Nabízení sociálních služeb v kombinaci s psychoterapií je v našich podmínkách zatím ještě v plenkách a sociální pracovníci, kteří absolvovali psychoterapeutický výcvik, tvoří menšinu. S psychoterapií se počítá většinou v rámci poskytování služeb osobám s duševním onemocněním, případně osobám závislým na návykových látkách a jejich rodinným příslušníkům, ovšem psychoterapeutické metody a techniky mohou být velmi prospěšné ve všech sociálních službách. Psychoterapeutický přístup k řešení sociálních problémů uživatelů sociálních služeb (v nejširším možném slova smyslu) nabízí zcela jiný pohled na věc.
Sociální pracovníci (především sociální pracovníci ve službách sociální prevence) se v praxi často setkávají s tím, že uživatelé jejich pomoc „odmítají“, nemají pocit, že by vůbec měli nějaký problém, nemají zájem o jejich intervence, a přestože jsou nespokojení, případně vykazují evidentní tenzi, jejíž příčiny sami nejsou schopni pojmenovat, nechtějí nic řešit. Stává se, že všem, kdo daného klienta znají, je zřejmé, v čem spočívá jeho problém, jen on jediný to nechce nebo nemůže vidět. Není pochyb o tom, že člověk si mnohdy neuvědomuje skutečnosti, které jsou vnějšímu pozorovateli nad slunce jasné. „Jak se ale stane, že si člověk začne uvědomovat něco, co si dříve neuvědomoval? Nikoliv tak, že mu druhý člověk řekne cosi, co nijak nerezonuje s jeho vnitřním světem, a on tomu prostě uvěří“ (Kopřiva 2016, s. 34). Každý sociální pracovník ví, že nestačí klientovi suše oznámit, co je potřeba řešit, klient nebude usilovat o dosažení cíle, který nepovažuje za svůj. Proč by to dělal? Z toho důvodu má být proces individuálního plánování výsledkem interakce mezi pracovníkem a klientem. Standardy kvality poskytování sociálních služeb říkají, že mezi principy poskytování sociálních služeb patří dobrovolnost. Klienta tedy nelze nutit, aby pracoval na dosažení cíle, který určil pracovník a se kterým se neztotožňuje. Už ale neříkají, jakým způsobem klientovi pomoci uvědomit si, v čem spočívá jeho problém v případě, že toho z různých důvodů není schopen.
V tuto chvíli, kdy pracovník ví (nebo si myslí, že ví), jakým směrem by se měla spolupráce s klientem ubírat, a klient spolupráci odmítá (nebo naopak v situaci, kdy pracovník vůbec nemá tušení a sám se potřebuje v klientově situaci zorientovat), nastává vhodná chvíle pro důkladné připojení se ke klientovi. Znamená to, že pracovník musí klientovi porozumět, vcítit se do něj, brát jej vážně, pokusit se vidět situaci jeho očima a rozpoznat, co se v něm děje. Předstíraný zájem nepomůže, je nutná opravdovost. Pracovník naštěstí nepotřebuje věšteckou kouli, protože má k dispozici velmi dobrého pomocníka – samotného klienta. Pokud si není jistý, zda cokoliv správně pochopil, může se klienta zeptat. „Každé nevědomé hnutí, každá nevědomá představa má ve vědomém vnitřním světě nějaké, třeba jen nenápadné stopy. Může to být nějaké napětí, tíseň či pocit podivné prázdnoty kolem určitého tématu. Toto místo se nejprve musí dostat do ohniska pozornosti a právě na toto nedokončené místo ve vnitřním světě klienta může druhý člověk (pracovník) navázat svou vlastní nabídkou přesnějšího pojmenování“ (Kopřiva 2016, s. 35). Tato fáze práce s klientem je pro pracovníka bezesporu velmi náročná, vyžaduje čas, klid, stoprocentní koncentraci na klienta a jeho situaci, opravdovou ochotu pomoci. Možná, že nějakou dobu bude pracovník tápat a nebude si jistý, přesto má připojování ke klientovi obrovský význam a pracovník by nikdy neměl litovat vynaloženého úsilí a času. Sociální pracovník svým přístupem dává klientovi najevo, že je pro něj jeho názor důležitý, klient ztrácí potřebu zaujímat proti němu obrannou pozici, pocítí přijetí ze strany pracovníka a „možná to bude poprvé, co [...] zažije opravdový zájem“ (Úlehla 1999, s. 55). Postupem času ledy tají a „teprve když klient cítí, že náš komentář k jeho vnitřnímu prožívání uvnitř něj zapadl, se otevírá něco nového, […] začíná pohyb, kterým se slepá skvrna v klientově vnitřním obraze světa prokresluje do pravdivější podoby. Takto probíhá proces psychoterapie“ (Kopřiva 2016, s. 35).
Psychoterapie není všespasitelná, nemůže nahradit sociální práci a jistě tuto ambici ani nemá. Pomáhající profesionálové by přece neměli soupeřit, měli by spolupracovat ve prospěch klienta. Znalost psychoterapeutických metod a technik nabízí sociálnímu pracovníkovi další nástroj použitelný v práci s klientem, především při řešení problematických situací, pomáhá mu nahlížet klientovu situaci jinak, reagovat na momenty v jeho chování, které by jinak mohly zůstat bez povšimnutí, a díky trefné psychoterapeutické intervenci může nabrat spolupráce pracovníka a klienta nečekaný směr.
Táňa Faltisová
Použitá literatura:
KOPŘIVA, K. 2016. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál.
ÚLEHLA, I. 1999. Umění pomáhat. Praha: Sociologické nakladatelství.
