Brno: Vysoká škola Medzinárodného podnikania. 2015.
Knihu tvoří dvanáct samostatných tematicky zaměřených kapitol. Ta první se obsahově pojí k výkladu pojmu sociální práce, dále je přiblížena například teorie a dějiny sociální práce, zmíněny jsou metody a formy prevence v sociální práci a je postižena rovněž oblast vzdělávání a pracovních problémů sociálních pracovníků.
Autor zdůrazňuje, že funkce sociálního pracovníka nespočívá v řešení problémů místo klienta, ale také v tom, aby on sám a případně i širší rodina přispívali k dovednosti jedince stát se sám schopným řešit své problémy. Cílem sociální práce je řešení problémů spojených se správným fungováním jednotlivců a skupin ve společnosti. Na mysli má pomoc při uspokojování základních životních podmínek, přizpůsobení se pravidlům společenského života, vlivu proti sociálnímu vyčlenění a jiné.
K osobnosti sociálního pracovníka, jeho profesionálnímu působení a kompetencím uvádí, že by měl být mimo jiné schopen řešit problémy vyplývající z chudoby, násilí v rodině, ztráty domova, nezaměstnanosti, různých závislostí, imigrace a jiné. Musí být připraven umět řešit konfliktní situace, umět navazovat kontakty s využitím dovednosti verbální i neverbální komunikace, dělat rychlá a správná rozhodnutí. Akcentuje nutnost vysoké morální hodnoty sociálního pracovníka s odpovědností za jiného člověka, kterému je nablízku při řešení jeho svízelné situace formou nezištné pomoci. Vztah mezi sociálním pracovníkem a klientem Czarnecki vidí jako vztah založený na důvěře. Úlohu sociálního pracovníka pak spatřuje v záchytu a vnímání problému, nabídce pomoci a přivedení klienta do stavu, ve kterém již další pomoc, pokud možno, nebude potřebná. Nikdy by poskytovaná pomoc dospělým neměla narušovat jejich osobní hodnoty.
V kapitole „Teorie sociální práce“ autor uvádí, že cílem teorie není jen hledání řešení, která by bylo možno využít v praxi, ale také formulování zevšeobecnění a interpretací, které mají výlučně teoretickou hodnotu. Mezi úkoly teorie náleží také zkoumání sociálních potřeb, které je možné uspokojit díky podpoře sociálních pracovníků a rovněž díky výzkumu podmínek, v jakých sociální práce probíhá. Autor píše, že „(…) teorie sociální práce není sbírkou jednou pro vždy daných tvrzení a interpretací, ale tvoří oblast poznatků, které podřizuje kritické analýze vlastní výsledky a neustále vyhledává lepší a adekvátnější řešení vlastních problémů.
Není vědeckou disciplínou v úzkém slova smyslu, protože podstatnou část diskusí, probíhajících v jejím rozsahu, tvoří otázky nacházejících se na hranici etiky, filosofie politiky, filosofie člověka i jiných oblastí… využívá však metody sociálních věd, formuluje teorie vysvětlující reálně vystupující jevy v sociální skutečnosti a dovolují formulovat prognózy do budoucnosti“ (s. 43).
Kapitola pojednávající o dějinách sociální práce připomíná kořeny péče o nejchudší a nejpotřebnější v Číně, Řecku, Anglii, USA a v jiných zemích. Přiblížen je například vznik a poslání charitativních organizací v USA od konce 19. století a nastíněn současný stav sociální politiky a poskytování sociální práce na profesionální úrovni. V knize je zmínka o první škole na světě, připravující lidi pro sociální práci, vznikla ve Spojených státech. Svou činnost zahájila v roce 1898 a o pět let později se objevila takováto škola i v Evropě – v roce 1903 v Londýně (s. 51). Značnou část této kapitoly tvoří v historickém kontextu opis situace v Polsku až po současnost. Právem je zmíněna mimo jiné záslužnost Heleny Radlińské, která v Polsku založila první školu sociální práce a její názory měly rozhodují vliv na rozvoj této profese v meziválečném období i po válce. Radlińska teorii sociální práce vnímala jako oblast sociální pedagogiky, zkoumající vliv prostředí na rozvoj jednotlivce a na to, aby byl tento vliv modifikován s cílem posilňování potenciálu, který je v něm a okolí, kde žije.
V publikaci se autor věnuje vysvětlení pojmu sociální dysfunkce, ale i jiným příbuzným pojmům, jako je sociální prostředí. V této souvislosti zdůrazňuje, že pojem dysfunkce se nevztahuje pouze k sociálnímu rozměru života jednotlivce, ale na všechny sféry jeho aktivit, na které se vztahuje pojem norma. Na rozdíl od pojmu krize (přechodný stav) je dysfunkce zpravidla stavem trvalým a chronickým – tedy takovým, který vyžaduje zásah z venku. V této souvislosti sděluje, že sociální práci také lze definovat „… jako poskytování pomoci jednotlivcům a skupinám při překonávání sociálních dysfunkcí“ (s. 79).
Čtenář se seznamuje s příčinami vzniku domácího násilí a úlohou sociálního pracovníka při poskytování pomoci jejich obětem. Obšírně je také zmíněn velký problém současné společnosti, skrývající se v alkoholových a drogových závislostech.
Různých kategorií klientů se týkají otázky související s problémy chudoby a sociálního vyčleňování. Jako základní formu pomoci postuluje Czarnecki poradenství a zprostředkování pomoci při řešení různorodých problémů formou mediace, zastupováním nebo vyjednáváním. Autor popisuje práci sociálních pracovníků s nezaměstnanými, bezdomovci, menšinami, komunitami, s rodinou a dětmi. Zde má na mysli jak děti žijící v rodině, ale i v různých výchovných centrech. Hovoří rovněž o sociální práci s trestanými osobami a uvádí, že v tomto případě můžeme sociální práci vnímat jako jistý druh resocializace. Sociální pracovník svou činností ovlivňuje nejen svěřence, ale rovněž i jeho sociální prostředí s cílem vyvolat na obou stranách příznivé změny. Obdobně – práce se skupinou si klade za cíl zlepšení sociálního fungování jednotlivců. Důraz autor klade na význam rozhovoru, který by měl být založen na důvěrném vztahu. Popisuje bariéry a chyby, které mohou při komunikaci nastat na obou stranách. Následné diagnostikování pak slouží ke stanovení plánu práce s klientem (sociální projekt – s. 107). Diagnostika přitom může obsahovat současnou situaci i vzdálenou budoucnost.
Czarnecki si ve své knize také všímá potřeby prevence v sociální práci. Zmiňuje kooperaci s obory z oblasti psychologie, resocializace, sociologie a jiné. Úsilí v prevenci doporučuje věnovat eliminaci faktorů, které přispívají k sociální nestabilitě, anebo podpořit vitální síly jedince tak, aby se stal odolným vůči negativním vlivům. Podle účelu dělí prevenci do tří skupin
- aktivity zabývající se psychofyzickými postiženími (například zdravotnická péče) a jejich integrace do celé společnosti
- diagnostika případů sociální nepřizpůsobivosti v raném stadiu, než se objeví příznaky patologie
- aktivity zabývající se opatřeními proti negativním sociálně-patologickým jevům
Pokud jsou zabezpečeny existenční potřeby lidí, přispívá to ke snížení patologických jevů ve společnosti podmíněných chudobou.
Cílem sociální práce je také pomoc s řešením problémů souvisejících s každodenním fungováním ve společnosti, pomoc s výchovou dětí a jiné.
Kritickým pohledem se autor v kapitole věnované etice v sociální práci věnuje prezentaci „Etického kodexu polského sdružení sociálních pracovníků“. Jak uvádí, v Kodexu se poukazuje na hodnoty tvořící základy sociální práce, jako jsou sociální spravedlnost, rovnost šancí, společenské blaho, lidská důstojnost a právo jedince na sebeurčení. Kodex konstatuje, že sociální pracovník je v profesionální činnosti povinen se řídit zásadou dobra klienta, být pracovitý, osobně vysoce morální, být erudovaný a kvalifikovaný. Na profesionální úrovni pomáhá řešit životní problémy svěřených osob a současně podporuje úsilí svěřence ve prospěch jeho osamostatnění. Je garantem a nositelem kvality a rozsahu poskytované pomoci, bojuje s diskriminací a všemi formami nehumánního zacházení. Czarnecki vyjadřuje přesvědčení, že v návaznosti na rozvoj profese a sociálního povědomí se bude Kodex rozvíjet a doplňovat.
Stále nové a náročné požadavky, kladené na sociální práci, vyžadují cílené a doplňující průběžné celoživotní odborné vzdělávání, zvyšující kompetence sociálních pracovníků. Na mysli máme teoretické poznatky, ale i praktické zkušenosti/zručnosti. Cílem praktik je naučit studenty využívat a propojit teoretické poznatky s praxí. Studenti se seznamují s podmínkami, v jakých skutečně reálně žijí jejich budoucí svěřenci včetně dětí. Podle polského zákona musí mít sociální pracovník diplom o ukončení vysokoškolského studia v oboru sociální práce nebo musí být absolventem oboru resocializace, sociální politika, pedagogika, sociologie, psychologie. Absolventi jiných studijních oborů mohou v profesi sociální pracovník působit pouze po ukončení dodatečných kurzů z oblasti sociální práce nebo organizace sociální pomoci.
V této knize se autor také dotýká problematiky pracovního vyhoření, ke kterému dochází zejména u těch, kdož si nedokážou zachovat dostatečný emocionální odstup. To pak ovlivňuje efektivitu v práci a nechuť vynakládat své úsilí. Dochází ke značnému odstupu a vzdalování se klientům. K vyhoření značnou měrou přispívá v povolání sociálního pracovníka mimo jiné také zátěž z každodenního setkávání s osobami nacházejícími se v obtížné a nezřídka tragické životní situaci.
Czarnecki v rámci nástinu další evoluce sociální práce v Polsku aktuálně zmiňuje oblast stárnutí společnosti, chudobu starších osob a řešení otázek souvisejících s emigrací.
V závěrečné části je pro čtenáře pro poznání a komparaci publikován přehled legislativních norem a předpisů platných v Polské republice a dalších vybraných zemích světa.
Přínos knihy autora Pawla Czarneckého pod titulem „Súčasné problémy teórie a praxe sociálnej práce v Poľsku“ lze spatřovat v kompaktnosti sděleného textu, který může svou měrou významně přispět k autoedukaci jedince a být zdrojem jeho nových poznatků, rozšiřujících teoretický obzor v povolání sociálního pracovníka, ale i sociálního nebo speciálního pedagoga a dalších pomáhajících profesích. Publikace přináleží mezi ty, které na knižním trhu obohacují odbornou literaturu o ucelený vhled do problematiky sociální práce v sousední Polské republice, kde stejně jako v ČR podléhá sociální práce neustálému vývoji. Vnímavý čtenář zde najde hodně inspirace z teorie a hlavně pro aplikaci v každodenní praxi.
