Tématem této expertizy bude vhled do problematiky soukromé praxe sociálních pracovníků v České republice, resp. možnost, nebo naopak nemožnost sociálních pracovníků založit soukromou praxi dle platného právního řádu České republiky. Součástí expertizy bude též komparace právního stavu v oblasti výkonu soukromé praxe v oboru sociální práce v České republice a Slovenské republice.

První část této expertizy o možnosti založení soukromé praxe sociálních pracovníků v České republice bude rozdělena na část definující samotného sociálního pracovníka dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“).[1] Následně bude pojednáno o podmínkách, které jsou vyžadovány obecně pro výkon práce sociálního pracovníka dle zákona o sociálních službách.

Druhá část nastíní možnost založit soukromou praxi v oboru sociálního pracovníka dle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“)[2] a současně bude komparací právního stavu dle současně platné legislativy České republiky a Slovenské republiky v oblasti sociální práce, resp. definice a postavení sociálního pracovníka a možnosti sociálních pracovníků založit soukromou praxi v jednotlivých zemích.

Sociální pracovník, definice a předpoklady k výkonu povolání dle zákona o sociálních službách

Náplň práce sociálního pracovníka, a současně definice sociálního pracovníka, je dle § 109 zákona o sociálních službách tato: „Sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče, sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace, zjišťuje potřeby obyvatel obce a kraje a koordinuje poskytování sociálních služeb.“

Podíváme se nyní blíže na jednotlivé kompetence. Sociální šetření by mělo být takovým jednáním sociálního pracovníka, při kterém je jsou zjišťovány základní sociální vazby v rodině, v okolí, stav začlenění šetřené osoby do společnosti, stav přirozeného sociálního prostředí šetřené osoby, teoreticky téměř vše, na co lze u šetřené osoby nahlédnout prizmatem pojmu „sociální“. Ano, takový pohled se může zdát značně obecný, náročný na provedení resp. na šetření, ale takový je vlastně život lidský, neboť život jedince je provázaný s ostatními lidmi, s prostředím, spletencem sociálních pout, jak pevnějších, tak volnějších. Neustále je totiž platný Aristotelův pojem „zoon politikon“, tedy člověk jako tvor společenský. Sociální šetření je nicméně pouze takovým jednáním, kdy sociální pracovník šetří osobu žádající o příspěvek na péči, resp. šetří stupeň závislosti této osoby na pomoci třetích osob. Sociální šetření probíhá v přirozeném sociálním prostředí (domácnost, zaměstnání) šetřené osoby. Takový způsob sociálního šetření je však naprosto nedostatečný, jak v případě posuzované osoby, tak v kontextu s ostatními životními situacemi, do kterých se mohou dostat lidé z nejrůznějších příčin. Toto sociální šetření v zákoně o sociálních službách je specialitou v odvětví práva sociálního zákonodárství. Existuje nepřeberný počet životních situací, u kterých by bylo vhodné sociální šetření provést, nicméně tento termín je obsažen pouze v zákoně o sociálních službách a jednu zmínku o sociálním šetření obsahuje i zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, ve znění pozdějších předpisů.[3] Na otázku, proč tomu tak je, by měl odpovědět nejprve zákonodárce, neboť mimo výklad autentický jsou všechny další pouhou spekulací. Nahlédnutím do některých dalších zákonů odvětví sociálního zákonodárství totiž zjistíme, že termín „sociální šetření“ se v těchto zákonech nevyskytuje a bylo by přinejmenším vhodné, aby se v určitých životních situacích sociální šetření provádělo.

Příkladmo uvádím zákony, kde by rozumně uvažující člověk předpokládal provedení sociálního šetření, ale chyba lávky, níže uvedené zákony termín „sociální šetření“ neznají, neobsahují ani s ním nepracují. Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů,[4] zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů,[5] dokonce ani zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů,[6] pojem sociální šetření nezná. Výše uvedené zákony, a tedy kompetentní orgány pracují spíše s pojmem „posuzovat,“ což je dle mého mínění chybné, neboť posuzovat by měl pouze a jedině nezávislý soud. Správními orgány, kterými úřady práce, odbory sociální péče, státní správa sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“), resp. okresní správa sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) bezpochyby jsou, by neměly žádnou osobu posuzovat, ale pouze určit na základě zákonných kritérií, zda tato osoba spadá do té které kategorie a buďto nárok na poskytnutí sociálních dávek má, nebo nikoliv.

Malé odbočení od výkladu pojmu „sociální šetření“, nicméně odbočení neméně důležité, neboť z výše uvedeného plyne, že zákonodárce nadal zákonem správní orgány takovou kompetencí, která by měla náležet pouze nezávislému soudu. Nadání správního orgánu takovou diskreční pravomocí je, dle mého mínění, velmi nebezpečné, neboť v těchto případech de facto rozhoduje správní orgán o nárocích osob dle vlastního uvážení a ne výlučně dle zákonných kritérií, byť jsou dána.

Sociální pracovník zabezpečuje sociální agendu včetně řešení sociálně-právních problémů v zařízeních poskytujících sociální péči, dle mého mínění to nemusí nutně být pouze zařízení poskytující sociální péči, ale mohou to být např. i neziskové organizace, jejichž hlavní činností je práce s nejrůznějšími cílovými skupinami (osoby závislé na alkoholu, dalších návykových látkách, osoby duševně nemocné, osoby propuštěné z výkonu trestu, osoby, které se staly oběťmi trestné činnosti, apod.). Pod pojmem sociální agenda si lze představit nejrůznější spektrum tzv. životních situací, které sociální pracovník zajišťuje. Jde např. o tyto záležitosti: pomoc při vyřizování nebo i přímo vyřizování v zastoupení průkazů mimořádných výhod, vyřizování příspěvku na zvláštní pomůcku, na úpravu bytu, na zakoupení opravu či úpravu mot. vozidla, příspěvek na provoz mot. vozidla, příspěvek na péči o osobu blízkou nebo jinou, agenda péče o nepřizpůsobivé, agenda sociálně-právní ochrany dětí a mnoho dalších. Sociálně-právní poradenství je takové, kdy sociální pracovník poskytuje osobám poradenství odborné v záležitostech právních odvětví práva sociálního zabezpečení. Analytická, metodická a koncepční činnost sociálního pracovníka spočívá v analýze potřeb klientů, metodická činnost je zaměřením se na samotný průběh/proces služeb, kdy sociální pracovník vytváří metodiky pro jednotlivé služby, a to tak, aby tyto dokumenty byly v souladu především se zákony a dalšími předpisy nižší právní síly, např. vyhláškami ministerstev, předpisy samospráv apod. Koncepční činnost je zaměřena na strategii poznání potřeb klientů do budoucna a v návaznosti na tomto poznání vypracování koncepce pro rozvoj těch sociálních služeb, které budou v určitém ústavu, lokalitě, regionu klíčové. Odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence je okruh činností vztahujících se úzce k zařízení poskytujícímu služby sociální prevence a nelze je dosti určitě vyjmenovat. Příkladmo lze uvést služby azylového bydlení, kde jsou poskytovány pobytové služby pro osoby, které se ocitly v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení. Jsou různého druhu, např. azylové domy pro rodiče s dětmi, azylové domy pro ženy, pro muže, případně i pro osoby mladší 18 let. Vedle poskytnutí ubytování je vždy nezbytné poskytnout také podporu, která vede k vyřešení nepříznivé sociální situace, a to především prostřednictvím sociálních pracovníků. Depistážní činnost spočívá ve vyhledávání a „záchytu“ potenciálních uživatelů sociálních služeb, tak aby tito lidé nepropadli „sítem“ a neocitli se bez pomoci vyloučení na okraj společnosti, resp. izolovaní od společnosti. Krizová pomoc poskytovaná sociálním pracovníkem je definována přímo zákonem o sociálních službách, konkrétně § 60, který stanoví, že krizová pomoc je terénní, ambulantní nebo pobytová služba na přechodnou dobu poskytovaná osobám, které se nacházejí v situaci ohrožení zdraví nebo života, kdy přechodně nemohou řešit svoji nepříznivou sociální situaci vlastními silami. Služby poskytované sociálním pracovníkem v oblasti sociálního poradenství lze rozdělit na sociální poradenství základní a odborné.[7] Služby sociální rehabilitace jsou poskytovány za účelem návratu cílové skupiny nebo jednotlivci, kterým je služba poskytována, v co největší míře do běžného života.[8] Zjišťování potřeb obyvatel obce a kraje a zajišťování potřebných sociálních služeb lze, dle mého názoru, zařadit do výše zmíněné analytické, metodické a koncepční činnosti sociálních pracovníků.

Předpoklady pro výkon funkce sociálního pracovníka, resp. požadavky na kvalifikaci sociálního pracovníka upravuje detailně zákon o sociálních službách. Nejprve je ale nutno zmínit obecné předpoklady pro výkon funkce sociálního pracovníka a ty jsou: plná svéprávnost, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a odborná způsobilost dle zákona o sociálních službách.

Plnou svéprávnost nabude osoba dosažením zletilosti, tedy dosažením věku osmnácti let dle jiného právního předpisu.[9] Plná svéprávnost je podmínkou „sine qua non“, tedy bez splnění této nelze zastávat funkci sociálního pracovníka. Dikce zákona je jasná, a tedy i v případě, že by byla osoba omezena ve svéprávnosti pouze částečně a v právních jednáních s výkonem funkce sociálního pracovníka naprosto nesouvisejících, nemohla by tato osoba funkci sociálního pracovníka zastávat.

V otázce prokazování bezúhonnosti[10] již existují výjimky, které připouštějí výkon funkce sociálního pracovníka, byť by osoba ucházející se o funkci sociálního pracovníka zcela bezúhonná nebyla. Funkci sociálního pracovníka může zastávat osoba, která nebyla odsouzena pro úmyslný trestný čin, z toho plyne, že k odsouzení za nedbalostní trestní čin by se nemělo přihlížet, ale pouze v případě, že tento nedbalostní trestný čin nebyl spáchán v souvislosti s vykonáváním sociálních služeb nebo činnostmi s nimi srovnatelnými anebo existuje i možnost, že sice byla dotyčná osoba odsouzena za nedbalostní trestný čin, dokonce spojený s výkonem činností v sociálních službách, ale tento trest byl již dotyčné osobě zahlazen, a tudíž je nutno pohlížet na tuto osobu jako na netrestanou – bezúhonnou. Požadavky na doložení bezúhonnosti výpisem z evidence rejstříku trestů ne starším než tři měsíce též nepotřebuje dalšího komentáře.[11]

Zdravotní způsobilost[12] je zjišťována lékařským posudkem vydaným pro účely zhodnocení zdravotní způsobilosti praktickým lékařem nebo i praktickým lékařem pro děti a dorost. Zaměstnancům působícím na pozici sociální pracovník vydá lékařský posudek poskytovatel pracovnělékařských služeb. Ustanovení o vydávání lékařského posudku zhotoveného lékařem pro děti a dorost zdá se býti podivné, neboť podmínkou č. 1 pro výkon funkce sociálního pracovníka je uvedena plná svéprávnost, což u dětí a dorostu nepřichází naprosto v úvahu.

Odborná způsobilost[13] pro výkon sociálního pracovníka je splněna, pokud osoba ucházející se, resp. pracující jako sociální pracovník, absolvovala vyšší odborné vzdělání získané absolvováním vzdělávacího programu akreditovaného podle zvláštního právního předpisu[14] v oborech vzdělání zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci, sociálně-právní činnost, charitní a sociální činnost nebo vysokoškolské vzdělání získané studiem v bakalářském, magisterském nebo doktorském studijním programu zaměřeném na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči, sociální patologii, právo nebo speciální pedagogiku, akreditovaném podle zvláštního právního předpisu,[15] nebo absolvování akreditovaných vzdělávacích kurzů v oblastech uvedených výše v celkovém rozsahu nejméně 200 hodin a praxe při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání nejméně 5 let, za podmínky ukončeného vysokoškolského vzdělání v oblasti studia, kterým nebylo studium v oboru zaměřeném na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči, sociální patologii, právo nebo speciální pedagogiku nebo absolvování akreditovaných vzdělávacích kurzů v oblastech uvedených v písmenech výše v celkovém rozsahu nejméně 200 hodin a praxe při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání nejméně 10 let, za podmínky středního vzdělání s maturitní zkouškou v oboru sociálně právním, ukončeného nejpozději 31. prosince 1998 anebo konečně odbornou způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka při poskytování sociálních služeb ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče podle § 52 má též sociální pracovník a zdravotně sociální pracovník, který získal způsobilost k výkonu zdravotnického povolání podle zvláštního právního předpisu.[16]

Analýza podmínek pro založení soukromé praxe sociálního pracovníka dle živnostenského zákona, komparace současného právního stavu v ČR a SR

V případě, že by jakákoliv osoba s patřičnou kvalifikací sociálního pracovníka pojala úmysl založit vlastní soukromou praxi sociálního zaměření v ČR, musela by nejprve nahlédnout do živnostenského zákona, jaké podmínky, dané zákonem, je třeba splnit pro získání živnostenského oprávnění a zda vůbec živnostenský zákon umožňuje založit takový druh živnosti. Je potřeba říci hned na začátku, že živnostenský zákon obor živnosti působící v oblasti sociálních služeb neumožňuje, neboť v § 3 odst. 3 písm. af) živnostenského zákona tento obor činností z živností přímo vylučuje, a to na základě zákona o sociálních službách. Není tudíž možné založit soukromou praxi nabízející a poskytující sociální služby paradoxně právě dle zákona, který stanoví dostupnost sociálních služeb pro nejširší spektrum osob potřebných. Mám za to, že tento stav je zapříčiněn zákonem garantovanou bezplatností základního sociálního poradenství, garancí zachování lidské důstojnosti při poskytování sociální služby, a to v náležité kvalitě za důsledného dodržování lidských práv a svobod osob, kterým je služba poskytována.[17] Výše uvedené o poskytování sociálních služeb je v zásadním rozporu se základní definicí živnosti, která říká, že: „Živností je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem.“[18] Důležitá je v tomto případě dikce o dosažení zisku. Byla zde pravděpodobně jistá obava zákonodárce, aby v sektoru sociálních služeb nenastal obchod s lidskou chudobou a lidským neštěstím.

Tento stav již lze shledat neuspokojivým a neodpovídajícím potřebám současné společnosti, kdy poptávka po sociálních službách nejrůznějších zaměření neustále stoupá. Je nutno podotknout, že zákonodárce nereflektuje potřeby společnosti a byla by vhodná novelizace živnostenského zákona, ve které byla zohledněna tato potřeba společnosti. Současně s novelizací živnostenského zákona by se musel nutně novelizovat i zákon o sociálních službách tak, aby reagoval na ten fakt, že i sociální služby lze poskytovat jako živnost, a tedy s největší pravděpodobností i za účelem zisku.

Do doby nedávné, přesně k datu 31. 1. 2015, byl ve Slovenské republice právní stav podobný právní úpravě české. Dá se říci, že byl téměř identický, alespoň co se týká úpravy živnostenského zákona, neboť tento vstoupil v platnost a stal se účinným 1. ledna 1992, tedy rok před rozdělením ČSFR na ČR a SR. Následně byl živnostenský zákon recipován i do právního řádu SR.

Od 1. 2. 2015, kdy vstoupila platnost novelizace zákona č. 448/2008 Z. z. zákona o sociálnych službách (dále jen „zákon o sociálnych službách“), a současně i o zmene a doplnení zákona č. 455/1991 Zb. o živnostenskom podnikaní (živnostenský zákon) v znení neskorších predpisov. V čem spočívá to zásadní novum v zákonné úpravě živnostenského zákona? S novelou živnostenského zákona k 1. 2. 2015 byla vypuštěna slova z § 3 odst. 2 písm. x) „poskytování sociální služby, sociální prevence a sociálního poradenství“. § 3 slovenského živnostenského zákona, stejně jako § 3 českého živnostenského zákona, vylučoval určité obory činnosti z živnostenského podnikání. Byla tedy odstraněna zásadní překážka tomu, aby se poskytování sociálních služeb stalo v SR živností. Současně s tím do přílohy č. 2 Vázané živnosti ve skupině 214 – Ostatní se za pořadové číslo 24 vložila čísla 24a a 24b tohoto znění: 24a, Poskytování sociálních služeb a 24b, Další vzdělávání v oblasti sociálních služeb. Výstupem tedy je, že od 1. 2. 2015 je možno založit živnost v oboru poskytování sociálních služeb.

Dalším právním předpisem právního řádu Slovenské republiky, který je třeba zmínit v souvislosti se sociální prací, je Predpis č. 219/2014 Z. z. zákon o sociálnej práci a o podmienkach na výkon niektorých odborných činností v oblasti sociálnych vecí a rodiny a o zmene a doplnení niektorých zákonov (dále jen „zákon o sociálnej práci“).[19] Tento právní předpis definuje sociální práci, upravuje, resp. stanovuje zákonné podmínky pro výkon sociální práce, zřízení, postavení a působnost Slovenské komory sociálních pracovníků, sociálních pracovníků a asistentů sociální práce, dále pak také podmínky pro výkon některých odborných činností v oblasti sociálních věcí a rodiny. Nejdůležitější částí tohoto zákona z pohledu sociálního pracovníka je první část, kapitola druhá tohoto předpisu, která stanoví vlastní podmínky pro výkon práce sociálního pracovníka nebo asistenta sociální práce. Klíčovým ustanovením tohoto zákona ve vztahu k této expertize je ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) sociální pracovník vykonává sociální praxi výkonem samostatné praxe sociálního pracovníka ve spojení s § 3 odst. 1, který klade podmínku odborné způsobilosti a povolení na výkon samostatné praxe sociálního pracovníka. Z toho plyne, že bez novelizace živnostenského zákona, který zavádí možnost založit živnost v oboru sociální práce, by byl tento zákon (zákon o sociálnej práci) bezzubý. Slovenský zákonodárce přijal zvláštní zákon, český zákonodárce tato ustanovení včlenil do samotného zákona o sociálních službách.

Neméně důležitým ustanovením je ustanovení § 71 odst. 1 písm. b) zákona o sociálnych službách, které umožňuje úhrady od příjemce sociální služby na základě smlouvy o poskytování služby. Příjemce příspěvku na péči tedy může prostředky použít na jakoukoliv sociální službu dle své individuální potřeby. V tomto bodě nezaostává ani český zákon o sociálních službách. Ten toto ustanovení obsahuje v § 7 odst. 1 zákona o sociálních službách, kde stanoví, že příspěvek na péči je poskytován osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Tímto příspěvkem se stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto zákona při zvládání základních životních potřeb osob. Takto formulované ustanovení, domnívám se, zakládá možnost, aby v budoucnu i v České republice bylo umožněno sociálním pracovníkům zakládat soukromé praxe. Samozřejmě až s patřičnou novelou živnostenského zákona, která by vůbec zavedla možnost založit živnost v oboru sociální práce.

Závěrem lze tedy pouze konstatovat, že ač ve Slovenské republice byl zákon o sociálních službách přijat o dva roky později než v České republice, slovenský zákonodárce zareagoval dříve na požadavky společnosti a odstranil zákonné překážky toho, aby se poskytování sociálních služeb mohlo stát živností a sociální pracovníci na Slovensku mohli zakládat soukromé praxe v oblasti sociálních služeb.

Seznam zdrojů

Predpis č. 448/2008 Z. z. zákon o sociálnych službách a o zmene a doplnení zákona č.

455/1991 Zb. o živnostenskom podnikaní (živnostenský zákon) v znení neskorších predpisov. Dostupné z: http://www.zakonypreludi.sk/zz/2008-448

Predpis č. 219/2014 Z. z. zákon o sociálnej práci a o podmienkach na výkon niektorých odborných činností v oblasti sociálnych vecí a rodiny a o zmene a doplnení niektorých zákonov. Dostupné z: http://www.zakonypreludi.sk/main/ruleprint.aspx?code=2014-219&slice=&pdf=1#f7307304

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Portál veřejné správy [online]. 2015 © Ministerstvo vnitra. Dostupné z: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=108~2F2006&rpp=15#seznam

Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů. Portál veřejné správy [online]. 2015 © Ministerstvo vnitra. Dostupné z: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&name=~C5~BEivnostensk~C3~BD~20z~C3~A1kon&rpp=15#seznam

Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, ve znění pozdějších předpisů. Portál veřejné správy [online]. 2015 © Ministerstvo vnitra. Dostupné z: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&name=o~20osob~C3~A1ch~20se~20zdravotn~C3~ADm~20posti~C5~BEen~C3~ADm&rpp=15#seznam

Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů. Portál veřejné správy [online]. 2015 © Ministerstvo vnitra. Dostupné z: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=110~2F2006&rpp=15#seznam

Zákon č. 111/2006 Sb., o hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů. Portál veřejné správy [online]. 2015© Ministerstvo vnitra. Dostupné z: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=111~2F2006&rpp=15#seznam

Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Portál veřejné správy [online]. 2015 © Ministerstvo vnitra. Dostupné z: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=359~2F1999&rpp=15#seznam

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění zákona č. 383/2005 Sb. v oborech vzdělání zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci, sociálně-právní činnost, charitní a sociální činnost.

Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů.