Z komentářů studentů v rámci studentské evaluace výuky na Katedře sociální práce Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (dále jen FF UK) v zimním semestru akademického roku 2018/2019, kterou vyplnilo 495 z 976 studentů, jasně vyplývá, že studenti nejvíce oceňují přátelskost, vstřícnost a otevřenost vyučujících, jasnou a transparentní strukturu přednášek a podmínek pro absolvování předmětu, komunikaci s vyučujícími bez průtahů a možnost individuálního přístupu, provázanost teorie a praxe, poskytování přiměřené zpětné vazby ze strany vyučujícího, praktické nácviky, a zájem vyučujícího nejen o studenty, ale i o vyučovanou problematiku.
Teprve druhým rokem vyučuji na Katedře sociální práce FF UK předmět Sociálně právní ochrana dětí a provázím studenty prvního ročníku bakalářského studia odbornou praxí. S ohledem na to, že přicházím z přímé praxe sociálně právní ochrany dětí, zásadní důraz kladu na to, aby si studenti nejenže odnesli znalosti, které potřebují pro orientaci v systému, sociální politice a oboru sociální práce, ale aby měli v limitovaném akademickém prostoru možnost nabyté znalosti integrovat do řešení praktických situací. Nezbytnou součástí integrace znalostí a dovedností je prožitek, který studenti získávají rozmanitými cvičeními. Při nich si sami na sobě zkoušejí metody sociální práce, které mohou v budoucnu při práci s klienty uplatňovat.
V oblasti sociálně právní ochrany dětí jsou možnosti praktického nácviku a prožitkových technik poměrně široké – studenti si zkouší vypracovat vyhodnocení situace ohroženého dítěte a jeho rodiny, stanovovat individuální plány ochrany dítěte, vést pohovor s nezletilým dítětem za pomoci nejrůznějších pomůcek (maňásků, postaviček, kamínků, apod.) tak, aby sledovali nejlepší zájem dítěte a nevystavovali nezletilé dítě nadměrné traumatizaci, posuzovat riziko ohrožení dítěte, navrhovat řešení konkrétních případů z praxe a s využitím nabytých znalostí o systému, postupech a právním rámci svá rozhodnutí zdůvodňovat (i ta kontroverzní jako odejmutí dítěte z péče rodičů). Následně své zkušenosti reflektují nejen z perspektivy studenta, ale také klienta (dítěte) a sociálního pracovníka, a pracují na svých kognitivních zkresleních, mají-li nějaká. Každému ze studentů je v rámci předmětu svěřen konkrétní případ, který se v průběhu semestru vyvíjí, a studenti se učí pružně reagovat na změny, ke kterým v rodinách nezletilých dětí vedených na odděleních sociálně právní ochrany dětí při obecních úřadech obcí s rozšířenou působností velmi často dochází. Studentům je také zprostředkován alespoň minimální kontakt s lidmi z praxe – formou exkurzí do zařízení, v nichž sociální pracovníci působí, nebo přednášek a besed se sociálními pracovníky. V mezích již stanoveného sylabu předmětu se inspiruji nejen vlastní praxí (a mnoha etickými dilematy, kterým jsem v praxi čelila), ale také od jiných lektorů a vyučujících, a na mezinárodních konferencích.
Při provázení studentů prvního ročníku bakalářského studia odbornou praxí jsou stěžejní náplní exkurze na nejrůznější pracoviště, na nichž sociální pracovnice a pracovníci působí. Cílem předmětu je zprostředkovat studentům rozmanitost sociální práce jako profese a představit nabídku možností pro výkon odborné praxe ve druhém a třetím ročníku studia. Studenti se potkávají s profesionály z praxe a své zkušenosti mají možnost reflektovat v rámci kolokvia. Zároveň je zpracovávají písemně v podobě standardizovaného dotazníku, do něhož zapisují nejen např. typ a systémové zařazení navštíveného zařízení, ale také vlastní názory a sebereflexi. Nedílnou součástí předmětu je do jisté míry i profesní růst a pomoc s výběrem odborné praxe do dalších ročníků studia – reflexe toho, kdo jsem, kam v oblasti sociální práce směřuji a proč. Probíhá nejen formou kolokvií, ale také individuálních konzultací se studenty v závěru semestrů.
S čím se aktuálně v tomto směru potýkám nejvíce, je různorodost zkušeností, s nimiž studenti do prvního ročníku vysokoškolského studia nastupují. Ti, kteří přicházejí z vyšších odborných škol, už za sebou mají celou řadu dlouhodobých odborných praxí a praktických zkušeností, a nadchnout je pro „pouhé“ exkurze do zařízení bývá složitější. Mají pocit, že navštívit dvakrát podobný typ zařízení je pro ně jen ztráta času a nemůže jim přinést nic nového. Klíčem k motivaci a otevřenému přístupu takových studentů se mi zatím jeví individuální přístup, který však zároveň není nespravedlivý vůči ostatním, méně zkušeným studentům, a porovnávání různorodosti zkušeností formou kolokvia.
Cílem výuky v oboru sociální práce obecně by dle mého mělo být nejen předání potřebných znalostí, ale v předmětech, kde je to možné, také maximální podpora reflexivity a využívání konceptu „learning by doing“, tedy učení se praxí. Rozvíjení reflexivity vnímám jako důležité proto, že se například v oblasti sociálně právní ochrany dětí dle dostupných zahraničních studií projevuje schopností kriticky uvažovat, posuzovat situaci klientů komplexně, zapojovat rodiče i děti do dialogu a vyjednávání, navazovat multidisciplinární spolupráci a pracovat s vlastními emocemi i emocemi klienta. V rámci konceptu učení se praxí si studenti prostřednictvím vlastní tvůrčí práce osvojují poznatky a dovednosti, které jim teoretická výuka nemůže nabídnout, a pracují s vlastními postoji k nim. Posilují vyjadřovací schopnosti, rozvíjejí analytické, tvůrčí i kritické myšlení a smysl pro týmovou a multidisciplinární spolupráci, například prostřednictvím praktických cvičení, která je na výkon profese připravují. Jeden příklad za všechny: pokud mají studenti během studia možnost vyplňovat různé standardizované dotazníky (záznamový list z exkurzí, vyhodnocení situace nezletilého dítěte a jeho rodiny, aj.) a jejich obsah písemně i ústně formulovat a zdůvodňovat, a zároveň k nim dostávají přiměřenou zpětnou vazbu, nemusí je v praxi tolik zaskočit, když dostanou za úkol zpracovat grantovou žádost nebo individuální plán klienta.
I přes všechny besedy s lidmi z praxe, prezentace, videa, obrázky, praktické nácviky a konkrétní případy z praxe jsem ovšem přesvědčena, že to, co otevírá zájem studentů o konkrétní problematiku, je přístup vyučujícího. Má-li student dostatečný prostor reflektovat nabyté zkušenosti, dostává přiměřenou zpětnou vazbu (podpůrnou) a zároveň je mu vyučující otevřen v případě jakýchkoli dotazů nebo nejasností, jeho motivace ke studiu konkrétního tématu může vzrůstat. Otevřená komunikace a lidský přístup může studenta podpořit v činnosti, která v konečném důsledku povede k efektivní pomoci druhým, jakmile vstoupí do praxe. Nedílnou součástí otevřeného přístupu je však i pevné stanovení hranic, tzn. nastavit jasný a transparentní systém uznávání atestací a komunikovat a uplatňovat jednotná pravidla. V době studia jsem nejspíš nebyla jiná než dnešní studenti, a pokud jsem se mohla z něčeho „ulít“, ráda jsem možnosti využila. Vysokoškolské studium je však určitým předstupněm pracovního prostředí, a studenti by měli pravidla dodržovat a učit se pracovním návykům, které v budoucnu podpoří například jejich schopnost plnit uzavřené dohody s klientem.
Závěrem příspěvku si nemohu odpustit svoji myšlenku, že české sociální práci v mnohém schází profesní identita. Vysokoškolské studium by proto mělo podporovat nejen přemýšlení o teoretických a praktických aspektech sociální politiky a sociální práce a reflexi a sebereflexi sebe sama jako profesionála, ale také posilovat význam profese a příslušnost k ní. Tak, aby absolventi vstupovali do praxe s hrdostí a o svoji profesi pečovali.
Kateřina Hejnová,
vyučující z Katedry sociální práce FF UK
