Medailonek: Roman Matoušek absolvoval studium sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze a v jeho rámci dlouhodobé stáže v Norsku a USA. Na téže fakultě působil jako vědecký pracovník a odborný asistent a zabýval se výzkumem bytových politik, sociální a prostorové spravedlnosti, rezidenční segregace a integrace. Od roku 2014 působí na Úřadu vlády ČR v Agentuře pro sociální začleňování jako expert pro sociální bydlení.
Čím je problematika bydlení chudých důležitá?
Důležitost vyplývá z podstaty bydlení, které je zároveň základní životní potřebou, ale také ekonomickým statkem a největší položkou v životních nákladech naprosté většiny domácností. Pokud jednotlivec nebo domácnost nemá stabilní a přiměřené bydlení, jen těžko může uspokojovat své další životní potřeby, šťastný rodinný život, spokojenost v zaměstnání, rozvíjet nějaké koníčky nebo participovat na občanských aktivitách. Přitom platí, že chudí mají při získávání bydlení mnohem menší výběr, protože mají omezené prostředky a na bydlení v některých lokalitách nebo v některých velikostech bytů nedosáhnou. Možnosti Romů a některých cizinců navíc omezuje diskriminace na bytovém trhu – a to v situaci, kdy veřejný sektor bydlení pro chudé často nenabízí. Důsledkem jsou pak rodiny bydlící celé roky na ubytovnách, stěhující se mezi azylovými domy nebo bydlící v sociálně vyloučené lokalitě. Jejich život je pak ale prostorově ukotven do míst, která jsou svou izolací a charakterem další překážkou pro zapojení do společnosti.
Jak se ČR vypořádává s bydlením chudých v porovnání s jinými zeměmi?
Ve vyspělých zemích se používají v zásadě dva typy nástrojů – podpora na straně nabídky bydlení a podpora poptávky po bydlení. Nabídku sociálních bytů pro definovanou cílovou skupinu zajišťují bytové společnosti, které jsou regulované zákonem. Tyto společnosti jsou někdy součástí veřejného sektoru, jinde se právní úprava blíží spíše neziskovým organizacím. Zajímavé jsou komunitní bytové společnosti, do jejichž řízení jsou významně zapojeni jejich obyvatelé. Podporou poptávky jsou pak dávky na bydlení, které vyrovnávají rozdíl mezi tím, kolik může domácnost ze svých příjmů na bydlení platit, a náklady na bydlení, které jsou zejména v regionech velkých měst velmi vysoké. V některých zemích je rozsáhlejší podpora na straně nabídky, jinde jsou důležitější dávky na bydlení. V Česku máme v podstatě jen dávky na bydlení. Nabídka sociálního bydlení u nás není legislativně upravena. V podstatě ji tvoří byty podpořené z několika dotačních programů MMR a SFRB, a také byty některých obcí nebo neziskových organizací, které jsou pronajímány jako sociální bydlení.
Protože používáme jen jeden nástroj, je náš systém velmi zranitelný. Mediálně známým příkladem těchto problémů je tzv. obchod s chudobou – víme, že mnozí chudí bydlí v bytech nebo na ubytovnách za ceny, které neodpovídají místu ani standardu bydlení. Nemáme ale alternativní nabídku bydlení, takže s tím můžeme dělat jen velmi málo.
„Byt bez sociální práce, nebo sociální práce bez bytu?“
Jaké reflektujete bariéry při zajišťování bydlení pro chudé?
Již v 90. letech došlo k oddělení sociálních a bytových politik. Jedno ministerstvo tak tvoří legislativu v oblasti bydlení nebo podporu výstavby bytů pro nízkopříjmové nebo jinak znevýhodněné osoby, zatímco druhé ministerstvo má na starosti sociální dávky na bydlení nebo sociální služby, které mohou udržení bydlení podpořit. Byt bez sociální práce, nebo sociální práce bez bytu ale není pro ty nejohroženější domácnosti řešením. Vzájemná koordinace dlouho chyběla a až nyní se situace postupně mění.
Aktivity propojující zajištění bytu a doprovodné sociální práce potřebují jistotu financování – bydlení je ze své podstaty dlouhodobé. Projektové financování na jedné straně umožňuje rozšiřovat probíhající aktivity, na druhé straně po skončení projektu potřebují průběžné financování, které pak spadne nejčastěji na kraje a jejich plány sociálních služeb.
Na lokální úrovni se pak v různých obměnách projevují všechny problémy. Některé obce privatizovaly všechny byty, takže těžko mohou realizovat vlastní bytovou politiku. Jiné obce sice nějaké byty mají, ale místo pro chudé je nabízejí za nejvyšší nájem nebo po splnění celé řady omezujících podmínek. Dalším nevyužívaným zdrojem jsou neobydlené byty – v roce 2011 sčítání lidu zjistilo více než 20 000 neobydlených bytů ve vlastnictví státu a obcí. To je pro srovnání čtyřikrát více, než kolik má do roku 2020 vzniknout sociálních bytů s podporou z Integrovaného regionálního operačního programu.
Jaké naopak reflektujete opory při zajišťování bydlení pro chudé?
Krizové situace pomáhají řešit azylové domy. Velkou oporou je systém sociální dávek – příspěvek na bydlení a doplatek na bydlení, jejichž výplatu zajišťují úřady práce. Pokud je jediným problémem pro získání nebo udržení si bydlení nízký příjem, tak systém funguje dobře. Problém nastává v situacích, kdy je problémů více. V takových situacích jsou pak oporou sociální pracovníci v desítkách obcí nebo neziskových organizací, kteří se věnují prevenci ztráty bydlení nebo podpoře domácností při přechodu do bydlení.
Jak vzrůst počtu sociálních bytů ovlivní sociální služby typu azylových domů, které v tuto chvíli významně pomáhají řešit nedostatek bydlení pro chudé?
Azylové domy se stanou sociální službou, která bude řešit závažné krizové situace a poskytne bydlení na přechodnou dobu – a už nebude muset řešit nedostatek bydlení pro chudé. Klienti by však měli z azylových domů odcházet dříve, a to spíše do bytů než na ubytovny nebo do jiného azylového domu, jak se nyní také děje. Pokud někdo potřebuje bydlet, tak mu stačí byt a nemusí mít pokoj v azylovém domě s nepřetržitou službou sociálního pracovníka.
Co by se mělo na těchto úrovních změnit či podpořit?
Směr změn, myslím, velmi dobře ukazuje Koncepce sociálního bydlení, která byla loni schválená vládou – tedy obecně propojit zajištění nájmu bytu s poskytováním sociální práce, která pomůže domácnosti, aby si bydlení udržela. K tomu je potřeba zajistit jak kapacity obecních nebo soukromých bytů, tak sociálních pracovníků a vzájemnou výměnu informací mezi jednotlivými aktéry. Protože sociální bydlení nemá vést k segregaci, bude třeba myslet i na komunikaci se sousedy sociálních bytů, kteří legitimně očekávají, že v jejich domě budou dodržována pravidla soužití.
„Právo na bydlení je spojené s celou řadou povinností.“
V čem je spojení sociální práce a nájmu sociálního bydlení tak důležité?
Nejen v zahraniční literatuře, ale také v dávnější i současné zkušenosti z našich měst nacházíme dost příkladů, k jakým problémům může vést poskytnutí bydlení bez dalších aktivit (v angličtině označované jako přístup „Housing Only“). Právo na bydlení, které má systém sociálního bydlení v praxi garantovat, je spojené s celou řadou povinností. Mezi ty základní, jejichž neplnění i nyní vede k ukončování nájemních smluv, patří povinnost platit nájem a další služby spojené s bydlením (vodu, energie, úklid v domě atd.), řádně udržovat byt (např. provádět drobnou údržbu) a dodržovat pravidla soužití v domě (nejvíce zdůrazňovaný bývá noční klid a úklid společných prostor). Sociální práce pomáhá domácnostem tyto povinnosti dodržovat a bydlení si tak dlouhodobě udržet.
Proč je třeba zákona o sociálním bydlení?
Zákon o sociálním bydlení zjednodušeně uloží jako povinnost to, co už je nyní možné a co se mnohde děje – tedy pomáhat domácnostem, které nebydlí nebo bydlí v nevyhovujících podmínkách. Nyní je taková pomoc k dispozici jen v části obcí. Mnohé obce se pak obávají zavádět nebo rozšiřovat své aktivity na pomoc osobám v bytové nouzi právě kvůli obavě, že k nim přijdou lidé bez domova z jiných (méně aktivních) obcí. Zákon by měl také usnadnit poskytování podpory na výstavbu sociálních bytů nebo na zajištění jejich provozu a doprovodné sociální práce, a tím přinést stabilitu financování, která je v bydlení nezbytná.
Z různých výzkumů se zdá, že v současné době si řada lidí, kteří nejsou ohroženi chudobou, myslí, že chudí si za své problémy mohou sami. Jakou má zákon o sociálním bydlení legitimitu mezi lidmi tohoto smýšlení?
Náklady, které platí stát, resp. celý veřejný sektor, v souvislosti s přetrvávajícím bezdomovectvím, jsou nyní vyšší, než budou na podporu domácností v sociální bydlení. Současné vysoké náklady jsou rozdělené mezi řadu rozpočtových kapitol, takže nejsou tak očividné. Zdravotní pojišťovny a zdravotnická zařízení vydávají více za léčbu nemocí způsobených nebo zhoršených pobytem na ulici, za opakované výjezdy záchranné služby atd. Z rozpočtu MPSV, krajů, obcí i neziskových organizací se vydávají prostředky na azylové domy, noclehárny a další sociální služby, nebo na dávky, protože člověk bez domova těžko získá takový příjem, aby na nich nebyl závislý. Bytové problémy byly a jsou jedním z nejčastějších důvodů, proč je řada dětí ústavní nebo pěstounské péči, takže mezi náklady bezdomovectví musíme počítat i toto. V obecních rozpočtech jsou ukryty náklady na městskou policii, kamerové systémy nebo na speciální úpravy veřejných prostranství, které mají bezdomovce vytlačovat. V loňském roce vyčíslila americká studie „Home Not Found: The Cost Of Homelessness In Silicon Valley“ roční úsporu, kterou lze dosáhnout zajištěním bydlení pro nejsložitější případy lidí bez domova, na více než 40 000 amerických dolarů na osobu ročně. Snad se brzy dočkáme obdobné studie také v Česku.
„Problémem seriózních diskusí je spousta zástupných argumentů nebo hoaxů.“
Nemohou postoje této části společnosti nějak negativně ovlivnit další vývoj systému sociálního bydlení?
Pokud jsou hlavním problémem skutečně peníze a odmítání vyšších nákladů, tak lze tyto obavy vyvrátit. Diskusí, které budou založené na věcných argumentech, se systém sociálního bydlení bát nemusí – tam lze totiž popsat problém a najít řešení. Problém nastává spíše tam, kde se v diskusích objevuje spousta zástupných argumentů nebo hoaxů z pochybných webů. To ale není specifický problém jen sociálního bydlení, ale může se to týkat každé politiky.
Co se po začátku platnosti zákona o sociálním bydlení změní?
Postupně budou vznikat kapacity – jak bytů, tak sociálních pracovníků a podpůrných pracovníků pro řízení a správu celého systému – které zajistí domácnostem, které jsou nyní v bytové nouzi, důstojné bydlení a podporu při jeho udržení. Předpokládám, že více pozornosti bude věnováno také prevenci ztráty bydlení jako nejlevnějšího řešení. Je již dlouho známo, že zajištění splátkového kalendáře pro domácnost s dětmi, která nezaplatila jeden nebo dva nájmy, je mnohem jednodušší a levnější, než ji nechat propadnout na ubytovnu a až potom jí shánět byt nebo řešit už nesplatitelné dluhy.
Jaký je ideální stav sociálního bydlení v ČR z Vaší perspektivy?
Vždy bude docházet k tomu, že část domácností o bydlení z nejrůznějších důvodů přijde. Systém sociálního bydlení by měl zajistit, aby byl pobyt v azylových domech nebo na ubytovnách velmi krátký a aby se domácnosti rychle dostaly zpět do bydlení a díky podpoře sociální práce si jej pak dlouhodobě udržely. Ve Skotsku zavedení takového systému trvalo 10–15 let. Zahraniční studie také ukazují, že udržení domácností v bytech je levnější, než jsou náklady na podporu služeb pro bezdomovce, častější hospitalizace, náhradní výchovu dětí apod. Přechodem k ideálnímu stavu bychom mohli dokonce ušetřit.
To ale znamená, že po zavedení koncepce sociálního bydlení nebudou sociální a další návazné služby pro bezdomovce ze strany státu tak podporované, jak jsou dnes. Je to tak?
Zahraniční politiky v poslední době stanovují jako svůj cíl ukončování bezdomovectví (Ending Homelessness) – ať již úplně, nebo pro nějaké typy domácností – rodin s dětmi, v případě USA zase třeba válečné veterány. Dopadem těchto aktivit by pak měl postupně klesat počet lidí, kteří budou žít bez domova – na ulici, ubytovnách, v nevhodných bytech, v bytech bez smlouvy apod. Důraz práce se proto pozvolna přesune od pomoci lidem, kteří jsou nyní „na ulici“, k jejich podpoře v bytech – na podporu po získání bytu a prevenci ztráty bydlení. Zároveň však nějaké domácnosti budou zažívat krize a mohou ztrácet bydlení. Takže současné typy služeb budou dále potřebné a podporované pro krátkodobé krizové ubytování nebo pro podporu těch lidí, kteří na ulici zůstanou.
„Každá změna je obecně vnímána s určitou míru nejistoty a obavy.“
Nemohou se velké organizace specializující se právě na sociální a návazné služby pro bezdomovce cítit ohrožené zaváděním koncepce sociálního bydlení?
To je otázka spíše pro tyto organizace. Každá připravovaná změna je ale obecně vnímána také s určitou mírou nejistoty a obavy, protože zkušenost říká, že počáteční problémy nového systému mohou být nepříjemné a dlouhé. Změnu, která je připravována v zákoně o sociálním bydlení, můžeme v řadě ohledů srovnat s nyní tak diskutovanou inkluzí ve vzdělávání. Odborníci pracující s cílovou skupinou budou mít uplatnění i nadále. Ve vzdělávání se budou postupně přesouvat do škol v hlavním vzdělávacím proudu a jen část z nich zůstane na současných speciálních školách vzdělávat žáky, kteří na nich z různých důvodů zůstanou. V případě práce s lidmi bez domova se přesunou do programů prevence ztráty bydlení nebo budou podporovat klienty v nově získaných bytech, ale zase zůstane část pracovníků na svých současných místech pracovat s těmi, kteří o sociální bydlení třeba nebudou mít zájem nebo z něj z různých důvodů odejdou. Změna bude probíhat postupně po řadu let, bude to pomalá evoluce – a až s odstupem několik desetiletí o tom třeba historikové budou psát jako o malé revoluci v oboru.
Roman Baláž
