Kazuistika zachycuje příběh mladé ženy Markéty, která měla velmi těžké dětství. Se svými třemi sourozenci byla odebrána matce za těžké týrání, umístěna do dětského domova a po osmi letech byla své matce i se sourozenci vrácena zpět. Matka ji naučila ve 12 letech krást a veškeré překážky v životě řešit násilím. Markéta vystřídala po návratu z dětského domu několik základních škol. Nevyučila se a má jen základní vzdělání. S partnerem, se kterým má dvě děti, žila přibližně pět let. Zažila domácí násilí, drogy a opět vydělávání pomocí krádeží. Markétě v prosinci 2013 byly odebrány děti z důvodu trestné činnosti a následného nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Děti byly svěřeny do péče její matce. V červenci 2014 Markéta nastoupila do výkonu trestu odnětí svobody. Z počátku pobytu se s dětmi stýkala pravidelně prostřednictvím návštěv a dopisů. Po roce a půl její matka začala návštěvy omezovat a Markéta mě oslovila a požádala o spolupráci ohledně kontaktů s jejími dětmi. Během posledního roku pobytu ve vězení jsem pravidelně obě děti dovážela do věznice na asistované kontakty a současně jsem jí poskytovala odborné sociální poradenství související s životem po propuštění. Ve spolupráci byla aktivní a zodpovědnou klientkou, hlavní oblasti, které byly obsahem zakázky poskytovaného poradenství, zahrnovaly odborné vedení při znovuobnovení vztahu s dětmi, které povede k bezpečnému/postupnému přechodu dětí zpět do péče matky, a dále rozvoj rodičovských kompetencí. Markéta bylo podmínečně propuštěna dne 21. 2. 2018, přičemž měla soudem uloženou povinnost spolupracovat s probačním úředníkem a také pokračovat v navázané spolupráci s Centrem psychologické pomoci, p. o., také nadále pokračuje ve spolupráci s i organizací Rubikon. Protože byly děti Markéty svěřeny do péče její matky, bylo jí ze strany rodičů umožněno bydlet v jejich domácnosti, a tím mohla být v každodenním kontaktu se svými dětmi. Ihned převzala veškerou péči o své děti, začala se jim věnovat, chodila s nimi do kina, na procházky, učila se s nimi, doprovázela je k lékaři, vařila jim a dělala vše, co bylo potřeba. Od samého počátku Markéta věděla, že nechce na děti tlačit a nutit je k návratu do její péče. Markéta přijala můj návrh a začala navštěvovat i s dětmi psycholožku a započala spolupráce na přípravě pozvolného přechodu dětí do její péče. Do čtyř dnů od propuštění začala brigádně pracovat v restauraci jako pomocná kuchařka. Já, jako klíčová pracovnice Markéty, jsem ve spolupráci se sociální pracovnicí OSPOD svolala případovou konferenci zaměřenou na nastavení kontaktů obou dětí s jejich otcem, babičkou a zejména na navržení rámcového plánu a jednotlivých kroků vedoucích k postupnému předání dětí do péče Markéty. Všichni účastníci aktivně spolupracovali a zavázali se svým podpisem, že budou dodržovat vše domluvené. Otec dětí a babička, která má děti v péči, následně nedodrželi nic, co bylo dohodnuto. Po celou dobu pobytu na svobodě Markéta aktivně spolupracovala s organizací Rubikon, kde jí pomáhali s poradenstvím souvisejícím s oddlužením a také s hledáním stálého zaměstnání. Zúčastnila se ve spolupráci s organizací Rubikon několika výběrových řízení a v měsíci květnu vyhrála výběrové řízení na pracovní místo kuchařky v IKEA. Pracovní místo je na HPP a Markéta má pracovní smlouvu na dobu neurčitou. V průběhu brigády v restauraci si našetřila na kauci pronájmu bytu a od měsíce května bydlí v pronajatém bytě 2+1. Z domácnosti rodičů se odstěhovala z důvodu neshod s nimi, jelikož často požívali alkoholické nápoje a byli vůči ní vulgární, a to i před dětmi. Ze strany její matky nebyly vůči oběma dětem nastaveny hranice, babička jim dovolila téměř vše, a proto mezi nimi vznikaly konflikty. Ihned po návratu Markéta převzala veškerou péči o obě děti, zaplatila ve škole dlužnou částku do fondu SRPŠ za obě děti (babička částku neuhradila), věnovala se jim ve všech oblastech – učení, volný čas, zdraví. Nakupovala pro ně veškeré oblečení, obuv, školní pomůcky, školní brašny a hradila všechny kroužky a poplatky ve škole. Dbala na jejich zdravou a vyváženou stravu, nakupovala ovoce, zeleninu a mléčné výrobky, neboť ze strany babičky docházelo k tomu, že děti stále konzumovaly sladkosti a začalo se to projevovat na jejich zdraví. Dcera má diagnostikovanou částečnou obezitu a syn měl ve stolici červy. Od přestěhování Markéty do podnájmu trávily obě děti 3–4 dny v týdnu i s přespáním v její domácnosti. Od počátku července, kdy začaly letní prázdniny, byly obě děti v její domácnosti téměř nepřetržitě a Markéta hradila veškeré náklady na jejich výchovu a existenci. V polovině prázdnin se zjistilo, že syn se nechce vrátit do domácnosti babičky, protože ta ho fyzicky trestá a sprchuje ho studenou vodou. Informaci potvrdila i druhá babička ze strany otce, které se chlapec svěřil, a současně tuto závažnou informaci Markéta sdělila i sociální pracovnici OSPOD. Na základě domluvy se sociální pracovnicí OSPOD syn už zůstal u své matky. V té době měl syn Markéty problémy s enkoprézou, které od doby, co žije s matkou, přestaly. V souvislosti se zdravotní péčí dětí bylo zjištěno, že babička zanedbávala jejich zdravotní péči. Chlapec měl dva roky neléčenou plíseň na dolní končetině a babička také ignorovala doporučení lékařky docházet na logopedii, a tím zanedbala jeho slovní výslovnost. Dcera byla vůči své matce manipulována ze strany babičky a nebyla adekvátně připravována na přechod. Babička před vnučkou velmi často používala fyzické násilí, dokonce dívku učila řešit spory pouze bitím.

V průběhu spolupráce Markéta absolvovala několik sezení u psycholožky a byla shledána jako kompetentní z hlediska převzetí dětí zpět do své péče. I v případě, že selhala a byla ve VTOS, disponuje však potřebnými schopnostmi a dovednostmi a lze konstatovat, že došlo k nápravě a je silně motivovaná k péči o děti. Markéta vzhledem ke své anamnéze, kdy její vlastní rodiče selhali v péči o ni a byli pro ni zdrojem ohrožení, neměla příležitost zažít adekvátní rodičovský vzor a minulost je pro ni zdrojem ohrožení, pocitu selhání a snížené sebehodnoty, se orientovala na to, aby v rámci druhé šance nabídla svým dětem bezpečné zázemí a blízký mateřský vztah. Absolvovala na vlastní žádost psychologické vyšetření, které bylo zaměřeno na zmapování charakteristik její osobnosti. Bylo zjištěno, že Markéta disponuje rozvinutou empatií, citlivostí, je orientována prosociálně a schopna sebenáhledu a tyto vlastnosti reálně uplatňuje ve vztahu k dětem.

Jako klíčová pracovnice jsem byla facilitátorem u kontaktů matky s dětmi ve věznici a měla jsem k dětem vybudovaný důvěrný vztah, byla jsem požádána příslušným OSPOD, abych se vyjádřila k aktuálnímu vztahu mezi matkou, babičku a jejími dětmi. S dětmi jsem pracovala za přítomnosti matky i odděleně. Prostřednictvím technik pozorování, rozhovoru a Karet moře emocí jsem zmapovala vnímání situace v rodině dětmi. Ze získaných informací bylo patrné, že obě děti vnímají jako součást svého nejbližšího rodinného systému jak babičku, která o ně přechodně pečovala, tak matku. Ze získaných poznatků u obou dětí bylo patrné, že aktuální situaci v rodině, kdy nejsou jednoznačně určeny role pečujících osob, prožívají jako zátěžovou. Z jednání dětí nebylo patrné, že by byly na přechod do péče matky adekvátně připravovány ze strany babičky. Markéta po celou dobu spolupráce aktivně pracovala na znovuobnovení bezpečného vztahu s dětmi, byla v tomto směru zodpovědná, proaktivní a její jednání dokládala schopnost orientace především na potřeby dětí. Děti se v její přítomnosti chovaly spontánně, vyhledávaly její fyzickou blízkost, respektovaly její vedení. Matka pro ně představovala zdroj péče, laskavosti a nastavování hranice. 

Na konci září 2018 Markéta podala návrh k okresnímu soudu o svěření dětí do své péče a v listopadu 2018 jí byly obě děti svěřeny do péče. Markéta žije řádný život a chce, aby obě děti poznaly z její strany bezpečí, jistotu, lásku a dobrou výchovu s nastavením řádných hranic. Přeje si, aby její děti měly v ní dobrý příklad a aby pro ně byla dobrou matkou, která jim poskytne bezpečnou náruč. Se svojí matkou se nestýká ona ani její syn netouží babičku vidět. V případě, že dcera projeví zájem vidět babičku, nebrání jí v tom. 

S Markétou jsem uspořádala besedy pro studenty oboru sociální práce na VOŠ sociální a její příběh používám jako příklad dobré praxe – nenálepkovat, dát klientovi druhou šanci, neodsuzovat. Markéta na základě svého příběhu studentům sděluje, že nikdy dříve nevěřila, že sociální pracovník může pomoci, nyní už věří. Jako dítě ji odebrala sociální pracovnice, z dětského domova, kde byla spokojená, ji odvezla zpět k rodičům sociální pracovnice, její děti byly také odebrány sociální pracovnicí a v prvním roce ve VTOS bojovala také se sociální pracovnicí ve věznici. 

V souvislosti s výše uvedenou kazuistikou Markéty bych se zamyslela nad expertním a participativním přístupem v sociální práci. Osobně jsem zastáncem využití co nejvíce participativního přístupu, který je pro klienta zcela jednoznačně přínosem. Nicméně expertní přístup také není možné opomíjet a zavrhnout jej. 

Od počátku spolupráce s Markétou jsem měla pouze omezený čas ji více poznat. Asistované kontakty Markéty s jejími dětmi ve věznici nedávaly příliš mnoho prostoru pro hlubší seznámení a po jejím propuštění jsem v sobě řešila menší dilema. Být expertem a umožnit klientce hovořit se mnou pouze striktně v pracovní době od … do, nebo participovat a dát Markétě telefonní číslo na svůj soukromý mobilní telefon? Po zvážení všech pro a proti jsem se rozhodla, že Markétě své soukromé telefonní číslo předám s tím, že v případě vážné situace mě může zavolat. Markéta v průběhu devíti měsíců telefonní číslo nikdy nezneužila a opravdu volala na soukromé telefonní číslo pouze třikrát, a to vždy v případech, kdy potřebovala pomoc. Jako první zavolala, když ji její rodiče, kteří byli v silně opilém stavu, začali vulgárně nadávat a vyhodili ji z domu. Tehdy u opilých rodičů zůstaly obě dvě její děti a Markéta nevěděla, co má v té chvíli dělat. Podruhé telefonovala, když zjistila, že její matka fyzicky a psychicky týrá jejího syna. Třetí telefonát se uskutečnil v době těsně před soudem o svěření dětí do péče Markéty. Markéta se od své sestry dozvěděla, že její matka jí chce do bytu prostřednictvím sestry nastrčit drogy, zavolat na ni policii, a než by se vše vyšetřilo, tak by Markéta o děti přišla, protože byla stále ještě v podmínce. Zpětně jsem velmi ráda, že jsem Markétě své telefonní číslo dala, protože ani jedna situace, kterou potřebovala řešit, nebyla jednoduchá. Ve chvíli, kdy Markéta zavolala poprvé, tak jsem jí poskytla krátkou krizovou intervenci a musela jsem být tím expertem, který ji nasměruje a řekne srozumitelně: „Teď uděláte tohle a tohle, nesmíte se tam vrátit, i když u opilých rodičů zůstaly obě děti. Jestliže víte, že dětem rodiče neublíží, vrátíte se pro ně zítra či pozítří.“ Markéta potřebovala uklidnit, potřebovala vědět, že ji někdo vyslechl, sdělil jí, co má přesně udělat a kam jít. V případě, že bych vůči Markétě nevyužila expertní přístup a neřekla konkrétně, co má udělat, mohlo by dojít k situaci, že se vydá zpět do domu rodičů. Věděla jsem, že Markéta byla zvyklá všechny spory řešit násilím (byla tak naučena od své matky), byla silně rozrušená a v tomto i v obou výše popsaných situacích by mohlo dojít k porušení podmínky ze strany Markéty, které by znamenalo trest. Stejný postup se opakoval po každém volání. Popsala jsem jen jeden příklad využití expertního a participativního přístupu při práci s Markétou. 

Reflexe případu pohledem Markéty

„Tak, jak sociální pracovnice uvedla, spolupracujeme spolu už od roku 2016, kdy jsem se poprvé účastnila její besedy ve VTOS. Byla jsem právě ve fázi, kdy u mě docházelo ke značné seberealizaci a chtěla jsem udělat maximum k tomu, abych využila každou možnost ke změně. Jak už sociální pracovnice zmínila, měla jsem velmi silnou nedůvěru ke všem sociálním pracovníkům. Tehdy jsem řešila i problém se svou matkou, která mě neustále chtěla omezovat v kontaktu s mými dětmi, a i když jsem zkoušela docílit jejích návštěv různými způsoby, bylo to bez odezvy z její strany. Byla jsem, jak se říká, na rozcestí, které pro mě bylo opravdu velmi složité. Strašně moc mi záleželo na tom, abych si svůj vztah s dětmi udržela, a i to málo po mém propuštění nenarušila, protože se velice dobře umím vcítit do jejich situace, kterou jsem jako dítě zažívala podobně. A proto jsem se rozhodla své zaujetí a nedůvěru potlačit a nejprve formou dopisu oslovit Centrum psychologické pomoci, konkrétně výše uvedenou sociální pracovnici. Byl to velice dlouhý dopis, kde jsem začala psát celý svůj příběh a ani nevím, proč vlastně, jen vím, že jsem prostě nemohla přestat, dokud jsem to ze sebe nevypsala. Když jsem dopsala dopis, tak jsem měla zvláštní pocit úlevy. Jako by ze mě vše spadlo, říkala jsem si, ať už to dopadne jakkoliv, aspoň jsem to zkusila. Po nějaké době mi přišla odezva od sociální pracovnice, kde mi přislíbila, že za mnou přijede. Vůbec jsem nevěděla, co od prvního setkání mám čekat, a ani jsem si od toho nic neslibovala. Při prvním setkání a z toho, jak se sociální pracovnice k mé osobě chovala, a hlavně jak mě vnímala a poslouchala, jsem cítila, že bych konečně mohla najít pomoc. Nejdůležitější v tom prostředí VTOS a i vlastně celkově pro mě bylo to, že mi neslibovala něco, co sama nevěděla, jak bude. Cítila jsem z jejího jednání, že mě neodsoudila pro to, jaká jsem byla a kde jsem se právě nacházela, ale soustředila se společně se mnou na mé děti. A přesně tohle jsem potřebovala. Když jsem odcházela z návštěvy, byla jsem plná dojmů, naděje, ale i zmateností z toho, že jsem stále nemohla uvěřit, že bych snad poprvé v mém životě našla tu správnou pomoc a podporu. Navíc jsem během návštěvy zjistila, že je možnost zařídit asistované kontakty s dětmi přímo ve věznici, konkrétně že by mi je sociální pracovnice dovážela, což pro mě bylo něco, s čím jsem ani nepočítala a nedoufala jsem, že by opravdu někomu zaleželo na tom, abych mohla být se svými dětmi. Po zbytek mého zbývajícího času ve VTOS jsem byla pravidelně v kontaktu se sociální pracovnicí, která mně vozila děti pravidelně na návštěvy (jednalo se o asistované kontakty) a hovořily jsme o tom, co bude čekat po mém propuštění. Začala jsem si k sociální pracovnici budovat zvláštní vztah, který pro mě byl zkouškou důvěry a byl z mé strany stále opatrný a křehký. A i když jsem stále tohle všechno vnímala, byla přesto právě sociální pracovnice první, komu jsem hned volala, když jsem potřebovala vyřešit nějaký problém, ať už se jednalo o mé děti nebo o mou matku, která když viděla, že se mám o koho opřít, začala dělat ještě větší problémy. Problémy s matkou se dál stupňovaly i po mém propuštění. Sociální pracovnice mě nikdy neodmítla ani neřekla, že si to mám vyřešit sama, a vždy se mi snažila pomoct. Když nebylo v její kompetenci mně pomoci, aspoň mě odkázala na další, následnou pomoc a toho jsem si strašně vážím. Je to sociální pracovník, ale hlavně je to lidská osoba, která mě nebrala jako pořadí nebo jen klienta, ale dávala do toho srdce a cit a můžu říct, že tenhle lidský přístup změnil můj negativní pohled na sociální pracovníky a jejich práci. Po mém propuštění započala naše spolupráce na budování vztahu s dětmi a pro mě to byla úplně nová etapa života, kde jsem se cítila být silnou zejména tím, že na to nejsem sama. Začala jsem poznávat díky sociální pracovnici i zbytek kolektivu Centra psychologické pomoci, kde, jak mě, tak i mým dětem, byla poskytnuta psychologická pomoc. Hlavně jsem se tam snad od začátku cítila jako v rodině, kde je každý ochotný vám naslouchat a společně hledat řešení. Během doby po mém propuštění z VTOS až doposud se stala spousta událostí, které nebyly opravdu snadné a popravdě a upřímně můžu říct, že bych bez pomoci sociální pracovnice svoji situaci těžko řešila. Když mi moje vlastní matka dělala psychické stresy ohledně dětí a různě se mě snažila zastrašovat, vždy mi sociální pracovnice, jak odborně, tak i jako člověk, poradila a dodala odvahu jít dál. Přirovnala bych to k tomu, jako když se dítě v dětství učí běhat, chodit už sice umí, ale aby se rozběhlo, musí cítit jistotu a oporu, a to já v sociální pracovnici mám. Můj celkový plán před tím, než jsem poznala konkrétní sociální pracovnici, byl dostat se na svobodu a za každou cenu dostat své děti do péče a žít už jen spolu. Jenže víte co? Díky tomu, že mám konečně opravdovou podporu, se nechci spokojit jen s tímto a začala jsem konečně pociťovat i jiné pocity než jen strach, nedůvěru a podezřívání. Začala jsem mít chuť do života. Chci se osobnostně rozvíjet a učit se stále něco nového. Začala jsem dělat autoškolu, podala jsem si přihlášku na dálkovou formu studia, dodělám si maturitu na střední sociální škole a mám chuť nasávat všechno, co mi může život nabídnout. Člověk by možná řekl, že jsou to normální věci, a ano, jsou, ale pro lidi, kteří vyrostou v normálním prostředí, kde to vidí jako normu a kde je podporují, ale já tohle neměla kde čerpat, dokud jsem nepotkala svoji sociální pracovnici. Začala jsem se s ní účastnit besed na vysoké škole, kde jsem měla velké obavy z toho, co mě čeká. Jestli mě přijmou a neodsoudí za můj předchozí život, ale zároveň jsem se cítila bezpečně a silná po boku sociální pracovnice, a když byla zpětná vazba studentů pláč dojetím a potlesk, byla jsem z toho úplně vykolejená a nevěděla jsem, jak mám reagovat, protože jsem tohle neznala. Za rok, co jsem z VTOS venku na svobodě, je opravdu hodně toho, co jsem zažila a tak okrajově to už nastínila sociální pracovnice a mně se vlastně už ani nechce vracet k tomu špatnému, protože pro mě je teď důležité, že můžu usínat se svými dětmi a mít práci, která mě baví. Dokonce jsem poznala i lásku, zamilovala jsem se ve vztahu s člověkem, který mě zná už dlouho a tak nějak vždy věděl o všem, co se kolem mě děje. Když bych to měla shrnout, jsem spokojená, a hlavně odhodlaná zažívat snad už jen to dobré, i když vím, že ne každý den je hezky, tak pro mě hezký je, už jen proto, že mám kolem sebe lidi, kterým na mě opravdu záleží, a to je pro život hodně důležité.“

Markéta Anyalaiová

Jakou implikaci přináší praxe pro volbu přístupů? 

V průběhu celé naší spolupráce jsem propojovala oba přístupy s menším využitím expertního přístupu až do jeho úplného vymizení. Naopak participativní přístup byl využíván stále více, až nakonec zcela převládl. Nicméně nepovažuji za dobré zcela úplně expertní přístup vynechat, zejména pokud se pracuje s klientem, který je umístěn ve VTOS nebo je z VTOS propuštěn a potřebuje se postavit tzv. na vlastní nohy. V praxi jsem si vyzkoušela, že se nejedná o konkurenční přístupy a je vhodné oba přístupy dle konkrétní situace propojovat. 

V současnosti má Markéta již rok zaměstnání na dobu neurčitou, obě děti má ve své péči a byla přijata na Střední školu prof. Zdeňka Matějčka, na dálkové studium oboru Sociální činnost. Jedná se o maturitní obor, dálkové studium bude trvat 5 let. Pro Markétu je to výzva a těší se na studium. V dubnu letošního roku jsem byla i s Markétou pozvaná do ženské věznice v Opavě, kde byla Markéta umístěna ve VTOS, abychom pro vězněné ženy udělaly besedu. Beseda byla zaměřená na to, jak Markéta zvládla situaci po propuštění z VTOS, co všechno musela překonat a osvojit si, jak to bylo pro ni náročné, kdy si sáhla na samé dno a kde se nachází nyní, v přítomnosti. Beseda byla velmi emotivní, trvala cca dvě hodiny, přičemž já jsem hovořila přibližně 15 minut. Celá beseda byla v režii Markéty a zvládla to naprosto bravurně. Byla na druhé straně, seděla před všemi ženami, vykládala jim svůj příběh od samého dětství až po přítomnost, hovořila o tom, jak od samého počátku participovala při řešení své situace a také svých dětí a jak se dostala až sem, do bodu, kdy sedí před nimi a je hrdá na to, co se jí podařilo dokázat. Jak dokázala, že už nepotřebuje pomoc a podporu, ale zvládne žít svůj život bez pomoci druhých. 

Monika Durajová, 

sociální pracovnice, Poradna pro náhradní rodinnou péči v Ostravě

O autorce:
V sociálních službách mám 28 let praxe (23 let v Centru sociálních služeb Hrabyně, dříve ÚSP Hrabyně), z toho 8 let na pozici sociální pracovnice. Již šestým rokem působím v oblasti náhradní rodinné péče, konkrétně v Centru psychologické pomoci, p. o., detašované pracoviště Poradna pro náhradní rodinnou péči v Ostravě, na pozici poradenské sociální pracovnice. 
Pracuji jak s pěstouny, s přijatými i biologickými dětmi, tak také se žadateli o náhradní rodinnou péči. Lektoruji vzdělávací kluby pro pěstouny, jsem certifikovaný lektor systému příprav PRIDE pro zájemce o náhradní rodinnou péči, společně s psychologem vedu přípravu dětí žijících v rodině žadatelů o náhradní rodinnou péči. V rámci své poradenské praxe poskytuji sociálně-právní poradenství, zejména rodinám s dětmi, které procházejí rozchodem soužití rodičů (cochemský model), a také našim klientům. Pracuji již třetím rokem i s ženami ve VTOS ve věznici v Opavě (poskytování odborného sociálního poradenství, asistované kontakty matek s dětmi, besedy pro matky zaměřené na prospěšnost pěstounské péče jejich dětí, před péčí ústavní, následné poradenství po propuštění z VTOS). Podílím se na tvorbě standardů a metodických postupů v oblasti OSP a SPOD, propaguji náhradní rodinnou péči prostřednictvím besed pro střední a vyšší odborné školy. 
Na počátku roku 2016 jsem byla poprvé pozvána do ženské věznice v Opavě, abych uskutečnila přednášku pro ženy ve VTOS. Cílem bylo přiblížit pozitiva pěstounské péče pro jejich děti oproti ústavní výchově. Spolupráce se daří i dnes, z jedné besedy se v průběhu tří let stalo šest besed. Došlo i k následné spolupráci se ženami ve VTOS, dvěma z nich jsem začala zajišťovat bezpečné asistované kontakty s jejich dětmi přímo ve věznici. Průběžně některým ženám poskytuji odborné sociální poradenství.