké kompetence a nástroje k řešení situace každého jednotlivce i celých skupin osob, které jsou ohroženy sociální a hmotnou nouzí. V praxi tomu tak zcela není, protože i sociální pracovník se pohybuje tzv. v mantinelech právních norem, vnitřních předpisů organizace a dalších pravidel, která musí při výkonu své profese dodržovat.

Jaké jsou to mantinely, předpisy a pravidla?

Pokud je sociální pracovník zaměstnanec nestátní neziskové organizace (např. poskytovatele sociálních služeb nebo sociálně-právní ochrany dětí), musí se řídit předpisy, které upravují jeho postavení a kompetence v rámci organizace i účelu, který má organizace plnit v rozsahu svěřených oprávnění. Pokud je sociální pracovník zaměstnancem státní instituce (např. Úřadu práce ČR), pak je povinen dodržovat jak právní předpisy, tak ž předpisy organizace. I sociální pracovník obce, pokud jeho činnost je výkonem státní správy (tzv. přenesené působnosti), rovněž postupuje v rámci pravidel, která upravují jeho postupy a kompetence. Jestliže bychom měli posoudit rozsah a dosah kompetencí a nástrojů sociálních pracovníků využívaných v rámci sociální práce, pak tyto nejsou vzhledem k sociální situaci mnoha osob i komunit dostatečné.

Čím to, že nejsou dostatečné?

Dosavadní nástroje a kompetence jsou velmi roztříštěny mezi sociální pracovníky různých státních i nestátních institucí. Nejsou vzájemně dobře provázané a v některých situacích mají dokonce rozdílný cíl a účel podle toho, jaký cíl upřednostní organizace nebo její pozice ve veřejné správě. Ve svém důsledku tak stav této roztříštěnosti brzdí vzájemnou komunikaci mezi sociálními pracovníky napříč institucemi a omezuje i využití stávajících nástrojů sociální politiky.

Co z toho pro sociální pracovníky plyne?

Pravomoc a nástroje sociálních pracovníků jsou dány víceméně právními předpisy. V současné době jsou velmi omezené a nemohou systémově a účelně řešit celospolečenské sociální problémy. Proto se sociální pracovníci v současnosti více zaměřují na řešení sociální situace konkrétních osob. Tam mají větší naději, že jejich snaha bude úspěšná. Je třeba si ale uvědomit, že je to jen jedna část cílů sociální práce.

Na začátku rozhovoru jste nám představila cíle sociální práce. Co sociálním pracovnicím brání v dosahování cílů a proč?

Kromě již zmíněných aspektů, které výrazně ovlivňují výkon a úspěšnost sociální práce, je dalším velmi omezujícím mechanismem skutečnost, že sociální pracovníci stále nemají dostatečný přístup k informacím o osobách, které se nachází v problematické situaci. Na jednu stranu je tak zpravidla ponecháno právo osobě, aby si sama rozhodla, zda a do jaké míry umožní přístup k informacím sociálnímu pracovníkovi, na druhou stranu přichází osoba pro pomoc až tehdy, kdy sama není schopna vlastními silami situaci řešit. V tomto okamžiku má však omezené možnosti i sociální pracovník, neboť často jde o stav, který současnými nástroji sociální práce již téměř nelze uspokojivě řešit.

Mohla byste to ilustrovat na nějakém případu?

Jistě. Například osoba vracející se z výkonu trestu odnětí svobody nedá souhlas sociálnímu pracovníkovi ve výkonu trestu k přenosu informací o jeho osobě a o jeho potřebách k sociálnímu kurátorovi obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Ten pochopitelně, když nemá informaci o tom, že bude osoba propuštěna a jaké má potřeby, nezajistí v předstihu vše potřebné. Osoba vracející se z výkonu trestu sociálního kurátora pak navštíví a je velmi rozladěna tím, že sociální kurátor na ni není dostatečně připraven, není vyjednáno ubytování ani další součásti potřebného zajištění osoby. Sociální kurátor tak má minimální šanci zajistit osobě ubytování v tak krátkém čase v situaci, kdy osoba není dostatečně vybavena finančními prostředky nebo písemnostmi, které by vypovídaly o aktuální situaci osoby. Výsledkem pak je nespokojenost klienta s činností sociálního pracovníka, což jistě není původním účelem ochrany údajů klientů.

„Postavení sociálních pracovníků v různých institucích je rozdílné.“

Vnímáte nějaké rozdíly v pojetí a ve výkonu sociální práce státem, obcí a soukromoprávním subjektem, resp. NNO?

Jednoznačně, byť snaha všech těchto subjektů má být zaměřena na řešení situace osoby nebo osob, pokud jde o rodinu nebo komunitu, přesto je postavení sociálních pracovníků rozdílné. Každý ze subjektů má jiný rozsah kompetencí, odpovědnosti, nástrojů pomoci i kontroly, jiný způsob financování a zaměření na cíle pomoci. Dalším důvodem pro rozdílnost pojetí a zaměření sociální práce je skutečnost, že každý z těchto subjektů se zaměřuje na rozdílné cílové skupiny osob.

Sociální pracovníci nestátních organizací se zpravidla orientují na klienty vlastní organizace: na konkrétní vymezené cílové skupiny osob, avšak bez ohledu na to, zda jsou jejich klienti příjemci sociálních dávek, či nikoliv.

Sociální pracovníci úřadu práce se zabývají naopak osobami, které jsou příjemci sociálních dávek poskytovaných úřadem práce, resp. žadateli o dávky nebo jsou minimálně v evidenci jako uchazeči o zaměstnání.

Sociální pracovníci obecních úřadů obcí s rozšířenou působností v rámci výkonu státní správy (vyjma těch, do jejichž kompetence spadá výkon sociálně-právní ochrany dětí) nemají vymezenu cílovou skupinu vůbec, tj. jejich klienty jsou osoby, které pobírají sociální dávky, ale také nepobírají, mohou být v evidenci úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání, či nikoliv, a mohou to být také osoby, které jsou příjmově zajištěny, nejsou zdravotně postižené, ale nacházejí se v jinak problematické životní situaci.

Vypadá to, že sociální pracovníci na obcích mají nejrozsáhlejší agendu…

Ano, lze konstatovat, že sociální pracovníci obecních úřadů obcí s rozšířenou působností v rámci výkonu státní správy mají velmi široký záběr a musí poskytovat velmi rozsáhlé informace z různých oblastí a systémů sociální ochrany v oblasti pojistných i nepojistných systémů dávek, rodinné politiky, bytové politiky apod. Podporu a pomoc při potřebě a zjišťování tak širokých a rozsáhlých informací při poskytování sociálního poradenství mohou však nalézt ve specializovaných institucích v rámci součinnosti mezi správními orgány např. komunikací s finančním úřadem, okresní správou sociálního zabezpečení, Českou správou sociálního zabezpečení apod. Obecně vzato sociální pracovník tohoto obecního úřadu by měl působit i jako koordinátor pomoci při komunikaci s dalšími institucemi, měl by být zprostředkovatelem pomoci nebo sám poskytnout informaci, a to podle toho, do jaké míry je informace dostupná, případně jakou vyžaduje odbornou úroveň v dané oblasti pomoci.

Co z rozdílných agend sociálních pracovnic a pracovníků různých institucí plyne?

Je nepochybné, že postupy sociálních pracovníků zejména NNO, obcí a úřadů práce by se měly vzájemně doplňovat. Proto je pro sociální práci nejdůležitější komunikace mezi sociálními pracovníky napříč institucemi. Při její realizaci však velmi často „narazíme“ na omezení v přenosu informací, a to například v důsledku, jak již bylo zmíněno, zákona o ochraně osobních údajů.

Lze v souvislosti s výkonem sociální práce státem, obcemi a NNO zaznamenat i rozdílná očekávání společnosti od sociálních pracovníků státu, obcí a NNO?

To zcela jistě, protože rozsahu cílové skupiny u sociálních pracovníků odpovídá zpravidla i očekávání ze strany společnosti zastoupené v konkrétní situaci rodinnými příslušníky, jinými institucemi a profesemi, ať státního, či nestátního charakteru. Navíc je-li sociální pracovník pracovníkem úřadu, je tím očekávání zúčastněných osob a subjektů větší.

Např. pokud sociální pracovník poskytovatele sociální služby řeší klienta dané sociální služby, všichni tomu rozumí a chápou tento postup jako správný. Pokud stejným způsobem postupuje sociální pracovník obecního úřadu obce s rozšířenou působností, pak je obecná představa, že má i širší povinnosti, a pokud se v jeho správní oblasti vyskytne osoba vyžadující pomoc, pak tento sociální pracovník je povinen takové osobě pomoci a o takové osobě mít informaci. Z toho je zřejmý vyšší požadavek vůči těmto sociálním pracovníkům a až dotud se tato představa zřejmě shoduje s obecnými cíli sociální práce. Už ale není jednoznačně řešeno, jak se sociální pracovník k takové informaci má dostat a kdo, resp. která instituce, mu může takovou informaci poskytnout. Vždy se totiž zkoumá, zda instituce předala informace v souladu s právními předpisy a v souladu s ochranou osobních údajů řešené osoby. Zvýšená obava sociálních pracovníků, že bude rozdílný pohled na jejich postupy, mnohdy upřednostní zvýšenou ochranu soukromí osob a ta pak je příčinou omezené nebo opožděné pomoci ze strany sociálních pracovníků, kteří se dozvědí potřebné informace až v situaci, kdy je pro možnost pomoci osobě již příliš pozdě.

„Problémem je, že sociální práce je vykonávána jako závislá činnost.“

Zřejmě si lze představit, že se člověk, který je současně úředníkem a současně sociálním pracovníkem, může dostávat do situací, které mu výkon sociální práce znesnadňují…

Je pravda, že sociální práce vykonávaná sociálními pracovníky v postavení zaměstnanců úřadu práce nebo obecních úřadů (resp. obcí) v rámci výkonu státní správy nemá jasně stanovená vlastní pravidla a postupy odlišně od principů a zásad upravených ve správním řádu. Vzhledem k tomu, že se však jedná o výkon veřejné správy, pak se nutně musí řídit správním řádem minimálně v základních principech a v dalších postupech při komunikaci s klienty i s dalšími osobami, a to bez ohledu na to, že v rámci výkonu sociální práce sociální pracovník nerozhoduje prostřednictvím správního rozhodnutí. Tyto principy pochopitelně působí sociálním pracovníkům nemalé potíže a mnohdy i názorové rozepře uvnitř oboru sociální práce.

Docela však zbytečně, protože jestliže tzv. „dojde na lámání chleba“, všichni (mám na mysli nadřízené orgány, kontrolní orgány, soudní orgány, ale i samotní klienti sociální práce apod.) požadují informace a postupy upravené pro výkon veřejné správy, tj. upravené správním řádem. Jde zejména o uplatnění práva nahlížení do spisové dokumentace, námitky podjatosti u sociálního pracovníka, vyjádření k tomu, jak se která písemnost dostala k sociálnímu pracovníkovi – zda měl kompetenci ji požadovat a po kom, klienti sociální práce žádají vyřízení stížností dle správního řádu a prošetření jejich vyřízení apod. Tyto postupy jsou přitom zcela typické pro postupy dle správního řádu.

Vždyť fyzická dokumentace není vždy nutná…

Ano, zaznívají i názory, že sociální pracovník nemusí v situaci obecné sociální práce zakládat tzv. fyzickou spisovou dokumentaci. Je pak ale zcela a jednoznačně na sociálním pracovníkovi, aby prokázal, jak kterou informaci o klientovi získal, do jaké míry ji může použít, komu a v jaké souvislosti ji poskytl a zda se tak stalo v souladu s právními předpisy. Pokud by byla přijata legislativní úprava, která by stanovila vlastní pravidla a postupy pro sociální práci a přitom vyjmula postup sociálních pracovníků z obecných pravidel pro výkon veřejné správy, pak by byla situace sociálních pracovníků méně složitá a snad více jednoznačná. Minimálně lze pak apelovat na zásadu přednosti speciálních postupů před obecnými. I tímto by třecí plochy byly omezeny. Ale je pravda, že jsou známy jiné problémy i jiná dilemata vznikající při výkonu sociální práce, nejen např. to mezi postavením sociálního pracovníka a úředníka územního samosprávného celku a navíc i zaměstnance obce.

Jaké další problémy máte na mysli a čím jsou pro sociální práci podstatné?

Jedním z dalších problémů, který ovlivňuje výkon sociální práce, je skutečnost, že sociální práce je vykonávána jako tzv. závislá činnost, pouze se mění zaměstnavatel a jeho postavení v rámci systémů veřejné správy a subjektů vykonávajících právními předpisy definované služby nebo postupy (zejména sociální služby nebo sociálně-právní ochranu dětí) na základě oprávnění. Sociální práce je tak zásadně ovlivňována primárně zájmy, cíli, povinnostmi a zejména kompetencemi zaměstnavatele v postavení subjektu veřejné správy.

Přitom stále platí, že málokterý zaměstnavatel se zajímá o znění a obsah etického kodexu sociálního pracovníka, neboť jeho vymahatelnost není jednoznačně dána. Záleží tak více méně na osvícenosti organizace a jejího vedení. Při korekci sociální práce se však využívá jiných mechanismů, většinou sankcí, jako např. v rámci ochrany osobních údajů, porušení mlčenlivosti apod., ale nemám zkušenost s tím, že by se využívalo principů etického kodexu k podpoře sociálních pracovníků a výkonu jejich činnosti.

„Spolupráce mezi sociálními pracovníky není na potřebné úrovni.“

V současné době je často skloňován problém spolupráce mezi sociálními pracovníky obecních úřadů obcí s rozšířenou působností a pověřených obcí, obcí při výkonu samosprávy, úřadů práce a NNO na lokální úrovni. Opravdu je tato spolupráce problémem?

Zatím dle mého názoru, ale myslím, že jde o názor i poměrně obecně rozšířený, stále není spolupráce mezi sociálními pracovníky uvedených institucí na potřebné úrovni, rozsahu a v požadované kvalitě. V současné době MPSV realizuje projekt zaměřený na Integraci metodiky sociální práce v prostředí dávek hmotné nouze, kdy cílem je právě prohloubení a zlepšení spolupráce zejména sociálních pracovníků obecních úřadů obcí pověřených, obcí s rozšířenou působností a úřadu práce, což je jistě správný cíl. Při vzájemných pracovních jednáních je však zřejmé, že obě strany budou muset hledat kompromisy tak, aby cílem bylo především řešení situace klienta a nikoliv zájmy té které instituce. Z pohledu ochrany veřejných prostředků je zcela pochopitelnou snaha šetřit veřejné prostředky snižováním i omezováním v poskytování sociálních dávek tam, kde to není účelné nebo není plněn zamýšlený cíl. Ovšem s tím musí být vždy spojena nutnost vytvářet jiné nástroje, které by mohli sociální pracovníci využívat k podpoře klientů.

Jedním z podstatných důvodů, proč spolupráce mezi sociálními pracovníky uvedených institucí není na potřebné úrovni, je i to, že sociální pracovníci zmíněných obecních úřadů nemají v rukou (kromě svých znalostí, odborné praxe a komunikačních dovedností) žádné konkrétní nástroje a zdroje pomoci, které by mohli přímo ovlivnit a uplatňovat při řešení situace, a to jak pro podporu a motivaci klientů, tak při komunikaci a vyjednávací pozici vůči ostatním institucím veřejné správy.

A co spolupráce s jinými pomáhajícími odborníky?

Spolupráce sociálních pracovníků s ostatními odborníky je ovlivňována zejména několika aspekty. Prvním je skutečnost, že v naší společnosti stále ještě sociální pracovníci jako profese nemají tak pevné a stabilní postavení jako v jiných vyspělých zemích. Ne vždy jsou proto právníky, lékaři a dalšími profesemi vnímáni jako kvalifikovaní odborníci, a to přesto, že řada sociálních pracovníků má za sebou i delší profesní přípravu s ohledem na zájem o svůj obor, než jiné profese. Navíc i sami sociální pracovníci se mnohdy uvnitř oboru sociální práce vymezují mezi sebou a poukazují na svou výlučnost vůči dalším oblastem sociální práce.

Já jsem však toho názoru, že jde vždy o sociálního pracovníka jen s rozdílnou cílovou skupinou osob, např. sociální pracovník vykonávající činnosti sociálně-právní ochrany dětí se zaměřuje na nezletilé děti, sociální pracovník zaměřený na osoby ohrožené sociálním vyloučením v důsledku návratu např. z výkonu trestu odnětí svobody je označován za sociálního kurátora pro dospělé osoby, jsou sociální pracovníci, kteří se zabývají podporou osob v seniorském věku nebo zdravotně postižených osob apod. Sociální pracovníci se všeobecnou působností se zabývají podporou osob bez ohledu na cílovou skupinu s tím, že mají z hlediska organizace činností obdobné postavení jako např. praktický lékař, přičemž specifické zdravotní potíže pak léčí specialisté apod.

Lze nějakou oblast sociální práce považovat za zásadní?

Kterou oblast můžeme označovat za stěžejní, nebo výlučnou, kdo má právo označit některou cílovou skupinu osob za preferovanou nad ostatními a co může být důvodem pro takové označení? Každá cílová skupina osob je něčím složitá, nebo vyžaduje specifický přístup, jiná pravidla a znalost předpisů. Rovněž sociální pracovníci, kteří nejsou zaměření výlučně jen na jednu cílovou skupinu, musí mít značné znalosti širšího kontextu, aby mohli tzv. diagnostikovat – kterou specifickou oblast sociální práce je nezbytné využít k řešení konkrétního problému klienta, jaká má být posloupnost vstupu speciální oblastí sociální práce apod.

Zrovna tak se mohu ptát, který sociální pracovník jako zaměstnanec které instituce má být preferován a proč. Každý sociální pracovník má určité znalosti, praxi, dovednosti, které může využít při své práci. Nedovedu si proto představit, že by bylo možné preferovat sociální pracovníky některé instituce nebo některé oblasti sociální práce. Např. že sociální pracovník obecního úřadu má těžší postavení než sociální pracovník úřadu práce, nebo naopak, popř. že sociální pracovník v sociální službě má náročnější práci než sociální pracovník obecního úřadu apod. Zastávám proto názor, že za existence vzájemné spolupráce mezi sociálními pracovníky a nastavení společného cíle – tj. hledat uspokojivé řešení situace klienta, nelze preferovat žádnou cílovou skupinu nebo instituci vykonávající sociální práci a už vůbec nelze upřednostnit některé profesní zaměření sociálních pracovníků.

Mají sociální pracovníci státu, obcí a NNO podporu svých zaměstnavatelů pro optimální výkon sociální práce?

Dle mých dosavadních zkušeností a diskusí se sociálními pracovnicemi i se sociálními pracovníky je zřejmé, že v tomto ohledu jde o zcela individuální situaci a postoj konkrétních zaměstnavatelů k sociálním pracovníkům jako zaměstnancům. Například když byli sociální pracovníci povinni si v průběhu cca 10 let od účinnosti zákona o sociálních službách (tj. od roku 2007) rozšířit kvalifikaci, aby mohli dále vykonávat činnost sociální práce, což alespoň v rámci Moravskoslezského kraje až na výjimky splnili, tak někteří sociální pracovníci byli podpořeni ze strany zaměstnavatelů (obcí nebo jiných organizací) a doplnění kvalifikace jim bylo umožněno v rámci výhod pracovněprávního vztahu s tím, že budou u zaměstnavatele dále vykonávat činnost sociálního pracovníka. Jsou však zaměstnavatelé, kteří takové možnosti zaměstnancům nenabídli a sociální pracovníci si doplňovali kvalifikaci v rámci možnosti a využití nadpracování pracovní doby čerpané pro studium nebo neměli ani tuto možnost, a proto ke studiu čerpali pouze své zákonné možnosti dovolené na zotavenou, a to i v průběhu několika let za sebou. I pokud se týká další podpory sociálních pracovníků, tak vše je vysoce individuálního nastavení a záleží na osvícenosti jednotlivých zaměstnavatelů i vedoucích zaměstnanců, nakolik sociální práci dopřejí podpory.

Roman Baláž