Ojedinělý kvalitativní výzkum realizovaný organizacemi Jako doma a ASLIDO ve dvou městech ČR ukazuje, že ženy se ztrátou bydlení dostávají do nejisté a nebezpečné situace, s níž je násilí výrazně spojeno. Násilí přichází jak ze strany partnera či jiných blízkých lidí, ale také od zaměstnanců bezpečnostních agentur, policie, zdravotnického personálu, úředníků a úřednic, lidí zaměstnaných v sociálních službách, ale i veřejnosti. Některé ženy, které odešly z domova kvůli násilnému partnerovi, se tak paradoxně vystavily ještě většímu násilí. Případy násilí na ženách navíc v bezdomovectví zůstávají skryty, protože je přehluší jiné, aktuálnější existenční problémy, které ženy řeší – např. kde budou spát.

Zametat ulice, na to akorát jste

Ženy bez domova se setkávají v osobních vztazích s fyzickým násilím (bití, ničení věcí), tak i s psychickým (manipulace, ponižování), sociálním (izolace od okolí), ekonomickým (okrádání o výdělek) a sexuálním (znásilnění, obtěžování). Specifickou formou je pak násilí institucionální, kdy se v systému sociálních služeb a dalších forem institucionalizované pomoci dostávají do postavení osob nižší kategorie a setkávají se s despektem, nadávkami, nedostatečným informováním, odmítáním poskytnout službu, ale i bitím.

Protože institucionální násilí a násilí ze strany veřejnosti jsou, na rozdíl od domácího násilí, mnohem méně popsané, zabýváme se v tomto textu především jimi.[1]

Institucionální násilí přichází z mnoha různých stran, od policie, bezpečnostních agentur, OSPODu, sociálních pracovníků a pracovnic, úředníků a úřednic (např. z úřadů práce nebo správy sociálního zabezpečení) i zdravotnického personálu.

„… a prostě ti ipáci, oni, že na celém tom objektu mám zákaz, no ale já jsem tam pořád chodila. Tak jednou se s prominutím nasrali a vytáhli takovou plastovou tyčku, řekli mi, ať se otočím zády ke zdi, s tou tyčkou mě začali bít, chtěli po mě, ať udělám sto kliků, sto dřepů a tady zub mi vybili s tou tyčkou.“ (Karin)

„Proč bych vám dávala rekvalifikační kurz, když můžete jít zametat ulice, na to akorát jste.“ (FG1/Věra)

„Sice máš právo říct ne, ale když na něco odmítneš odpovědět, tak ti pak odmítají nabízet služby.“ (FG1/Věra)

(komentář ze strany pracovníků noclehárny:)„Prasata se jdou umýt, zase tam bude bordel.“ (FG1/Marta)

„Ty azyláky fungují trochu stylem armádně. Nebo já jsem to zažila, teď je to trochu lepší, všechno je o lidech. Se mi stalo, že jsem přišla třeba ve tři čtvrtě na devět nebo v devět a že mě na azylák nepustili, přitom příchod je do půl desáté. Prostě mladýmu ruplo v bedně, nepustím tě, zůstaň venku.“ (Šárka)

„Jeden, též policajt, takový agresivní. Co tady děláte, běžte pryč, běžte si někde jinde… Na mě: „Cikánko, černá hubo.“ No. Jsou takoví policajti. Normálně nadával sprostě. A správně nemají, ne? (…) Ale aby vám pomohl ne, vůbec.“ (Ema)

Výsledkem je pak nedůvěra v instituce, ženy se na ně v případě nouze prostě neobracejí.

Ty tady zdechni

Dosud málo popsanou oblastí násilí je násilí z nenávisti ze strany veřejnosti. Lidé bez domova jsou snadným terčem nejrůznějších forem násilí, od verbálního k fyzickému (útoky, zničení věcí). Nenávist vůči ženám bez domova je pak ještě modifikována genderově specifickými očekáváními, jako imperativ pěkného vzhledu nebo imperativ dobré matky.

„… když po mně házeli petardy, mouku z mostu, ocet, po psech mi házeli. Ale to byli mladí parchanti, šestnáct, sedmnáct roků…“ (Magda)

„Nadávali nám: „Vy špíny. Běžte, děláte tady bordel.“ Na mě: „Ty černá cikánko.“ No a kolikrát zastavili auta, jak jsme poprvé spali v tom tunelu. Někteří vystoupili z auta a už nadávali. „Běžte pryč, co vy tady děláte, bezdomovci, vy špinaví,“ a všelijak.“ (Ema)

„Jedenkrát se též stalo, že do toho kontejneru jdu, a takoví mladí šli a pověděli: „Ty stará kurvo, co tady děláš, my tě tam hodíme a ty tady zdechni.““ (Milada)

„To je tak do teďka, u venčení pejsků. Dvě tři ženské. „To jsou ty bezdomovkyně. Jak to můžeš dopustit bydlet se svojima dětma na azyláku. To si říkají matky?““ (Lenka)

Uniknout násilí

Ženy bez domova si vytvářejí nejrůznější strategie pro to, aby se násilí vyhnuly – od prostého nevyužívání služeb, kde se setkaly s obtěžováním ze strany jiných uživatelů služby nebo třeba ponižováním ze strany personálu, přes užívání alkoholu a drog jako formy úniku, až po drsné, agresivní vystupování, které má potenciálního násilníka zastrašit. „Tyhle strategie často tu celkovou situaci žen bez domova spíše zhoršují, ale ty ženy nemají moc na výběr, instituce a společnost se k nim obrací zády,“ říká výzkumnice Jitka Kolářová z Jako doma.

Ženy také popsaly, co by jim pomohlo zlepšit jejich situaci. „Jsou to vlastně věci očekávatelné: bydlení, práce, zbavit se dluhů, dostupná péče o děti. Přesto v situaci finanční nejistoty a administrativní náročnosti jednotlivých kroků z bezdomovectví je velmi obtížné je k nim dostat a udržet si je,“ upozorňuje Kolářová.

Participace a společenská změna

Na výzkumu, který se zaměřil na formy násilí, jež ženy bez domova zažívají, v souvislosti s tím, jak bydlí[2], se podílely organizace Jako doma – Homelike, o. p. s., a ASLIDO – Akční skupina s lidmi bez domova, z. s., ve spolupráci s Fakultou sociálních studií Ostravské univerzity. Výzkum probíhal od března 2015 do března 2016 ve dvou městech ČR a jeho cílem bylo získat jak výpovědi žen bez domova, tak i pracovníků a pracovnic z pomáhajících profesí. Výzkumu se zúčastnilo 47 žen bez domova a 22 pracovníků a pracovnic z pomáhajících profesí (sociální pracovníci, sociální kurátoři, metodici apod.). Ženy bez domova se zapojily do individuálních rozhovorů, ohniskových skupin, ale také méně obvyklých technik sběru dat, jako divadlo obrazu.

Svým přístupem, použitými metodami i cílem se výzkum řadí mezi výzkumy participativní: účastnice měly roli aktivních konzultantek, a cílem výzkumu je poukázat na nějaký závažný společenský problém a poskytnout jeho aktérkám hlas a podpořit je v uvědomění si útlaku a práci na zlepšení situace.

Cílem výzkumu totiž není pouze popsat podoby násilí, s nimiž se ženy bez domova denně setkávají, ale také hledat kolektivní, ne pouze individuální, strategie, jak z kruhu násilí vystoupit. „Pro řešení násilí na ženách bez domova je důležité spojit se, mluvit o tom společně a společně usilovat o změnu,“ myslí si další výzkumnice Eliška Lindovská. „To, co ženy tváří v tvář násilí dělají, jsou totiž obvykle individuální strategie, které často zhoršují jejich situaci, ale násilník ani společnost jako celek se nemění. Ženy, které se staly terčem násilí, tak mohou mít pocit, že jsou na celou věc samy.“ Na výzkum proto navazují další aktivity organizací Jako doma – Homelike a ASLIDO jako svépomocné skupiny, kurzy nenásilné komunikace nebo reprízy zmíněného divadla obrazu.

Doporučení pro sociální práci

Závěrečná zpráva také obsahuje sadu doporučení pro sociální služby, ale i celkový systém pomoci lidem bez domova, s ohledem na potřeby žen.

Doporučení vycházející ze zjištění výzkumu členíme do tří úrovní, podle náročnosti na zavedení změn a/nebo rozsahu jejich dopadu, a to na:

• změny proveditelné ve stávajících službách;
• zavedení nových služeb;
• celospolečenské změny (včetně legislativních).

V rámci každé úrovně jsou pak doporučení členěná tematicky. Řada změn se týká lidí bez domova obecně, některé vycházejí ze specifických potřeb žen.

Většina navrhovaných doporučení vychází z toho, že ženy ve výzkumu vnímaly, že se s nimi zachází jako s občankami „druhé kategorie“ a že nastavení služeb často neodpovídá skutečným potřebám lidí bez domova. Proto obecným principem, k němuž doporučení směřují, je „potkat se s lidmi tam, kde v tu chvíli jsou“ a nesnažit se je motivovat k naplňování předem daných pravidel, která mohou více odrážet potřeby institucí nebo obecně lidí, kteří bydlí.

Nejvíce našich doporučení je proveditelných v již stávajících službách, někde jde o rozšíření záběru, proškolení zaměstnanců, lepší mezioborovou spolupráci, často se však jedná o změnu přístupu, kultury a hodnot organizací, což obnáší jejich zásadní proměnu ve všech oblastech a na všech úrovních hierarchie.

Jen málo doporučení směřuje ke zřízení nových služeb či opatření, některé lze také přidružit k již existujícím službám.

Řada věcí naopak vyžaduje systémovou změnu a podporu ze strany větších rozhodovacích celků (států, krajů, obcí) – ty však závěrečná zpráva pouze stručně navrhuje, hlubší analýza či strategie takových kroků není jejím cílem.

Editorky zprávy jsou přesvědčeny, že takové změny nepřijdou samy od sebe, a proto v podtextu doporučení leží předpoklad kolektivní akce sociálních pracovnic a pracovníků společně s lidmi (ženami) bez domova směrem ke zlepšení postavení lidí bez domova a sociálních služeb s nimi spolupracujících.

1.Doporučení pro stávající služby

1.1  Změna přístupu k lidem bez domova

Přistupovat k lidem bez domova s respektem, s tím související změna jazyka, jaký pro oslovování a označování lidí bez domova používáme, směrem k větší citlivosti.[3]

Konkrétní pomoc a spolupráci stavět na základě konkrétních potřeb jednotlivých osob. Klást důraz na nehodnotící, neobviňující a akceptující přístup (přístup zásluhovosti pomoci ve formě odměn a trestů za žádoucí a nežádoucí jednání nahradit partnerským přístupem a rozvíjením dialogu).

Zapojovat uživatele a uživatelky služeb (současné, ale i ty, kteří z nějakých důvodů službu nevyužívají) na partnerské bázi do nastavení (pravidel, provozu) služeb, pracovat s jejich zkušenostmi a dovednostmi a dále je rozvíjet.

Vytvořit mechanismy získávání zpětné vazby od uživatelů a uživatelek služeb a evaluace služeb celkově.

Věnovat se aktivizaci lidí bez domova, rozvoji jejich kolektivního vědomí (aplikovat koncept zplnomocnění).

1.2 Podoby bydlení

Otevřít azylové ubytování či noclehárny pro lidi užívající návykové látky (tzv. mokré azylové domy). Toto doporučení je ale nutné aplikovat spolu se změnami v podobách bydlení (např. možnost mít vlastní pokoj či chatku), aby se snížilo riziko např. agresivního chování u lidí užívajících alkohol.

Otevřít azylové bydlení pro lidi se zvířaty. Opět nutnost proměn podob bydlení tak, aby přítomnost zvířat nevedla ke konfliktům s jinými zvířaty nebo lidmi.

Umožnit bydlení pro páry.

Zřídit krizová lůžka pro osoby v akutní krizi. Ta by ale měla být oddělená, v bezpečném prostoru, s návaznými sociálními a psychologickými službami.

1.3 Služby s ohledem na potřeby žen

Navýšit počet služeb a míst pro ženy v obtížné sociální situaci a uzpůsobit je jejich potřebám především z hlediska práce s traumatem z prožitého násilí a péče o děti.[4]

Pracovníky a pracovnice azylových domů pro ženy bez domova vyškolit pro práci s oběťmi násilí, propojit práci na traumatu a řešení domácího násilí a ztráty bydlení.

Systematicky pracovat na podpoře sebevědomí žen, ať už prostřednictvím zapojování do chodu zařízení, sebepoznávacích aktivit, či prostřednictvím kurzů sebeobrany.

Podporovat svépomoc a spolupráci mezi ženami, které službu využívají. Vytvářet ženské skupiny, kde ženy mohou sdílet svoje problémy a nacházet jejich řešení. Takové skupiny samy o sobě mohou působit terapeuticky[5], mohou být však i místem zrodu sociální akce s politickým přesahem.

1.4 Rozšíření služeb pro lidi bez domova

Služby pro lidi bez domova rozšířit o pomoc s řešením exekucí nebo úzce spolupracovat s organizacemi, které se na tuto oblast specializují. Vytvořit síť umožňující lidem v sociální tísni získat a udržet si zaměstnání a projít oddlužením.

Poskytovat bezpečná místa pro uložení cenností a dokumentů, aby nedocházelo ke krádežím a ztrátám, které pak výrazně ztěžují situaci lidí na ulici.

Poskytovat bezplatně (nebo za symbolickou cenu) možnosti se pravidelně umýt, vyprat a usušit si prádlo (i pro ty, co na dané noclehárně nebo azylu nebydlí).

Snížit prahy dostupnosti kvalitní psychoterapeutické péče. Ta by měla být dostupná nejen finančně, ale i místem a časem.

Nabízet právní pomoc, například v podobě doprovodů na policii.

Poskytovat lidem bez domova více informací – o jejich právech, o službách, které mohou využít. S tím souvisí také bezplatný přístup na internet (počítače s připojením nebo wifi) a možnost nabíjet si telefony zdarma.

1.5 Pozice sociálních pracovníků

V návaznosti na změnu přístupu k lidem bez domova směrem k většímu respektu proškolit v nenásilné a respektující komunikaci všechny zaměstnance a zaměstnankyně (tedy nejen sociální pracovníky a pracovnice) sociálních služeb, úřadů práce apod., kde se lidé bez domova setkávají s institucionálním násilím.

Začít realizovat vzdělávací semináře a diskuse pro pomáhající pracovníky a pracovnice vedené lidmi se zkušeností obtížné životní situace na téma bezdomovectví a vyloučení z bydlení a násilí.

Zaměstnance a zaměstnankyně pracující s ženami (ale i s muži) bez domova proškolit v genderově citlivém (nestereotypním) přístupu, v práci s oběťmi domácího násilí a s lidmi s traumatem.

Pracovníky a pracovnice azylových domů, nocleháren a denních center vyškolit na řešení konfliktních situací mezi klienty (napadení, krádeže).

Lidé ve vedení sociálních služeb by podle účastnic a účastníků výzkumu měli mít zkušenosti z terénu.

2.Nové sociální služby

2.1 Podoby bydlení

Rozšířit nabízené podoby bydlení – ze stávajících vícelůžkových pokojů na jednolůžkové a dvoulůžkové pokoje, domky, chatky, byty na spolubydlení či garsonky, aby více odpovídaly rozmanitým potřebám lidí v sociální nouzi (soukromí, bezpečí, možnost mít zvíře).

2.2 Služby s ohledem na potřeby žen

Zřídit služby čistě pro ženy bez domova (komunitní, denní centra, noclehárny, azylové domy) někde i s čistě ženským personálem.

2.3 Rozšíření služeb pro lidi bez domova

Vytvořit terapeutické služby pro pachatele domácího násilí z řad lidí v sociální nouzi (terapeutické programy, programy určené na zvládání vzteku), v běžných službách téma domácího násilí otevírat, nepřehlížet jej.[6]

3.Celospolečenské a systémové změny

3.1 Změna přístupu

Principy participace uživatelek a uživatelů sociálních služeb a rozvoj genderové citlivosti aplikovat již do vzdělávacích modulů a přednášek pro budoucí sociální pracovníky a pracovnice. Stejně tak jako vzdělávání v oblasti domácího násilí a práce s traumatizovanými osobami.

3.2 Podoby bydlení

Dopracovat a prosadit celostátní systém sociálního bydlení, společně s prosazováním práva na bydlení jako základního lidského práva.

Využívat opuštěné, prázdné domy pro řešení situace lidí bez domova – a to jak v podobě dekriminalizace squattingu, tak i aktivního vyhledávání a rekonstrukce prázdných domů ze strany vedení obcí a státu.

Podpořit vznik sebepodpůrného komunitního bydlení pro ženy, kde by každá měla svou bytovou jednotku, ale zároveň mohla využívat společný prostor pro setkávání a spolupráci s ostatními obyvatelkami.

3.3 Služby s ohledem na potřeby žen

Vytvářet nízkoprahová zaměstnání pro ženy v obtížné životní situaci.

V rámci rodinné politiky na obecní i státní úrovni prosazovat slaďování oblasti práce a péče o rodinu.

Vytvořit místně a cenově dostupná místa v zařízeních péče o děti.

Upozorňovat na genderové aspekty násilí a chudoby, spolupracovat s ženským hnutím na prosazování práv žen bez domova.

3.4 Rozšíření služeb pro lidi bez domova

Zjednodušit administrativu s převedením sociálních dávek do místa současného bydliště, např. i v případě, že se jedná pouze o přechodnou adresu.

Usilovat o systémovou změnu v řešení exekucí směrem ke snížení pravomocí exekutorských firem, posílení „proti exekuční lobby“ o ty, kteří se v situaci předlužení ocitli.

3.5 Pozice sociálních pracovníků a pracovnic

Navýšit počet sociálních pracovníků a pracovnic ve službách pro lidi bez domova – tak, aby se zvýšila kvalita poskytovaných služeb a kleslo přetížení sociálních pracovníků a pracovnic a dalších pomáhajících pracovníků.

Zlepšit pracovní podmínky lidí v pomáhajících profesích – především platové, ale i navýšení dovolené a benefitů ve formě vzdělávání.

Zajistit kontinuálnost financování sociálních služeb a neziskových organizací, které pracují s lidmi bez domova a ženami v obtížné životní situaci, za účelem zajištění dlouhodobého fungování.

Jako doma – Homelike, o. p. s.

 

Závěrečná zpráva z výzkumu vychází jako tištěná publikace „Stojíme na jejich straně! … protože dvě jsou víc než jedna“ a je též dostupná online pod odkazem jakodoma.org/publikace.

Kolářová, Jitka, Lindovská, Eliška (eds.): Stojíme na jejich straně! … protože dvě jsou více než jedna. Závěrečná výzkumná zpráva o ženském bezdomovectví a násilí.

Autorský tým: Eliška Lindovská, Jitka Kolářová, Magda Frišaufová, Monika Benešová

Odborné recenzentky:

Vydalo:

Obecně prospěšná společnost Jako doma – Homelike upozorňuje na genderové aspekty bezdomovectví a klade důraz na aktivní zapojení žen bez domova do činnosti organizace.

Výzkum proběhl v rámci projektu Společně jako doma bez násilí.

Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů. Prostřednictvím Norských fondů přispívá Norsko ke snižování sociálních a ekonomických rozdílů a posílení vzájemné spolupráce v Evropě. Podporuje především ochranu životního prostředí, výzkum a stipendia, rozvoj občanské společnosti, péči o zdraví, děti, rovnost žen a mužů či zkvalitnění justice. Program Dejme (že)nám šanci podporuje rovné příležitosti žen a mužů v pracovním i osobním životě a prevenci a pomoc obětem domácího násilí v České republice. Spravuje ho Nadace Open Society Fund Praha, která od roku 1992 rozvíjí hodnoty otevřené společnosti a demokracie v České republice.

www.osf.cz
eeagrants.org
www.dejmezenamsanci.cz