Jako neslyšící předsedkyně Tichý dům neslyšících, z. s., chápu, že domovy seniorů, léčebny, sanatoria, hospice a další zařízení se snaží poskytovat běžným klientům kvalitní péči a zajistit důstojné a aktivní staří. Ale ne všem neslyšícím klientům je však obdobná speciální péče dopřána. Uvedená zařízení chybí a také proškolený personál, který by lépe chápal, co to je být sluchově postižený, a který by také ovládal znakový jazyk neslyšících (mateřský jazyk neslyšících) či simultánní přepis (překlad mluvené řeči do psané formy v reálném čase) a znal jejich specifika. Všimla jsem si slyšícího personálu nevědoucího si často rady, jak s neslyšícími starými lidmi efektivně komunikovat. Na vlastní oči jsem viděla, jak slyšící pracovnice mluví staré uživatelce znakového jazyka mylně do ucha místo toho, aby na ni mluvila pomalu nebo aspoň použila znakový jazyk.
Neslyšící senioři mají právo na podporu a poskytování služeb využívajících metod sociální péče k rozvoji jednotlivců či skupin v komunitě neslyšících. Pomohlo by zřízení Klubu neslyšících seniorů v běžném domově seniorů. Měli bychom také především podat pomocnou ruku osamělým neslyšícím seniorům, a to při zapojování do kulturního a společenského života, a povzbuzovat jejich zájem o život v domovech seniorů.
Pro některé staré uživatele znakového jazyka, kteří během svého mládí, produktivního života a aktivního stáří navštěvovali společně kluby, zajišťující společenské, kulturní a jiné zájmové činnosti a poskytující tlumočnické služby, jako např. Česká unie neslyšících a jiné, je to smutné, když z komunity odejdou do domova seniorů, a to každý zvlášť a spolu se už neuvidí.
Navíc tam nemá neslyšící možnost si popovídat s ostatními běžnými uživateli kvůli komunikační bariéře. Zvykne si sice na novou společnost, ale cítí se osamocen a izolován od světa neslyšících. Často trpí samomluvou mezi čtyřmi stěnami pokoje. Není tam pro neslyšící zřizována organizace vlastnící činnosti domova seniorů, kde by vytvářela komunitu neslyšících pro pár klientů, ve které by se mohla rozvíjet řada svépomocných aktivit, zájmové aktivity neslyšících seniorů, pořádání kulturních akcí. Znám neslyšící starší babičky a dědečky, oni si o tlumočníka znakového jazyka sami neřeknou, nebojují o něj při objednání na besedu nebo návštěvu u lékaře. Neslyšící senioři hledají místo chybějící komunikace útěchu v nápomoci personálu, starají se o nemohoucí spolubydlící. Komunikace formou znakového jazyka nebo přepisu je pro osoby se sluchovým postižením velmi důležitá a pomáhá cvičit jejich paměť. Terapie cvičení paměti patří mezi sociální služby.
Rozptýlení neslyšících seniorů po Praze a Středočeském kraji je velký problém. Pomoc se jim totiž může poskytnout nejlépe v komunitě. Ale oni z ní ke škodě věci odešli! A tak přemýšlím, jak rozptýlené seniory zase dát zpět dohromady. To by ovšem chtělo udělat projekt a tak sehnat „internátní“ domov a dostat seniory „pod jednu střechu“.
V dnešní době není také jednoduché umístit neslyšícího klienta do domova seniorů, čekací doba totiž bývá hodně dlouhá. V budoucnu to však bude ještě horší. A tak nezbývá jiné řešení než zavést domácí péči pro blízké neslyšící s podporou terénní pečovatelské služby (se znalostí znakového jazyka). To by vyžadovalo také podat pomocnou ruku pracujícím dětem neslyšících seniorů v produktivním věku. Ti pak stojí před těžkým rozhodnutím, zda opustit zaměstnání, nebo v něm zůstat. Přiznám se, že sním o centru terénní péče pro neslyšící seniory. V evropských zemích je zavádění domácí péče nejrychleji se rozvíjející sektor v oblasti sociálních, ale i zdravotních služeb. Podaří se splnit tento sen i u nás a podat neslyšícím seniorům pomocnou ruku?
