Marie Vorlová patřila k dlouholetým aktivním zástupcům škol v Asociaci vzdělavatelů v sociální práci. Zastupovala Asociaci v Radě pro rozvoj sociální práce, řadu let byla koordinátorkou Rady, dávala podněty k hledání témat pro činnost Rady, sama s podněty přicházela a s osobní houževnatostí se pak nasazovala pro jejich uskutečnění. V Asociaci byla též aktivní v pracovních skupinách pro tvorbu a revizi Minimálního standardu. Angažovala se též v pracovní skupině Ministerstva práce a sociálních věcí pro tvorbu profesního zákona o sociální práci, podílela se na tvorbě studijního programu Evangelické teologické fakulty UK. Na vlastní škole - Jaboku - patřila ke klíčovým pracovníkům školy, po dvacet let se podílela na rozvoji Jaboku, především na koncepci oblasti sociální práce a sociální politiky, vedla katedru sociální práce, výrazně se podílela na zapojení praxe do vzdělávání.  Do výuky se snažila zapojit prvky, které vedly studenty na jedné straně k pochopení multidisciplinarity oboru, na druhé pak k jasnému vymezení profese. Do poslední chvíle přicházela s inovativními myšlenkami a nápady jak je uskutečňovat, zejména v oblasti propojení sociální práce s přírodou (zahradní terapie, sociální zemědělství, green care).

Marie Vorlová se snažila nevtíravým způsobem udržovat křesťanského ducha školy, pečovat o osobní vztahy mezi učitely i mezi studenty a výrazným způsobem se aktivně podílela i na estetické stránce školního prostředí.

Vztah k přírodě, zejména k rostlinám a vztahy k lidem byly pro Marii neoddělitelně spojeny.