Světová zdravotnická organizace uvádí ve statistice za rok 2018, že asi jedna šestina lidí ve věku 60 let a starších zažila v minulém roce nějakou formu zneužívání.

Celostátní tvrdá data v České republice neexistují, máme jen dílčí výzkum, který před 15 lety zveřejnila Jihočeská univerzita o situaci v Jihočeském kraji.[1]

Struktura výzkumu byla zvolena optimálně. Dotazováni byli senioři bydlící ve svém bytě, kteří nevyužívají sociální služby, klienti domácí péče i domovů seniorů a ústavů. Potíž je v tom, že data z jižních Čech směšují počty obětí a svědectví. Dozvíme se z nich, že neuctivé, urážlivé, zesměšňující jednání i fyzické napadání a vydírání starých lidí existuje ve statisticky relevantní úrovni. To byl ostatně vstupní předpoklad tohoto výzkumu. 

Čas od času nějaký novinář v České republice objeví týrání. Tu v Olešnici, tu Chlumci, v Ostravě. Ale mezitím už zapomeneme na případy z ubytovny Na kopci, z léčebny v Praze 6 atd.

Provedl jsem analýzu výstupů ve 13 celostátních médiích (tisk, rozhlas, televize) v roce 2018, ve kterých bylo popsáno 169 případů.[2] Drtivá většina (107) z nich popisuje podvody a vykořisťování tzv. šmejdů. Pod 10 procent jsou případy násilí, vraždy. Kupříkladu: syn zavraždil babičku, protože mu vypnula počítač. Manžel napodobil eutanazii z filmu Láska a udusil svou těžce nemocnou ženu.

Existují kazuistiky poskytovatelů sociálních služeb, nálezy Úřadu veřejné ochránkyně práv a některá další dílčí data.

Ucelený celostátní výzkum, jehož výstup by poskytl dostatek srozumitelně strukturovaných informací o obětech, agresorech, prostředí a řešení týrání a zneužívání starých lidí v ČR, neexistuje.

Příkladem budiž dokumenty o násilí na ženách. Díky dlouholeté iniciativě Bílého kruhu bezpečí, především paní Mgr. Vitoušové, a ženských organizací byl do českého prostředí implementován pojem „domácí násilí“, který je v legislativě definován takto: „Domácím násilím se rozumí opakované násilné jednání nebo opakované vyhrožování násilným jednáním, v důsledku kterého dochází nebo hrozí, že dojde, k nebezpečnému útoku proti životu, zdraví, svobodě nebo lidské důstojnosti, mezi osobami, které jsou či byly spolu v intimním, rodinném či jiném obdobném vztahu a žijí ve společně obývaném bytě nebo domě.“[3]

Na základní definici navazují další zákonná opatření, především tzv. institut vykázání, ale také metodiky o detekci, profilu agresora, rizikových situacích, faktory zvyšující rizika násilného chování a ekonomické důsledky domácího násilí na ženách.

Zvykli jsme si označovat pojmem „domácí násilí“ všechny situace, ve kterých dochází k týrání jedné osoby druhou. Zapomínáme přitom na to, že se násilí neodehrává jen doma, ale i v pobytovém zdravotním nebo sociálním zařízení. Prostředí výskytu není omezeno jen na domov. Odehrává se všude. Kupříkladu i na úřadech, ve službách. Připomenu sociální a zdravotní služby nebo tzv. šmejdy.

To ale není jediný důvod, proč je třeba rozlišovat mezi domácím násilím a zneužíváním a týráním starých lidí.

Rozhodujícím důvodem je rozdílné sociální postavení starých lidí. Jsou závislí ekonomicky, protože jejich rozhodujícím příjmem je starobní důchod a s přibývajícím věkem potřebují ve větší míře sociální služby a zdravotní péči. 

Vyplývá to z přirozeného fyziologického úpadku organismu ve stáří. Oslabují se smysly, až u 90 procent seniorů se vyskytují potíže se zrakem, až u 30 procent osob po 60. roce lze pozorovat problémy ve sluchové percepci, atrofie zasahuje všechny orgány a tkáně. Stáváme se nejistí v chůzi, v mezilidské komunikaci. Roste závislost na pomoci druhých.

Při uvědomění si těchto skutečností vznikl už v minulém století ve Spojených státech a Velké Británii Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného seniora, Elder Abuse and Neglect ‒ EAN, kterým se v roce 2002 zabývalo Světové shromáždění ke stárnutí. Organizace spojených národů i Světová zdravotnická organizace, přijaly základní definice a trvale tento syndrom sledují.

V Česku je užíván protipól EAN, Child Abuse and Neglect ‒ CAN, Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, který lze definovat jako soubor nepříznivých příznaků v nejrůznějších oblastech stavu, vývoje dítěte a jeho postavení ve společnosti a zároveň v rodině. Vzniká převážně úmyslným ubližováním dítěti, které je nejčastěji způsobeno jeho nejbližšími vychovateli, hlavně rodiči. Extrémní podobou CAN je smrt dítěte.[4]

Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného seniora je Světovou zdravotnickou organizací definován jako

„… a single or repeated act, or lack of appropriate action occurring within any relationship where there is an expectation of trust, which causes harm or distress to an older person,“[5]

Přeloženo: … samostatný či opakovaný akt nebo nedostatek přiměřené aktivity vyskytující se v každém vztahu, ve kterém je s důvěrou očekávána, a způsobuje bezpráví, poškození, zranění, bolest či strach starších lidí.

Mnohem výstižnější než definice je typologie EAN, ze které je patrná šíře pojetí tohoto jevu.

Ztráta respektu, citové a psychologické zneužívání, opuštění, fyzické týrání, sexuální zneužívání, finanční vykořisťování nebo materiální zneužívání, zanedbávání, systémové zneužívání, ekonomické násilí, komunitní násilí, lékové zneužívání, sebe-zanedbávání, manželský abusus, obětní beránek.[6]

Některé z uvedených typů (podtrženo) lze považovat za domácí násilí, pakliže se odehrávají v intimním prostředí domova. 

Odpovídají výkladu pojmu týrání podle § 199 Trestního zákoníku: Týráním osob blízkých a jiných žijících ve společném obydlí se rozumí „zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které poškozená osoba pociťuje jako těžké příkoří (může jít o bití, pálení či jiné tělesné poškozování, ale i psychické a sexuální násilí, vydírání nebo zneužívání, vyhrožování, nucení k ponižujícím úsluhám, k žebrotě nebo činnostem, které týranou osobu neúměrně fyzicky nebo psychicky zatěžují apod.)“.[7] 

Významné na syndromu EAN je, že se vyskytuje

• V prostředí domova
• V pobytových sociálních a zdravotních službách           
• Ve veřejném prostoru (pošta, úřady, ulice, aj.).

Soustřeďme se na některé typy tohoto syndromu.

Ztrátu respektu uvedu nedávným citátem politika, který okomentoval případ ostravského domova Slunečnice: „Kolik je asi v Česku lidí, kteří budou s noblesou Ladislava Špačka, srdcem Matky Terezy a za minimální mzdu utírat pokálené, dementní starce a stařeny, které jejich děti odložily do starobince, protože si musí užít života?“[8]

Co je neblahé v tomto výroku? Autor výroku charakterizoval staré lidi jako „pokálené a dementní starce a stařeny“. A završil dehonestaci použitím archaického výrazu „starobinec“.

ZTRÁTOU RESPEKTU rozumíme: Projevy neúcty, nevážnosti, podceňování a zesměšňování. Absence ohledu na potřeby, názory a rozhodnutí starého člověka. Nerespektování integrity lidského života. Ageismus. Redukcionismus: pro staré to stačí. Pauperizace. Stáří je neproduktivní. Bez šance.

Takové chování zasahuje především ty, kteří se nedokážou bránit, řada z nich si podřadnou lidskou kvalitu připustí a může následovat ztráta jistot a životní energie, rezignace, apatie. Ztráta vůle měnit nepříznivé okolnosti. Pochybnosti o svých schopnostech řešit běžné i náročné životní situace. Nedůvěra v podporu a pomoc blízkých osob. Vyhledávání samoty. Minimalizace potřeb. Bolestivé vnímání nesouladu vztahů. Přetlak využít situace k vypovídání se. Nedůtklivost. Zatrpklost.

Jiným typem je ZANEDBÁVÁNÍ, kterým rozumíme nedostatek akce k uspokojení potřeb starších lidí, včetně potřeby bezpečí, lásky, přijetí. Odpírání či selhání plnit pečovatelské/ošetřovatelské závazky, bez ohledu na to, zda jde či nejde o vědomý a úmyslný pokus způsobit starému člověku tělesné či duševní potíže a ohrožení.

Projevuje se odmítnutím nebo neposkytnutím takových životních potřeb, jako jídlo, voda, oblečení, přístřeší, pohodlí, osobní bezpečnost. Nedodržování nezbytného léčebného režimu, neposkytování pomoci například s koupáním, krmením, polohováním seniora na lůžku, úkony osobní hygieny anebo nedohlédnutím na řádný pitný režim seniora. [9]

Jaké jsou příznaky? Mimo jiné:

• dehydratace, podvýživa, neošetřené kožní a ústní vředy;
• nekompenzované zdravotní problémy;
• ohrožující nebo nebezpečné životní podmínky, jejich nezajištění (např. závadné instalace elektřiny, bez topení nebo bez tekoucí vody, absence a stav kompenzačních pomůcek);
• nehygienické a nečisté životní podmínky (např. špína, blechy, vši na osobě, znečištěné ložní prádlo, fekální/močový zápach, špinavé a nedostatečné oblečení);
• nezajištění služeb domácí péče;
• špatný fyzický stav: bledost, suché rty, úbytek hmotnosti, třas, špatná tělesná hygiena, inkontinence.[10]

Třetím typem, který považuji za charakteristický pro EAN, je SYSTÉMOVÉ ZNEUŽÍVÁNÍ. Je to jev, který má sociální základ, je důsledkem společensky ukotveného jednání a zacházení se starými lidmi.

Jde o poškozování seniorů systémem, který by jim měl poskytovat podporu a péči.[11] Týká se marginalizace starších osob v institucích nebo v sociální a ekonomické politice a jejím prováděním, které vede k nespravedlivému přidělování zdrojů a diskriminaci v poskytování služeb a jejich přidělování. Je omezována autonomie, osobní svoboda, důstojnost, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí.[12]

Senioři mohou být ohroženi např. nadměrným společenským tlakem na pobyt v ústavní péči, kde může být omezováno jejich právo nastavením vnitřních pravidel. Jedná se o právo seniora na vlastní rozhodování, na volný pohyb, na kontakt s ostatními lidmi a komunitou, právo na soukromí, mít pod svou kontrolou své věci, vykonávat o samotě osobní hygienu atp.[13]

Praktickým důsledkem systémového zneužití je kupříkladu nedobrovolný přesun starého člověka do domova pro seniory z důvodu nedostupnosti terénních služeb v místě jeho bydliště. Takovou situací se zabýval i Ústavní soud a dospěl k nálezu, že se jedná o nepřímou diskriminaci. Nedostupnost terénních služeb, pokud kraj nečiní cílené kroky k tomu, aby zajistil poskytování a dostupnost služeb na svém území, ačkoliv má informace o tom, že potřeby některých skupin nejsou sociálními službami kompenzovány, dopouští se nepřímé diskriminace. [14]

Můžeme si to uvědomit na případu domova Slunečnice. Senior – klient domova je v situační pasti. Žije v komunitě, kterou si pravděpodobně svobodně nevybral, vlastního domova se vzdal, možnost odejít jinam je hypotetická. Raději trpí, protože má strach z trestů a eskalace špatného zacházení, kdyby si stěžoval.

A začátkem trápení je všeobecně zažitý systém, že když nejsou dostupné terénní služby, změníme život člověka i proti jeho vůli. Nový domov, ve kterém bude žít třeba 10 let, je mu vnucen okolnostmi a systémem. Jeho situace se z akutní změnila na chronickou.

Umíme si představit, jak je člověku, když neudrží stolici? Tento defekt je sám o sobě hluboce ponižující. A místo pomoci je jeho debakl zveřejněn obnažením hýždí! Dovolila by si to pečovatelka k ženě ve středním věku? Jsem přesvědčen o tom, že ne. Je to proto, že ve stáří přestanete být pro personál člověkem, lidskou bytostí. Stanete se předmětem, věcí.

Podívejme se znovu na statistiku Světové zdravotnické organizace. Uvádí se:

• Asi jedna šestina lidí ve věku 60 let a starších zažila v minulém roce nějakou formu zneužívání v komunitním prostředí.
• Míra zneužívání seniorů je vysoká v institucích, jako jsou domovy s pečovatelskou službou a zařízení dlouhodobé péče, přičemž 2 ze 3 zaměstnanců uvádí, že se v uplynulém roce dopustili zneužívání.[15]

Podrobněji je to uvedeno v tabulce:

	Zneužívání v komunitním prostředí	Zneužívání v institucionálním prostředí
Typ zneužívání	Oznámené seniory	Oznámené seniory a jejich blízkými	Oznámené zaměstnanci
Celková prevalence	15,7 %	Nejsou data	64,2 %
Psychologické zn.	11,6 %	33,4 %	32,5 %
Fyzické zn.	2,6 %	14,1 %	9,3 %
Finanční zn.	6,8 %	13,8 %	Nejsou data
Zanedbávání	4,2 %	11,6 %	12,0 %
Sexuální zn.	0,9 %	1,9 %	0,7 %

Jednoznačně nejčastějším typem je psychologické zneužívání, mezi které bývá zahrnováno i ageistické dehonestování, snižování významu starých lidí, tedy ztráta respektu.

Psychické následky jsou důsledkem také všech ostatních typů, tzv. sekundární viktimizace. Pocit nespravedlnosti, ztráta důvěry v blízkého člověka, pocit nedůstojnosti, pocit izolace vzniká v důsledku změn, které prodělávají vztahy v bezprostředním sociálním okolí oběti. Tělesné zranění se zahojí, ale rána v duši člověka přetrvává mnohonásobně déle.

Upozornit chci především na pravý sloupec tabulky. Je v něm uvedena prevalence zneužívání, kterou oznámili profesionální pracovníci, pečující. Jsem přesvědčen o tom, že tato čísla dokazují největší propast ve vnímání zneužívání starých lidi ve světě a v České republice. Etické pravidlo ohlásit profesionální selhání možná v některých českých institucích existuje, ale v praxi je všeobecně rozšířeno tabuizování těchto případů. Nejen pečujícími, kteří se přestupku dopustili, ale i jejich nadřízenými. Dokonce je tento přístup odůvodňován ochranou starých lidí před nadměrným stresem z hospitalizace, relokace do neznámého pobytového prostředí.

Neutěšenou a chorobnou situaci české společnosti v pojetí syndromu týrání, zneužívání a zanedbávání starých lidí je třeba změnit. Musíme poznat a pochopit existenciální otázky života starého člověka. Změnit paradigma, podle kterého je stáří neproduktivní etapou, protože to odporuje skutečnosti. Nebezpečí spočívá už v hypertrofovaném pojetí tzv. věku nároku na starobní důchod, které vnímáme jako rozhraní mezi těmi, kteří vytvářejí hodnoty, a těmi, kteří je jen spotřebovávají. Připomínám fakta o mimořádných výsledcích prací starců jako John Glenn, Michelangelo Buonarroti, Tomáš Garrigue Masaryk a další.

Nejnovější práce významných sociologů (Alan Walker, Christopher Phillipson a další) dokazují, že pojetí kontinuity lidského života a naplňování jeho smyslu je nejen objektivním faktem, ale i zdrojem kompenzace deficitů stárnoucího organismu, salutogeneze. Člověk není pouze biologický systém, ale poznávající, prožívající, myslící a jednající bytost; má niternou potřebu seberealizace. Naplňovat smysl života.

Když člověka zakonzervujeme v nečinnosti, pasivitě, umrtvíme jeho schopnosti být soběstačný, rozvinou se patologické procesy. Člověk potřebuje být užitečný, mít pocit osobního významu.

Život 90 je iniciátorem této změny.

 

Jan Lorman, ředitel a zakladatel, Život 90
jan.lorman@zivot90.cz