Sociální politika, sociální práce, výrazy v dnešní době hojně užívané, spojované a skloňované. Jaká je relace, resp. jaká by měla být relace mezi těmito dvěma pojmy a za nimi se skrývajícími obory z pohledu práva? Východiskem pro nalezení odpovědi na tuto otázku bude snaha o definici obou termínů s následným hledáním průniků v rovině právní.

Úvodem této expertizy budiž definice výše uvedených termínů. Sociální politika, jež je chápána jako obor nadřazený sociální práci, bude upřednostněna. Sociální práce je obecně považována za jeden z nástrojů sociální politiky, proto bude definována následně.

Sociální politiku je možno, dle Krebse, vymezit na základě obecné formulace politiky. „Politiku lze obecně chápat jako specifickou společenskou činnost (projevující se zejména souborem různých opatření), jako konkrétní jednání různých subjektů na různých úrovních (tedy nejen státu), kterými je ovlivňována společenská realita v nejširším slova smyslu. Touto činností jsou prosazovány a naplňovány určité cíle volené především na základě vědeckého poznání. Politika by tedy měla působit ve směru objektivních vědecky podložených trendů. To zároveň znamená, že jako činnost předpokládá vysokou odbornou úroveň a profesionalitu, včetně schopnosti správně zvažovat podmínky, čas, prostředky, způsoby, formy a metody tvorby, posuzování a realizování cílů. Její praktická realizace je výsledkem nejrozmanitějších střetů politických sil, které prosazují určité teoretické koncepty či jejich prvky, ale i pragmatické cíle, mnohdy i parciální zájmy a samozřejmě je i výsledkem ekonomických možností a národních specifik a tradic apod. Toto obecné vymezení politiky je možné aplikovat i na sociální politiku s tím, že ovlivňuje nikoliv společenskou, ale sociální (v užším a nejužším slova smyslu) realitu.“[i]

Krebs uvádí ve své definici politiky, resp. sociální politiky, že se tato projevuje zejména souborem různých opatření ať už na úrovni státu nebo i dalších subjektů na nižších úrovních. Tato opatření mohou být přijímána a prováděna toliko na základě zákona a v jeho mezích na všech úrovních, ve kterých je sociální politika uplatňována.

Sociální politika je spíše souborem určitých oborů týkajících se občanů státu, ať už ekonomicky aktivních, nebo neaktivních. Mezi základní obory sociální politiky lze zařadit politiku sociálního zabezpečení, politiku sociálních služeb, rodinnou politiku, bytovou politiku se zaměřením na sociální bydlení, zdravotní politiku, politiku zaměstnanosti, vzdělávací politiku. Dá se říci, že každý stát má svoji vlastní sociální politiku na různě rozvinuté úrovni vývoje, a nejen to, v každém státě také vytváří sociální politiku na základě určitých politických idejí (rozuměj liberální, konzervativní, socialistické atp.) vládnoucí většina v daném státě. Čím více je vládnoucí většina ve státě liberálnějšího ražení, tím méně ovlivňuje i sociální politiku, resp. sociální zákonodárství. Základním principem liberalismu je svoboda a dle principu laissez faire klade velkou míru zodpovědnosti za blaho jednotlivce na jeho vlastní úsilí a zodpovědnost. Stát s reprezentací liberálního směru buduje pouze základní sociální síť pro případ, kdy jedinec, občan daného státu, ztratí z jakéhokoliv důvodu schopnost se sám o sebe postarat. Liberální politické smýšlení rovná se de facto pouze nutné minimum sociální politiky potažmo sociálního zákonodárství. Na druhém konci spektra stojí politika socialistická. V zemích, kde vládnoucí silou (ideou) jest socialismus, panuje snaha vytvořit model tzv. sociálního státu. Tento model uplatňování sociální politiky je velmi náročný nejen po ekonomické stránce, ale i co se týká sociálního zákonodárství. Idea sociálního státu je ideou blaha pro všechny jeho občany, bez toho, aniž by se někteří z nich o své blaho nějak zasloužili nebo jej nutně potřebovali. Tento systém je vysoce přerozdělovací a ve své podstatě je „nespravedlivý“. Z hlediska sociálního zákonodárství je nucena vládnoucí síla v sociálním státě reagovat zákonnou úpravou, resp. novelizací zákonné úpravy na každé novum, každý materiální podnět v sociální sféře, a je tedy zřejmé, že sociální zákonodárství v těchto zemích musí být hypertrofické, a tudíž velmi nepřehledné.

Jak uvedeno výše, každý stát buduje svoji vlastní sociální politiku, a to na základě určitých modelů a vědeckých analýz vypracovaných pro potřeby vládní garnitury. Na základě těchto údajů a s přihlédnutím k dalším faktorům, dle mého mínění zejména k faktoru ekonomického vývoje, realizuje stát svoji sociální politiku. Předpokládejme samozřejmě, že dlouhodobá vize budování sociální politiky je formulována dle politických idejí daného politického zaměření strany, která je u moci. Nelze se ale domnívat, že různé politické strany, jako vyznavači určitých politických idejí a směrů, tvoří sociální politiku pouze ve chvíli, kdy se ujmou vlády v zemi, to byl velký omyl. Sociální politika se týká především občanů (rozuměj voličů – pozn. autora) jako adresátů sociální politiky, a proto je sociální politika, resp. koncepce sociální politiky stabilním prvkem politického programu všech politických stran.

Východiskem pro tvorbu sociální politiky, resp. sociálního zákonodárství ve kterémkoliv státě by ovšem měly být vyšší ideje než ideje politických myslitelů. Jde o ideje humanismu, které cílí především na člověka, na zachování určité míry důstojnosti, práv a svobod, ať už se jednotlivec nachází na jakémkoliv stupni žebříčku společenského postavení. V České republice tomu tak bezesporu je. Ať už je u moci kterákoliv strana, hlásící se k liberalismu či socialismu a vyznávající základní ideje těchto politických směrů, je ústavní pořádek České republiky, zejména pak Ústava ČR[ii] a Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“ nebo „LZPS“)[iii] tím nejvyšším zákonem, který nesmí být ohýbán žádnou ideologií. Ústavní pořádek je, dá-li se tak říci, duší zákonů nižší právní síly.

Listina garantuje ve Hlavě čtvrté určitá sociální práva, která jsou minimem pro sociální politiku prováděnou ve speciálních předpisech, zákonech. Čl. 26 odst. 3 LZPS stanoví, že každý (rozuměj i cizinec žijící v ČR – pozn. autora) má právo pracovat. Větou druhou je řečeno, že ty občany (zde došlo k zúžení pouze na občany ČR – pozn. autora), kteří následkem nejrůznějších skutečností pracovat nemohou, stát v přiměřené míře zajistí. Větou druhou za středníkem je pak stanoveno, že podmínky pro toto zajištění stanoví speciální předpis. V tomto případě jsou to např. zákon o zaměstnanosti,[iv] Zákoník práce[v] nebo i zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení[vi] a řada dalších zákonů. Nelze nezmínit, že hned v úvodních ustanoveních zákona o zaměstnanosti, konkrétně § 2[vii], se hovoří o státní politice zaměstnanosti v ČR a je demonstrativním výčtem uvedeno, co je obsahem státní politiky zaměstnanosti v ČR. Čl. 28 LZPS garantuje spravedlivou mzdu za práci a uspokojivé pracovní podmínky. Zákonná úprava provedena Zákoníkem práce. Čl. 29 LZPS garantuje ženám, mladistvým a osobám zdravotně postiženým zvýšenou ochranu zdraví při práci a zvláštní pracovní podmínky. Listina také dále garantuje mladistvým a osobám zdravotně postiženým zvláštní ochranu v pracovněprávních vztazích a pomoc při přípravě na budoucí povolání. Podrobné provedení je taktéž svěřeno speciálním zákonům. V tomto případě jde opět o zákon o zaměstnanosti a Zákoník práce. Čl. 30 LZPS garantuje občanům (opět zúžení na občany ČR – pozn. autora) přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, v nezpůsobilosti k práci, ale i při ztrátě živitele. Zákonem, který upravuje tuto materii, je zákon o důchodovém pojištění.[viii] Čl. 31 LZPS garantuje právo každého na ochranu zdraví. Občané mají navíc právo na bezplatnou zdravotní péči a bezplatné zdravotní pomůcky, a to na základě podmínek stanovených zákonem. Toto ustanovení je provedeno zákonem o veřejném zdravotním pojištění.[ix] Čl. 32 garantuje ochranu rodičovství, rodiny, těhotenství a dětí. Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Dříve to byl zákon o rodině,[x] který tuto materii upravoval, od vstupu v účinnost nového Občanského zákoníku je tímto zákonem tento předpis.[xi] Těhotným ženám je poskytnuta zvláštní péče, stejně tak ochrana v pracovních vztazích a současně též odpovídající zdravotní podmínky. Toto ustanovení je prováděno hned v několika zákonech, např. zákoně o veřejném zdravotním pojištění a v Zákoníku práce. Rovnost dětí narozených v manželství a mimo manželství upravuje nový Občanský zákoník. Péči o děti a jejich výchovu taktéž upravuje více právních předpisů. Prvním z nich je samozřejmě nový Občanský zákoník, který nahradil zákon o rodině, a druhým z nich je zákon o sociálně právní ochraně dětí.[xii] Tento zákon provádí část ustanovení Listiny týkající se omezení práv rodičů a odebírání dětí proti vůli rodičů. Listina též garantuje rodičům starajícím se o své děti právo na pomoc od státu. Toto ustanovení je ošetřeno zákonem o státní sociální podpoře,[xiii] který ušetřuje právo rodičů na dávky přídavku na dítě, na porodné, rodičovský příspěvek. Čl. 33 LZPS garantuje dostupnost pro každého a povinnou školní docházku stanovenou, jak jinak, zákonem. Zákonem upravujícím materii vzdělávacího systému jest tzv. školský zákon.[xiv] Dalším zákonem upravujícím vzdělávací systém je též zákon o vysokých školách[xv] a mnoho dalších doprovodných zákonů týkajících se vysokého školství. Čl. 33 LZPS v dalších odstavcích garantuje též bezplatnost školství základního a středního. Pokud je v možnostech společnosti a schopnostech občana, je mu umožněno studovat též na vysokých školách. Školský zákon upravuje též postavení soukromých škol, kde je studium poskytováno za úplatu. Zákonem jsou také upraveny podmínky pomoci státu občanu při studiu tak, aby nedošlo ke zjevnému znevýhodnění některých skupin občanů či pouze jednotlivých občanů v přístupu ke vzdělání. Podmínky této finanční pomoci např. při studiu na vysoké škole upravuje zákon o vysokých školách v podobě stipendií.[xvi]

Na základě výše uvedeného je zřejmé, že určité aspekty sociální politiky jsou obsaženy v právních předpisech nejvyšší právní síly. Je to beze sporu tím, že určitá základní sociální práva nelze upřít žádnému jedinci. Proto Listina v mnoha ustanoveních operuje s pojmem každý, čili bez rozdílu, zda je o občana ČR, či cizince, a jindy zase vyhrazuje určitá práva a výhody pouze svým občanům. Tento model je však již do jisté míry také překonán, a to členstvím České republiky v Evropské unii, kdy každý občan Evropské unie má mít garantováno minimum práv v každé členské zemi jako v zemi, jíž je občanem.

V úvodních pasážích této expertizy jsou příkladmo jmenovány obory sociální politiky. Listina garantuje minimum základních práv v každém z výše jmenovaných oborů sociální politiky, s výjimkou minima práv uspokojivých podmínek bydlení. Nelze tedy nezmínit, že mezi základními sociálními právy garantovanými Listinou absentuje právo alespoň na minimální standard jakéhokoliv bydlení. Je tím opomenut problém dostupného bydlení pro sociálně slabší vrstvy spoluobčanů. Fatální důsledek selhání státu v oboru bytové politiky dostupného sociálního bydlení je zjevný. Důsledky lze vidět snad dnes a denně v médiích. Předražené ubytovny, ghetta, bezdomovectví, toto jsou nejviditelnější důsledky tohoto selhání.

Nyní se pojďme věnovat druhému pojmu této expertizy a tím je sociální práce. Sociální práce je profesí a akademickou disciplínou, která se zabývá uplatněním společenské teorie a výzkumu ke studiu a zlepšení kvality života lidí, sociálních skupin a celé společnosti. To zahrnuje využití ostatních společenských věd jako prostředku ke zlepšení životních podmínek a změně postoje společnosti k chronickým problémům. Sociální práce se snaží o prosazování sociální spravedlnosti, zlepšování kvality života a rozvíjení plného potenciálu každého jednotlivce, skupin a společenství. Sociální pracovníci mohou pracovat ve výzkumu, praxi nebo vyšším vzdělání. Výzkum často směřuje do oblastí sociální politiky, veřejné správy, hodnocení sociálních programů, a mezinárodního nebo komunitního rozvoje.[xvii]

Dovolím si přirovnat sociální práci v praxi k oboru sociální politiky poskytování sociálních služeb. Jedině tak lze, domnívám se, spojit sociální práci, sociální služby a zákonné ustanovení, aby tak bylo vyhověno názvu této expertizy. Poskytování sociálních služeb je upraveno relativně „mladým“ zákonem o sociálních službách[xviii] z r. 2006. Do té doby byly sociální služby, pokud nějaké vůbec byly, poskytovány v rámci nejrůznějších občanských sdružení, obecně prospěšných společností, církví a dalších nestátních neziskových organizací a příspěvkových organizací de facto na dobrovolnické úrovni. Samozřejmě že stát poskytoval také sociální služby v podobě ústavů sociální péče, domovů důchodců atp., ale pouze pro úzce definované skupiny osob (senioři, tělesně či duševně nemocní), na ostatní skupiny ohrožených osob již stát buď nedisponoval prostředky, anebo odbornými pracovníky – sociálními pracovníky. Konečně až se zákonem o sociálních službách nastavil stát pravidla pro poskytování sociálních služeb a v konečném důsledku i jejich rozvoj.

Předmět úpravy zákona o sociálních službách najdeme v úvodních ustanoveních zákona. Zákon o sociálních službách upravuje podmínky pomoci a podpory lidem, kteří se ocitli v nepříznivé sociální situaci, a to prostřednictvím sociálních služeb a finanční podporou v podobě příspěvku na péči. Další materií, kterou zákon o sociálních službách upravuje, jsou podmínky, které musí poskytovatel sociálních služeb splnit, aby mu bylo vydáno oprávnění pro poskytování sociálních služeb. Nedílnou součástí zákona o sociálních službách jsou též ustanovení o výkonu veřejné zprávy v oblasti sociálních služeb, inspekci poskytování sociálních služeb a nezbytné předpoklady pro výkon činnosti v sociálních službách.[xix] Zákonem o sociálních službách nemohla být opomenuta úprava předpokladů pro výkon povolání sociálního pracovníka v sociálních službách nebo dle zvláštních právních předpisů při pomoci v hmotné nouzi, v sociálně-právní ochraně dětí, ve školách a školských zařízeních, u poskytovatelů zdravotních služeb, ve věznicích, v zařízeních pro zajištění cizinců, v azylových zařízeních.[xx]

Dovolím si citaci základních zásad zákona o sociálních službách. (…) Rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob. Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jejich sociální začleňování. Sociální služby musí být poskytovány v zájmu osob a v náležité kvalitě takovými způsoby, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování lidských práv a základních svobod osob. (…)[xxi]

Velkou oklikou jsme se dostali zpět, kde jsme začali. V souvislosti se sociální politikou jsem zmínil Listinu a z Listiny jsem také vycházel pro dosažení spojení práva a sociální politiky. Listina sice o sociální práci mlčí, nicméně to, co neříká explicite Listina, vyslovuje velice zřetelně sám zákon o sociálních službách. Sociální služby musí být zajišťovány tak, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování lidských práv a základních svobod osob. Jak jsem uvedl výše, Listina by měla být „duší zákonů“ a taky jí ve skutečnosti je. Názorně je zde vidět propojení mezi právem, sociální politikou a sociální prací. Sociální politika je tvořena v souladu se zachováním určitých minimálních standardů základních lidských práv a svobod státem garantovaných a snaží se tyto standardy udržet, možná i zlepšit a sociální práce jako jeden z nástrojů sociální politiky toto vykonává v praxi prací s ohroženými skupinami osob.

Ladislav Loebe

Seznam zdrojů:

KREBS, Vojtěch. Sociální politika. 4., přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: ASPI, 2007, s. 22. ISBN 9788073572761.

Sociální práce. Wikipedie, Otevřená encyklopedie [online]. Creative Commons © 2015 [citováno 9. 3. 2016]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Soci%C3%A1ln%C3%AD_pr%C3%A1ce

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ze dne 16. prosince 1992, Ústava České republiky. Wolters Kluver ČR [cit. 8. 3. 2016]. Dostupné z: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=1~2F1993&rpp=15#seznam

Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., ze dne 16. prosince 1992, o vyhlášení Listiny základních práv a svobod. Wolters Kluver ČR [cit. 6. 3. 2016]. Dostupné z: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=2~2F1993&rpp=15#seznam

Zákon č. 435/2004 Sb., ze dne 13. května 2004, o zaměstnanosti. Wolters Kluver ČR [cit. 6. 3. 2016]. Dostupné z: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&name=o~20zam~C4~9Bstnanosti&rpp=15#seznam

Zákon č. 262/2006 Sb., ze dne 21. dubna 2006, zákoník práce. Wolters Kluver ČR [cit. 7. 3. 2016]. Dostupné z: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=262~2F2006&rpp=15#seznam

Zákon č. 582/1991 Sb., ze dne 17. prosince 1991, o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Wolters Kluver ČR [cit. 6. 3. 2016]. Dostupné z: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&name=o~20organizaci~20a~20prov~C3~A1d~C4~ 9Bn~C3~AD~20soci~C3~A1ln~C3~ADho&rpp=15#seznam

Zákon č. 155/1995 Sb., ze dne 30. června 1995, o důchodovém pojištění. Wolters Kluver ČR [cit. 7. 3. 2016]. Dostupné z: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&name=o~20d~C5~AFchodov~C3~A9m~ 20poji~C5~A1t~C4~9Bn~C3~AD&rpp=15#seznam

Zákon č. 48/1997 Sb., ze dne 7. března 1997, o veřejném zdravotním pojištění. Wolters Kluver ČR [cit. 8. 3. 2016]. Dostupné z: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=48~2F1997&rpp=15#seznam

Zákon č. 94/1963 Sb., ze dne 13. prosince 1963, o rodině. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. Parlament České republiky [Cit. 8. 3. 2016]. Dostupný z: http://www.psp.cz/en/sqw/sbirka.sqw?cz=94&r=1963

Zákon č. 89/2012 Sb., ze dne 3. února 2012, občanský zákoník. Wolters Kluver ČR [cit. 8. 3. 2016]. Dostupné z: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=89~2F2012&rpp=15#seznam

Zákon č. 359/1999 Sb., ze dne 9. prosince 1999, o sociálně-právní ochraně dětí. Wolters Kluver ČR [cit. 8. 3. 2016]. Dostupné z: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&name=o~20soci~C3~A1ln~C4~9B~20pr~C3~A1vn~ C3~AD~20ochran~C4~9B~20d~C4~9Bt~C3~AD&rpp=15#seznam

Zákon č. 117/1995 Sb., ze dne 26. května 1995, o státní sociální podpoře. Wolters Kluver ČR [cit. 8. 3. 2016]. Dostupné z: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=117~2F1995&rpp=15#seznam

Zákon č. 561/2004 Sb., ze dne 24. září 2004, o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání. Wolters Kluver ČR [cit. 9. 3. 2016]. Dostupné z: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&name=~C5~A1kolsk~C3~BD~20z~C3~A1kon&rpp=15#seznam

Zákon č. 111/1998 Sb., ze dne 22. dubna 1998, o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů. Wolters Kluver ČR [cit. 9. 3. 2016]. Dostupné z: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&name=o~20vysok~C3~BDch~20~C5~A1kol~C3~A1ch&rpp=15#seznam

Zákon č. 108/2006 Sb., ze dne 14. března 2006, o sociálních službách. Wolters Kluwer ČR [cit. 9. 3. 2016]. Dostupné z: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=108~2F2006&rpp=15#seznam