Když se zastavíme u slova „rozvod“ nebo „rozchod“, tak dojdeme k určitému paradoxu. Na jednu stranu máme totiž rozvod nebo rozchod rodičů/partnerů spojený s běžnou životní zkušeností odehrávající se všude kolem nás a bohužel i v našich rodinách, na druhou stranu však víme, že se většinou nejedná o záležitost jednoduchou a snadnou. Rozvod nepříznivě ovlivňuje zejména situaci dětí, a proto se také stává častým důvodem spolupráce sociálního pracovníka s rodinou. Je tedy nutné i v rámci sociální terapie tuto událost nepodceňovat a rozpadajícím se rodinám poskytovat potřebnou podporu a pomoc.

Rozvod či rozchod s partnerem může být velmi náročnou událostí, a to z mnoha důvodů. Jedná se o dlouhé a náročné období naplněné stresem a frustrací důležitých lidských potřeb s aspekty sociálními, etickými, právními, emočními a pochopitelně i psychologickými,[1] ve kterém právě sociální pracovník často funguje jako průvodce rodiny nebo ten, kdo zasahuje v rámci výkonu sociálně-právní ochrany dítěte, či ten, kdo zastupuje dítě v soudním řízení. Na základě poznatků ze současné praxe mohu konstatovat, že se v řadě případů všechny tyto role prolínají a plnění všech úkolů z nich vyplývajících je tak pro sociálního pracovníka velmi obtížné. Může však vhodným působením na rodiče, prací s celou rodinou a poskytováním profesionálního odborného poradenství řadu záležitostí pozitivně ovlivnit. Zvláště sociální pracovníci působící v oblasti sociálně-právní ochrany dětí se v těchto rodinných situacích pohybují denně, což je jejich nespornou výhodou. To, že dokážou rodičům poskytnout poradenství, vysvětlit jim přednosti a rizika jednotlivých kroků, sepsat potřebné návrhy či realizovat s nimi mimosoudní dohody, je pasuje v této oblasti na jedinečné odborníky a pomáhá jim ve spolupráci s rodiči. Žádná jiná instituce totiž v dané problematice nenabízí takto širokou škálu služeb na vysoké odborné úrovni, v dostupných termínech a zdarma.

V rámci sociální práce s rodinami v rozvodové situaci můžeme jako sociální pracovníci využít celou řadu nástrojů a opatření – např. poradenství, spolupráci s jinými odborníky a institucemi, využívání kompetencí daných zákonem o sociálně-právní ochraně dětí (např. pořádání případové konference, nařízení návštěvy odborného poradenství nebo setkání s mediátorem), různé metody a techniky sociální práce, např. sociální diagnostiku, sociálně-terapeutický rozhovor, sociální šetření apod.[2] V sociální práci a komunikaci s klienty či při facilitaci komunikace mezi nimi, která je mnohdy velmi náročná, můžeme používat také mediační dovednosti či různé speciální techniky. Ty mohou být i přímo zaměřené na konkrétní specifika aktuální situace v rozpadající se rodině, např.  na podporu uvědomování si rodičovských rolí, na získání náhledu, porozumění dítěti či na zjišťování, zda dítě má ve vztahu k rodičům nějaké preference, jak situaci prožívá, zda má nějaké představy o své budoucnosti po rozchodu rodičů apod.[3]

Pojďme se nyní věnovat konkrétním krokům, které při práci s rodinami v rozvodové situaci můžeme v rámci sociální terapie realizovat:

(V této souvislosti se ráda přiznávám, že ve své praxi práce s rodinami již dlouhá léta vycházím při hodnocení potřeb rodiny a dětí z poznatků a zkušeností Z. Matějčka, jež jsou popsané v jeho krásné knize Dítě a rodina v psychologickém poradenství.)[4]

• Vedení rodičů k tomu, aby i v této náročné situaci věnovali potřebnou pozornost svým dětem

Rodiče, a zvláště rozvádějící se či rozcházející se rodiče, se velmi často dopouští závažné chyby – podceňují vnímavost dítěte vůči nepříznivým rodinným situacím. Je proto nutné pomáhat jim v tom, aby si uvědomili, že své další kroky a chování musí přizpůsobit především zájmům dětí. Zdůrazňujeme jim, že sice přestali být partnery, ale zůstávají rodiči, kteří jsou i nadále  zodpovědní za kvalitní výchovu svých dětí. Připomínáme jim, že rodičovství žádného z nich není rozvodem/rozchodem zrušeno a že jejich rodičovské role a povinnosti zůstávají. Je velmi důležité, aby mezi rodiči nevzniklo nepřátelství, ale dokázali se navzájem ve svých rodičovských rolích respektovat a v zájmu dítěte komunikovat a spolupracovat.

• Rozhovory s rodiči o tom, jak si konkrétně představují budoucí výchovu svých dětí a péči o ně

Rodiče by měli být vedeni k zodpovězení následujících a podobných otázek: Jaký domov pro své dítě vytvářejí? Jaká je skutečná atmosféra v rodině? Jak jsou tyto skutečnosti vnímány z pohledu dítěte? Jak o těchto tématech rodiče s dětmi komunikují? Pozorují nějaké nápadné změny v chování dětí? Jsou v rodině naplňovány základní psychické potřeby dítěte, jakými jsou klid, bezpečí apod.? Zlepší se prostředí dítěte po rozvodu? Jsou rodiče schopni dohodnout se na podstatných otázkách výchovy, výživy a styku s dítětem? Přinese jim rozvod očekávanou úlevu? Jak se změní ekonomická situace členů rodiny? Jak rodiče vyřeší otázku bydlení? Jaké všechny další nepříznivé následky mohou po rozvodu nastat? Jak zvládne své zaměstnání rodič, který bude mít děti ve své péči? Kam budou děti chodit do školy? Kam k lékaři? Jak se budou rodiče starat o děti v době prázdnin a svátků? Jaké budou mít děti zájmové aktivity? Jak spolu budou rodiče komunikovat? Jaké strategie chtějí volit při řešení budoucích problémů? Jak se budou děti stýkat s prarodiči či jinými členy širší rodiny? (Apod.)

• Doprovázení rodičů při hledání optimální formy budoucího uspořádání péče o děti

V současné době jsou velmi „moderní“ instituty společné nebo střídavé výchovy. Rodiče však mívají o těchto formách úpravy výchovy často zkreslené informace. Je proto i úkolem nás sociálních pracovníků, kteří jsme s rodinou v kontaktu a zároveň třeba i zastupujeme děti v řízení jako kolizní opatrovník, abychom rodiče podrobně informovali o všech jejich přínosech a rizicích. Je užitečné s nimi probírat jednotlivá úskalí, podmínky a kritéria těchto forem výchovy. (Souhrn kritérií pro střídavou a společnou výchovu jsem popsala ve své knize Speciální techniky sociální terapie rodin.) [5] Jedná se o důležitou součást práce s rodiči, neboť mnohdy rozhoduje o dalším životě a režimu dětí. Práce s uvedenými kritérii může být i jednou z konkrétních technik při práci s rodiči v takové situaci.

• Pomoc rodičům s porozuměním situaci, v níž se nachází

V rozvodové fázi si již těžko můžeme klást za cíl obnovení soužití rodičů. Svou snahu tedy zaměřujeme spíše k tomu, abychom ukázali možná řešení situace, v níž se oba rodiče, kteří dosud byli partnery, a jejich dítě nachází. Spolupracujeme s rodiči na zvládání jejich emocí, eliminaci přílišného napětí a celkové stabilizaci rodinného prostředí, na úpravě běžných každodenních záležitostí i na řešení konkrétních problémů spojených s rozvodem/rozchodem. Můžeme také poskytovat určitá doporučení, a to vše s maximálním ohledem na zájmy dětí.

• Pomoc s realizací mimosoudních dohod

V řadě rodin či partnerských vztahů vládne v průběhu rozvodu/rozchodu atmosféra napětí a stresu, přičemž schopnost rodičů dobře spolu komunikovat bývá významně ztížena také přetrvávajícími soudními spory o výživné, úpravu styku či majetek. Krizové situace se někdy daří stabilizovat i pomocí mimosoudních jednání a dohod. Mnohdy tak lze zabránit tomu, aby si rodiče vytvářeli z dítěte prostředníka pro vyřizování svých účtů.

• Pomoc dítěti

Dítě potřebuje své negativní pocity uvolnit a odreagovat se. Mělo by vědět, co se v rodině děje, a dané situaci porozumět. Musí tedy dostat potřebné vysvětlení a informace, jež jsou přiměřené jeho věku a zralosti. Je také velmi důležité umožnit dítěti zapojit se vhodnou formou do procesu či řízení, které se ho týká. V opačném případě pak nevědomost a nejasnost podněcuje u dětí nezdravou a úzkostnou fantazii. Mohou mít i pocity viny kvůli konfliktům rodičů (a zvláště v mladším věku je často mívají). Rodičům pomáháme vytvořit dítěti jasné a stabilní záchytné body – dítě potřebuje vědět, kam bude chodit do školy, kde bude bydlet, jak to bude s jeho zájmovou činností, jak se bude stýkat s druhým rodičem apod. Je též dobré dát dítěti možnost v omezené míře o některých věcech rozhodovat, podílet se na něčem, co je pro něj důležité, např. na uspořádání nového pokojíčku, na tvorbě nástěnky s rozvrhy jeho školních i mimoškolních aktivit apod. Je také vhodné dbát na potřebu dítěte ve vztahu k zachování přechodových objektů – např. oblíbeného plyšáka. Na těchto a celé řadě dalších záležitostí je důležité s rodiči v rozvodové/rozchodové situaci v rámci sociální terapie pracovat.

• Podpora dítěte směřující k zachování fungujících vazeb a vztahů v rámci širší rodiny

Rozvodem/rozchodem rodičů se často přetrhávají vztahy dítěte k dalším příbuzným v rámci širší rodiny, které jsou pro něj velmi užitečné – k prarodičům, tetám, strýcům apod. Mnohdy tak dítě ztrácí zázemí, které má velmi rádo, a s ním i pocity jistoty a bezpečí. Je proto žádoucí pracovat s rodiči tak, aby se i v tomto směru dopady minimalizovaly – zdůrazňujeme význam těchto osob, poskytujeme potřebné poradenství, používáme vhodné metody a techniky.

• Pomoc se zajištěním vhodných podmínek pro další péči o děti

Dle potřeby a vývoje situace v rodině je často třeba pomoci rodině se zajištěním přiměřené finanční a bytové situace, s vyřízením potřebných dávek, například ze systému státní sociální podpory nebo pomoci, se zajištěním školy a školky pro děti, jejich volnočasových aktivit atd.

• Vedení rodičů k tomu, aby v dítěti pěstovali pěkný vztah k druhému rodiči a umožňovali kontakt s ním v co nejširším rozsahu

Jedním z projevů pokračujícího nepřátelství mezi rodiči často bývá navádění a manipulace dítěte proti druhému rodiči, často velmi vynalézavé a nešetrné. Rodiče by si měli být vědomi, že je dítě potřebuje oba a že největší dar, jaký mohou svému dítěti v situaci rozpadlé rodiny dát, je právě zachování rodičovství a příznivého obrazu druhého rodiče, uznávání jeho autority i role a vzájemný respekt. Z čeho všeho lze právě v této konkrétní práci s rodiči vycházet, jsem podrobně popsala ve své knize Speciální techniky v sociální terapii rodin.[6]

• Potlačení projevů podplácení a kupování dítěte

Podplácení a kupování dítěte bývá další velkou a také častou chybou rodičů v případě rozvodů/rozchodů. V této souvislosti je dobré rodičům vysvětlit, že citový vztah dítěte k dospělému se neměří tím, co vše mu rodič koupí, umožní nebo dovolí, ale především pocity jistoty a bezpečí, které dítě ve vztahu s rodičem cítí. Důležité také je, že dítě dokáže u rodiče ocenit i spolehlivost, jeho výjimečné vlastnosti a schopnosti, smysl pro humor, aktivity, které s ním podniká, apod. Na druhou stranu je třeba pohlídat i další extrém, a to aby v každém dárku dítěti nebylo hned spatřováno podplácení či vychloubačné jednání, které má ponížit druhého rodiče. Snažíme se v takovém případě rodičům vysvětlit, že dávání dárků je normální a přirozené chování v pozitivních vztazích.

• Podpora při adaptaci na příchod nového partnera / člena rodiny na straně jednoho z rodičů

Jedná se o další situaci, která může znamenat velkou zátěž a zcela novou situaci pro dítě, jež je často nuceno se i proti své vůli s novým partnerem důvěrněji seznamovat a akceptovat jej. Ten rodič, který nového partnera má, mívá tendenci vidět spíše kladné stránky tohoto vzájemného vztahu, neboť mu na partnerovi samozřejmě velice záleží, a tak v této souvislosti někdy negativně zkresluje vztah dítěte k druhému vlastnímu rodiči. Dobře vedeným rozhovorem, prací s rodiči a dítětem i pozorováním se může podařit tyto signály zachytit a včas i pomoci s řešením. V situaci příchodu nového partnera do rodiny je užitečné na rodiče působit tak, aby dodržovali zásady, které jsem popsala ve své knize Speciální techniky sociální terapie rodin (pro limit rozsahu tohoto článku není možné se jim nyní věnovat podrobněji).[7]

Rozvod/rozchod většinou vždy bolí. Někdy hodně, někdy méně, podle toho, zda je očekávaný, vítaný, nebo naopak zcela nechtěný a nepřijímaný pro jednu ze stran. Podstatné však je, že významným způsobem ovlivňuje další životy dětí, kterých se rozpad jejich stávající rodiny týká. Záleží jen na tom, zda šrámy, které utrpí, budou hluboké a časem pouze špatně zajizvené, či mělké a dobře se hojící. Není proto jedno, zda se podaří rodičům celý proces rozvodu/rozchodu zvládnout důstojně a bez devastujících dopadů, či s vysokou mírou konfliktů a různých dramat pro celou rodinu. V této souvislosti si dovolím vyjádřit názor, aniž bych tím chtěla snižovat význam jakékoli terapie, že to, jak hluboké tyto šrámy děti budou mít a jaká bude „kvalita“ jejich zajizvení, závisí především na snaze, vůli a ochotě rodičů dosáhnout dobré komunikace a spolupráce a až poté na míře a kvalitě poskytované sociální terapie.

Eva Zakouřilová

Použitá literatura:

MATĚJČEK, Z. 1992. Dítě a rodina v psychologickém poradenství. Praha: SPN.

MATĚJČEK, Z. – DYTRYCH, Z. 2002. Krizové situace očima dítěte. Praha: Grada Publishing.

ZAKOUŘILOVÁ, E. 2013. Sociální terapie. In MATOUŠEK, O. a kol. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál, s. 264–265.

ZAKOUŘILOVÁ, E. 2014. Speciální techniky sociální terapie rodin. Portál, Praha: Portál.

Článek byl vydán v rámci projektu MPSV ČR – „Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce II“, reg. č. CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_017/0003751