Na úrovni Ministerstva práce a sociálních věcí ČR se v současné době připravuje řada legislativních návrhů, které budou mít při své implementaci dopady na sociální pracovníky. Jedním ze zásadních očekávání je nárůst počtu sociálních pracovníků, kteří budou přímými aktéry těchto politik, s primárním cílem chránit lidskou důstojnost osob, které jsou ohrožené sociálním vyloučením. Při té příležitosti je však na místě položit si otázku, zda a nakolik jsou sociální pracovníci v rámci kvalifikačního, případně dalšího vzdělávání na tyto nové požadavky připraveni z hlediska výkonu praxe, ale také zda a jak jsou připraveni na formulaci těchto opatření participovat, ovlivňovat je, získávat o nich informace či rozeznávat možnosti a bariéry při jejich implementaci. Tyto otázky jsou na místě nejen v případě opatření na národní úrovni, ale též na úrovni regionální i lokální.
Téma kvalifikačního vzdělávání vyplynulo nejen z konzultačního procesu se sociálními pracovníky k zákonu o sociálních pracovnících a lze v něm vnímat latentní riziko v nejasné, resp. nesystematizované koncepci terciárního vzdělávání. Vyšší odborné školy spadají z hlediska právní úpravy do komplexu základního a středního vzdělání, a v oblasti vysokých škol není jasné, čím se liší absolvent na úrovni bakalářského a navazujícího magisterského studia, tj. zda existuje rozdíl v kompetencích a praktické náročnosti výkonu sociální práce na různých úrovních. Samostatným tématem je pak otázka získávání specifických znalostí v navazujícím magisterském studiu, zvlášť když tento typ studia mohou absolvovat i bakaláři – absolventi jiného oboru.
Existuje shoda, že získání teoretického vybavení samo o sobě nestačí a z absolventa „dobrého“ sociálního pracovníka neudělá. Pro úroveň mikropraxe, tedy výkon sociální práce s klienty, je tedy nutné vedle teoretické báze získat základ profesní identity sociálního pracovníka podpořený dostatečným rozsahem praxe. Pokud tvrdíme, že absolventi vyšší odborné školy i vysoké školy splnili vstupní kvalifikační podmínky pro výkon sociální práce, jak je možné, že vyšším odborným školám stačí být zařazené do soustavy sekundárního vzdělávání? Dlouhodobě se diskutuje fakt, že se zvyšujícími se nároky na sociální pracovníky se bude zvyšovat tlak i na vzdělavatele. Je tedy už konečně na čase uvažovat o změně konceptu vyšších odborných škol směrem k profesním vysokým školám? Absolventi takto koncipovaných programů budou mít jistě široké možnosti uplatnění v terénu, s dostatečným znalostním a vědomostním vybavením, včetně posílení dovedností a respektu k etickým principům sociální práce.
Oblast terciárního vzdělávání se dlouhodobě potýká s nedostatečným způsobem financování vzdělávání v sociální práci tak, aby i absolventi vysoké školy byli dostatečně vybaveni v praktických dovednostech z různých pracovišť. Navíc po 25 letech, kdy se vzdělávání v sociální práci vrátilo na vysokoškolskou půdu, nastává právě nyní potřeba reagovat na nové podmínky, paradigmata a výzvy v sociální práci. Nejen v oblasti mikropraxe, ale rovněž v oblasti mezzopraxe – například managementu – i makropraxe se budou tito absolventi dále uplatňovat. Stávající systém stejně jako někteří konkrétní vzdělavatelé čelí kritice, že nestíhají reagovat na proměny výkonu sociální práce ve vztahu k proměnám společnosti. Od minimálních standardů ve vzdělávání bude nutné pokročit k mezinárodním standardům a při koncipování vzdělávacích programů reflektovat kritiku absolventů i zaměstnavatelů sociálních pracovníků.
V době nových výzev a v situaci, kdy se k profesní identitě sociálních pracovníků hlásí téměř kdokoli, vnímám jako další zásadní téma stabilizaci profesních kompetencí a základů sociální práce, zvlášť když tlaky dalších odborníků, resp. odborností, kladou další a další požadavky rovněž na sociální pracovníky. Stejně jako jiné společenskovědní disciplíny také sociální práce je diverzifikovaná, na horizontální i vertikální úrovni, ovšem získávání vědomostí a znalostí z jiných oborů nepovažuji za specializaci v sociální práci. Jakkoli akceptuji, že různé podmínky a různá prostředí výkonu sociální práce, jako např. veřejná správa, zdravotnictví, školství nebo vězeňství, vyžadují znalost souvisejících poznatků i předpisů, vstupem do tohoto prostředí se sociální pracovník specialistou nestává a stávat nemá. Specializaci získává sociální pracovník prohlubováním svých kompetencí v sociální práci, a to buď vlastní praxí, díky mentorům či studiem v rámci celoživotního vzdělávání. Sociální pracovník je expertem na sociální práci. Je otázkou, či výzvou pro vysokoškolské vzdělavatele na tuto poptávku reagovat a při vzdělávání sociálních pracovníků je připravit (v navazujícím magisterském studiu?) i na práci v podmínkách, které vyžadují specifické znalosti.
V oblasti terciárního vzdělávání je rovněž zcela na místě jakási revize oborů, které jsou v současné době vysokými školami nabízeny a u nichž není zcela zřejmé, zda nabízejí vzdělání v sociální práci, či nikoli. Současná nabídka je opravdu variabilní, a její proměna tedy bude do jisté míry odvislá od poptávky společnosti, resp. zadavatele sociální práce, jací mají absolventi sociální práce být, resp. čím mají být pro různé úrovně praxe vybaveni. Dobrou zprávou by mohlo v tomto ohledu být, že Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR vede diskusi s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR o možnostech kvalifikačního vzdělávání v sociální práci v návaznosti na aktuální novelu vysokoškolského zákona a oblasti akreditací studijních programů tak, aby byly v souladu s cíli hlavního gestora sociální práce ČR.
Spíše ojediněle, a to zřejmě z důvodu nastavení systému prokazování vědeckých poznatků vyhovujícího spíše technickým a přírodovědným oborům, se lze setkat též s oblastí výzkumu v sociální práci. Existuje řada dostupných vědeckých zpráv, vedle bádání zaměřených na praxi však bude v kontextu vývoje a změn nutné soustředit se více i na bádání teoretická.
Samostatným tématem je pak celoživotní vzdělávání sociálních pracovníků, v současné době regulované zákonem o sociálních službách. Po více jak osmi letech účinnosti úpravy akreditačního řízení Ministerstva práce a sociálních věcí ČR existuje v této oblasti výzva i pro samotné ministerstvo. Slabá místa a úskalí stávajícího systému, kdy ministerstvo akredituje tisíce programů ročně, není třeba zde více popisovat. Prvním krokem by tedy mohla být chystaná revize procesu a elektronizace databáze akreditovaných programů. Cílem ale jistě musí být schopnost tohoto akreditačního procesu reflektovat potřeby praxe v oblasti výsledků celoživotního vzdělávání. Pak se nabízí reagovat na požadavky výkonu sociální práce na různých úrovních i na různých místech praxe. Za zcela zásadní pak považuji zaměřovat se na prohlubování kompetencí vlastních sociálním pracovníkům a etických principů, tedy posilování profesní identity sociální práce.
