Rozhovor s Markétou Vinkelhoferovu, expertkou na sociální ekonomiku

Markéta mne na rozhovor pozvala do kavárny Barák (v Praze-Karlíně). Jedná se neobydlený pavlačový dům, kde probíhají různé zajímavé iniciativy, které měly s naším rozhovorem společné jmenovatele: udržitelnost a komunitní rozměr. Kromě kavárny tam sídlí spolkový bioobchod Obživa, výdejna komunitou podporovaného zemědělství a re-use dílna Z pokoje do pokoje. Také tam čas od času probíhají umělecké performance.

Markéta Vinkelhoferová je členkou správní rady Tematické sítě pro sociální ekonomiku (TESSEA). Pracovala v neziskové organizaci Ekumenická akademie, kde koordinovala mezinárodní projekt na podporu sociální solidární ekonomiky. Spolu s dalšími experty na sociální solidární ekonomiku se snaží šířit povědomost o environmentálních sociálních podnicích prostřednictvím prezentací příkladů dobré praxe z České republiky a zahraničí. Spoluorganizovala Fóra sociální solidární ekonomiky, potravinové suverenity a semináře Otevřený prostor v letech 2017 (Podnikání pro lidi a planetu) a 2018 (Cesty ke smysluplné práci). Reprezentuje Českou republiku na zahraničních akcích a usiluje o mezinárodní síťování, z čehož se snaží čerpat pro přenos dobré praxe k nám. Je spoluzakladatelkou sociálního podniku Fair & Bio pražírna ve středočeském Kostelci nad Labem, kterou provozuje Fair & Bio družstvo. Pražírna od roku 2013 zpracovává fairtradovou bio kávu a zaměstnává mentálně a fyzicky znevýhodněné pracovníky. Je vystudovanou lektorkou anglického jazyka. Věnovala se také publikační činnosti (Nový prostor, A2, Literární noviny, idnes) a rozvojové pomoci na Blízkém a Středním východě. 

Kdyby před vámi seděl někdo, kdo nikdy neslyšel o sociálním podnikání, jak byste mu pojem vysvětlila?

Jde o podnikání, které se neprovozuje pouze za účelem maximalizace zisku. Je tam i širší společenský prospěch a ten může být definován jakkoliv. Může se jednat o přínos pro znevýhodněné lidi, pro životní prostředí, pro komunitu.

Kde se sociální podnikání vzalo v českém prostředí?

Sociální podnikání navazuje na tradici zaměstnávání lidí se zdravotním postižením a tzv. družstva invalidů. Z dlouhodobého hlediska na družstevní a spolkové aktivity od 2. poloviny 19. století. Novodobé sociální podniky začaly vznikat po roce 2007 díky penězům z Evropského sociálního fondu. Původně to bylo úzce nastavené, MPSV, které peníze administrovalo, zpočátku podporovalo tzv. integrační sociální podniky, ty, které zaměstnávají znevýhodněné osoby. Tematická síť pro sociální ekonomiku (TESSEA), kde působím, už dlouho hovoří o širším pojetí sociálního podnikání. Tedy nejen jako o nástroji zaměstnanosti znevýhodněných, ale o jeho dalším přínosu pro lepší život v naší zemi. Naštěstí se to mění. Máme už například environmentální sociální podnikání, o kterém školím a konzultuji, kde je kromě sociálního přínosu důležitý pozitivní dopad na životní prostředí. TESSEA se také snaží vysvětlovat, že sociální podnikání není sociální práce.

Jaký je mezi tím rozdíl?

Sociální podnikání a sociální práce se často zaměňují nebo směšují. Záměrem sociálního podnikání může např. být zaměstnávat znevýhodněné lidi, kteří jsou zároveň mnohdy uživateli sociálních služeb. Jejich poskytovatelé svým klientům pomáhají žít kvalitnější život, integrovat je do společnosti, zatímco sociální podnikání nabízí možnost uplatnit se v práci. Mělo by ale mít ještě další, někdy opomíjený, environmentální rozměr. A mělo by to jít mnohem dál: sociální podnikání by podle mne mělo být nositelem myšlenky udržitelnosti. Nejen té environmentální, ale i sociální v širším smyslu a mělo by přispívat k dobrému životu v městě, obci, regionu nebo komunitě.

Kdo jsou znevýhodnění, které je možné v rámci SP zaměstnat?

Jedna úzká sekce sociálního podnikání zaměstnává osoby se zdravotním postižením (OZP), pak jsou to osoby jinak znevýhodněné. Například osoby po výkonu trestu, lidi sociálně vyloučení a ohrožení chudobou, samoživitelé a samoživitelky, mladiství po opuštění zařízení NRP, lidi nad 55 let, kteří nemohou najít práci. Často jsou mezi nimi osoby, které z různých důvodů (zdravotních, rodinných) nemohou pracovat na plný úvazek, dojíždět daleko a je veliká škoda, že nemají uplatnění.

Tenhle rozhovor vzniká pro číslo s názvem Expertní a participativní přístup. Kde v rámci sociálního podnikání je prostor pro participaci?

Na participaci se v sociální ekonomice klade velký důraz. I ministerstvo akcentovalo při rozdělování dotací způsob zapojování znevýhodněných osob do podnikání. Důležité je i zapojení dalších stakeholderů (osoba zainteresovaná, pozn. autorky) ‒ organizací, občanů či dobrovolníků. Sociální podnik nemůže fungovat sám o sobě, podstatná je participace, nejen uvnitř, ale i vně. Neměl by také bojovat na trhu s konvenční konkurencí, obzvláště vzhledem k tomu, že produkty a služby často nepatří k nejlevnějším. Tohle víme velmi dobře v naší Fair & Bio pražírně, sociálním podniku, který jsem spoluzaložila. My nemůžeme konkurovat cenou, tohle dělají supermarkety, sociální podnik se o zákazníka musí ucházet jinak, a to se právě nabízí v podobě spolupráce. Buďto v místě, nebo v rámci různých sítí, jako je TESSEA, kde působím.

Jaké jsou obecné participační principy uplatňované v sociálním podnikání?

Ty jsou součástí principů sociálního podniku, které před lety spoluvytvářela TESSEA, participace je součástí sociálního prospěchu a dodnes všichni žadatelé o dotace na rozjezd sociálního podniku musí počítat se zapojováním zaměstnanců do chodu svých organizací. Je to jedním z kritérií. Zaměstnanci by měli být nejen informováni o tom, jak si organizace stojí, ale podle svého znevýhodnění a kapacit jsou zapojováni do spolurozhodování. Adekvátně nastavená míra participace pomáhá uvnitř podniku vytvářet podpůrné prostředí. Stejně podstatná je ale ta vnější participace, o které jsem už hovořila, ve smyslu spolupráce s podobně laděnými lidmi a podpory místní ekonomiky.

Jak konkrétně probíhá proces té vnitřní participace ve vašem SP? Můžou být lidé, které zaměstnáváte, členy vašeho družstva?

Mohou, ale vzhledem k tomu, že řada z nich vzhledem ke svému znevýhodnění má zákonného zástupce, tak by nemohli sami rozhodovat. Každý participuje podle svých možností. Tu možnost naši zaměstnanci mají, ale nevyužívají ji, protože rozhodovat o marketingových věcech nebo o financích je nad jejich kapacity. Možná by se v té roli ani necítili dobře a nebyla by pro ně bezpečná. Na druhou stranu ale zaměstnance zapojujeme do provozu pražírny a to je jejich místo v našem družstvu. Máme pravidelné rozhovory, kde dávají zpětnou vazbu, naposledy to bylo k popisu našich aktivit, hodnot a pokynů, jak se chovat v provozu pražírny. Řešili jsme s nimi, zda je to srozumitelné. Pro někoho je důležité velké písmo, pro někoho to jsou barvy. Snažíme se třeba akceptovat jejich připomínky k exkurzím do naší pražírny, některé jsou přínosné a některé zase mohou rozrušovat. To jsou věci, ve kterých je pro nás jejich reflexe podstatná.

Jakou formou zjišťujete potřeby svých zaměstnanců?

Jsou to zmíněné pravidelné rozhovory s vedoucím pražírny, máme několikrát do roka společná setkání. Tam si neformálně společně řekneme, co a jak, nejen k tomu, jak se prezentujeme navenek, ale řešíme zejména vnitřní záležitosti. Například když mezi zaměstnanci dojde ke konfliktu, tak je potřeba si se všemi sednout a znovu si situaci projít včetně pravidel. Snažíme se jim vysvětlovat, jaké jsou základní principy družstevnictví, fair trade a sociálního podnikání v praxi. Naši zaměstnanci mají různé formy mentálního hendikepu, takže to, co po nich můžeme chtít, musí respektovat jejich kapacity. Velmi pozitivně přijímané jsou exkurze do jiných sociálních podniků. Je to takový společný výlet a bývá z toho veliké nadšení. I pro nás jsou takové výjezdy přínosem – kromě vzájemného poznávání si člověk uvědomí, jak malou možnost se někam podívat tito lidé často mají, a přesto to (veřejnou dopravou) skvěle zvládají.

Poskytujete nějakou formu sociální práce?

My nejsme poskytovatel sociálních služeb. Na sociální práci nemáme žádnou kvalifikaci, já sama mám vystudovanou pedagogiku, jiní kolegové jsou třeba sociální pracovníci, takže jsme tím „líznutí“, ale sociální služba se poskytuje jinak, než se zaměstnává. Co bych si troufla říct, že máme, je vyšší citlivost pro férové pracovní podmínky. V sociální službě by měl být člověk parťák, nikdo by neměl být ostatním nadřazený, komunikuje se jinak. V naší pražírně nemáme klienty, ale zaměstnance. I oni sami tomu tak rozumí, podepisují pracovní smlouvu, jsou seznámeni se zákoníkem práce. Někteří mají zákonného zástupce, ale jsou si vědomi, že jsou v pracovním poměru, že to není nějaký kroužek, a pokud nedodrží stanovená pravidla, jako je pracovní doba nebo bezpečnost práce, chodit tam nemusí a mohou být po napomenutích i propuštěni. Myslím, že ta zodpovědnost jim zároveň přináší důstojnost.

Kdo jsou vaši zaměstnanci?

Jsme sociální podnik, který zaměstnává osoby s mentálním znevýhodněním. Když naše pražírna vznikala, tak se sešlo, že poskytovatel sociálních služeb zavíral budovu Vyšší Hrádek v Brandýse nad Labem a vyváděli odtamtud své klienty do chráněného a asistenčního bydlení. Jedno z těch měst, kde chráněné byty jsou, je Kostelec nad Labem. Tam dodnes někteří naši zaměstnanci bydlí. Udělali jsme výběrové řízení a někteří se na práci k nám hodili a dodneška s nimi spolupracujeme. Čas od času poptáváme další zaměstnance. Po přijetí poskytneme školení s důrazem na jejich znevýhodnění. Hlavní náplní práce je balení kávy. Při tom zohledňujeme jejich různá omezení. Asistent kávu vybere, někteří jsou schopni ji navážit, jiní polepit obal, označit, jestli je zrnková či mletá, kolik je to gramů, k jakému typu přípravy je káva určena atp. K dispozici mají barevné popisky, návody. Pracují podle toho, čeho jsou schopni. Všichni také zvládají sami k nám dojíždět anebo docházet.

Jak konkrétně funguje váš sociální podnik?

V roce 2013 jsme založili družstevní pražírnu kávy. Jako právní formu jsme zvolili družstvo, abychom přispěli k vylepšení vnímání kolektivního podnikání, které tady bylo zdiskreditované před rokem 1989. Inspirovali nás také samotní pěstitelé kávy a další pracovníci, kteří fungují v družstvech v zemích globálního Jihu v rámci systému fair trade. U nás navazujeme na více jak 170letou tradici družstevního podnikání, která je v českých zemích mnohem delší než od roku 1948, jak si mnoho lidí myslí. Fungujeme tedy 7 let a za tu dobu jsme zjistili, že se nám unikátnost a „dělat divný věci“ vyplatí. Náš příběh družstevní pražírny fairtradové bio kávy jako sociální podnik je u nás jedinečný a prodává nám naši kávu.

Vy sama působíte i jako mentorka pro zakládání a rozvoj sociálního podnikání, mimo jiné v Tematické síti pro sociální ekonomiku (TESSEA). Co TESSEA dělá?

V TESSEA se snažíme o propojování praxe a teorie v oblasti sociální ekonomiky. TESSEA v současnosti disponuje největší expertizou u nás, působí tam dlouhodobě lidé z praxe z nejrůznějších regionů, jejich zkušenosti se snoubí i s akademiky, kteří také nechybí mezi našimi členy. Vystupujeme na mnohých konferencích a seminářích po celé ČR i v zahraničí, zvou si nás i na akademickou půdu, nedávno to bylo dokonce na Vysokou školu ekonomickou.

Spolek TESSEA má téměř 80 členů a mnozí přispívají k rozvoji ekosystému sociální ekonomiky u nás. Pojem ekosystém to nejlépe vystihuje, podle mne má širší záběr než „sektor sociální ekonomiky“. Kromě práce s našimi členy usilujeme o to, aby naše společnost byla správně o sociálním podnikání informována, často se totiž setkáváme s tím, že se tyto aktivity zaměňují s dobrovolničením v neziskovkách anebo se stále zaměňuje se sociální prací. Sociální podnikání je činnost výdělečná, chcete-li zisková. Stojí na třech pilířích: ekonomickém – ten je však postaven na udržitelnosti, ne maximalizaci zisku, dále sociálním a environmentálním. Dáváme do kontextu zaměstnávání znevýhodněných se snahami o podporu místní ekonomiky a ekologickým směřováním.

Když se řekne sociální podnikání, slyším vedle sebe dva pojmy, které jsou v určitém rozporu. Jak je možné udělat sociální podnik tak, aby zůstal věrný svým principům a hodnotám?

Hodnoty sociální, environmentální a ekonomické udržitelnosti mohou být formálně ošetřeny ve stanovách anebo se k nim organizace přihlásí na svém webu. Mám za to, že ne vše je možné naplnit ihned, zejména v našem ne moc podpůrném prostředí je někdy složité všemu hned dostát. Je ale potřeba v rámci fungování podniku k nim směřovat a postupně je plnit. Pak je opravdu možné do velké míry překonat rozpor v ekonomické udržitelnosti na straně jedné a sociální s environmentální na straně druhé.

Můžete být konkrétní?

V našem Fair & Bio družstvu máme hodnoty zakotvené přímo ve stanovách (jedná se o fair trade, družstevnictví, zásady ekologického zemědělství, šetrný provoz, důstojné postavení zaměstnanců v provozu atd.) Před lety jsme například začínali s hliníkovými obaly na kávu, protože byly cenově dostupné a vhodné pro kvalitu produktu. Postupně jsme přešli na papírové obaly. Ty sice nejsou plně kompostovatelné kvůli několika komponentům, ale jsme na cestě. Dalším krokem bude zavedení 100% rozložitelných sáčků. Trvá to čas, ale jednou tam budeme. S naším produktem – fairtradovou bio kávou – jsme kromě ekonomické udržitelnosti v naší nízkopříjmové zemi řešili, aby byl náš produkt dostupný, aby se z něj nestala elitářská věc. Stojí přece na principu solidarity a spolupráce, nesmí však být moc levná, to bychom my museli ustoupit z nějakých hodnot (např. že by byla káva konvenční s nejasným původem). Takové rozpory často sociální podniky řeší. Na druhou stranu naštěstí přibývá lidí, kteří, i když mnoho peněz nemají, etický produkt koupí, protože jim jsou hodnoty blízké nehledě na výši příjmu. Vyplácí se tedy budovat tzv. komunitní trh, kde není nutné konkurovat cenou, ale oslovovat zákazníka příběhem.

Má vliv na prodej služeb nebo produktů sociálního podnikání stigmatizace znevýhodněných ve společnosti?

To pořád přetrvává, ale mění se to. Na začátku mohou mít lidé k těm produktům nedůvěru. Ale postupem času (i díky otevřené komunikaci) vás veřejnost začne brát vážně a pochybnosti mizí. Lidi zajímá již zmíněný příběh a pak příliš neřeší, jestli je třeba někde nakřivo nalepená etiketa. Zůstává však zásadou, že samotný produkt či služba kvalitní být musí. Naše kafe je prostě dobré, už dlouho jsem neslyšela, že by někomu nechutnalo.

Je nějaká inspirace ze zahraničí, která by pomohla sociálním podnikům na českém trhu?

Už jsem zmínila, že prostředí tu není příliš podpůrné. Sociální podniky nemají žádné výhody, kromě příspěvků a daňových úlev na zaměstnávání lidí se zdravotním postižením. Když se ale podíváme do jiných zemí Evropy (např. Velká Británie, Itálie), tak jsou mnohem lépe nastavená podpůrná kritéria třeba vzhledem k veřejným nákupům. Například instituce hospodařící s veřejnými penězi mají povinnost nakupovat od lokálních dodavatelů, sociálních podniků, fairtradové anebo bio zboží v rozsahu desítek procent. U nás je to zatím pouze doporučené, takže se jde většinou po nejnižší ceně. Sociální podnikání však nabízí společnosti takový seznam benefitů, že by si větší podporu zasloužilo. Nemusí být jenom v podobě dotací na rozjezd, musí probíhat kontinuálně a různou formou. I stát by měl přispívat k větší osvětě, propagovat sociální podniky. K tomu je ostatně určen Evropský sociální fond, který naše země čerpá. Mám za to, že prioritně sociální podnikání nepotřebuje legislativní ukotvení. Zákon o sociálním podniku se ostatně připravuje už roky a podle všeho nám tolik nechybí jako podpora samotných sociálních firem, jejich zájmových organizací (jako je TESSEA) a dalších podpůrných a vzdělávacích institucí včetně těch regionálních.

Bohužel sociální ekonomika není politickou prioritou. Ale ona to podstatná věc i z dlouhodobého prospěchu pro naši společnost je. Jsme země, která je hodně industrializovaná, a v době digitalizace a robotizace práce je jisté, že pracovní místa tak, jak je nyní známe, budou zanikat. Stále se opakuje, že lidé se mají přeškolit a někam přejít, ale kam může jít člověk z montovny? V některých regionech si už uvědomují, že je lepší zakládat sociální podniky, které nabídnou důstojnější práci v místě už dnes. Přináší to naději na kvalitnější život, což může být pro mnohé oblasti naší země vzpruhou.

A jak se dá zařídit, aby i zisk byl „férový“?

Zisk není z podstaty špatně. Záleží na tom, jak vzniká a jak je využit. To právě záleží na hodnotách, na kterých je chod sociální firmy postaven a kterým jsme věnovaly podstatnou část našeho rozhovoru. Zisk, který nevznikl za každou cenou, umožňuje lidem, aby si vydělali svojí prací za důstojných podmínek. A forma rozhodování o zisku může být ošetřena už ve zakládacích dokumentech organizace. Tam se může určit, kdo o něm rozhoduje (např. členská schůze ve spolku či družstvu), kolik procent z něj půjde zpět do podnikání automaticky a na co bude využit.

Co byste na závěr čtenářům ráda sdělila, co tu nezaznělo?

Pro ty, co naše povídání zaujalo, doporučím něco k dalšímu čtení. Jde o sborníky z mnohých seminářů Otevřený prostor, kde čtivou formou pojednávají o praxi i teoretických základech sami účastníci – ať už na téma sociální ekonomika (Podnikání pro lidi a planetu) anebo důstojná práce (Cesty ke smysluplné práci). Jsou ke stažení na webu Trastu pro ekonomiku a společnost (https://www.thinktank.cz/dok/sborniky-ze-seminare-otevreny-prostor/), který spoluzaložila moje veliká inspirátorka a profesorka ekologické ekonomie Naďa Johanisová, která působí na Katedře environmentálních studií na FSS v Brně.

Anna Hokynek,
redaktorka