Sociální pracovníci a manažeři poskytovatelů sociálních služeb, úředníci obecních, krajských i státních úřadů, akademici působící v sociálních vědách a lidé dalších profesí, které mají co do činění se sociálními politikami, nutně musí ve své praxi zažívat četná déjà vu, tedy poznání, že to, co se teď řeší, už se v naší zemi jednou či vícekrát řešilo. Institut pro sociální inkluzi, který vznikl letos jako think tank složený z lidí mnoha profesí se stejným zájmem o chudé a „nechtěné“, začal svou činnost právě tím, že se ohlédl zpět na 26 let trvající, skutečné či předstírané, snahy rozhodovatelů státu a samospráv o spravedlivou a solidární společnost. Mapa hlavních událostí podává přehled o tom, co všechno už tu ve jménu sociálního začleňování bylo, jak to dopadlo a nakolik jsme se z toho všichni poučili.
Sociální politiky jako způsob vládnutí
V Institutu pro sociální inkluzi (dále též „IPSI“) mluvíme o sociálních politikách v množném čísle, čímž zdůrazňujeme, že nejde primárně o agendu jednoho z ministerstev, tedy toho, které vyplácí dávky a hradí poskytování sociálních služeb, ale jde a má jít o způsob vládnutí státu jako celku, ekvivalentně pak krajů a obcí. V mapě hlavních událostí jsme se zaměřili na sociální politiky pěti ministerstev, Úřadu vlády ČR, regionálních i místních samospráv a Evropské unie ve vztahu k národním sociálním politikám ČR. Mapa není úplná, jde o živý materiál, u něhož stále přijímáme podněty k doplnění, které pomohou postihnout vazby mezi událostmi v minulosti, současnými problémy a návrhy na jejich řešení v krátkodobém i delším horizontu.
Rovněž hranice jednotlivých politik popisovaných v mapě nekopírují bezvýhradně zvolená resortní vymezení ani příslušná „patra“ veřejné správy odpovědná za jejich tvorbu a implementaci. Např. problematika vymáhání dluhů je záležitostí ministerstva spravedlnosti, ale také ministerstva financí a podstatnou měrou se na ní podílejí místní samosprávy tím, jak přistupují k dluhům svých občanů. Sociální podnikání je vládním záměrem, přičemž lídrem v jeho podpoře je ministerstvo práce a sociálních věcí spolu s ministerstvem průmyslu a obchodu. O sociální bydlení se dělí ministerstvo pro místní rozvoj s ministerstvem práce a sociálních věcí, avšak problematika se významně dotýká i ministerstva zdravotnictví a ministerstva vnitra (s ohledem na zásadní zapojení obcí do budoucí implementace zákona).
Obrázek: Mapa hlavních událostí v sociálních politikách ČR
Zdroj: IPSI.
Mapa událostí v sociálních politikách jako dálnice s pruhy
Záměrem mapy a IPSI formulujícího návrhy je oslovit příslušné politiky a vyšší úředníky státní správy a samospráv s poukazem na minulá, současná a dosud úspěšná řešení jim příslušejících problémů, k čemuž je alespoň rámcové resortní vymezení nezbytné. S ohledem na uživatelskou nenáročnost byla zvolena grafická podoba historie sociálních politik v podobě připomínající dálnici, kde jednotlivými „jízdními pruhy“ jsou především odpovědná ministerstva. Svůj jízdní pruh tu však mají i obce a jeden je vymezen krajům, takže si nejen úředníci ministerstev a národní politici, ale také každý rozhodovatel na kraji či obci může pomocí jednoduchého nástroje v pravém dolním rohu mapy zvolit jen svůj pruh, popř. ten svůj a k tomu vybrané ministerstvo, a posouvat se na nich v čase od 90. let až po současnost.
Jako každý, kdo někdy jezdí po dálnici, narazí i uživatel mapy cestou na billboardy. Na těch od IPSI však nejsou tváře politiků (i když výjimky tu jsou), ale hlavně trefná označení a stručný popis událostí v sociálních politikách Československa a Česka zahrnující jejich dopady na „naši rodinu“. Naši fiktivní, avšak v praxi reálně pozorovatelnou rodinu přitom tvoří lidé, kteří se nenarodili se stříbrnou lžičkou v puse, nevlastní nemovitosti, ale ani třeba výuční list, naopak mají v péči děti a další členy domácnosti, v kapse pár drobných z práce ne vždy legální a nad hlavou lepší či horší střechu, kteří se v prostředí připraveném rozhodovateli snaží „jen“ důstojně žít.
Pro inspiraci a ve snaze ukázat, že i v dobách zlých se vždy v Česku objevovaly světlé výjimky, disponuje mapa i jízdním pruhem plným příkladů dobré praxe, k využití zejména notorickými skeptiky. Cílem trasy je pak řada slibných otazníků, ale i varovných vykřičníků avizujících události očekávané. Pro rok 2016 shrnujeme na konci dráhy výzvy, které v každé ze sociálních politik aktuálně visí ve vzduchu (viz také článek Jak se tvoří legislativa). Nejen zde, ale také v samostatných článcích na blogu a jinde ve veřejném prostoru konstruktivně navrhujeme, jak se s budoucími událostmi, ve světle dopadů událostí minulých, vypořádat.
Projížďka historií Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (s občasnou zajížďkou)
Listopadové události roku 1989 nastartovaly transformaci naší země k demokratickému státu s tržní ekonomikou. Chudoba a nezaměstnanost se staly realitou dříve, než byly podchyceny státními politikami, ačkoli to mohlo být i horší. Regionální a místní politiky se teprve formovaly a nájezd na sociální politiky mimo resort práce a sociálních věcí byl jen pozvolný. Např. oblast půjčování a vymáhání dluhů nebo bydlení byly vydány napospas divokému kapitalismu, což se dodnes negativně promítá do politiky zaměstnanosti a sociálního zabezpečení.
V polovině 90. let byly nastaveny kontury dávkového zabezpečení státní sociální podporou hlavně pro rodiny s dětmi, která byla od té doby parametricky měněna ne vždy v souladu s potřebami společnosti, zejména s elementární potřebou mít děti. Nepostižena legislativou zůstala na dalších 10 let oblast sociálních služeb, což se projevilo vychýlením pomoci státu chudým zejména směrem k poskytování sociálních dávek, nikoli služeb, tedy prosté pomoci rodinám formou návštěv, doprovázení a komunikace.
Koncem 90. let, poté co bublina porevoluční euforie splaskla, se naplno projevila stratifikace dosud rovnostářské společnosti, již dokázali využít místní i regionální populisté jako rychlovýtahu do politiky, když se raději přidávali k hlasu občanů proti „zneužívačům dávek“, obracejíce se přitom na stát, než aby problémy na místní úrovni složitě, dlouho a bolestně řešili. Tohle vzájemné přehazování odpovědnosti mezi jednotlivými patry veřejné správy bez ohledu na reálnou uchopitelnost místních problémů ze státní úrovně (a naopak) je pro vývoj sociálních politik Česka symptomatické.
V polovině nového milénia Česko dohnalo deficit pomoci ve službách, když uzákonilo systém sociálních služeb, který od roku 2007 do roku 2014 fungoval po linii charakterizované zjednodušeně jako: stát platí, kraje dohlížejí a neziskovky provádějí. Od roku 2015 nastává v oblasti sociálních služeb vláda krajů, která je nyní předmětem porovnávání jednak krajů mezi sebou, ale hlavně zkoumání dopadů na tu část sociálních služeb, která není v rukou krajů jako zřizovatelů a nejde o služby zpoplatněné. Sociální služby prevence jsou totiž stále jako od počátku, dokonce i před vznikem zákona, neseny zejména neziskovými organizacemi, které jsou ztrátou přímého napojení na stát nyní vydány napospas rozhodovatelům o patro níže.
Další pokus o rozložení kompetencí mezi stát a samosprávy proběhl ve stejné době v oblasti dávek, když nově zavedené dávky sociální pomoci distribuovaly obce, což trvalo od roku 2007 do roku 2011, avšak skončilo, zejména v důsledku neexistence sociálního bydlení, institucionalizovaným byznysem s chudobou, čemuž měl učinit konec návrat agendy chudinských dávek na stát, konkrétně na Úřad práce ČR.
Oblast zaměstnanosti naopak zůstala a dosud zůstává výhradně v rukou státu, což vede k deformaci pohledu na odpovědnost obcí za zaměstnanost svých znevýhodněných občanů, kdy obce jsou posunuty ze žádoucí role partnera do role zákazníka Úřadu práce. V dobách konjunktury se chybějící schopní nezaměstnaní a mzdové příspěvky státu obcím na jejich zaměstnávání stávají nenaplněnou položkou obecních rozpočtů namísto toho, aby pokračovala odpovědná role obcí coby tréninkových zaměstnavatelů těch, kteří v evidenci nezaměstnaných i v době konjunktury zůstávají.
Při projížďce dálnicí sociálních politik v pruhu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR narazíme třikrát na stejnou dopravní komplikaci se známou značkou „Musíme to opravit“. Pokaždé šlo o období ekonomické recese, konkrétně v letech 1997, 2009 a 2012, na kterou mělo být reagováno zvýšením výdajů na aktivní politiku zaměstnanosti, a tedy rozvážným zpomalením jízdy, ale namísto toho byla pokaždé (zcela nepoučeně) zvolena varianta zrychleného projetí nepříjemného úseku, a tím i prohloubení destrukce vozovky. Roky 2015 a 2016 lze v této souvislosti označit z hlediska politiky zaměstnanosti za období neopodstatněného optimismu a neuváženého hýření. Jedeme tak blahobytně, až hrozí, že nám na nejbližší vynucené zpomalení nezbyde palivo.
„Palivo“, tedy dostatek zdrojů a know-how pro dobré postupy v práci s lidmi na okraji, přitom v oblasti sociálních politik spadajících do resortu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR určitě potřebovat budeme. Čeká nás uzákonění sociálního bydlení, tedy rozšíření dálnice do dvou a více pruhů, kde musí resorty sociálních věcí a místního rozvoje mezi sebou a s obcemi spolupracovat, nikoli do sebe narážet. Sociální služby jsou dalším příkladem nutného propojení pruhů naší dálnice. Kraje a stát musí svou dělicí čáru v oblasti sociálních služeb prevence nastavit tak, aby provoz zůstal plynulý, bez překážek způsobených nepřehledným značením. Péče o děti musí být primárně realizována v rodinách, ať už vlastních nebo náhradních, k čemuž bude zapotřebí převést část pruhu ministerstva školství na ministerstvo práce a sociálních věcí, a to tak, aby tento převod proběhl pro všechny účastníky bezpečně a srozumitelně. Výzvou je též chystané legislativní ukotvení zákona o sociálním podnikání tak, aby zaměstnavatelé v podobě sociálních podniků nebyli jen zákazníky státu, konkrétně v pruzích ministerstev práce a průmyslu, ale především partnery obcí, kteří s přiměřenou podporou zaměřenou na zaměstnávání znevýhodněných osob rozvíjejí místní ekonomiky.
IPSI vás zve k projížďce po dálnici sociálních politik. Uvítáme vaše podněty i zapojení do naší práce.
