Medailonek: Vít Lesák vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a později Rozvojová studia na London School of Economics and Political Science (LSE) ve Velké Británii. Po dvou letech práce v zahraničí (Londýn, Angola) působil pět let ve vládní Agentuře pro sociální začleňování, nejprve jako lokální konzultant ve dvou obcích v Ústeckém a Středočeském kraji, později jako metodik lokálních konzultantů zejména v moravských lokalitách. V průběhu těchto let poznal sociální politiky na úrovni místní (v celkem asi 20 obcích), krajské i centrální. Poslední rok působí jako konzultant pro sociální začleňování a inovativní projekty při Odboru sociální péče Magistrátu města Brna a také jako ředitel Platformy pro sociální bydlení.
Proč Platforma pro sociální bydlení (dále jen „Platforma“) vznikla?
Platforma vznikla jako reakce na dlouhodobě neřešenou bytovou nouzi rostoucího počtu rodin i jednotlivců. Česká republika do roku 2015 neměla definované sociální bydlení, žádnou koncepční politiku řešení substandardního ne-bydlení, lidé žijící v bytové nouzi neměli žádnou organizaci na celostátní úrovni, která by hájila jejich právo na důstojné bydlení. Platforma vznikla v roce 2013 a symbolicky navázala na závěry Národního setkání lidí žijících v sociálních bytech. Platforma nyní sdružuje přes 60 členů, z toho přes 30 organizací (zejména poskytovatelů sociálních služeb a lidskoprávních organizací) a dalších asi 30 expertů s domovem i bez domova. Dlouhodobým cílem Platformy je prosadit vznik a rozvoj takového systému sociálního bydlení, který ukončuje bezdomovectví a vyloučení z bydlení. Více viz http://socialnibydleni.org/cs a https://www.facebook.com/socialnibydleni.
Čím se v Platformě zabýváte?
Za několik let především dobrovolné činnosti členů Platformy jsme rozvinuli celou řadu aktivit: zejména se snažíme o transfer zahraničních zkušeností s ukončováním bezdomovectví (např. metody přístupu Housing First či Rapid Rehousing); věnujeme se advokacii za vytvoření a schválení dobrého zákona o sociálním bydlení; snažíme se ohlídat další státní politiky, včetně dotačních, aby byly adresné a lidem v bytové nouzi pomáhaly a ne ještě více škodily. V posledním roce jsme se kromě politik na národní úrovni začali více soustřeďovat na politiky místní, zejména ve spolupráci s městem Brnem. Tam někteří naši členové spolu s mnoha místními partnery nastavují velmi progresivní model ukončování bezdomovectví, který je vystavěn na principu Housing First (bydlení především), a kromě dvou pilotů na zabydlování rodin i osaměle žijících osob navrhujeme zavedení několika dalších programů či systémových změn, které se inspirují nejlepšími zahraničními praxemi. Spolupráci nabízíme i dalším obcím, aktuálně např. Chomutovu či Praze.
Jaká je Vaše náplň? Čím se zabýváte Vy osobně?
Já jsem zaměstnán právě v Brně, jsem poradcem při Odboru sociální péče a právě spolupráce na místní úrovni mne zajímá nejvíc, možná je to i díky mé praxi z Agentury pro sociální začleňování. Dále se snažím společně s několika kolegy z Ostravy, Brna a Prahy podpořit vznik či rozvoj participativních skupin lidí se zkušeností bezdomovectví, kteří by sami s naší podporou prosazovali své zájmy kolektivně. V neposlední řadě se věnuji také advokační činnosti na centrální úrovni, dáváme zpětnou vazbu k velmi slibnému zákonu o sociálním bydlení a nedávno k naopak nešťastné novele zákona o pomoci v hmotné nouzi.
„Za víc než 25 let jsme v ČR nedokázali koncepčně řešit rostoucí bezdomovectví.“
Vámi představené cíle a činnosti jsou ambiciózní. Co se Platformě daří?
Velkou radost mám v posledním roce právě ze spolupráce v Brně. Je to kolektivní práce mnoha místních aktérů a běh na dlouhou trať, má ale potenciál vytvořit zcela nový přístup k řešení bezdomovectví a vyloučení z bydlení v ČR. Pokud se nám společně podaří dotáhnout alespoň 70 % rozjetých aktivit, můžeme dokázat, že se lidé budou jen výjimečně dostávat do situace bytové nouze, pokud se do této situace přece jen dostanou, nebudou v této situaci muset být dlouhodobě a nebudou se do ní dostávat opakovaně – to je naše vize, kterou chceme naplnit v řádu 10 let. To považujeme za zásadní rozdíl oproti dosavadnímu přístupu k bezdomovectví, které je často považováno za neřešitelné či „přirozené“, a politiky bývají zaměřené více na jakési řízení nejviditelnějších znaků bezdomovectví pomocí azylového bydlení, charity či vylučování lidí na méně viditelná místa či do nelidských ubytoven, než opravdové ukončování bezdomovectví poskytnutím důstojného bydlení v kombinaci s adekvátní podpůrnou službou…
… a co by mohlo být lepší?
Na méně úrodnou půdu dopadají naše snahy konzultovat dotační politiky na podporu investic do sociálního bydlení – zodpovědné ministerstvo pro místní rozvoj dlouhodobě nemá dobře zacílenou dotační politiku, nemá zpracovanou metodiku desegregace sociálního bydlení, nedokáže dotační výzvy vypsat tak, aby na ně dosáhli neziskoví poskytovatelé sociálního bydlení – toto se bohužel ukazuje i na přípravě aktuální výzvy na sociální bydlení Integrovaného regionálního operačního programu. Nepodařilo se nám ani přesvědčit vládu, že neudržitelný byznys s chudobou na ubytovnách nevyřešíme škrtáním dávek pro nejzranitelnější domácnosti ani tzv. motivačními plány a zahlcením pracovníků úřadů práce, ale naopak poskytnutím dostupné alternativy pro lidi uvězněné na ubytovnách, tedy nabídkou sociálních bytů. Stále doufáme, že nepovedená novela zákona o pomoci v hmotné nouzi nebude podpořena v Poslanecké sněmovně a naopak dostane přednost skutečné řešení, kterým je připravovaný zákon o sociálním bydlení.
Jak se ČR vypořádává s bydlením chudých v porovnání s jinými zeměmi?
Podobně jako další země střední a východní Evropy jsme bezhlavě zprivatizovali státní (přesněji obecní) bytový fond a za víc než 25 let nedokázali koncepčně řešit rostoucí bezdomovectví – tím myslím jak situaci lidí bez domova, ale také lidí v bydlení nejistém a nevyhovujícím. Chystaný zákon o sociálním bydlení by mohl být v tomto velký pokrok a ve srovnání s okolními zeměmi by mohl být osvíceným modelem: v Maďarsku se bezdomovectví kriminalizuje, na Slovensku sice mají na rozdíl od ČR zákonem danou definici sociálního bydlení a základní mantinely na dotační podporu tohoto sektoru, ale na místní úrovni převládají velmi neefektivní programy vůči lidem v bytové nouzi. V Polsku i v Maďarsku jsou velkým problémem zadlužení lidé a tzv. evikce z bytů, ohrožení nájemníci se ale na rozdíl od ČR začínají učit efektivně se ozývat proti bezohledným praktikám a nečinnosti obcí a státu.
A jaká je situace na západ od našich hranic?
V západní Evropě jsou mezi zeměmi velké rozdíly, často si země udržely větší státní či sociální bytový fond než ČR (v několika státech mnohonásobně – dá se za něj označit 20–30 procent všech bytů oproti v průměru 9 % v ČR), ale ohrožení bezdomovectvím zejména po finanční krizi se mnohde razantně zvýšilo. Dopady krize v mnoha zemích, jako Španělsko, Irsko nebo Velká Británie, se kromě ztráty bydlení a skokového zvýšení zadlužení později zkombinovaly se státními politikami další privatizace bydlení či snižování dávek na bydlení, což uvrhlo do chudoby a bytové nouze zbytečně mnoho dalších lidí. V neposlední řadě pozorujeme v evropským metropolích opětovné prudké zvyšování komerčních nájmů a tyto pro většinu obyvatel negativní jevy nejsou dostatečně vyvažovány státními politikami. Vše výše popsané v ČR vidíme jen v menším měřítku, ale měli bychom se z toho také poučit.
„Brno by mohlo být prvním městem v ČR, které se k tomuto vývoji přidává.“
Vyjmenoval a popsal jste řadu negativních aspektů situace. Jaké jsou ty pozitivní?
Pozitivním trendem v Evropě, který v Platformě sledujeme, je alespoň poučení v přístupu k podporovanému bydlení na místní úrovni, kdy se snad ve všech zemích již přišlo na to, že tzv. „zásluhové“ či „prostupné“ bydlení nefunguje – lidé jsou často zacyklení v nižších stupních, systém produkuje „neúspěšné klienty“, vytváří paralelní systémy a ke všemu je to velmi nákladné. Naopak mnohá města téměř po celé Evropě (ve Velké Británii, Francii, Nizozemí, Finsku, Norsku, Švédsku, Dánsku, Itálii, Španělsku, Rakousku, Belgii, Irsku, Portugalsku) a Spojených státech či Kanadě postupně přešla na programy postavené na principu Housing first, které vycházejí z již prověřené zkušenosti, že bydlení je základ, potřebná trampolína k postupnému zlepšování dalších sociálních a zdravotních problémů. Také vychází z poučení, že motivace je poháněna snahou si bydlení udržet, ne na něj v rámci mnohastupňovitého schodiště dosáhnout.
Brno by mohlo být prvním městem v ČR (a střední Evropě), které se k tomuto již asi desetiletému vývoji přidává. Dalším inspirativním trendem jsou legislativní záruky práva na bydlení (např. Skotsko či Finsko) či zákonem upravená prevence ztráty bydlení na místní úrovni, kdy jsou města povinna monitorovat situaci ohrožených nájemníků a včas jejich situaci pomáhat řešit (např. Wales). Jinde se, na rozdíl od ČR, nebojí experimentovat a přicházet s inovacemi a je mnohem běžnější, že když se nějaká inovace osvědčí, tak se pak využívá víc. Obecně bychom se mohli inspirovat principem politik založených na datech („evidence-based policy making“) – toto se u nás rozbíhá opravdu jen velmi ojediněle, ocenil bych v tomto Oddělení projektů sociálních inovací a mezinárodní spolupráce pod MPSV.
Proč je třeba zákona o sociálním bydlení?
Zákon je zcela nepostradatelný, aby všichni aktéři zodpovědní za zajišťování základních potřeb občanů ČR (tedy obce, kraje, vláda) měli jednotné noty, dostatečnou finanční a metodickou podporu pro řešení neudržitelně se zvyšujícího počtu lidí v situaci bytové nouze. V posledním roce byla publikována série dat, která ukazují na zdvojnásobení až ztrojnásobení počtu lidí bez domova či v bydlení nejistém nebo nevyhovujícím v posledních asi 5 letech. Nikdo se za tuto situaci necítí zodpovědný a obce, které to podle zákona mají v kompetenci jen vágně, jednají sociálně zodpovědně jen velmi ojediněle a zcela nedostatečně. Pokud nebude dán základní rámec a alespoň základní povinnost obcím situaci řešit a na druhé straně záruka státu vytvářet dostatečné podmínky pro obce tuto povinnost plnit, nemůžeme očekávat od domácností v krátkodobé či dokonce dlouhodobé krizi často bez naděje na nové bydlení, že se zázračně zmobilizují a pouze s pomocí sociálního pracovníka bez reálné šance na bezpečí domova situaci vyřeší. Zákon tedy může pomoci jak obcím, které situaci řešit chtějí, ale nemají dostatečné podmínky, tak lidem v těžkých situacích, kteří potřebují odrazový můstek, a celkově se vyplatí celé společnosti.
„Česká republika může tuto historickou šanci promarnit.“
Co se po začátku platnosti zákona o sociálním bydlení změní a jak?
To samozřejmě ještě záleží na tom, v jaké formě a jestli vůbec bude schválen – bohužel se jeho příprava opožďuje a my se bojíme, že Česká republika tuto historickou šanci prosadit systémový přístup k řešení bytové nouze promarní. Pokud by se ale této vládě podařilo nastartovat systém navržený v Koncepci sociálního bydlení pro roky 2015–2025, měli bychom postupně sledovat několik pozitivních trendů: 1. Obce by měly jasno v tom, co sociální bydlení je, jak na něj nárokovat státní finance, a věděly by, že pokud jedna obec bude sociálně zodpovědná, nebudou toho sousední obce zneužívat a „vyvážet“ své chudé – naopak bude se každá starat o své občany. 2. Lidé v bytové nouzi budou mít jasné informace o tom, za jakých okolností a na co mají nárok (podobně jako nyní u dávkové agendy), nebudou vydáni na pospas často se vylučujícím politikám některých obcí a mnohých soukromých vlastníků bytů a budou mít reálnou šanci vymanit se z bludného kruhu bezdomovectví v různých podobách – z nelidských podmínek ubytoven, z nejistoty azylového bydlení či nepřiměřeně drahých bytů v místech, kde se nájmy vyšplhaly rychleji než minimální platy často přepracovaných lidí. 3. Stát bude schopen pohlídat, kam své peníze posílá, celkové výdaje systému by ve středním a delším horizontu měly být nižší, než je současný, neudržitelný stav. Zavádění systému by samozřejmě bylo postupné, řekněme v horizontu do 10 let by mohl být systém plně funkční. Ale již v počátcích bude důležité, že všichni aktéři budou vědět, kam směřují, podle toho budou postupně harmonizovat své politiky, samozřejmě s ohledem na místní potřeby a specifika. Již dnes vidíme pozitivní jev, kdy mnohé obce uvítaly jasný signál vlády a začaly své obecní systémy sociálního bydlení zakládat na principech schválené Koncepce.
Jaký je ideální stav sociálního bydlení v ČR z Vaší perspektivy?
Nerad bych fantazíroval, jsem realista a dle své zkušenosti z místní i národní úrovně bych zbytečně nehledal „ideál“, spíše realistické, ale zároveň výrazné zlepšení. Tím určitě chystaný zákon může být, a proto bych ho „za aktuálně možný ideál“ považoval. V praxi bude záležet na desítkách detailů, procesech na místní úrovni, např. na pravidlech prioritizace lidí v bytové nouzi (aby se k bytům v systému sociálního bydlení dostali nejdříve ti opravdu nejpotřebnější a nejohroženější) nebo na metodice sociální práce s lidmi v režimu sociálních bytů (aby byla opravdu podpůrná a funkční a ne kontrolní a kontraproduktivní). Zcela klíčové také bude, jak v praxi vyhodnocovat, zda je systém opravdu úspěšný – tedy že bezdomovectví v jednotlivých obcích postupně redukuje a nakonec ukončí.
Co tím „ukončením“ přesně myslíte?
Že se lidé do bezdomovectví či bytové nouze budou dostávat jen výjimečně, pokud se do této situace přece jen dostanou, nebudou v této situaci muset být dlouhodobě a nebudou se do ní dostávat opakovaně. To ale vyžaduje mít kvalitní systém vyhodnocování komplexu politik na místní úrovni (politiky prevence, programy zabydlování, kvalitní podpůrné služby, efektivní komunikaci mezi články systému), neustále programy podpory v bydlení vylepšovat, učit se z úspěchů i neúspěchů, nebát se změn a inovací. To platí jak pro provozovatele sociálních bytů, poskytovatele služeb, koordinátory systémů, tak i donátory. V mém „ideálním“ systému tedy každý článek řetězce sdílí cíl, a tím je co nejrychleji ukončit bezdomovectví zranitelných domácností či bezdomovectví předejít. A každý tento článek je motivován svou činnost neustále zlepšovat, ne reprodukovat stejnou praxi bez ohledu na výsledky. A v neposlední řadě by měl být „ideální“ systém na místní úrovni citlivý na jedinečné potřeby každého člověka v bytové nouzi – to bude velká výzva pro sociální pracovníky, kteří jsou vždy klíčovou spojkou mezi lidmi a „systémem“.
„Bytová politika je dlouhodobě nefunkční a neumí řešit bytovou situaci chudých.“
Jaké reflektujete bariéry implementací nově zaváděných konceptů sociálního bydlení do politik a následných praxí na státní úrovni?
Jak jsem již zmiňoval na začátku rozhovoru, na státní úrovni se dlouhodobě ukazuje jako nefunkční bytová politika MMR, která ani v dotacích, ani v systémových regulacích neumí řešit bytovou situaci chudých a v posledním roce nebo dvou rozvoj nového systému spíše brzdí, ne-li sabotuje. To se musí zlepšit. Klíčová bude také počáteční finanční investice do celého systému – ten nemůže být podfinancovaný, obce musí mít záruku, že jejich zodpovědnost se jim nakonec nevymstí. Z dlouhodobého hlediska se tato investice vyplatí i úsporou veřejných financí – stačí sečíst neudržitelné náklady na ubytovny, dětské domovy, drahé azylové domy, které mnohdy uměle nahrazují sociální byty a mnoho dalších důsledků neřešení bezdomovectví v naší zemi. V neposlední řadě by prospělo ministerstvu práce, které zatím odvádí na přípravě zákona velký kus práce, více spolupráce se subjekty na místní úrovni, aby byly desítky až stovky již dnes běžících mikrosystémů sociálního bydlení zákonem spíše posíleny a ne utlumeny či převálcovány. Pozitivním signálem je pilotní projekt MPSV v asi desítce měst, který se bohužel rozjíždí až letos a který by měl přinášet poznatky z obcí do centra a tím celý systém formovat.
A když zaměříme naši pozornost na krajskou úroveň, jaká tam je situace?
Pokud jde o krajskou úroveň, tam se dle mých zkušeností systematičtěji sociálně bytová politika doposud neřešila, s výjimkou koordinace a financování systému služeb, včetně azylového bydlení. Uvidíme, jak si kraje poradí s nutnou transformací azylového bydlení, které by mělo tvořit základ pro Koncepcí nepříliš jasně vymezené „krizové bydlení“. Klíčové bude zajistit dostupnost krizového bydlení pro osoby s vysokými a komplexními potřebami, které bývaly z azylových domů doposud často vylučovány nebo byl jejich pobyt různě podmiňován či omezován. Především bude ale fundamentální, jak kraje přistoupí k podpoře a vyhodnocování kvality služeb spojených s bydlením. Např. ve Spojených státech došlo v poslední dekádě bezmála k revoluci – donátoři si daleko lépe hlídají výsledky – tedy počty bydlících lidí, kteří se nevracejí do bytové nouze, nejen prosté výstupy služeb – tedy počty podpořených osob. To zamávalo statem quo v metodách sociální práce – to je ale téma pro odborníky v oboru sociální práce, já se orientuji spíše v doméně systémového designu.
A co obecní úroveň?
O místní úrovni jsem již mluvil v předchozí otázce o „ideálním systému“. Bariérou je zatím především chybějící legislativa, rámec pro místní aktéry. Dále také to, že negativa z neřešení bytové nouze občanů nese často spíše stát nebo obce sousední, než samotná obec, kde lidé v krizi přebývají. Kritická je také citlivost místních sociálních politik na komunální politický cyklus. I proto by mohl zákon být přínosem – místní politici se budou moci před nevolí voličů bránit tím, že holt jednají dle zákona, nemohou jinak. A dosavadní nerovnováhu mezi užitkem a náklady řešení by měl vykompenzovat finanční mechanismus daný zákonem, kdy obce budou moci na všechny nástroje spojené s provozem systému sociálního bydlení čerpat nárokové dotace.
„Je třeba co nejrychlejší zabydlení rodin a jejich dlouhodobá stabilizace v bydlení.“
Jaké naopak reflektujete opory implementací zaváděných konceptů sociálního bydlení na těchto úrovních?
Tady bych se přidržel obecní úrovně, kde bude podobně jako dnes základ celého systému. Již dnes mnohá města vyvíjejí zajímavé iniciativy, a to zdaleka nejen velká statutární města, ale i obce menší, jako jsou Obrnice, Osoblaha, Odry, či středně velké, jako Krnov, Kolín nebo Kadaň. Těch měst jsou desítky, a když k tomu přičteme dobrou dvacítku neziskových organizací snad ve všech krajích ČR, které již delší dobu rozvíjejí sociální bydlení s podporou, tak máme solidní základ. Pokud se budou tyto praxe standardizovat, postupně zefektivňovat a především výrazně rozmnožovat – ve většině míst se zatím jedná spíš o jednotky nebo desítky bytů s podporou, kde by jich bylo třeba desítky, stovky i tisíce – nemusíme se implementace zákona bát.
Dalším opěrným bodem by měly být piloty zabydlovacích projektů specificky dle principu Housing First. Koncepce sociálního bydlení, a tedy i připravovaný zákon nevychází z prostupného systému, ale staví na bydlení přímo v bytech, samozřejmě s adekvátní podporou sociálních pracovníků. To vyžaduje specificky zaměřený výkon sociální práce či case managementu orientovaný na podporu rychlého přechodu do bytů, překonání citlivého období prvních měsíců v novém prostředí (tzv. Critical Time Intervention) a postupnou stabilizaci v bydlení, alespoň u domácností s komplexnějšími potřebami. Zde můžeme stavět na četné zahraniční praxi, ale i na dílčích projektech u nás – velmi inspirativní jsou např. aktivity organizace R-Mosty na Mladoboleslavsku, zabydlování rodin z ubytoven v Ostravě nebo právě piloty, na kterých pracujeme v Brně. Podle mých informací je měst s podobnými záměry více, jen čekají na výraznější podnět. Tím by mohla být např. v únoru vládou schválená Strategie boje proti sociálnímu vyloučení, kde se vláda zavazuje do roku 2020 pomoci všem asi 6000 rodinám z ubytoven dostat se do bytů. To vůbec není nereálné, podle projednávaného akčního plánu by se toho mohlo docílit centrálně koordinovaným úsilím desítek organizací po celé zemi, pokud by každá byla podpořena flexibilním dotačním balíčkem financujícím klíčové aktivity zajišťující právě a specificky úspěšné zabydlení rodin z ubytoven. K tomu by stačilo přidat provázanost s činností kontaktních pracovišť Úřadu práce a vyčlenění asi 800 mil. Kč z Evropských strukturálních a investičních fondů. Byly by to jedny z nejúčelněji čerpaných evropských dotací na začleňování. Opravdová investice do budoucnosti! Samozřejmě to vše za předpokladu, že by se průběžně vyhodnocovaly výsledky „v reálném čase“, organizace se od sebe vzájemně učily a donátor by netrestal za mírné obměny aktivit, pokud by vedly k cíli, ten je co nejrychlejší zabydlení rodin a jejich dlouhodobá stabilizace v bydlení.
Roman Baláž
